„Lásko!“ srdce mi bušilo v hrudníku jako pneumatický buchar. Už jsem nebyl nejmladší a čtyři patra v tempu o sobě dávala vědět. Chvíli jsem zápasil s klíči. Když konečně zaznělo cvaknutí a dveře se otevřely, rozrazil jsme je a bez meškání letěl do kuchyně. Asta, naše fena staforda, se vyděšeně krčila na pelechu.
„Lásko!“
Klára si akorát utírala ruce do utěrky.
„Co se děje?“ vykulila na mě oči, ale koutky úst jí cukaly v úsměvu. Nedivil jsem se. Musel jsem vypadat směšně. Zadýchaný, rudý, s očima navrch hlavy a zběsile mávající rukama. Teprve po chvíli jsem měl v plicích tolik vzduchu, že jsem mohl nějaký použít i na tu slavnou novinu.
„Já jsem vyhrál!“
Pobavený úsměv byl nahrazen úsměvem nechápajícím.
„Co?“
„Literární soutěž! Tu hororovou,“ snažil jsem se vysvětlit.
„A jó,“ protáhla, takže bylo jasné, že pořád neví. „Tak to je paráda.“
Chytl jsem ji kolem pasu a zvedl do výšky. Bránila se, smála se, ale já ji líbal jako smyslů zbavený. Asta nakoukla do kuchyně, a když uviděla, že ta bouře, co se přehnala bytem, ji nijak neohrozí, radostně se k nám přidala. Vyskakovala na nás, vrtěla ocasem a vesele poštěkávala.
…
„Co to je?“ Klára stála ve dveřích ložnice, na sobě jen průhlednou košilku a nedůvěřivě se dívala na věc, ležící na jejím polštáři.
„To mi dnes přišlo. Je to cena za první místo v té hororové soutěži.“
„Aha,“ chlad v Klářině hlase byl neklamnou známkou toho, že tohle je to poslední, o čem by chtěla zase slyšet. Trochu mě to zamrzelo, ale divit jsem se jí nemohl. Od vyhlášení výsledků jsem doma nemluvil prakticky o ničem jiném. Když jsem dnes otevřel krabici, kterou mi předala pošťačka, hořel jsem nedočkavostí. Nešlo o to, že je to jen hloupá plyšová hračka. Ale byla vůbec první věc, kterou jsem kdy získal za své literární pokusy.
Z krabice na mě vykoukly nejprve černé rohy. Ty následovala kulatá rudá hlava s velikýma očima zírajícíma upřeně před sebe. Když jsem se na ně chvíli díval, všiml jsem si, že trochu šilhá. Tělo plyšového čerta zakrývalo bílé tričko s nápisem Necronomicon a černý plášť. Musel jsem se začít smát. Vskutku originální výhra. Celý den jsem ho měl položeného na stole vedle klávesnice, do které jsem zběsile bušil.
Ta mnohem zajímavější výhra totiž spočívala v něčem jiném. Od pořadatelů soutěže jsem dostal nabídku, že když dokážu rozepsat příběh do knihy, bez jediného zaváhání mi ji vydají. Jen ta uzávěrka byla vražedná. Do konce října. Zbývaly mi sotva tři měsíce. Prvních několik týdnů jsem se trápil, ale dnes jako by se to zlomilo. Čertík ze mě nespouštěl oči a já psal jednu stránku za druhou.
„No, pořád lepší, než od nějaké milenky,“ pokrčila rameny Klára a přistoupila ke mně.
„Nechceš si rozbalit i další výhru?“ zeptala se svůdně a jedním tahem rozvázala tkaničku na košilce. Výstřih se ještě více prohloubil a nad látku vykoukla nalitá bradavka.
Je jasné, že jsem chtěl.
…
„Tohle se nedá!“ Klára se ode mě odtáhla a nahé tělo zakryla peřinou. Nenávistně koukala na čertíka. Ten seděl na komodě naproti posteli a nepřítomně šilhal přímo před sebe. Deset dní uběhlo ode dne, kdy jsem ho dostal a den ode dne Kláru víc a víc rozčiloval.
