Moderátor si přejel rukou vlasy a stáhl ramena dolů. Rychle zkontroloval mikrofon a pak namířil pohled na prsty asistenta režie. Ty postupně mizely v pěsti, jak běžel odpočet zahájení živého vysílání. Poslední prst zmizel a sálem se rozezněla znělka pořadu následovaná potleskem obecenstva.
…
Lenka stála jen v kalhotkách před zrcadlem. Šminky ležely před ní na poličce. Sice už teď měla zpoždění, ale nedokázala odtrhnout pohled od svého levého ňadra. Boule byla patrná, i když měla ruce volně spuštěné podél těla. Už nemusela zvedat ruku nad hlavu, aby ji zvýraznila. Na jejím vrcholu se navíc objevilo zarudnutí.
Nedalo jí to a zvedla levou ruku. Tumor se zvýraznil ještě víc. Stejně tak tuhé prosáknutí v podpaží. Cítila, jako by se jí ten hajzl vysmíval. Nenáviděla ho. Nenáviděla své tělo, které se rozhodlo sežrat ji zaživa. Nejradši by vzala v kuchyni nůž a vyřízla si tu mrchu z těla hned tady na místě.
Dveře do koupelny se otevřely.
„Promiň, nevěděl jsem, že jsi tady,” Robert chtěl zavřít, ale pak si všiml, na co se Lenka dívá. Zaváhal. Pomalu k ní došel. Díval se na tumor vyklenující se z prsa. Z prsa, které dříve tak rád vášnivě mačkal i něžně hladil.
Štítí se mě, uvědomila si Lenka. Možná se mu nejdřív hnusilo jen to prso, ale teď už se tak dívá na mě na celou. Nedotkne se mě, neobejme mě. Občas ještě ze slušnosti dostanu pusu, ale hned po ní se odtáhne. Jako bych byla rakovinou prolezlá celá. Jako by to mohl chytit. Nebo jako bych byla já sama zkurvená nemoc. Vlastně jí jsem. Jsou to mé buňky. Mé vlastní tělo.
„Pohlaď ho!” vyzvala ho.
Robert sebou trhl.
„No tak,” pobídla ho, a aby bylo jasné, co myslí, vypnula postižený prs směrem k němu.
„Co to děláš,” vyštěkl ostřeji než chtěl.
„Chci, aby ses mě dotkl.”
„Nech toho, prosím tě.”
„Hnusím se ti, co?”
„Ale ne,” zavrtěl hlavou Robert, ale navzdory tomu, co říkal, si stále držel od Lenky odstup, „jen musíme být opatrní. Co kdyby ti to ublížilo.”
„Není to, sakra, mimino!” zařvala náhle Lenka na celou koupelnu. „Je to nádor! Slyšíš? Nádor. Toho se můžeš dotknout. Nekousne tě. Jediný, koho sežere, jsem já!”
Robert couval před stále více dotírající Lenkou. Nakonec zakopl a před pádem na zem ho zachránily pootevřené dveře koupelny, kterých se na poslední chvíli chytil. Nabral ztracenou rovnováhu. Alespoň fyzicky. Na Lenku, po jejíž tvářích se koulely slzy, se díval zděšeně.
„Promiň lásko,” Lenka si objala oběma rukama prsa, aby je schovala před Robertovým pohledem a se slzami v očích se k němu otočila zády.
„Nic... nic se neděje,” vykoktal. Ale krok k ní neudělal. Ani se nenatáhl a nepohladil ji po zádech. Věděl, že by měl, ale nešlo to.
„Za hodinu musíme vyrazit,” připomenul.
„Ano, já vím. Budu hotová, neboj,” špitla Lenka mezi jednotlivými vzlyky.
Robert zavřel dveře.
....
„Vítejte u dalšího kola nejpopulárnější soutěže minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Soutěže, která svou sledovaností trhá rekordy jako žádná jiná! Vítejte při sledování soutěže Onkostar!”
Moderátor napasovaný v legínách se sakem posetým flitry předal slovo své kolegyni. Kamera chytře zabrala moderátorku s větším odstupem, aby tak i divákům u televizních obrazovek umožnila pokochat se jejím naditým dekoltem, ze kterého vše přetékalo ven. Pokud by někdo nebyl uchvácený objemem, byl zájem o obrazovku jištěn tmavými dvorci kolem bradavek, které prosvítaly skrz lehkou látku šatů.
„Svině, ty bys tu měla sedět,” proběhlo hlavou Lence, když sledovala poprsí moderátorky poskakující v rytmu jejího nadšeného frázování textu naučeného nazpaměť. „Sedět tady místo mě, tak bys s nima tolik neházela.”
