Sníh padal hustě z oblohy a měnil krajinu v neprostupnou bílou tmu. Muž, zabalený do těžkého kožichu s velkým pytlem na rameni, se probíjel lesem. Byl unavený. Mrazivý vítr mu bral síly, stejně jako hluboké závěje. Hořce litoval, že neposlechl varování hostinského a nezůstal ještě jednu noc v teple. A přitom moc dobře věděl, jak tvrdá umí být zimní vánice tady na horách. Navíc v tom hustém sněžení zcela ztratil cestu a teď se musel prodírat mezi stromy, doufaje, že aspoň směr má správný.
Znovu zapadl do hluboké závěje. Zaklel. Zabral vší silou a vyhrabal se ze sněhu ven. Překulil se přes závěj a dopadl na tvrdší sníh. Oddechl si, postavil se na nohy a dal se na další cestu. Po pár desítkách kroků prošel mezi stromy na malou mýtinu. Rozhlédl se. I v chumelenici bezpečně poznal, že stojí u Ďáblovy skály. Usmál se. Neztratil se. Od Ďáblovy skály to měl asi hodinu cesty. To už nebylo daleko. Cestu odsud znal s naprostou jistotou a teď už zabloudit nemohl. Ale napřed si trochu odpočine.
Doklopýtal ke skále, pak šel chvíli podél ní. Byla tam. Jeskyně. Vstoupil dovnitř. Byla tam tma, ale nevelký prostor jeskyně znal nazpaměť. Však si tu kdysi s kamarády jako chlapec často hrával. Poslepu prošmátral prostor kolem a brzy nahmatal hromádku sena. Zvyky místních se ani po letech nezměnili. Stále zde bylo připraveno nějaké seno a trocha dříví pro případ potřeby. Nocovat v jeskyni pod Ďáblovou skálou bylo sice pro staré babky něco nepředstavitelného, ale pro muže tady v horách nebylo pro pověry místo. Napřed bylo potřeba zajistit holý život, pak se mohlo teprve věřit na strašidla.
Usadil se na hromádku sena a trochu se do ní zahrabal, spokojen, že je aspoň na chvíli ochráněn před větrem a těžkým mrazem. Zavřel oči a ponořil se do vzpomínek. Bylo to skoro deset let, co musel odejít na vojnu. Sedm dlouhých let ztraceného života. Sedm dlouhých let vojančení a sledování, jak jeho kamarádi umírají nebo odcházejí domů bez nohou či rukou. Sám měl štěstí, nikdy nebyl vážně zraněn. Jenže si tak musel odkroutit celou službu. Po jejím skončení nevěděl, co má dělat. V kapse kabátu měl pár mincí výslužného, v torně něco jídla a jinak nic. Věděl, že doma ho bude potřeba, ale nechtěl se vracet s prázdnou kapsou. Tady na horách se peníze těžko získávaly, proto se nechal najmout na statek, aby něco vydělal. Po třech letech práce, kdy šetřil, jak mohl, podlehl volání po domově, vzal hromádku úspor a vydal se domů.
Ze vzpomínek ho vytrhl prudký závan větru, který znenadání vletěl do jeskyně a udeřil ho do tváře. Otřásl se zimou a podivil se. Jak mohl tak prudký vítr zavát dovnitř? Vchod do jeskyně byl chráněn skalou před nepřízní počasí, ať byla jakákoliv. Podíval se k černému otvoru. Zatoužil už konečně po teple kamen, troše horké polévky a hlavně po domově. Zvedl se, vyšel z jeskyně a vydal se po známé cestě do osady.