„Co je, zase?“
„Říkala jsem ti to už několikrát. Prostě mě ten blbej plyšák rozčiluje. Pořád jen sedí a upírá na nás oči, jako kdybychom byli kus žvance.“
„To si děláš srandu, že se bojíš plyšové hračky.“
Dal jsem do hlasu co nejvíc pohrdání, i když jsem někde hluboko v sobě dával Kláře za pravdu. I já jsem měl poslední dobu pocit, jako by nás zíral. Ale u sebe jsem to dával za vinu tomu, že jsem se pořád trápil s tím románem. Pokaždé, když jsem vstal od počítače a smazal svoji několikahodinovou práci, šel jsem do ložnice, hodil sebou na postel a nahlas si stěžoval plyšové hračce, jakoby si snad měla sednout k počítači ona. Proto jsem se na něj při milování se svou přítelkyní občas podíval, jestli je obrácený ke zdi. Tak jsem ho vždy před sexem ukládal. Tentokrát jsem na to musel zapomenout, i když bych dal ruku do ohně, že jsem ho před sprchou otáčel čelem ke zdi.
„Jo, bojím. A je mi jedno, co si o tom myslíš, ale půjde z bytu,“ Kláře se do hlasu začala vkrádat hysterie.
„Dobrá, dobrá,“ pronesl jsem konejšivě, vylezl z postele a strčil plyšáka do komody.
„Je to lepší?“ zeptal jsem se, lehl si zpátky do postele a objal Kláru. Stočila se mi do náručí, ale bylo jasné, že nálada je definitivně pryč. Přitáhl jsem si jí ještě blíž a zavřel oči. Stejně jsem byl dneska unavený.
Těsně předtím, než jsem se propadl do sladkého nevědomí, zaslechl jsem z komody tiché škrábání.
…
Když jsem se druhý den probudil, slunce už pronikalo mezi listy žaluzií. V bytě bylo ticho. Klára už odešla do práce a Asta asi ještě chrápala. Vstal jsem a ještě poslepu se došel vymočit. Když jsem se vracel do ložnice, všiml jsem si, že je u počítače nějaký červený flek. Seděl tam čertík, opřený o jeden z reproduktorů. Chvíli jsem na něj překvapeně koukal a přemýšlel, jestli se mi události včerejšího večera jen nezdály.
Nakonec jsem došel k závěru, že to je asi Klářin způsob omluvy za to, že včera tak vyváděla. Udělal jsem si kávu a zasedl k počítači. Otevřel jsem rozdělanou knihu a napsal pár vět. Věci najednou dávaly mnohem větší smysl. Pokračoval jsem a úplně se do práce ponořil.
V poledne jsem vyběhl s Astou ven. Celé dopoledne ležela na pelechu a spala. Když jsem ji zkusil zavolat k sobě, abych ji podrbal, jen na mě rozespale vykoukla. Do obýváku ale ani nevkročila.
…
„Tak tohle je fakt vtipný,“ Klára znovu hubovala.
„Co je zase?“
„Co je? Tohle!“ strčila mi před obličej hrst kalhotek. Byly rozsápané na kusy.
„A to si jako myslíš, že tohle jsem udělal já, jo?“
„Ne, Asta asi! Copak já vím? Ale jestli je to zase nějaký s tvých pitomých pokusů, jak mě vystrašit, tak si to dost pěkně přestřelil.“
„Jasně, nemám celý den na práci nic jiného, než ti trhat kalhotky. Nejspíš ti to potrhala pračka a ty sis toho doteď nevšimla,“ odfrkl jsem a uraženě odešel.
Abych Kláru nerozčiloval, uklidil jsem Čertíka do svého šuplíku a odpoledne, když se vrátila z práce, se věnoval jen revidování. Nebylo ale co revidovat. Zíral jsem na text a četl ho stále dokola, ale nenašel jsem jedinou chybu. Každé slovo, každá tečka, každá čárka, vše tam mělo své místo a vše sedělo jako pověstná část těla na hrnec.
Teprve když jsem si v kuchyni naléval whisky, došlo mi, že do šuplíku s jejími kalhotkami jsem včera hodil čertíka.
…
Další den se nedařilo standardně vůbec nic. Jako každé ráno jsem si udělal své rituály a poté zasedl k počítači. Čertíka jsem posadil na stejné místo jako včera, protože jsem došel k závěru, že mi asi nosí tvůrčí štěstí. Ale ani po hodině jsem neměl dohromady jedinou kloudnou větu. Vyčítavě jsem se na hračku podíval.
„To se dneska moc nepředvádíš.“
Čertík se ale nezatvářil ani trochu provinile. Spíš posměšně. Vstal jsem a šel si do kuchyně udělat kafe. Když už voda v konvici bublala, dolehl ke mně z obýváku rachot, následovaný kňučením. Rozeběhl jsem se tam.
