A když ten zátaras prorazili…“ Leoš přešel do divadelního šepotu. „… objevili volnou uzavřenou prostoru plnou lidských koster. Jenže nikde v celé jeskyni nenašli jedinou lebku.“ Vypravěč se významně zahleděl na zívající otvor ve skále. „A zataraseno bylo zevnitř!“
Vojtu zamrazilo. Vyprskl smíchy, aby zahnal strach, který po něm úplně nečekaně drapl. Ale smál se i proto, aby se Klára nebála. Protože Leoš na ni zkoušel svůj zavedený systém „balení bab“: vystrašit, obejmout, utěšovat, všemožným způsobem utěšovat.
Ke Kláře si přisedli dnes odpoledne…
(Leoš si přisedl první, samozřejmě.)
… v restauraci na Horním můstku propasti Macocha. Bavili se o tom či o onom…
(Z jejich strany zprostředkovával veškerou zábavu Leoš.)
… a Kláru zajímal jejich amatérský výzkum. Proto šla s nimi až sem.
Když později Klára rezolutním mávnutím odrazí Leošovu tápající ruku, Leoš na Vojtu zaútočí: „Ale teďka bys tam nevlezl.“
(Prostý fakt, že nepoužil oslovení Kazišuku, svědčil o neutuchající víře ve vítězný mečbol v té dnešní hře sportu zvaného svádění.)
Klára se podívala na Vojtu.
Zvědavě? Vyzývavě?
Vojta vzpomínal na vyprávění svého otce o jedné konkrétní jeskyni Moravského krasu. Zhruba desetiletého Vojtu tehdy uchvátila představa jeskyně jenom pro děti. Jediná, jen asi deset metrů dlouhá, chodba té jeskyně byla totiž tak úzká a s tak nízkým profilem, že se jí dokázalo protáhnout jen dítě. Na konci se rozšiřovala do podoby miniaturního dómu se stropem posetým krápníky. Děti, které se tehdy protáhly, jeskyni nazvaly Bahňák. Vchod do ní se údajně nacházel někde na levém svahu Pustého žlebu.
Vojta vstal, mlčky přešel k hromadě jeskyňářské výstroje, která čpěla usychajícím bahnitým sajrajtem. Zouval si polokecky.
„Kašli na něho,“ řekla Klára. „V jeskyni je stejná tma ve dne i v noci.“ Po chvíli dodala: „Já vím, že se nebojíš.“
To už měl nazuté holínky, oblečenou blůzu a kalhoty od montérek a na hlavu si právě nasazoval stavařskou přilbu bez podbradního pásku.
Když potom vstoupil do chodby, z jejíhož dna odstranili na jaře rudičtí a blanenští speleologové mastné bláto (aby se mohli protáhnout dospělí, aby mohli objevit ve stěně vpravo ty „zevnitř zamčené dveře“), vybavil se mu pro změnu jeskyňář, se kterým seděli před týdnem v těchovské hospodě. To on jim vyprávěl o „záhadě zamčeného pokoje“ s hrůzným nálezem bezhlavých ostatků lidí. To on jim popsal, kde tuhle veřejnosti dosud neznámou tajuplnou jeskyňku najdou. Z jeho výkladu vyplývalo, že nález, sám o sobě nevysvětlitelný, paradoxně vyřešil jinou nejasnost:
Podle odborníka na zaniklé vesnice, doktora Ervína Černého-Křetínského, se za třicetileté války obyvatelé jedné z vesnic nedaleko Nových Dvorů rozhodli ukrýt do některé z mnoha jeskyň v Pustém žlebu. Jenže poté, co vojenské hordy opustily Moravský kras, se do vesnice nikdo nevrátil; obec zanikla; oceán času pohltil dokonce i její jméno.
Vojta v duchu doplnil: A jednu jeskyni na levém svahu Pustého žlebu zaneslo bláto.
Světlo čelovky upozornilo na temný otvor vpravo; rychle se zaměřilo na zadní stěnu.
Opatrně – tady to klouzalo – se Vojta přesunul v předklonu zhruba deset metrů na konec chodby. Prsty v gumových rukavicích odhrnoval závěje mastného bahna u paty zadní stěny. Našel otvor! Poklekl, posvítil dovnitř baterkou.
A?
Zatajil dech: jeho odhad byl přesný.
Bahňák!
Teď myslel jenom na Kláru, na dárek pro ni.
(A taky trochu na peněžitý trest za ulomení něžného stalaktitu, který rostl tisíce let. Podle jeskyňáře z těchovské hospody taková pokuta mohla klidně obnášet i „dvacet klacků“.)