Vánice se mezitím hodně zhoršila. Stěží rozeznával cestu před sebou, mohl jen slepě důvěřovat své paměti, že jde správně. Vítr pronikal do skulin kožichu a jako ostrý nůž bodal do kůže. Muž cítil, že začíná promrzat. Musel se dostat co nejdříve domů. Pak se to stalo. Jeden ze stromů nevydržel tíhu sněhu, zlomil se a spadl přímo na muže. Kmen ho minul, ale těžké větve ho strhly na zem. Chvíli se nehýbal. Hlavou se mu honilo, ať už se nezvedá. Ať v klidu zavře oči a usne. Ale pak se v něm probudila ohromná touha po domově. Po deseti letech byl jen necelou hodinu od rodného domu. Byl tak blízko, tak blízko, přece to teď nevzdá. Začal se prodírat větvemi. Šlo to pomalu, ale nakonec se mu povedlo se vyhrabat. Postavil se na nohy. Trochu se třásly, ale neupadl. Párkrát se nadechl a pak se vydal vpřed pomalou, klopýtavou chůzí. Sotva vnímal svět kolem sebe, sotva vnímal vítr, který se mu snažil sebrat poslední zbytky tepla, i sníh, který se mu dral do očí. Šel za jednou jedinou vidinou. Kterou konečně uviděl. Mezi stromy zahlédl záblesky světel. Doklopýtal k nim a ocitl se u staré roubené chalupy. Podíval se na ní rozostřeným pohledem a někde hluboko ji poznal. Byl konečně doma. Došoural se k chalupě a opřel se o dveře. Z posledních sil zabušil a pak definitivně ztratil vědomí.
***
„Dědo, je to ještě daleko?“ zeptal se asi desetiletý klučík s menším batohem na zádech a zastavil se.
„Ještě asi hodinu, Péťo,“ odpověděl mu starší šedovlasý muž nesoucí velkou krosnu. „Pak dojdeme k Ďáblově skále. Tam si odpočineme a pak půjdeme k osadě.“
„A těšíš se dědo, že to tam zase uvidíš?“
Po otevření hraničního pásma se děda konečně mohl podívat do míst, kde se narodil. Měl s nimi původně jít i Péťův táta, ale kvůli nakonec nemohl. Děda sbalil stan, Péťa vyfasoval spacák a vyrazili s tím, že přespí někde v přírodě.
„Já vlastně ani nevím, Péťo. Je to už tolik let. Bylo mi tenkrát co tobě, když jsme odtud po válce odcházeli. Život v horách nikdy nebyl snadný a po válce, když nebylo skoro nic, rozhodl se táta, že půjdeme za prací do města. Ale občas jsme sem jezdívali aspoň na návštěvu, všem nám ta příroda tady chyběla. Jenže pak to tu úplně uzavřeli kvůli hranicím. Všechny, kdo tu ještě žili, vystěhovali. Dlouhé roky tam nikdo nebyl. Bude to tam všechno zničené, rozpadlé. Nevím, Péťo, je-li na co se těšit.“
Vnuk neodpověděl. Jen zkoumavě hleděl na dědovu zamyšlenou tvář. Děda mu vyprávěl už mnohokrát o tom, jaké to bylo, když žil jako kluk v horách. Ale nikdy u toho nevypadal tak smutně jako teď.
„Je čas jít dál. Za pár hodin se stmívá, tak ať se stihneme ještě v klidu utábořit a uvařit večeři.“
S těmi slovy se vydali na další cestu.
***
Probudil se. Cítil blízkost lidí. Cítil energii, mladý život. Bylo to už dlouho, co se naposledy nasytil. Venku zatím proběhlo několik zim, které strávil spánkem. Ale teď nastal čas zase se probudit, zase se nakrmit, zase začít spřádat sítě...
***
„To je Ďáblova skála?“ zeptal se Péťa, když se ocitli před šedým skalním monolitem.
