Nad ulicí se proháněli tíživé mraky, které každou chvílí sestupovali níž a kdokoliv stál na chodníku, musel mít pocit, že se každým okamžikem zřítí s duněním na střechy domů. Rychlost, kterou pluli od Vítkova směrem na sever k Vltavě, byla omračující. Vítr pohánějící oblaka na obloze, sestupoval s rostoucí sílou k zemi a s čím dál větší rozhodností hnal ulicí všechny odpadky, které se na ní nalezly. Slunce to již dávno vzdalo a ocelová šerost těžkého nebe se odrážela v zavřených oknech, svými neviditelnými hnáty hladila secesní profily budov a snažila se vniknout do lidských obydlí.
Na druhém poschodí třípatrového domu téměr ve středu ulice za chvějícím se oknem bublala voda v rychlovarné konvici. Byl to jediný zvuk v jinak tiché, jednoduše zařízené kuchyni. Na mastném zaprášeném stolu ležely rozházené papíry s barevnými dětskými kresbami a hodiny nad dveřmi do obýváku nehlučně odpočítavaly vteřiny, minuty a hodiny prázdnoty, která byla přítomna v každém koutě bytu. Když se vteřinová ručička dostala na dvanáctku, místností se ozvalo sotva slyšitelné kliknutí a voda v konvici jak na povel přestala vřít. Místnost se ponořila do ticha ostřejšího, než hrot nejtenší ručičky v hodinách, neúnavně spěchající za svou nekonečnou povinností.
Shrbená žena vzala do rukou papír. Lejstro bylo na několika místech natrhlé a několikrát nepravidelně přeložené a znova rozložené. Žena seděla nehybně nad dětským obrázkem a nevěřícně si ho prohlížela. Chtělo se jí křičet, bušit do stolu, otevrít skříňku pod kuchyňskou linkou a vyházet z ní všechno nádobí dolů na téměř pustou ulici. Vyběhnout z bytu, kopat sousedům do dveří, vytrhat vlasy tomu frackovi odvedle nahoře a ztratit se v ulicích města, rozpustit se v začínajícím mrholení a vpít se do stěrbin mezi kočičími hlavami stejně lehce a bezbolestně, jako dešťová voda, která bude již za několik minut omývat chodníky, stromy, auta a lidi, kteří se nestihli schovat před tou prokletou plížící se bouří. Ale nebyla schopna se ani pohnout. Pouze hleděla na papír, který křečovitě držela v třesoucích se rukách položených na stole. Kdyby byl v místnosti ještě někdo druhý, mohl se v něm vytvořit mylný dojem, že pouze luští křížovku. Žena několik krát krátce zavzlykala a hřbetem ruky si otřela mokrá víčka. Zhluboka se nadechla a s využitím posledních zbytků vůle a příčetnosti odsunula svoji židli a postavila se. Prošla pod hodinami nad otevřenými dveřmi do obýváku a téměř nehlučně a mimochodem – jako by tam ani nebyla – vešla do dalšího pokoje. Pokojík byl malý a útulný. Na zdi napravo od vchodu do místnosti viselo několik obrázků malovaných dětskou rukou. Nebyly v rámu, většina z nich byla bez větší logiky porozvěšována na různých místech stěny. Některé byly hned nad nevelikým pracovním stolkem, některé se tyčily ve výšce, do které nedosáhl ani dospělý člověk. Vesměs se na nich opakovalo to stejné téma. Na některých byla vidět celá planeta Země v popředí modré galaxie, někde zase jenom určitý výsek pevniny nebo oceánu. Jeden z nich ale upoutával pozornost ženy od momentu, kdy se na zdi objevil. Bylo vidět ulici běžící středem výkresu a několik z ní vybíhajících bočních ulic. Někdy červené, někdy sivě plechové střechy domů lemovaly středovou linii ulice. Kresba byla na několik málo detailů věrným obrazem ulice, na které žena bydlela. Za nejděsivější ale považovala fakt, že místo domu, ve kterém se nacházel její byt, uprostřed vystupovala velká černá skvrna.