Rozšiřoval otvor: odhrnoval kluzké bláto stranou.
Ten pocit pod prsty a dlaněmi…
Bahno teď vnímal jako něco hladkého, pevného, překvapivě hřejivého.
Jako něco živého.
Otvor zvětšil na výšku profilu zhruba půl metru. Ulehl do měkkého bahna, přitiskl trup i stehna k pravé stěně. Ucítil bahnité sevření (objetí!). Do jeho představ vtrhl rej obrazů. Za většinu z nich mohl internet. Ale nejen ten, protože i když s holkou ještě nespal, několikrát už se dotýkal nahého dívčího těla.
Svlékl rukavice. Ano, bláto bylo jako hladká, pevná PLEŤ. Zašmátral nad sebou. Prsty nahmátl nepříliš silný krápník, zabral, ulomil ho… a najednou klouzal vpřed, aniž se mohl v těsném tunelu zachytit. Přišel o holínky. V příští chvíli ho něco neurvale zatahalo současně za přilbu i za kalhoty. Z boků naráz sklouzly montérky i s boxerkami, co měl pod nimi. Přilba s čelovkou skončila někde za ním. Octl se ve tmě. V tomhle okamžiku temnotu uvítal: vyplula z ní představa Kláry.
(NAHÉ Kláry!)
K zaostření té představy napomáhalo vláčné a teplé bahno, které se jemně přimklo k jeho nahému tělu.
Závrať ze vzrušení – a pak se to stalo.
Sotva Vojtu pohltil zející chřtán jeskyně, Leoš se naklonil ke Kláře.
A ona ho poslala bryskně do háje – jenže slovo, které použila, byste ve čtvrtém verši nejslavnější Máchovy básně hledali marně. Na „brysknosti“ se podílely stejnou měrou intenzita jejího hlasu i úmyslná lhostejnost, která z něho čišela.
A on si sbalil svých pár bahnem páchnoucích švestek. Odešel do houstnoucího šera – zosobněná uražená ješitnost.
Usedla před temný otvor jeskynního vchodu rozhodnutá… K čemu? Ke všemu, což obnášelo: za první už nejenom dočasný, ale definitivní odchod od manžela; za druhé… Tak pozor: strašně dlouho se nepotkala se štěstím, až dnes. A bála se to pokazit, byť jen nějakou blbou myšlenkou. Za druhé mělo co do činění s vytáhlým a štíhlým a nesmělým Vojtou, protože když pomyslela na něho, ztrácely ty veledůležité otázky: „Co bude?“ a: „Zvládnu to?“ smysl.
Je tak o deset let mladší.
Neví o tom.
Ty o tom víš.
No a co? Kdybych byla šťastná… jenom týden, stálo by to za víc než těch posledních sedm let.
A pak uslyšela hluk z jeskyně. Žádné světlo čelovky. Čvachtlo bahno. Na pozadí bělavé vápencové stěny se vztyčila nejasná silueta.
Podívala se pozorně na to, co vystoupilo.
Něco se zalesklo na černočerné hmotě, pohybující se hmotě. Ozvalo se mokré mlasknutí. V úleku vtáhla hlasitě dech, prudce vstala, couvla.
PLESK!
Na vápencovou desku přistál koláč bláta ne nepodobný koňskému lejnu.
„Kde je Leoš?“ promluvila postava Vojtovým hlasem.
Klára vydechla úlevou.
Stál před ní dokonale zaneřáděný bahnem – jenom pod blůzou ho musel mít kila – a kdoví proč bez helmy, bez rukavic a holínek.
„Ty ale vypadáš… Sundej to ze sebe.
„Ne-e!“
Ruce, které k němu vztáhla, poklesly. „Toho namyšlenýho blba jsem poslala… víš kam. Tady kousek, na Nových Dvorech, mám chatu,“ šeptala. „Půjdeme tam spolu, ano? Osprchuješ se… Chceš, abychom byli spolu?“ Vykročila k němu.
S trhnutím se od ní odsunul. Ustoupil několik kroků a bosýma nohama zalepenýma tmavým bahnem razítkoval hladký vápenec.
„Ale jinak to byla veselá a úžasná zábava.“ Sestoupila několik kroků ze svahu. Spustila kastaněty jemné laviny oblázků.
„Počkej…“ začal.
Zastavila se. Až domluvil, pomyslela si, že tenhle den, kdy si k jejímu stolku na Horním můstku propasti Macocha přisedli ti dva jeskyňářští – a kdoví jací ještě – amatéři, přece jen nakonec stál za to.