„Jo, to je ona. A tamhle je jeskyně, kam jsme s klukama chodívali,“ ukázal děda na černý otvor v úpatí skály. „Je to tu hodně prochozené, asi to tu vojáci chodili často kontrolovat. Podobná místa mohla dávat úkryt těm, kdo chtěli utéct přes hranice, víš?“
„A dědo, proč se jí říká Ďáblova skála? Nevypadá jako čert.“
„Chacha,“ zasmál se děda. „Víš, skály nemusejí vypadat podle toho, jak se jmenují. Většinou podobná místa pojmenovávali lidi v dobách, kdy hodně věřili na různá strašidla a zlé síly. Jedna stará pověst vypráví, že se kdysi jeden místní odvážlivec vsadil s čertem, že nepřinese do prvního kohoutího zakokrhání z dalekých hor kus velké skály na nejvyšší vrchol našich hor. Čert to skoro stihl. Už už se blížil. Jenže ten odvážlivec, když to viděl, tušíc, že by mohl prohrát svou duši, rychle vběhl do kurníku, vzbudil kohouta a ten zakokrhal. Čert skálu upustil a ze vzteku, že prohrál, ji proklel. Povídá se, že v té skále od té doby přebývají zlé síly, které si čas od času berou svou daň. Prý se tu v okolí pár lidí ztratilo, dokonce tu někdo snad i spáchal sebevraždu. Ale to jsou jen takové povídačky a staré historky, kterých se o podobných místech vypráví všude hodně. Jsou to hory, lidi se v nich občas ztrácí, dějí se tu různé zlé věci a někdy lidské osudy končívají špatně. Takový už je život. Jen dřív za tím lidé často hledali různé zlé síly. S klukama jsme si sem chodili hrát a někdy jsme tu i se souhlasem rodičů přespávali. A žádná strašidla jsme tu nikdy nepotkali. Ale teď pojď, jdeme se podívat do osady, už to není daleko.“
***
Muž oblečený v tmavém kabátu, pod nímž skrýval samopal, stál mezi stromy a pozoroval dlouhý průsek mezi stromy na nedaleké hoře. Sledoval vzdálenou skupinu vojáků se psy. Blížili se. Bylo otázkou necelé hodiny, než budou na dostřel. Pokýval hlavou, otočil se a vydal lesem. Po deseti minutách se ocitl u vysoké skály. Zastavil se a nabil náboj do komory. Pak vykročil k jeskyni pod skálou.
Uvnitř na něj čekala další čtveřice mužů. Příchozí se zastavil ve vchodu, takže mu čekající proti světlu neviděli do tváře. Nic neříkal. Jen mlčky stál.
„Co se děje, Josefe?“ zeptal se jeden z čekajících.
„Náckové se blíží. Skupina asi padesáti mužů se psy. Tak hodinu odsud. Míří sem. Směrem k osadě.“
„Jseš si jistý?“
„Jo, jsem, Martine. Tohle není žádná hlídka, tyhle chlapi jdou najisto. Někdo nás zradil. Někdo zradil lidi v osadě.“
„To je nesmysl. Lidi tady drží při sobě. Nikdo by tu neohrozil svoje sousedy.“
„Tak to byl někdo z nás!“
„Sám víš, že je to nesmysl!“
„Jak si můžeš bejt tak jistej? V uplynulých dnech jsme nebyli všichni společně. Někteří z nás byli pryč. Dlouho pryč, že jo, Kudrno?“ řekl Josef, zvedl samopal a namířil na jednoho z mužů. Ostatní okamžitě zvedli své zbraně a zamířili na muže ve vchodu.
„Polož to, Josefe. Nemůžeš nikoho obvinit bez důkazů,“ řekl muž jmenovaný jako Martin.
„Kašlu na důkazy, v osadě mám rodinu. Nedovolím, aby je někdo ohrozil. Hlavně ne nějakej přivandrovalec. Není odsud, nemá tu kořeny. Nevěřím mu. Nevěřím mu od začátku a dál už to v sobě držet nebudu.“
„Sakra Josefe, Kudrna je jeden z nás. Sám víš, že ti minule zachránil při akci život.“
„Pche, to byla jen náhoda. Kdo jiný by nás zradil? Snad ty, Martine?“
„Josefe, neblázni. Nikdo tu nikoho nezradil. Je to jen náhoda, že jdou sem. Zkouší to, hledají nás. Bylo jen otázkou času, než začnou prohledávat i naší osadu.“
„Já zkrátka nedovolím, aby někdo ohrožoval moje děti. Budu je chránit za každou cenu. A Kudrna je zrádcovská svině. Zabijem ho a předhodíme němcům. Jestli na to nemáte žaludek, udělám to sám. Prostě uhněte a já ho sejmu.“
„Krucinál, Josefe, dej ten kvér pryč. Přece se tu nebudem střílet,“ řekl další z mužů.
