Martin ukázal chlapovi, který seděl vedle něj na baru, tlustý pakl fotek.
„Co to má být?“ ptal se chlap.
Martin jen kývnul hlavou směrem k fotografiím. Chlápek na Martina chvíli přemýšlivě koukal a pak se lesklými fotkami začal probírat.
„Vždyť jsou všechny černé,“ zvolal chlap a ukončil prohlížení někde v polovině. „Jen černá barva na fotografickém papíře. Jestli chcete fotit v noci, musíte použít blesk,“ poradil nakonec Martinovi.
Martin zatěkal očima po lokále a mírně roztřesenou rukou uchopil svoji vysokou sklenici plnou kostek ledu. Dotek mrazivého skla ho trochu uklidnil a dva loky toho silného drinku ho uklidnily ještě víc.
„Copak to nevidíte?“ podivil se Martin, i když už se s takovou nechápavostí setkal mnoho-krát. Pořád ho to překvapovalo. To nemají oči?
„Vidím černo,“ pokrčil rameny chlap.
„Tmu.“
„Cože?“
„Jsou to fotky Tmy.“
„Vy fotíte tmu?“ zvednul chlap obočí a nepodařilo se mu skrýt svoje podezření, že je ten bledý podivín s vcucnutými tvářemi a propadlým hrudníkem blázen.
Martin ale výrazům lidských tváří v poslední době vůbec nevěnoval pozornost.
„Jo. Kamkoliv jedu, tam tu bestii fotím ve všelijakých pózách.“
„Mně ty vaše snímky připadají všechny stejné.“
„Ale nejsou. Třeba hned tahle.“ Martin poklepal rozpraskaným prstem na první fotografii v balíčku. „To je Tma, která mi vlezla pod dlaň, když jsem ji přiložil těsně k objektivu. Tuhle tu jsem vyblejsknul ve psí boudě u mě doma. Aaa, tyhle už jsou zajímavější. Tuhle část Tmy jsem zachytil v Provence. Tady to je kousek od Petrohradu. Panebože…“ Martin se roztřásl a rty se mu rozvlnily. „Macocha. Hluboká propast. U nás v České republice. To asi neznáte. Tam se Tma peleší a kypí a kyne. Podařilo se mi to zachytit celkem dobře.“
Chlap ponořil ústa do nízké sklenice s rumem, aby se nerozesmál. Pokukoval po barmanovi, ten ale vypadal, že nezaslechl ani slovo.
Martin projel zbytkem fotek bez vysvětlujících komentářů. Vyvaloval víc a víc oči a na spáncích mu rašil pot. Nakonec snímky rychle schoval do bílé obálky a tu křečovitě uložil do vnitřní kapsy saka, které měl přehozené na vedlejší židličce. Pak vzal na pultu položenou zr-cadlovku, zabořil objektiv do svého stehna a závěrka cvakla.
„Je tady,“ zašeptal, když si právě exponovanou fotku prohlédnul na displeji.
Položil fotoaparát zpátky na blyštivý pult a oběma dlaněmi objal sklenici. Díval se na její orosený povrch a úpěnlivě doufal, že se dočká chladivé pomoci. Tentokrát to už neúčinkovalo. Dotlačil tedy okraj sklenky k rozbouřeným rtům a prudce zaklonil hlavu. Barevná tekutina spolu s tajícím ledem pleskla o jeho bílý jazyk, většina obsahu ale vyšplíchla ven a tekla Mar-tinovi dolů po bradě a krku a pokračovala níže neviděna za látkou košile. Pár oblých kousků ledu se rozpouštělo na Martinových kalhotách a tvořilo vlhké mapy.
Barman čile přispěchal s papírovou utěrkou. Martin si čtvereček nadýchaného papíru s nepřítomným pohledem vzal a zmuchlal jej v dlani. Barman pokrčil rameny a zeptal se, jestli by pán chtěl namíchat další sklenici. Martin přejížděl očima po temných zákoutích za barem a neodpovídal. Barman znovu lhostejně pokrčil rameny a přešel k jiným zákazníkům.
Chlap popíjející rum byl zvědavý, co chce vlastně ten šílenec dokázat. Podrbal se ve vla-sech za uchem a natočil se k Martinovi. Choval se, jako by předchozí incident ani nezazna-menal.