Ihned se za své myšlenky zastyděla, ale zároveň nemohla dostat z hlavy vizi, jak skrz lehkou látku poloprůhledných šatů prosakuje hnisavý výtok z bradavky. Musela se té představě pousmát. S hrůzou zjistila, že akorát v tu chvíli ji zabrala kamera. Úsměv jí zmrzl na rtech. Zkusila ho ještě změnit na bolestínský škleb, ale to už kamera přejela na další soutěžící. Střelila pohledem po porotě sedící v obrovských křeslech, tvořených množstvím k sobě nalepených míčů, což mělo evokovat trsy nádorových buněk. Profesor Celer na ni hleděl s tázavě povytaženým obočím.
Nasadila smutný výraz týraného štěněte a pevně opětovala profesorův pohled. Ten se naklonil k řediteli největší zdravotní pojišťovny a něco mu pošeptal. Vyřčenému se oba pousmáli, ale zdálo se, že ředitel dost křečovitě.
Moderátor střídavě se svou kolegyní znovu rychle představovali porotu a už byla první reklamní přestávka. Inu sledovanost byla veliká a bylo třeba vytřískat z toho, co se dá. V prvních kolech soutěže byla mezi soutěžícími ještě jakás takás kolegialita, ale jak se blížilo finále, odtažitost a rivalita stoupaly exponenciálně. Tatam byla vcelku dobrá nálada o komerčních přestávkách, kdy se bavili mezi sebou, protože společný problém, společné onemocnění jim dávalo pocit sounáležitosti. Ne, teď už hrál každý sám za sebe a každý hrál tak tvrdě, jak jen dokázal. Po reklamních spotech přišli na řadu soutěžící. Tento ročník soutěže cílil jen na ženy s nádory prsu a gynekologickými malignitami. Díky tomu byl tento ročník také nejdramatičtější a nejsledovanější.
Lenka se soustředila, aby udržela kamennou tvář, když soupeřka vyprávěla, jak se od zjištění nemoci její život dostal do divoké sestupné spirály. Jak přišla o místo a banka jí chce vzít střechu nad hlavou. Co kolo, to nové a dramatičtější události. Vše s jediným cílem vehnat porotě a hlavně divákům, na nichž nyní záviselo, kdo postoupí do dalšího kola, slzy do očí a přitáhnout ruce ke knoflíkům hlasovacího zařízení.
Nyní, v předposledním kole, byly už jen tři. Lenka měla mluvit jako poslední, což znamenalo vydržet ještě další dvě komerční přestávky. Hodina a půl soustředění a hrané spoluúčasti, protože i jejich reakce byly důležité. Soutěžící musely dávat najevo, jak je dojímají osudy jejich sokyň, a v rozhovorech předtočených v soukromí se televizním divákům svěřovaly, jak strašně přejí vítězství té či oné soupeřce. Všechny přály vítězství všem, jen ne sobě. A v duši přály smrt všem, jen ne sobě.
Lence z toho bylo na zvracení. Ale taková byla pravidla hry a ona hodlala vyhrát. Za každou cenu. Jinak se k nákladné léčbě nemá šanci dostat.
Právě vycházející popová hvězda, která se bůhvíproč ocitla v porotě soutěže, snesla své široké pozadí z nádorového křesla, aby na playback zazpívala jeden ze svých tklivých hitů. Když dozpívala a diváci v sále se zvedli k potlesku, dojatě se ukláněla na všechny strany. Moderátorka čekala na dokončení děkovačky s mikrofonem za zády, hruď vypnutou, za což si vysloužila od zpěvačky pohrdavý úšklebek. Zkušeně jím počastovala sokyni ve slepém úhlu kamer. Ta si to ale nebrala osobně. Moc dobře věděla, že na dekolt vede.
…
Lenka měla hlavu opřenou o boční okno spolujezdce. Letargicky sledovala chodník s pravidelnými skvrnami pouličního osvětlení ubíhající kolem. Robert řídil. Rádio tiše šumělo bezbarvými popovými hity.
„Nikdy to nemůžu vyhrát,” pronesla Lenka a jezdila prstem po okně. Malovala obrazec, který viděla jen ona.
„Ale můžeš. A vyhraješ!” snažil se ji uklidnit Robert.
„Můžeš mi říct jak? Ta svině Renata se dnes vyhoupla přede mě. Viděl jsi ty výsledky? Jistě, že jsi je viděl.”
„Jsou to kecy. Zneužívaná. Pche. Může si říkat, co chce, když je její otec mrtvej.”
„Ano, to může. Jenže porotu ani diváky nezajímá, jestli to je pravda. Zajímá je jen její příběh.”