Řekla mu několik slov a: „Ahoj.“
„Platí, ahoj,“ odpověděl.
A jejím prestižkám žádná z kamenných lavin nestačila.
Jenom vůl se udělá do bláta, když na něho čeká tak krásná holka.
Cítil vztek… a stud. Seběhl svah až na cestu vedoucí k hotelu Skalní mlýn. Do Blanska ho pak dovede silnice, která se vine podél řeky Punkvy. V mysli si přehrával rozloučení s Klárou, její slova: „Zítra ve stejnou dobu u stejného stolku. Ale jen my dva. Ahoj.“
Pohlédl na otevřenou dlaň, na níž ležel dárek pro ni.
Někde nad ním ve svahu se ozvala jemná zvonkohra padajících kamínků. Znepokojilo ho to, protože: Leoš je někde přede mnou. Klára putuje žlebem na opačnou stranu, aby pak vystoupala na Nové Dvory. Takže: kdo je tam nahoře?
Touto otázkou překrýval jednu zásadní: Kdo byl se mnou v jeskyni!?
Procházel rychle Pustým žlebem. Kudy vede cesta, mu napovídala perleť večerního nebe, stále ještě světlejší než temná skaliska porostlá mechem, která se k němu nakláněla z obou stran blíž a blíž. A pak někde vpravo od něj, ve svahu, který jen tušil, zašustilo listí. Mohlo to být zvíře prodírající se keři, třeba srna. Mohlo, jenže to by se nesmělo ozvat sténavé: „Mi-lu-ju-tě.“
Vojta nadskočil, jako by ho švihli bičem, protože: někdo zaslechl, co mu uniklo při vyvrcholení ze rtů a teď se mu posmívá.
Jen šeptals. Nikdo tam nebyl.
Tak proč vystřelils tak rychle? Bez holínek, bez přilby. Podělaný strachy.
Znovu zašustění. Prasknutí větévky.
Otřásl se. Nejen vlhkým chladem, který panuje navzdory létu na dně rokle Pustého žlebu.
Vojtův vnitřní hlas ne a ne opustit nadhozené téma: Jako živé… Co když to nebylo jenom JAKO? Někdo tam byl!
Teď žádné šustění neslyšel, a přece si byl jistý, že se k němu někdo, něco přibližuje. Už proto, že ucítil ten zápach.
Takhle je cítit… jeskyně! Bahno!
Bič úleku vystřídala sprcha ledové hrůzy, která mu ukradla dech.
Ale zrovna v té chvíli se cesta lámala. V dálce červeně zablikala brzdová světla; s dalším krokem ho oslnily namodralé reflektory. Obraz, proteplený oranžovou září silničních lamp a žlutým světlem linoucím se z oken hotelu Skalní mlýn, osadila krasová příroda masivním rámem studených, divokých skal. Vzdálený jas elektrických svítilen potopil bezprostřední okolí do ještě větší, tím pádem absolutní, tmy.
V tom okamžiku si uvědomil, že něco kontaktuje jeho mysl. Něco ho nutilo zůstat, zdržet se na tomhle místě utopeném v chladné, vlhké, nejsytější tmě.
Pach jeskyně zesílil. Ucítil mokrý dotek na hřbetě pravé ruky. Ucukl; vykřikl – shodou okolností tutéž větu, kterou Klára zapudila Leoše. Po neznámém nebezpečí mrštil krápníkem. Vyrazil vpřed.
Světla před ním skákala ve stejném rytmu, v jakém se na jeho zádech natřásal batoh se zbytky jeskyňářské výstroje. V okamžiku, kdy z Pustého žlebu vyběhl, ho obklopil teplý dech letní noci. Zastavil se až na parkovišti a v předklonu nabíral do rozpálených plic horký vzduch. Z oken hotelu mu k tomu hrála hudba.
Kriminálka Anděl, pomyslel si. Hudbu přerušil dialog postav. Vojta se ohlédl na temný chřtán rokliny. Najednou měl jistotu, že to neznámé cosi se od něho vzdaluje, aby se to co nejrychleji ponořilo do chladu a jeskynních temnot.
Ale v tom se mýlil.
Strach byl ten tam.
Ne ten tam, ale TAM a s TAMTÍM.
Pro holínky a přilbu už se sem nevrátím nikdy, pomyslel si.
A v tom se nemýlil.