„Jdi na stranu, Franto. Slíbil jsem, že svou rodinu ochráním a to prostě udělám! Jestli mi budete stát v cestě, tak vás sejmu taky!“
„Josefe, zešílels?“ křikl Martin. „Zahoď sakra ten mizernej kvér!“
Josef už neodpověděl. Skočil stranou, přitiskl se ke skále a zmáčkl spoušť. Franta s Kudrnou schytali zásah do hrudníku a padli okamžitě k zemi. Martin s posledním mužem také uskočili a opětovali palbu. Josef dostal zásah do pravého stehna, ostatní kulky zasáhly skálu nebo vyletěly vchodem ven. Josef znovu vystřelil a zasáhl dalšího muže. Pak se chtěl odrazit a uskočit, ale zradila ho zraněná noha. Upadl a ocitl se tak Martinovi na mušce. Ten neváhal a vystřelil po něm. Několik kulek se zanořilo Josefovi do břicha. Klesl k zemi. Martin se zvedl a přišel k Josefovi.
„Proboha, Josefe, proč?“
„Já… Já… Martine...“
Josef zemřel. Martin sklopil zbraň. Hleděl na Josefa. Nechápal, co se právě událo. Proč to udělal. Byli s Josefem přátelé už tolik let. Stáli při sobě. Spolu se dali do odboje. Nikdy by ho nenapadlo, že by se Josef mohl obrátit proti němu, proti svým kamarádům, svým druhům. Z lesa zaslechl vzdálený štěkot psů a několik německých povelů. Blížili se. Podíval se na své přátele. Dnes němci dostanou, pro co si přišli. Ale nedostanou to tak snadno. Vyměnil zásobník zbraně a zašel zpátky do jeskyně…
***
„Dědo?“ chytil vnuk mlčícího starce za ruku. Stařec na vnuka nijak nereagoval. Stáli na kraji osady. Ani zdaleka už nevypadala jako v době, kdy tu byl naposledy. Domy byly zničené, pobořené. Pravděpodobně je armáda nechala vypálit a zbytky zbořit, aby se v nich nikdo nemohl ukrývat. Nyní bylo vše zarostlé stromy a křovím a jen pár zbytků zdí dávalo tušit, že tu kdysi dávno někdo žil.
„Dědo, jsi smutný?“ zeptal se Péťa dědy, když si všiml, že mu z jednoho oka začala téct slza.
„Víš, Péťo. Čekal jsem, že to tady bude zničené. Ale… Ach…“
Péťa se přitiskl k dědovi a pohladil ho po ruce. Děda se na něj podíval a zlehka se usmál. Pak ho chytil kolem ramen.
„No jo… Co se dá dělat,“ povzdechl si. „Aspoň ti to trochu ukážu, když už jsme tady.“
Vydali se pěšinami od zvěře mezi staré ruiny.
„Tady bydlel můj nejlepší kamarád Pepík. Jeho táta se dal k partyzánům. Zabili ho Němci. Jeho a všechny, co byli v jeho skupině. Dostali je u Ďáblovy skály. Lidi hodně přemýšleli, jak je tam mohli zastihnout. Nebylo to místo, kde by se normálně dýl schovávali. Povídalo se, že je někdo zradil. Ale jestli to tak bylo a kdo to mohl udělat, to se nikdy nikdo nedozvěděl. Pepík s jeho mámou se odsud museli odstěhovat a už jsem ho nikdy neviděl.
A tamhle...“
Děda se odmlčel.