Chvíli oba mlčeli.
„Všiml jsi si, jak to dávala do souvislosti?” přerušila ticho Lenka.
„Co myslíš?”
„No, jak naznačovala, že když jí to otec dělal, tak to bolelo stejně, jako když začaly potíže s jejím nádorem tam dole?”
„To je přece pitomost!” vybuchl Robert. „Tomu nemůže nikdo věřit.”
„Ale může. I když to vyvrátí, myšlenka byla vyřčena a semínko zaseto. I ten dýchavičnej profesůrek Celer sice řekl, že je to málo pravděpodobné. Ale slyšíš to? Málo pravděpodobné, ne vyloučené. Komu jinému hlasovat pro léčbu než chudáku ženské, která má nemoc způsobenou sexuálním zneužíváním?”
Opět bylo několik kilometrů ticho.
„Máš pravdu.”
„V čem?” Lenka se poprvé za jízdu na Roberta otočila.
„Že potřebujeme něco silnějšího.”
„Jenže co? Můj otec bohužel ještě žije. Kdybych přišla se stejnou historkou jako ona, stejně by se mi všichni vysmáli.”
„Tak musíme mít lepší. Dramatičtější.”
„Ale jakou? Sakra, Roberte, ty mi vůbec nepomáháš. Tohle je jasné od začátku, ale co já mám, aby to lidi zaujalo? Nudný život střední třídy. Nezajímavý, stejně jako jejich.”
Robert střelil pohledem po Lence. Miloval ji. Udělal by pro ni první poslední, ale ona mu pořád nevěřila. Pak prudce dupl na brzdu, jak skoro přehlédl červenou na semaforu.
„Možná mě něco napadlo,” prohlásil Robert, “zkusím zavolat jednomu známému.”
„Co tě napadlo? Řekni mi to,” naléhala na něj Lenka, ale Robert mávl rukou a rozjel se dál.
„Vydrž, nejprve si zavolám, a když to půjde, řeknu ti to.”
….
Lenka seděla sama na židličce na pódiu. Pečlivě nalíčená, dost make-upu, aby byly patrné cestičky slz putujících po její tváři. Všechny reflektory mířily přímo na ni, takže pro obecenstvo se svět smrskl jen na její postavu, jedinou osvětlenou bytost v temném světě.
Kamera ukončila detail. V sále bylo ticho a stejné se určitě neslo i před tisícovkami televizí ve všech domácnostech, kde tuto show dnes večer naladili. Porota neskrývala slzy a z obecenstva skrytém v temnotě sálu se co chvíli ozvalo popotáhnutí nebo zasmrkání. Lenka držela na tváři stále stejný útrpný výraz, ale v duchu se usmívala. Sežrali to. Robert měl pravdu. Její geniální Robert a jeho nápad. Šikula.
Profesor Celer se otočil na kameru a po dramatické pauze zvedl list papíru. Ta hladově zaostřila na písmena.
„Jak vidíte,” začal profesor dýchavičně a mezi slovy dělal až zbytečně dlouhé pauzy, „zde je lékařská zpráva z gynekologie ve fakultní nemocnici Motol. A zde,” ukázal prstem na příslušný řádek, „je podpis kolegy gynekologa, který tímto stvrzuje pravost tohoto dokumentu. Hrozivých detailů vás ušetřím, ale ve zkratce mohu na základě tohoto dokumentu potvrdit pravdivost vyprávění paní Lenky.”
Sálem se rozlehlo mnohohlasné napjaté vydechnutí. Světla se rozsvítila a k Lence pomalu se zvedající ze židle galantně přispěchal moderátor.
„Jak se cítíte Lenko?” vrazil ji hned pod nos mikrofon.
Lenka kapesníkem utřela slzy a smutně se usmála.
„Bylo to…” dramatická pauza, „očišťující.”
„Očišťující?”
„Ano. Nikdy jsem o tom takhle otevřeně nemluvila.”
“Opravdu nikdy?” přehnaně se podivil moderátor. Ignoroval její osobní prostor a tlačil se na ni.
„Ne, nikdy. Vlastně ani s mým manželem Robertem jsem o tom takhle otevřeně nemluvila.”
„A je tu dnes Robert s námi?” zvědavě se rozhlížel moderátor, ale zcela zřetelně byla situace nahraná, jelikož kamera ani na chvíli nezaváhala a zaostřila přesně na Roberta. Ten měl zuby zatnuté do sevřené pěsti, ze které čouhal cíp kapesníku, tváře mokré.
„Ano je. Lásko! Lásko!” dramaticky volala Lenka do publika směrem k Robertovi.
„Ano?” Robert se postavil.