Ženě se zatočila hlava. Přemohla mdloby a přešla ke psacímu stolku. Jakoby mimochodem pohladila jeho leský povrch a bříšky prstů setřela téměř neviditelnou vrstvu mastného prachu usazeného na pracovní ploše stolu. V levém rohu téměř pod oknem stála plechová nádoba, ze které trčelo několik per, dvě tužky a guma. Žena se natáhla pro jednoduchou modrou tužku a zamířila zpátky ke dveřím do obýváku. Když procházela kolem neustlané postele na druhé straně malé úzké místnosti, zacítila, jak se jí podlomila kolena. Uvědomila si, jak jí zrak mimovolně klouže po neustlané přikrývce. Postel vypadala, jako kdyby z ní někdo ještě toto ráno vstal a ledabyle přehodil žlutou přikrývku s růžovýmy vzory ke zdi, aby si tak vytvořil prostor k tomu, aby se mohl pohodlně posadit na okraji postele. Na bílé plachtě a částečně i na polštáři byla natažená malá červená noční košilka se žlutými slony. Žena bezděky odvártila tvář a spěšným krokem vyšla z místnosti. Přivřela dveře a v prázdném pokojíku se znovu rozhostilo tíživé ticho. Na koberci u postele zůstal dále ležet rozsypaný stříbrný prášek a dva páry chirugických rukavic.
Žena se šouravým krokem vrátila zpátky do kuchyně a usedla k jídelnímu stolu. Položila na něj modré pero, které si přinesla z malého pokojíka. Seděla ještě shrbenější a ztrhanější než před tím. Do třesoucí se ruky vzala pero, rozložila pokreslený papír, otočila ho na druhou stranu a pustila se do psaní...
_______________________
Jmenuji se Linda Dobrovská, je mi třiatřicet let a události ze začátku tohoto týdne mi vzali veškerou chuť dále udržovat samu sebe při životě. Po tom všem, čím jsem si prošla již pro mne nemá smysl dále existovat. Neříkám to proto, že bych si snad libovala v utápění se v sebeštřeném žalu, nebo byla přesvědčena, že všechno, co se mi na svěťě děje tíživého – je jakousi vyšší sílou namířeno jenom a pouze proti mě. Doufám, že to pochopíte a že mne nebudete po přečtení tohoto dopisu mít za egocentrického zbabělce.
Tento dopis píšu pro své blízké, kteří by snad někdy měli pochyby o tom, co se přihodilo a co převrátilo život naší malé rodiny vzhůru nohami. Tyto řádky píšu proto, abych přispěla k očištění svého jména, na kterém již fakticky nezáleží a které bude po dopsání tohoto dopisu pouze lichou historií a dvěma slovami vtesanými do kamene v moři jiných podobných náhrobních kamenů na motolském hřbitovu.
Žila jsem si úplně normálně nenormální život matky samoživitelky. Každé ráno jsem odvedla svou šestiletou Sandru do školy a utíkala do velké mezinárodní firmy zpracovávat faktury. Plat ze zkráceného úvazku mi vždy stačil na to, abych zaplatila účty a nakoupila něco k snědku. Když jsem uložila Sandru k spánku, měla jsem vždy několik hodin na to, abych si vydělal něco na vylepšenou. Překládala jsem vešměs ekonomické a právnické texty do němčiny. Každý měsíc jsme si díky tomu mohli dovolit nějaký skromný výlet, kino nebo sobotní divadelní představení pro děti. Všechno klapalo tak jak má a já jsem ve skrytu duše doufala v nějaký malý zázrak, který by mne a Sandru vytrhl z neusále se opakující rutiny a dal naším životům nějakou tu jiskřičku, nějaký závan něčeho nového. Teď zpětně dávám zapravdu starému bonmotu „Dávej si pozor, co si přeješ – mohlo by se ti to splnit“.