„Máte s těmi fotkami nějaké plány? Chcete je někde vystavit nebo tak?“ ptal se nenuceně.
Martin byl ještě chvíli v transu a potom se na chlapa zkoumavě zadíval. Pořád drtil ten ubrousek v ruce.
„Chcu tu mrchu ukázat všem,“ řekl Martin vyschlým hlasem. „Jenže to si prvně lidi musí uvědomit, že jí jsou obklopeni, chápete? Teď se tady ta svině rozlézá, jak se jí zachce. Do prdele, zalehává úplně všechno. Viděl jste někdy kus krásně prozářeného vesmíru, bílého, andělského, čistého? Ne! Všichni na to kašlou.“
Hodil na pult pár bankovek, nasoukal se do poskvrněného saka, zrcadlovku si pověsil na krk a kráčel pryč.
„Máte na saku nějaké fleky,“ upozornil ho vyjevený chlap.
„Jo, spadl jsem do Tmy.“
Martin šel na pláž a chtěl by se radovat z té teplé záplavy světla. Ty ženské v miniaturních bikinách s perfektními zadky a pevnými kozičkami, ty baby v jednodílných plavkách, jejichž lemy se zařezávaly do vrstev sádla, ti chlupatí dědci s měděnou povislou kůží na stehnech, ti svalovci močící do moře, ti puberťáci potají šilhající po ženě opalující se nahoře bez, ty děcka s hubami plnými skřípajícího písku, ti všichni ale byli potaženi vrstvičkou přilnavé tmy. Každé zrnko písku naříkalo pod černým emailem. Nevnímali to. Přitom skoro každý z nich měl v taškách přístroj, který tu vrstvu neprůhledného rosolu dokázal odhalit a zachytit.
Martin krokoval po chodníčku lemujícím pláž a zabodával objektiv foťáku do různých částí svého těla, jako by si píchal nutnou dávku rozředěné drogy. Několik teplem otupených po-valečů si jeho činnosti všimlo a se zájmem ho pozorovali. Bylo to takové příjemné zpestření pobytu.
Martin se podíval na hodinky. Za pár hodin ty jednolitá vajíčka puknou a vyplní tu širokou trhlinu mezi nebem a zemí svými slizkými plody, které vniknou do mokvajícího rozevřeného lůna, kde je jejich matka vyplňující prostor kosmu rozpustí v kyselých děložních šťávách, aby se stala zase o něco temnější a hrůzostrašnější. A mezitím, co bude mít svoje nohy široce roz-tažené, vytáhne svoje ohyzdné kladélko a naklade na kůži Země a veškerého tvorstva nová pulsující vajíčka jak střeček na břicho krávy.
A navíc půjde po něm. Sebral se a utíkal do jednoho z dlouhé řady domků stojících na vy-výšenině nad mořem, které se pronajímaly turistům.
Musel se připravit. Nejdříve ze všeho položil zrcadlovku na noční stolek vedle postele v ložnici, která byla v patře. Pak začal systematicky obcházet vypínače ve všech místnostech a ujišťoval se, že žárovky nejsou prasklé. Bylo to v pořádku, ale v noci se mohlo – zvlášť jemu – stát cokoliv, a tak měl v pokojích na přesně určených místech položené náhradní žárovky, vždy raději dvě na každé světlo. Měl připraveny taky štafle, jedny v přízemí a druhé v patře.
Vešel zpátky do ložnice, sedl na postel a kontroloval ruční baterky různých tvarů a velikostí nastrkané v opasku na nářadí. Naposled vyzkoušel čelovku, a když se přesvědčil, že svítí, nasadil si ji na hlavu. Opasek nechal ležet na přikrývce postele.
Sešel do přízemí, vzal židli z kuchyně a sedl si na ni před dům. Zase zestárne. Spěl ke smrti dvakrát rychleji než nevědomí lidé. Soupeření s Tmou ho vycucávalo. Byl na to sám. Sám v celém známém vesmíru. Jak se zdálo, žádná civilizace si zatím neuvědomila hrozbu, kterou představuje Tma, protože všechno pořád zůstávalo černé a chladné a mrtvé. Vyspělejším ra-sám, které někde v té temnotě určitě pobývají, nepřišlo důležité vymyslet způsob, jak něčím napustit tu inkoustovou prázdnotu, aby začala alespoň trochu světélkovat a zářit. Poletují si schoulení ve svých lodičkách děsem kosmu a snaží se vykoumat, co je tolik tísní a drtí.