Od hotelu právě odjíždělo další auto. Vzhledem k tomu, jak špinavý byl, se o stopování ani nepokoušel. Ale nechtěl být úplně sám. Uslyšel lidské hlasy. Spoustu hlasů. Možná třicet čtvernožců – budeme-li považovat trekingové hole za přední končetiny – vyrazilo ze „Skaláku“, jak se tu hotelu říká, silnicí do Blanska. Zjevně důchodci. A nepřestávali švitořit. Připojil se k nim. Udržoval odstup, aby je nevyděsil vzhledem Golema.
Přibližně za hodinu a půl dorazili pomalou chůzí k blanenskému nádraží. Čtvernožci – ťuk, ťuk – jeden po druhém zapadli pod tmavě zelenou markýzu nad vchodem hotelu Macocha.
A jemu to bylo jedno. Teď už jejich společnost nepotřeboval. Vždyť kráčel světem sodíkových výbojek, světem benzinek připomínajících rozzářený cirkus, světem lidí s tablety, světem houkajících vlaků a troubících aut, světem jedenadvacátého století s výtahem za dva miliony, který ho vyveze až do pátého patra ke dveřím jejich bytu ve „výškáči“, ve kterém bydlí.
Tamto, pokud vůbec bylo nějaké tamto, může přežívat jen v jeskyni, v rokli, v temných bahnitých skrýších. Patří to jinam a do jiných časů: do dávno zapomenutých dob prastarých válek.
Stál přede dveřmi se jmenovkou Zuzana Zahrádková, přede dveřmi bytu, v němž s matkou bydleli. Neuvěřil by tomu, ale za těmi dveřmi bylo (a ještě bude) víc strachu, než dnes prožil.
Klára se zastavila před cestičkou, která ji vyvede z vlhkého žlebu do prohřáté roviny v okolí Nových Dvorů, nedaleko od zahrady její kamarádky Lucie, která jí půjčila klíče od branky i od chaty. Zapnula mobil. Číslovku označující počet nepřijatých hovorů odhadla téměř přesně. Volali dva lidé – jednou táta. Popsala, kde bude trávit následující dny, aby neměl starost; v kostce nadhodila důvody, proč odchází od manžela. Táta byl při ní: ano, může se kdykoliv vrátit domů. Rozloučila se. Vypnutý mobil skončil zase v kapse.
Když stoupala cestou do svahu, usmívala se: myslela na zítřejší rande s Vojtou.
Ten zvuk, který zaslechla – vzdálené šustění, jež připomínalo snad nejvíc déšť –, ji zprvu pouze překvapil, neznepokojil. Ale pohled na indigo čistého večerního nebe přicházející déšť vylučoval. Třeštění hmyzu si uvědomila, až když naráz přestalo. Dvakrát se nadechla a znepokojení bylo s ní: šustění se přibližovalo, přibližovalo se hodně rychle. Něco se nejspíš prodíralo vrstvami spadaného listí, které se na svazích žlebu hromadí celá léta. Pohled do čárového kódu tvořeného temnými nezřetelnými konturami stromů… Zaznamenala beztvarý pohybující se stín. Vtom se ozvalo:
šššššššššŠŠŠŠŠŠ!
A to cosi velikého a temného stálo u ní. Cítila jeskyni. Mokré mlasknutí jí něco připomenulo. Měla to být příjemná vzpomínka, jenže tenhle zvuk zazněl nad ní. Vzhlédla – hlavu musela zaklonit – a přestalo se jí dostávat dechu, myšlenek. Vnímala tvary, výšku, detaily těla, které vedle ní vyrostlo. Nikdy se nestala svědkem příšernějšího výjevu, nikdy na ni neshlíželo nic tak obludně odporného.
Nadechla se k výkřiku, odhodlaná křičet a křičet, dokud nepřivolá pomoc, která zažene tenhle horečnatý sen.
Předešlo ji to. Hlas, podivný, syčivý, přeplněný nekonečnou nenávistí, vyhrkl: „Di-do-prdele!“ A pak se k ní ta tmavá, lesklá masa bleskurychle sehnula.
Vojta spal.
Za zavřenými dveřmi koupelny jemně vrněla pračka, v níž se převalovaly svršky poznamenané „cestou do středu Země“.
Zuzana Zahrádková zamyšleně zírala na poličku s vystavenými barevnými, útlými obaly DVD. Čekaly tu na ni její oblíbené strašidelné filmy. Prožila u nich tolik příjemných chvil.
Jenže kdy naposledy? Vychutnáváte-li si horor, pak to znamená, že je u vás, ve vašem životě všechno v pořádku. Doplňujete prostě jen svoji dávku strachu, která vám schází.
Když její jediný syn dospěl – a nemoc jí vzala manžela –, vynořila se v jejím životě celá přehršel strachů. Pokud Vojta nebyl doma, zaháněla je přáním: Ať se mu nic nestane. Později přidávala trumf: Ať se to stane mně.