Asta stála uprostřed místnosti a vrčela. Morda nakrčená, stažené pysky odhalovaly bílé tesáky. Z čumáku jí odkapávala na podlahu krev. Pohled upírala na plyšáka ležícího u stolu na zemi. Chytl jsem fenu za naježený hřbet a přitáhl ji k sobě. Vztekle se ohnala. Jeden z tesáků zachytil kůži v dlani a roztrhl ji. Nejprve jsem nic necítil. Pak se vyřinula krev.
„Asta!“ zařval jsem.
Zblázněná fena jako by teprve teď poznala, na koho zaútočila. Zakňučela, svalila se na záda a ukázala mi břicho.
„Ty krávo pitomá, co to do tebe vjelo? Místo!“ zahnal jsem ji na pelech a sám si šel do kuchyně najít něco, čím bych si mohl ruku zavázat.
Když jsem si ránu vydesinfikoval, zjistil jsem, že to není tak vážné, jak to zprvu vypadalo. Jednoduchý obvaz úplně stačil. Asta se na pelechu třásla. Ještě jednou jsem se na ní zamračil a šel uklidit obývák. Tam ale nebylo po krvi ani památky. Jen rudá plyšová hračka ležela uprostřed místnosti, jako by se nechumelilo. Zvedl jsem ji a položil na stůl. Když ve dveřích tentokrát zacinkaly klíče, byl jsem o dvacet stránek dál.
Extempore jsem před Klárou samozřejmě zatloukl. Řekl jsem jí, že mi sjel nůž při krájení chleba, za což jsem si vysloužil dost pohrdavý pohled. Pořád lepší, než přiznat, že jsem měl problém s Astou. Navíc kvůli hračce.
…
Druhý den jsem zase zasedl k práci, ale krize ze včerejška se vrátila v plné síle. Několik hodin hypnotizování kurzoru, spokojeně blikajícího na ploše, bylo bez efektu. Nakonec jsem vzal plyšáka za hlavu a vztekle jím mrštil do rohu. Zraněná ruka zabolela a obvazem prosákla čerstvá krev.
Rána se rozkrvácela natolik, že jsem se rozhodl převázat si obvaz. Sehnul jsem se pro plyšáka, abych ho vrátil na jeho výsostné místo, ale ve chvíli kdy jsem ho uchopil, mi rukou projela ostrá bolest až do ramene. Chtěl jsem hračku pustit, ale rukou mi projela křeč, takže jsem ho sevřel o to pevněji. Vykřikl jsem. Zamotala se mi hlava. V chodbě zakňučela Asta.
…
Probral jsem se na zemi. Ruka slabě brněla, obvaz na ní byl strhnutý a rána rozestoupená. Překvapivě však nekrvácela. Co se to stalo? Proběhlo mi hlavou. Plyšák seděl spokojeně na stole vedle reproduktoru.
Pomalu jsem se zvedl, musel jsem se opřít o židli. Pohled mi padl na monitor. V levém dolním rohu textového editoru bylo číslo 280. Chvíli jsem na to nechápavě zíral. Když jsem ho dnes otvíral, určitě tam bylo minimálně o padesát stránek méně. Zběžně jsem přejel pohledem text. Nic mi neříkal. Sedl jsem si na židli a myší jel zpátky po stránkách a hledal místo, které jsem si pamatoval naposled. Bylo opravdu o padesát stránek zpět. Hned jsem se dal do čtení.
O hodinu déle jsem byl na konci. Bylo to úžasné. Zápletku, kterou jsem už pomalu uzavíral, jsem na posledních několika stránkách rozvíjel a s překvapivou lehkostí v ní pokračoval dál a dál. Román s pár postavami v omezeném prostoru náhle vyprávěl epický příběh přesahující několik staletí. Kde jsem na to přišel?
Chtěl jsem okamžitě pokračovat dál, ale cítil jsem se unavený a slabý. Slova se mi najednou hledala až příliš těžko. Koukl jsem na hodiny a rozhodl se, že si raději převážu ruku, protože Klára se mohla vrátit každou chvíli.
…
„Uf, už nemůžu,“ posadil jsem se už potřetí na pařez. Klára se na mě tázavě podívala.
„Vždyť jsme venku sotva půl hodiny.“
Pokrčil jsem rameny. Jak jsem jí měl vysvětlit, že nějaké pitomé nedělní venčení psa je vedle toho, co se rodí v mém textovém editoru jen podružný problém. Že tvořím své životní dílo. A že jako za všechno, i za něj platím. A platím krví. Trvalo mi další dva dny, než jsem to pochopil.