TMA, kamarádi, dusil se vnitřním smíchem Martin. Obrátil hlavu vzhůru a tentokrát zařval nahlas. TMA! A pak se hned scvrknul do židle. Ani za miliardu let jeho prozíravou radu nikdo ve vesmíru nezachytí. Tma už tam všem zavřela ústa. Vytrhla hlasivky. Zbyla jen hrůzostrašná pantomima. Zkřivené obličeje a žilnaté ruce zběsile šmátrající po němém hrdle.
Slunce se pomalu ztrácelo za mořem. Smějící se lidé chodili po cestičce kolem strhaného Martina a plánovali si, kam půjdou pít.
Martin se křečovitě postavil a dobelhal k okraji domku. Vystrčil hlavu za roh. Na východě se plazily osliznuté zárodky, nedokonalé, nedokončené, nedovyvinuté, hnusné. Na východě kokony pukaly a praskaly a vypouštěly do vzduchu zdeformované a mrzké nepodarky, které směřovaly do stran a vzhůru a vzhůru k natrženým rodidlům, kde chtěly bláhově dorůst. Jenže tady už nebylo místo pro další monstrózní mrchu.
Pár hnisavých plodů mířilo přímo k Martinovi, aby se prodraly očními koutky do jeho útrob a tam se uhnízdily jako u náhradní matky.
S řevem na krajíčku nahmatal ztuhlými prsty čelovku a zmáčknul tlačítko. Kužel světla rozčísnul šero a vletěl těm nedochůdčatům s obrovskými rozštěpy pater do ksichtu. Martin stál s vystrčenou hlavou co nejdéle, aby ty parchanty uškvařil, ale oni se dál přibližovali se zavře-nýma očima.
Prchl do domu.
Pobíhal od vypínače k vypínači a rozsvěcoval světla v každé místnosti. Rozklepaný se usa-dil v ložnici na postel a nasadil si opasek s baterkami. Potom si kolem krku pověsil zrcadlovku, ke které připevnil ten nejsilnější blesk, jaký sehnal. Až pak se uklidnil.
Přešel k oknu, chtěl se podívat ven na to zběsilé hýření rozleptaných zárodků Tmy, ale kvůli rozsvícenému lustru viděl jen svůj odraz na skle. Vůbec se mu nelíbil, na rozdíl od žlutě svítícího nábytku a stěn vypadal jaksi mdle a šedě.
Odvrátil se a lehnul si v botách na postel. Tvrdé baterky ho tlačily do boků a do zad. Už se ale ani nepohnul. Ležel opřený rameny o hradbu polštářů a čelovka pořád svítila. Nevypnul ji. Kam se podíval, bylo všechno osvětleno ještě o stupeň intenzivněji, a to se mu líbilo.
Naslouchal s otevřenýma očima venkovnímu hemžení asi hodinu, když se odněkud z přízemí ozvalo prasknutí žárovky. Cukl sebou a nespouštěl zrak z pootevřených dveří ložni-ce. Věděl, že se teď jedna z místností naplnila mastnými zmetky pokrytými otevřenými vředy, z kterých soptil černý mazlavý hnis páchnoucí jak vyplachovaná prasečí střeva. Ucítil závan toho silného odéru až u své postele.
Vyčkával.
Praskla druhá žárovka.
Martin se posadil na kraj postele a bojácně svíral tělo zrcadlovky.
Chór praskajících žárovek. Dies Irae zadunělo klenutými stropy z těžkého kamene a opřelo se do dubových lavic, až dřevo zapraštělo. Na svěcené vodě se rozeběhly koncentrické kruhy. Zpěváci měli hlasivky z wolframu.
Martin se váhavě rozeběhl ke schodišti a podíval se dolů přes zábradlí. Černou hladinu pří-zemí brázdily vybočené páteře a platfusy a zakrnělé kosti a krtčí oči.
Nesmím jí dovolit získat v tomhle domě převahu, říkal si a dodával si odvahu.
Pozapínal všechny baterky a nechal je zavěšené v opasku. Vyjímal se jak ze stran reflektory ozářený mramorový památník.
