Za hranicí strachu
Borderland
Mexiko, USA, 2007, 105 minut
Režie: Zev Berman
Scénář: Zev Berman a Eric Poppen
Hrají:
Brian Presley (Ed)
Rider Strong (Phil)
Jake Muxworthy (Henry)
Beto Cuevas (Santillan)
„Za hranicí strachu“ je film, který mě vlastně docela překvapil. Už na začátek si ujasněme, že si nemyslím, že je to dílo dokonalé a geniální, to vůbec ne, ale nakonec jsem musel uznat, že to až takový propadák, jak jsem si původně myslel, není. A to i přesto, že prvních pár minut nás úplně dokonale nenavnadí. Ne, v tomhle směru musím být trochu přesnější. Úplný úvod, který nás seznamuje s masakrem dvou policistů, vlastně vůbec není špatný. Prostředí je neznámé, tak trochu okultní, temné a nepříjemné. Pak se ale odehraje střih, který nás přivede k trojici „hlavních“ postav – tři američtí mladíci. A ti se vydávají za mexické hranice, aby si tu trochu užili. Jenže vše se zvrtne, trochu ve stylu „Hostelu“.
Filmu jednoznačně sluší mexické prostředí, stejně jako mu sluší zvolené barvy a digitální kamera, na kterou se točilo. Nejsem si jistý, že ve většině případů zvolili filmaři dobré efekty pro obraz, ale na druhou stranu musím uznat, že se zajímavě snažili dokreslit atmosféru. Ve chvíli, kdy je na pořadu dne akce, je kamera neklidná – možná by mohla být ještě neklidnější, v momentě, kdy se akce utlumuje, i kamera se zklidňuje. Kameraman očividně věděl, co dělá, stejně tak se zdá, že i castingem pověřené osoby si věděly rady. Herci jsou totiž všichni přijatelní, a přesto, že se na první pohled může zdát, že tři hlavní postavy budou ploché, nakonec jsou velmi obstojně vykreslené. Zároveň potěší přítomnost Seana Astina, který už není tím přitroublým, ale věrným Samem z „Pána prstenů“.
Ze začátku mi „Za hranicí strachu“ hodně připomnělo zmiňovaný „Hostel“. Naštěstí se ražení filmu trochu změnilo. Na gore je však dbáno i nadále, což je pozitivum filmu, protože je poměrně povedené, i když kamera si nevybírá přímo detailní záběry. Přesto nejsme ani na chvíli na pochybách z toho, co se právě děje. Tak nějak je tomu ve chvíli, kdy jeden z hlavních záporáků ukousává mučenému muži jazyk. A podobných pěkných scének je tu více, hlavně práce s mačetou je překvapivě zajímavá.
Ve finále film není nijak objevný a nedává nám nahlédnout do nějakého celkového světa divů a zázraků, ale skončil v podstatě tak, jak měl. A nám se nabízí otázka: Jak daleko je člověk schopen zajít, když si chce zachránit život? Navazuje druhá otázka, která se ptá: A v jaké chvíli už snaha zachránit si život přechází v šílené zabíjení všeho, co by mohlo stát v cestě? Film je tak ukončen dostatečně dobře na to, aby nebylo nutné jej úplně strhat a říci, že se jedná o paskvil.
Pro mě osobně jsou zatím první dva filmy, které jsem viděl z druhého ročníku After Dark HorrorFestu poměrně milým překvapením. V době, kdy píši tuto recenzi, jsem již zhlédnul „Lekci umírání“. Ta měla také nějaké ty mouchy, ale přesto si myslím, že se jedná o snímky kvalitní, které až překvapily. Že by druhý ročník After Dark HorrorFesti stál přece jen za víc než ročník první a rozhodl se nám ukázat něco z toho lepšího, co ve Spojených státech a jinde ve světě vzniklo? Skoro se mi chce říct, že ano, takže můžu jen doufat.
Hodnocení: 65%