To malý, rudý plyšový čertík mi pomáhá. To on mě inspiruje k dalšímu pokračování díla. On mi pomáhá ve skládání slov za sebou. Už teď jsem věděl, že dílo, které píšu je jedinečné, a splní všechny mé dosavadní sny do poslední tečky. Když jsem ho pročítal zpětně, nedokázal jsem se odtrhnout. Revize nebylo třeba. Vše bylo dokonalé hned na první pokus.
A cena? Malá, hodně malá. Jen trochu krve. Něco málo mých sil. Zprvu chtěl jen pozornost. Proto ten vztek, když jsem ho zavřel do komody. Ale když chci víc, musím i víc dát. To všechno stojí za to. I když kromě psaní, které si nepamatuji, už jen spím, nebo se jako duch ploužím po bytě.
Sobotu jsem celou prospal. V neděli se ale nade mnou objevila Klára s vodítkem v ruce, a oznámila mi, že nám naplánovala výlet do lesa. Zkusil jsem se z toho vykroutit, protože jsem cítil šanci, že mohl pokračovat ve psaní, ale nenechala se odbít.
„Jsem asi nemocný, nebo já nevím,“ snažil jsem se bagatelizovat můj náhlý úbytek sil, postavil se a čekal, až se mi přestane točit hlava.
„Nezanítila se ti ta rána?“ přistoupila ke mně a zkusila mi zkontrolovat obvaz na ruce.
„Ne!“ vyjekl jsem. Nechápavě na mě zírala.
Trapnou chvíli ticha jsem přerušil tím, že jsem vyrazil za vesele pobíhající fenou.
…
Začal jsem propadat zoufalství. Jak přibývaly stránky, rezervy mých sil se tenčily. Cítil jsem, že se blížím na jejich dno. Nakonec jsem se nerozmýšlel tak dlouho. Potřeboval jsem pomoc.
Asta plyšáka nenáviděla. Od té události s kousnutím pokaždé, když jsem ho vyndal ze skříně a položil na stůl, zakňučela a vlezla v kuchyni pod stůl. Tam ležela a třásla se, dokud jsem ho zase neschoval. Co dělala, když jsem ho poslední dny krmil krví nevím, ale několikrát jsem musel v kuchyni utírat louže moči.
Ale teď jsem potřeboval od Asty pomoc.
Zavřel jsem ji do pokoje, který dosud sloužil jako skladiště nepotřebných věcí, a z šuplíku jsem vytáhl čertíka. Vypadal pořád stejně. Krvežíznivá usmívající se hračka, s šedým nápisem Necronomicon na bílém tričku, na mě šilhala a tvářila se posměšně, jako vždy.
„Jenom trochu. Neubliž jí moc!“ pronesl jsem k němu důrazně.
Otevřel jsem dveře do pokoje a hodil ho na zem.
Kvílení trvalo jen chvilku.
…
„Opravdu? Tak děkuji,“ Klára se slzami v očích položila telefon.
„Pořád nic?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ zavzlykala. Obešel jsem stůl a položil jí ruce na ramena. Zabořila mi obličej do břicha a rozplakala se naplno.
„Kde může sakra být. Hloupá koza jedna pitomá!“
„Určitě se objeví. Takhle utekla už tolikrát.“
„Jenže nikdy nebyla pryč tak dlouho.“
„Vystřelila za tou srnou jak smyslů zbavená. Asi pak ztratila cestu domů, to se jim někdy stává. Neboj se, určitě se vrátí,“ pohladil jsem ji po vlasech.
„A co když ne?“ zavzlykala Klára.
Mlčel jsem. Snažil jsem se nemyslet na studené tělo feny, ležící v dolíku po vyvráceném stromu. Naházel jsem na něj několik větví. Stejně tak jsem se snažil nemyslet na rovnou stovku nových stran textu, které jsem ještě nestihl přečíst, a na které jsem se třásl jak malý.
…
Práce na knize se zpomalila. Po skoku, který jsem udělal díky Astě, jsem denně psal sotva deset stránek. Nebylo jiného zbytí, plyšák si bral příliš. I tak jsem se pohyboval na hranici únosnosti.
Vztah s Klárou se hroutil. Asta pro ni byla prakticky jako dítě. A i když to nikdy neřekla nahlas, dávala to za vinu mně. Nikdy by to nepřiznala, protože fena utíkala častěji jí, ale několikrát to z ní v hádkách málem vylétlo. A hádek stále přibývalo.