Před chvílí se potkala s hrůzou, kterou dosud nepoznala: Když nahlédla do dětského pokoje, zda už Vojta spí, vzdychl ze spaní. Byl to roztoužený povzdech: „Miluju tě, Kláro.“
Strach ji sevřel jako brnění. Žádná Klárka, Klárča, Klárinka, ale Klára. Klára!? To je přece oslovení pro dospělou ženu.
Tohle bylo hrůznější než Studna se Spalovačem mrtvol dohromady.
Děsila ji představa, že si Vojta přivede čtyřicetileté „děvčátko“ s postiženým dítětem, nebo, a to jí nahánělo ještě větší hrůzu, stejně starou bezdětnou, která to postižené dítě bude s Vojtou teprve mít.
Tenhle strach zahnat nedokázala. Nepomohl žádný racionální argument, ani úsvit nového dne, který bude jen dalším v řadě tropických pařáků.
Slunce stoupalo na obloze výš a výš. A potom zazvonil zvonek u dveří.
Přede dveřmi stála asi čtyřicetiletá štíhlá tmavovláska v tmavém – černé tričko, na něm černá vesta. Zaštěkal pes a někdo ho přidušeně okřikl. Zuzana zahlédla u výtahu policisty v bleděmodrých košilích a muže v černých kuklách.
Od chvíle, kdy zaznělo: „… provést úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu,“ se Zuzana nedokázala na nic soustředit, jen si znovu a znovu přeříkávala žluté číslice na prsou té ženy. Až odejdou, bude volat.
Takové nedorozumění.
Prohledávali místnost po místnosti. Vzali sebou i mokré oblečení z pračky… a Vojtu.
Zuzana musela ke své matce: policie zapečetí byt.
Až konečně osaměla, zaposlouchala se do ticha, které ji obklopovalo. Vylovila z kabelky mobil. Vybavil se jí pohled, kterým žena v černém vyprovázela jejího syna ze dveří. Co je živa, nezahlédla v žádných očích tolik nenávisti. Najednou si uvědomila, že se v něčem mýlí – neobklopovalo ji ticho: naslouchala akordu čiré hrůzy.
Ta žena v černém se žlutým šestimístným identifikačním číslem na levé straně prsou tu byla na příkaz státního zástupce. Ve služebním voze seděla na zadním sedadle za řidičem, vedle mladíka s pouty na rukou. Občas na něho pohlédla. Podle šéfa pražské mordparty, kterého si nesmírně vážila, byly věznice plné na první pohled sympatických – vrahů.
Byla operativec, a byla na to hrdá. Obvykle. Ale jsou případy, které jsou až příliš otřesné, až příliš smutné, aby člověk o výběru povolání nezapochyboval.
Proč jí tak strašlivě ublížil?
Nemáš důkazy.
Ještě ne. Ale ty holínky, přilba… Věci, co se našli na místě činu. Pes už ví, že jsou jeho. Klára, Vojta, Leoš. Klára volala otci ve dvacet jedna čtyřicet dva. Tou dobou Leoš, který „chytil stopa“, večeřel s rodiči. Vojta byl místu činu nejblíže. Na inkriminovanou dobu alibi nemá.
Kriminalistčiny rysy ztvrdly. Myslí jí proplouvala slova: výtěr z rodidel a rekta, zajištění stopy spermatu, analýza DNA.
To se nikdy nedíval na nějakou kriminálku, kde analýza DNA sehrála podstatnou roli?
Nakonec do ní nacpal bláto a ten krápník, ale to strašné je, že…
Polkla. Rychle vytěsnila z mysli obraz, který jí promítl vnitřní zrak. Pokud věděla, ten světoznámý blanenský biketrialista, který Klářino tělo brzo ráno našel, byl ještě stále pod dohledem psychologů.
Sílu hledala ve vzpomínkách na vyšetřovatele Jiřího Markoviče. Právě jemu daroval kanibal a sériový vrah Ladislav Hojer vánoční dárek v podobě přiznání k další vraždě.
Jsou machři, kteří se těmhle klukům dokážou přiblížit… A vytáhnou z nich všechno.
Panebože, proč mně vlastně tolik vadí, že – řečeno otřesným jazykem policejních hlášení a protokolů – na ní vykonal soulož až potom, co…
Nedokázala bych předstírat přátelství k někomu takovému.
Nakonec se pochlubí sám, jakým způsobem jí oddělil hlavu od těla a kam ji schoval.