Všechno začalo na sklonku zimy úplně nenápadně. Někdy na konci února sužovaly Sandru noční můry. Ty noci jsem vstávala i několikrát za noc, abych vběhla do jejího pokoje a uklidňovala ji, že to byl jenom zlý sen. Počas těch nocí jsem sedávala na rohu její postele a hladíce jí po plavých vlasech jsem ji konejšivě houpala na kolenou. Křičela ze sna, nebo se z něj probouzela celá zpocená a s děsem v očích. Nic takového se jí předtím nedělo a ani na to nebyl důvod. Žili jsme si své nudné životy. Pravidelně jsem byla v kontaktu s její učitelkou a ta nikdy nemluvila o tom, že by Sandra snad prožívala ve škole nějaké nesnáze. Trvalo to několik dní a pak to ustalo. K jejím nočním můrám jsem se nehodlala vracet a ani se na ně ptát. Něchtěla jsem ji totiž vyrývat z křehké rovnováhy a připomínat jí její neblahou zkušenost. O několik dní se vše vrátilo do starých kolejí. Ráno jsme vstávaly, připravovaly si snídani, vystřídaly se v koupelně a vydaly se do školy. To Sandra už ale jakoby nebyla sama sebou. Rána byly tiché. Moc jsme toho nenamluvily. Což bylo nezvyklé, ale pořád jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Dítě se v tomto období mění neskutečně rychle a co platilo včera, nemusí platit dnes. V pátek, sedmunáctého března mne Sandra překvapila. Když jsem vyšla z ložnice, Sandra již byla oblečená a ve tváři měla vepsanou hlubokou jizvu. Nebyla to jizva, kterou by šlo vidět na první pohled. Byla to jizva, kterou vidí matka, která své dítě vypiplala a zná ho lépe, nežli kdokoliv jiný. A matka pozná, že i když je kůže na tváři jejího malého dítěte bez jediného škrábance, někde hlouběji tkví strach a pochybnosti.
To ráno se Sandra ani jednou neusmála. Byla vážná a vlažná, zvídavost a téměř živočišná touha po jakýchkoliv radostných podnětech byla tatam. Jakoby vyschl pramen Sandřiny chuti k životu. Cestou tramvají do školy, ze sebe nevysoukala jediné slovo a mé snahy o nadvázání jakéholikov hovoru byly dopředu odsouzeny k nezdaru. Vzdala jsem to a poslední dvě zastávky jsme jenom tak seděly a dívaly se z okna. Tramvaj byla příjemně vyhřátá a z tepla, které nakumulovala masa náhodných cestujících, jsme sledovaly lidi přebíjící se chladným mlžným oparem převalujícím se ulicemi za zapařenými okny. Sandra mlčela a potichu pozorovala pomíjivé výjevy za oknem.
„Podívej, maminko!“ hlesla Sandra z ničeho nic.
„Ta paní má oči jako Mgav, ke kterému chodím na návštěvu!“ a nataženým prstíkem ukazovala někam do prostru za oknem.
Cítila jsem, jak mne zamrazilo. V rychlosti jsem se snažila zaostřit na změť lidí na zastávce a kolem ní. I když tramvaj právě zpomalovala, nedokázala jsem najít někoho, kdo by svým zevřením vybočoval. Nevědela jsem, kdo je Mgav, ani jaké má oči, rozhodně jsem ale neviděla žádnou paní, která by stála za pohled navíc. Na zastávce jsme museli vystoupit, ale když jsem Sandru vzala na ruce, abych si jí sesadila z klína, všimla jsem si, jak se třese. Na nic takového si jakživ nepamatuji. Tam jsem si prvně uvědomila, co jsem celou tu dobu vytěsňovala z mysli a odmítala si přiznat; z mé veselé, světu otevřené dcerušky se pomalu ale jistě stávalo unavené, uštvané zvířátko. Celou cestu pěšky do školy jsme pak kráčely mlčky. Hlavou se mi honily různé myšlenky. V té době jsem o ní ještě neměla strach. Možná ani obavy o její celkovou psychickou pohodu. Teď mi je jasné, že jsem tušila, že se s ní něco děje, ale nechtěla jsem si to přiznat. Děti přeci mají bujnou fantazii a její noční můry jsem si s touto událostí vůbec nespojovala. Co bych teď dala za to, abych mohla vrátit čas a ke všemu, co se s ní dělo – co se dělo s námi - se již v onen okamžik postavila čelem. Možná bych byla schopná zvrátit nezvratné. Sice o tom z hloubi duše pochybuji, ale tato myšlenka mě pronásleduje od rána do večera a nedá mi spát. Od toho dne již nic nebylo jako dříve.