Pomalu sestoupal po schodech. Dva kroky od prvního stupně stály štafle. Tma zhurta dorá-žela na Martinovu světelnou slupku. Cítil ten tlak, pod kterým se paprsky ohýbaly a promač-kávaly mu kůži na těle.
Zastavil se pod nejbližším světlem na chodbičce. Nejprve cvakl vypínačem, aby do světla nešel proud, pak z malé poličky na chodbě vzal náhradní žárovku a zašrouboval ji místo prasklé.
Nadechnul se a plácl přes vypínač.
Nic. Tmu mu nepřestala vmačkávat tváře. Jejich vnitřní stěny se navzájem skoro dotýkaly.
Nová žárovka svítila. Oranžově zářila na stropě, ale neosvětlila kolem sebe ani milimetr. Fotony se nedostaly ven z tenkého skla. Množily se a vyletovaly z rozžhaveného vlákna a vyplňovaly stísněný hruškovitý prostor. Světlo žárovky se měnilo na žluté a nakonec úplně zbělelo.
Martin zíral a ani si neuvědomil, že se žárovečky baterek chovaly úplně stejně. Stál obklo-pený prstencem hvězdiček, které si svoji záři nechávaly jen pro sebe.
Vtom se všechny roztříštily. Vybuchly. Martin ucítil ostré střepy. Prsty se mu umazaly horkou a lepivou tekutinou, když si sáhnul na obličej.
Dům se zatřásl a nahnul a zkroutil. Martin spadl na podlahu. Byla celá zvlněná. S jekotem zapnul zrcadlovku a nazdařbůh vypálil bleskem do temnoty. Zasyčelo to a zabublalo a zaškví-řilo a ve vzduchu byla cítit spálenina.
Blesk se s vzrůstajícím pískotem nabíjel. Martin vypálili hned, jak mohl. Tma se začala rozpouštět a čvachtavě dopadala na zem a na Martina. Hnusná hustá břečka. Mazlavé bahno. Lezlo mu do nosu a do huby.
Nad Martinem se objevily bílé vyboulené stěny, vypadaly, jako kdyby na nich vyrostla obří prsa, která rozhodně nebyla hladká a jemná. Viděl zvrásněnou plovoucí podlahu v barvě lípy, v jejíchž záhybech utkvívaly louže připálených děcek bez končetin.
Martin vytvořil hrbolatý tunel světla. Otevřenou ránu v temnotě. Rychle se ale zacelovala, hranice Tmy pulsovaly a skokově nebývaly a stlačovaly kolem něj světlo, až si myslel, že mu prasknou ušní bubínky a puknou oční bulvy.
Postavil se na nohy a dral se vpřed. Musel jít bokem, aby se vypouklými zdmi protáhl, i tak mu odíraly a strhávaly pokožku jak šmirgl papír.
Mačkal spoušť foťáku a obrovské kapky černého sajrajtu šplíchaly do všech stran. Připadal si jako obalený vazelínou a olejem.
Mířil ke vchodovým dveřím. Tma hučela. Ohýbala prostor. Martin lezl do svahu. Blesku už se nemohl ani dotknout, jak byl jeho povrch horký.
Zachytil se futer obýváku. Ke vchodovým dveřím zbývaly asi dva metry. Lezl okolo ob-délníku černočerné temnoty. Tam bylo podzemní zřídlo. V tmavé jeskyni plavala rozpraskaná batolata v hnijící plodové vodě a navzájem se požírala nabobtnanými žlutými dásněmi.
Tma dům překlopila na stranu. Martin spadl přímo mezi ně. Žbluňklo to. Cítil na sobě ro-solovité doteky zvodnatělých ručiček.
Martin se ošíval a zadržoval dech a prosil a díval se na potemnělý displej zrcadlovky. Ať se ještě naposled dobije, škemral. Ikonka klikatého blesku pořád rudě blikala.
Batolata žvatlala v ohyzdné kakofonii vrzavých a skřípavých hlásků. Voda pleskala a stří-kala, jak se dětičky vynořovaly a zase ponořovaly, aby si mohly prohlédnout celý ten velký kus masa, který jim maminka poslala skrze pupeční šňůru.
Martinova ústa se čím dál víc naplňovala nakyslou tekutinou. Nad hladinu občas vykuko-valo jen předloktí a ruka držící foťák. Plácal se ponořeným obývákem, až narazil do okna.