„Tamhle jsme bydleli my...“
Chvíli tam stáli a dívali se na zbytky domu. Kamenná zeď s dírou po oknu, pobořený komín a jinak nezbylo nic. Starý muž nedokázal víc říct. Jen stál a svíral vnukovu ruku. Péťa se díval na zničený dům. Chtěl něco říct, čím by dědu ukonejšil, ale nevěděl co.
„Půjdeme, Péťo,“ přerušil ticho stařec. „Za hodinu a půl se stmívá. Utáboříme se u Ďáblovy skály, je tam asi nejlepší místo na spaní kolem.“
„Dobře, dědo,“ odvětil vnuk.
***
Ano, ano. Ucítil to. Ucítil smutek, ucítil stesk. A za nimi ukrytý vztek. Zlobu za dávné křivdy. Ucítil šanci. Nahodil síť. Brzy se omotá. Brzy se naplní starcovou skrytou zlobou. Pak už bude stačit jen utáhnout...
***
Muž se ženou, sedící ve světle lampy u kamen, zahalení do dek a pijící horký čaj, se v první chvíli vyděsili, když zaslechli zabušení na dveře. V takové vánici k nim těžko mohl někdo jít. Ani jejich sousedé nevycházeli ven. Nejdříve jen hleděli ke dveřím, ale věděli, že zabušení na dveře bylo skutečné. Nakonec se muž odhodlal, zvedl a došel ke dveřím.
„Kdo je tam?“
Nic, nikdo se neozval.
„Je tam někdo?“
Ani napodruhé se nikdo neozval. Muž nakonec zvedl závoru a dveře otevřel. Žena vykřikla, když dovnitř vpadlo lidské tělo zabalené v kožichu. Muž nečekal, vtáhl ho dovnitř a zavřel. Pak nad ním chvíli stál a prohlížel si ho. Kdo to mohl být? To teď vlastně bylo jedno. Ať to byl, kdo chtěl, v tuhle chvíli na tom byl hodně špatně. Musel být pěkně promrzlý a na bledé tváři měl zmrzlou krev. Muž ho odtáhl ke kamnům, se ženou ho zvedli a položili na lavici. Z ramene mu stáhl pytel a hodil ho na zem. Poté mu začal rozvazovat kožich. Žena zatím postavila na kamna hrnec s vodou. Muž rozevřel kožich a chystal se ho ležícímu cizinci sundat. Pak si všiml něčeho, co měl muž pověšené na krku. Byl to váček s penězi. Sundal ho a ukázal ženě. Ta nic neříkala. Došel ke stolu a vysypal obsah sáčku na jeho desku. Když mince spočítal, uvědomil si, že tolik peněz, když bude opatrný a bude je rozumně utrácet, by jim vystačil na přilepšenou alespoň na další dva roky.
Podíval se na bezvědomého, na jeho bledou zakrvácenou zarostlou tvář, na jeho mělce se zvedající hrudník. Pak se podíval na dveře. Ne, v tomhle nečasu určitě nikdo neviděl, jak přichází. Stopy brzy zmizí pod čerstvým sněhem. Tělo může ukrýt v přístěnku a v příhodné chvíli ho odveze do lesa a někde pohodí. Až na jaře roztaje sníh, nikdo už nebude pátrat po tom, co se stalo. Znovu se podíval na peníze a pak na svoji ženu. Nic neříkala, jen zírala na hromádku mincí, jakou nikdy v životě neviděla.