Chtěla, abych přestal psát, a vrátil se do normální práce. Ale, já to všechno opustil kvůli tomu, abych mohl dopsat svou knihu. Jedním z jejích argumentů bylo, že stejně doma chřadnu a slábnu. Marně jsem se jí snažil vysvětlit, že to co teď tvořím je jedinečné, geniální a zajistí nás do konce života. Nevěřila. Nechtěla věřit.
Pomalu se blížil konec října a já jsem pořád nebyl s příběhem hotov. Můj slib, že nejpozději o půlnoci jednatřicátého října odešlu hotový rukopis, se začínal zdát čím dál tím méně splnitelný.
…
V lese byl klid, listí šustilo pod nohama. Šel jsem zamyšleně po cestičkách klikatících se mezi stromy. Dnes byl ten den, kdy jsem měl udeřit prstem do klávesnice poslední znak. Dnešní půlnocí končí můj sen, že by byl rukopis vydán. Chybělo ještě příliš mnoho. Odhadem i víc než sto stran textu. To bylo nestihatelné.
V hlavě jsem zvažoval jednotlivé možnosti, takže jsem si ani nevšiml, že jsem došel k místu, kde v dohledu od cesty ležel vyvrácený strom. Prodral jsem se holým křovím k němu.
Díra po jeho ze země vytržených kořenech byla pokrytá spadaným listím. Z jednolitého povrchu jako prsty čnělo k nebi několik opadaných větví. Stál jsem tam a snažil se vybavit si, jaký to byl pocit, když Asta, vrtící ocasem, přiběhla ke mně, celá roztoužená po pohlazení. Snažil jsem se vybavit si Klářin úsměv při venčení v lese.
V hlavě jsem měl ale prázdno. Asi tak na sto stran textu.
…
Už když jsem otevřel dveře od bytu, vycítil jsem, že je něco špatně. Za okny se pomalu šeřilo. V oknech protilehlých bytovek poskakovaly plamínky svíček k oslavě svátku. Došel jsem obývákem ke dveřím do ložnice.
„Co děláš?“ zeptal jsem se, i když bylo na první pohled jasné, co se děje. Klára si balila věci. Vrhla na mě vzteklý pohled.
„Dobře, řekneš mi alespoň proč?“ zkusil jsem to jinak.
Zaklapla kufr a postavila ho vedle postele k několika dalším, již plným taškám. Pak se ke mně otočila, dala ruce v bok a kývla hlavou k něčemu za mnou.
„Kvůli tomuhle.“
Otočil jsem se. Za mnou stál můj pracovní stůl, na kterém svítil monitor. Kurzor výsměšně blikal na konci poslední věty napsané dnes dopoledne.
„Kvůli tomuhle?“ nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Že mě nepodporovala, když jsem to nejvíc potřeboval, že mě od toho zrazovala, to jsem ještě chápal. Ale aby mě kvůli tomu opouštěla?
„Jo, k vůli tomuhle. Takový svinstvo může napsat jen nějaký úchyl. Zvrhlík.“
„Je to horor, ty takové jsou.“
„Je mi z tebe špatně. Na zvracení. Stejně jako ze mě. Ježiš, dyť já jsem roky žila vedle někoho, kdo má v hlavě takový zvěrstva.“
Křičela. Tvář měla zkřivenou vztekem a možná i smutkem. Nechápal jsem to. Otočil jsem se k počítači a přečetl si poslední odstavec. Co se jí na tom sakra nelíbilo. Vždyť to bylo naprosto geniální. Jen kdyby to mohla dočíst do konce. Takhle to možná vyznívá jako bezmyšlenkovité násilí, ale kdyby to mohla dočíst do konce, pochopila by.
Ale to už nestihne, protože já to nestihnu dopsat.
Prošla kolem mě a postavila si kufr do předsíně. Pak se vrátila do ložnice a na postel položila dosud prázdnou sportovní tašku.
Jen něco kolem stovky stran. Nic víc. Tak málo, tak blízko.
Došel jsem ke skříni v předsíni, kde jsem měl u nářadí schovanou papírovou krabici od bot. Její víko bylo špinavé od zaschlé krve. Vrátil jsem se k ložnici a díval se, jak asi Klára dál vztekle hází oblečení do tašky.
„Jen pár stran, nic víc,“ zašeptal jsem a hodil plyšového čertíka na postel vedle sportovní tašky.
Pak jsem zavřel dveře.