Udýchaně řval a vší silou do skleněné tabule kopal. Byla pružná jak guma. Lomcoval klič-kou, ale ani se nehnula.
Batolata začala plakat. Ten zvuk připomínal skučení z desky vytahovaného hřebíku.
Dům se opět překlopil.
Voda v místnosti se nahrnula na Martina, a on se tak ocitnul na dně té zakalené dělohy. Zá-roveň se zvláštně prosvětlila. Zelenavý přísvit.
Viděl baculatá tělíčka rejdící na hranici světla a tmy. Pokukovaly po něm ubrečenýma očima.
Pak se na něj vyřítily.
Instinktivně zmáčknul spoušť. Blesk vypálil. Bílý záblesk bodl do očí. Hromady chrastících kůstek. Smrad spálených vlásků a chloupků.
Okno prasklo a Martin vypadl ven.
Bylo nádherné přímořské ráno. Mořská hladina se blyštila a vlny šuměly na písečné pláži. Vítr přinášel vůni borovic a skalních bylin.
Martin se rozutíkal k baru.
U pultu seděl ten chlápek ze včerejška a znatelně obživl, když Martin roztřeseně usednul vedle něho. Z Martina se linul příšerný smrad rozkladu a rybiny a na obličeji a na rukách, jako by měl vytetovanou chaotickou změť černých fleků a různě širokých čar a křivek. Oblečení se zdálo být nasáklé dehtem.
„Co jste, panebože, dělal?“ zděsil se chlápek. Samozřejmě si všimnul i opasku s rozbitými baterkami.
Martin si vyschlým hlasem poručil velkou sklenici džusu a chlápkovi vyděšeně řekl: „Ta mrcha mě málem sežrala, rozumíte? Málem jsem chcípnul.“
„Něco vám vytetovala na kůži.“
Martin si vyhrnul rukávy a podíval se i za košili. Bylo to všude. Rozbrečel se.
„Do prdele. Začíná to zvýrazňovat. Tu vrstvu sebe sama, kterou nás všechny potáhla. Do hajzlu, do hajzlu.“
„Ale proč jde tolik zrovna po vás?“ Chlapa začal tenhle zvláštní případ doopravdy zajímat.
„Fotím ji s holou prdelí,“ vyhrkl Martin. „Já Tmu načapal, jak chodí po nocích a otírá nám ty své poďobané půlky o ksichty.“
Martin vypil tři sklenice, zaplatil a šel pryč.
„Kam jdete?“ ptal se chlápek.
„Vyspat se.“
„A kde pobýváte?“
„Proč?“
„Třeba bych vám s ní nějak mohl pomoct. Večer bych se stavil.“
Martin pokrčil rameny.
„V jednom z těch domků nad mořem. Jedno okno je rozbité.“
Martin zmizel za dveřmi.
Chlap seděl na židličce, přemýšlel a popíjel rum. Pak se odebral za rodinou. Čas do oběda strávil hádáním se s manželkou, která mu spílala, že zase chlastá už od rána. Zbytek dne se potulovali po pobřeží a jedli v restauracích a plavali v moři. Až okolo desáté hodiny večer se mu povedlo trhnout se od manželčiných řečí a jekotu rozdováděných dětí.
Našel domek s rozbitým oknem. Nikde se nesvítilo. Klepal na dveře a volal. Sáhl na kliku. Bylo odemčeno, a tak opatrně vešel.
Vzduch ztěžkl, cítil se, jak kdyby se pohyboval v rozpuštěné čokoládě.
Absolutní tma.
Znovu nahmatal kliku, dveře už ale nešly otevřít.
Něco mu oblíznulo hřbet ruky. Zacouval hlouběji do chodby a prudce upadnul na záda.
Nevěděl, jestli za to může rána do hlavy, nebo jestli to je skutečnost, ale v patře se blýskalo. Záblesk vždy na sekundu ozářil vršek schodiště a následoval hlasitý a prudký liják.
Dvacet čísel vlevo od jeho hlavy zel ještě temnější obdélníkový otvor. Prapůvodní Tma ve Tmě.
Vrzání holých dásní a kovové pobrukování.
Neměl fotoaparát s bleskem.
Zato batolata měla hlad.