Přístí ráno byla sobota, osumnáctého března. Sandra spala delší dobu, než měla obyčejně ve zvyku. Já jsem se těšila na hezký klidný víkend. Nastavila jsem praní, pověsila jsem prádlo z večera a dala se do uklízení knížek a papírů porozhazovaných na koberci za pohovkou, kde měla Sandra své malé neoficiální království o rozloze jednoho metru čtverečního. Klekla jsem si k nepořádku, který Sandra zanechala po večeru zuřivého kreslení a listování v atlasech a encyklopediích pro mládež. V centru papírového chaosu trůnila otevřená hrubá těžká encyklopedie Vesmír a my. Neodolala jsem a sklonila se blíž, abych se podívala, o co se právě Sandra zajímá. Knížka byla otevřená na bohatě ilustrované dvojstránce pojednávající o úkladu naší galaxie. Pod knihou ležely pokreslené papíry. Nékteré barevné a poměrně živé kresby byly nápadně podobající se na ilustrace z knížky. Některé znázorňovaly kouty Vesmíru, jaké jsem doteď nikdy a nikde neviděla. Přiznám se, že mne překvapilo, jaký talent a fantazii moje dcerá má. Knížky jsem odložila na místo a kresby, které nijak nepřipomínaly rukopil šestiletého dítěte, jsem shrnula na hromádku pod okno, abych je odnesla na Sandřin stolek, když se vzbudí. Uvařila jsem si kafe pustila televizi doufajíc, že se Sandra konečně vyjde z pokoje a budu jí mít pro sebe.
Po dlouhé době se otevřely dveře z pokojíku a Sandra vstoupila do obyváku tak potichu a nenápadně, až mne to vyděsilo.
„Dobré ráno, Sandři, spala jsi strašně dlohou“, přivítala jsem ji s nuceným úsměvem, natahujíc k ní ruce. Sandra si pomnula oči a sedla si mi do klína. Byla ještě rozespatá a měla horké čelo.
„Co se Ti hezkého zdálo?“, zeptala jsem se jí, objímajíc ji kolem pasu a levou rukou hledajíc poslepu teploměr na spodní poličce konferenčního stolku.
„Nezdálo se mi nic“ odpověděla těkajícíma očima po obýváku. Věděla jsem, že tentokrát mi úmyslně lže, ale o to ani tak nešlo. Má právo mi říct co chce a nechat si pro sebe to, co si mi říct nepřeje. Věděla jsem, že si něco musí pamatovat. Měla jsem ještě v čerstvé paměti její noční můry, její vykřiky a náměsíční epizody. Zvědavost a starost o vlastní dceru mne hnaly dál.
Musím zjistit, co se jí honí hlavou a co prožívá Možná to musí ze sebe pouze dostat a všechno se vrátí do staálých, příjemně vyježděných kolejí.
„A když si vzpomeneš, tak mi to prozradíš?“, zeptala jsem se jí jakoby mimoděk. Jako kdyby mne to vůbec nezajímalo a měla jsem na práci své důležitější dospělácké věci.
„Nic se mi nezdálo“ odepřela tvrdohlavě, téměř uraženě, že zpochybňuji její stanovisko. Podívala se mi vážně do očí, privřela je, pak mne objala pevně oběma rukama kolem krku a tiše dodala:
„Ale byla jsem znova na návštěvě“.
„Na návštěvě?“ Snažila jsem se potlačit rozpaky a neklid, který se jako horoucí vlna rozpřestřel po celém mém těle.
„Já k nim už nechci maminko“ přitlačila se ke mne ještě pevněji a začala se třást.
„Někdy si mne zavolají a já musím přijít“. Vysvětlila mi má dcera.
„To není sen, já k nim doopravdy chodím na návštěvu“ dokončila Sandra po krátké odmlce.
„No dobře a kam chodíš na návštěvu?“
„Tam“ odpověděla mi a rozhlížejíc se po pokoji krátce ukázala na strop. Přivřela svoje velké hnědé oči a přitulila se ke mně tak silně, jako kdyby se nikdy se mnou nechtěla rozejít
„oni si mne jendou za čas zavolají a já musím přijít. Někdy přiletím v talíři, někdy se už vzbudím u nich“. Pak se postavila a zamířila do svého koutku. Možná si ani nevšimla, že jsem se jí hrabala v kresbách a dala jim svůj nesmylný řád. Chvíli se hrabala v uložených papírem a já nap%etím ani nedýchala. Pak se narozvnala a vítězoslávně zdvihla jeden hárek. Znova mi usedla na kolena a s vážnou tváří ukázala svouji kresbu. Chvíli jsme nad ní mlčky seděly a studovaly ji. Na výkresu stálo v půlkruhu sedum postav. Ve středu půlkruhu stála postava, která svoji výškou i masou těla vyčnívala nad ostavní. Měla podlouhé černé oči, které vyčnívali až za obrsy její hlavy. Uprostřed půlkruhu ležela blonďatá holčička v červeném pyžámku potištěném žlutými slony.