Muž udělal pár kroků a z police sundal nůž. Žena se na něj vyděšeně podívala. Pohledem přeskakovala z mužovi tváře na nůž a zase zpět. Pochopila, co se chystá udělat. Chtěla něco říct, ale nedokázala to. Zavřela oči a odvrátila se. Muž přistoupil k ležícímu cizinci. Někde v skrytu tiše doufal, že ho něco zastaví. Že mu žena řekne, že to nemá dělat. Ale ta jen stála mlčky otočená zády. Muž se zahleděl do cizincovi tváře. Pak se zhluboka nadechl, přiložil nůž k jeho krku a řízl…
***
Vraceli se. Vraceli se ke skále. To bylo dobře. U skály byl nejvíc silný. Dokázal své sítě ovládat i na větší vzdálenost, ale ne vždy je měl plně pod kontrolou. Občas je ztratil a přišel tak o kořist. Ale tady, tady zvítězil vždy. Těšil se. Těšil se na ten opojný pocit, kdy energie zmařeného života pronikla skálou až k němu. Bylo to už tak dlouho, co ho zažil. Naposledy před mnoha lety, když zde dva muži se zbraněmi zastřelili vystrašeného muže, který chtěl uprchnout. Ten jeden nechtěl, ale druhého měl plně ve své síti a tak nebyl problém strhnout i toho prvního. A teď...
***
Péťa se s trhnutím probudil. Zdál se mu ošklivý sen. Hodně živý ošklivý sen. Viděl v něm muže a ženu, jak kráčí sněhovou závějí. Žena pláče, muž nepřítomně zírá před sebe. Přicházejí ke skále. Žena padá na kolena a její pláč přechází v hysterii. Křičí na muže.
„Zabili jsme našeho syna. Našeho syna! Skončíme v pekle. Oba skončíme v pekle!“
„Třeba se hostinský spletl. Třeba to nebyl náš syn,“ odvětí muž.
„Byl to náš syn. Víš to moc dobře, že byl. Proklínám tě. Proklínám, že jsi zabil našeho syna!“
Mužova tvář ztvrdne. Zdvihá ze země těžkou větev a udeří ženu do hlavy. Pak znovu. A ještě jednou. Krev barví sníh na rudo. Potom zahodí větev do sněhu. Kráčí k nejbližšímu stromu. Sundavá si šňůru, kterou má ovázaný kabát. Vyšplhá na první větve a na jednu z nich nad svou hlavou uvazuje jeden konec šňůry. Druhý si pak váže kolem krku. Potom skočí dolů. Ozve se křupnutí zlomeného vazu. Muž je mrtvý.
Péťa se prudce posadil a rychle oddychoval.
„Dědo!“ promluvil do tmy stanu potichu.
Odpovědí mu bylo jen ticho. Zašmátral vedle sebe. Dědův spacák byl prázdný. Nahmatal baterku a rozsvítil. Ve stanu byl sám.
„Dědo!!!“ zavolal Péťa nahlas. Nic, žádná odpověď. Péťa vylezl ze spacáku.
„Dědo, dědečku!“ zavolal vyděšeně. Opět bez odpovědi. Pak si všiml, že zip stanu je otevřený. Opatrně vykoukl ven a osvítil okolí před stanem. Kmital kuželem světla z jedné strany na druhou, ale dědu nikde neviděl.
„Dědo, kde jsi?!“ zavolal roztřeseným hlasem a se slzami v očích. Všude kolem ale byl jen mlčící les. Sáhl po botách a obul se. Pak vylezl ze stanu a pátral světlem baterky kolem. Posvítil na vchod do jeskyně. Uviděl v něm stojící postavu. Poznal dědu.
„Dědo, dědo, co se děje?“ zavolal na něj. Děda se ani nepohnul. Péťa k němu pomalu došel.
„Dědo, jsi v pořádku?“ zeptal se ho a zatahal ho za ruku. Děda s k němu otočil. Péťa mu posvítil do obličeje. Pak vyděšeně o krok ustoupil. Nikdy v životě neviděl dědu se tvářit takhle. Takhle zle, nenávistně.
„Dědo?“ vzlyknul chlapec. Stařec udělal krok dopředu, prudce zdvihl ruce a chytil chlapce kolem krku. Stiskl prsty a svíral víc a víc. Chlapec pustil baterku na zem…
***
Byl nasycený. Byl spokojený. Nahlédl do starcovi mysli. Zjistil, že sem možná brzy zase začne chodit více lidí. Byl na to připravený. Byl probuzený...