Sandra se energicky zahnízdila v mém klíně, a hrdě bouchla bríškem prostředníku po nakreslené holčičce.
To jsem já“, zahlásila Sandra a promnula si ještě zalepené oči.
„To je tvůj sen?“ zeptala jsem se tiše a nejistě Sandry.
„To není sen“, prohlásila má dcera netrpězlivě. V jejím hlase jsem zacítila výtku, že jí neposlouchám jak se na pořádnou maminku patří.
„Mami, dyť jsem ti už říkala, že to není sen. Oni si mě tam dycky zavolají a já tam musím přijít.“
Seděla jsem v kuchyni a hloupě zírala na kresbu, kterou před několika dny nakreslila má šestiletá dcera.
Cítila jsem se jako houslita bez rukou. Jako rybář bez prutu. Jak matka bez argumentů a nadhledu.
Pocítila jsem závan nejistoty a neurčitého strachu. Přála jsem si aby se celá tato šaráda kolem Sandříných snů a nočních můr konečně skončila. Aby jsme znova řešili, co si obléknout do školy a co si objednat v bufetu na Stromovce.
„Maminko“, Sandra se mi podívala do očí a z jejího pohledu jsem cítila, že se mi bude snažit říct něco, čemu musím naslouchat a co je opravdu důležité.
„Oni chtějí, abych tam zůstala. Mgav mi řekl, že mne potřebuje, aby mohl dokončit své dílo“, dopověděla Sandra a mimovolně ukázala na nejvyšší postavu se širokýma černýma očima.
Zazmatkovala jsem. Srdce mi bušilo a já snad podruhé v životě nevěděla co dělat. Vstala jsem a Sandřin obrázek jsem hodila na stůl. Začala jsem sklízet hrnky ze stolku a napravovat polštáře na gauči. Prostě jsem musela udělat všechno pro to, aby jsem odehnala tu tíživou myšlenku, že kolem mne se děje něco, co nemám pod kontrolou.
Na ten den spomínám jako na ten nejhezčí, který jsem se Sandrou prožila. Ta březnová sobota zůstane v mé mysli jako den, kdy byla Sandra opravdu šťastná. Udělala jsem všechno co bylo v mých silách, aby Sandra zapoměla na své tíživé sny. Na celou nešťastnou dimenzi uprostřed bytostí, které vůbec neměly existovat. Na Mgava se širokýma černýma očima a vůbec na nějaké návštěvy. Sandra měla být má. Měla být se mnou. Měla vyrůst na krásnou milou a úspěšnou slečnu.
Ten den nás obě úplně vyčerpal. Vodní svět a kolotoče. Zmrzlina na Václaváku v březnu a loutkové divadlo. Namísto večeře hranolky a smažák.
Když jsem v ten sobotní březnový večer dávala Sandře polibek na dobrou noc, netušila jsem, že je to naposled.
Usínala jsem s pocitem a přesvědšením, že když se budu snažit a udělám Sandře dětství co nejlehčí, bude všechno znovu fajn...
V neděli, čtrnáctého března jsem se zbudila do neklidného větrného jarního rána. Když jsem před polednem přišla celá netrpělivá vzbudit svou dceru, našla jsem pouze přikrývku a pod ní dětské pyžámko.
Hlavou mi přeběhla spomínka na Sandřinu kresbu Mgava. Od té doby uplynulo už několik dní. Policejní vyšetřovatel mi šeptem sdělil, že jsou v koncích.
Já také.
_______________________________
Linda Dombrovská složila dopis a vložila ho do obálky s pečlivě nadepsanou adresou a nalepenou známkou. Vyšla na nejvyšší poschodí domu a ze společného balkonu skočila na poloprázdnou ulici.
Když otevřela oči, obklopovalo jí šedé ticho.
Pak uslyšela známý hlas.
Mami, přišla jsi na návštěvu?