„Je mi to líto, lásko! Tak hrozně líto,” Lenka k němu prosebně natahovala ruku.
„Mně také, lásko moje, mně také,” křičel v odpověď Robert.
„Já udělala všechno, co bylo v mých silách.”
„Já vím. Vím to!”
Pak oba propukli v pláč. Opět. A s nimi celý sál a porota. A celý tým. Včetně kameramana. Byla to katarze v nejčistší podobě. Lence blesklo hlavou, že je jí vlastně líto, že nikdy doopravdy nepotratila. Skoro cítila touhu, být v té pozici doopravdy a moct zažít ten očišťující pocit se všemi těmi lidmi zde dohromady.
Musela se kousnout do koutku úst, aby se té myšlence neusmála. Pak si ale uvědomila, že lehký očistný úsměv by si mohla dopřát, a tak si ho dopřála. K jejímu překvapení se ze sálu ozval potlesk a lidé povstávali a tleskali její ohromné síle, s níž se vyrovnává se životními kopanci, jako je ztráta dítěte a nyní ta zákeřná nemoc. Lidé byli jak u vytržení. Pocit jejich účasti v celé aféře jim dával pocit sounáležitosti. Pocit výjimečnosti. Vždyť to oni zachránili Lence a Robertovi manželství, když jim umožnili dostat se přes potrat jejich jediného dítěte. Oni jsou ten důvod, že o tom Lenka dokázala tak otevřeně mluvit a mohlo dojít k odpuštění.
Když se vracela na své místo mezi ostatní soutěžící, viděla nenávist v jejich očích. Dnes odtud odejdou jen dvě. Jedna z nich nepostoupí a podle zvuků ze sálu to Lenka rozhodně nebude.
…
„Roberte, ty jsi šílenej,” zírala na manžela Lenka poté, co jí vysvětlil svůj další nápad.
Robert se zarazil.
„Proč? Dělám to přece pro tebe. Jak jinak chceš tu svini porazit?”
„Ale tohle je příliš. Uvědomuješ si, jaké stigma to na tebe vrhne?” Lenka upila ze skleničky víno.
„Mně je jedno, co si budou lidé myslet. Dělám to pro tebe. Pro tebe a pro nás. Vždyť i ten Renatin manžel je odhodlaný na sebe nechat naházet špínu, aby jí pomohl.”
„Jo, to máš pravdu,” přikývla zamyšleně Lenka.
Když odcházela po předposledním kole k autu, zaslechla, jak u toalet mluví Renata s manželem. Nedalo jí to a zastavila u pootevřených dveří a poslechla si, co chystá ta mrcha na další kolo. Renata akorát nadávala do telefonu na Lenku a vysvětlovala mu, že budou muset zahrát rozchod. Její muž se trochu cukal, dost se mu nelíbila představa, že bude před lidmi za hajzla, který opustil ženu v těžké nemoci. Ale Renata byla v argumentaci neúprosná. Za vše mohla Lenka, která nasadila laťku hodně vysoko.
Hlasování bylo pro ně dvě hodně vyrovnané. Bylo třeba přebít Renatin plán něčím, ještě silnějším. Lenka neměla příliš představu, jak to udělat. Pořád vymýšlela varianty na potrat, ale Robert přišel s něčím, co jí vyrazilo dech. Ale zároveň jí to dávalo naději.
„Hele, je to jednoduché,” začal jí to Robert vysvětlovat znovu. „Ale musíme se vyhnout podezření, že to je nahrané. Dnes jdeš na kontrolu na onkologii. Půjdeš tam normálně. Je důležité, abys tam byla. Jak se vrátíš, uděláme to a budeš tvrdit, že jsi mě takhle našla. Pak zajedeme do nemocnice, kde mě prohlédnou, abychom měli oficiální důkazy. Lékařská zpráva z pohotovosti bude stačit.”
„Dobře,” souhlasila Lenka.
„Jen to má jednu nevýhodu,” zamyslel se Robert.
„Jakou?”
„Na finále s tebou nepůjdu. Bylo by to okaté a nikdo, kdo by to myslel vážně, by se tam neukázal.”
„To máš pravdu. Ale neboj, to zvládnu.”
„Já vím,” objal ji Robert a dal jí pusu do vlasů. Lenka si uvědomila, že to je po dlouhé době poprvé, co se jí neštítil dotknout.
„Jsi úžasný, víš to?”
Robert se jen usmál a dál ji pevně svíral.
…
„Už jsem doma,” Lenka vešla do bytu. Položila klíče do misky na botníku a došla do obýváku. Z lustru visela oprátka a pod ní stála připravená židle. Lenku při tom pohledu zamrazilo. Teprve teď, když viděla vše připravené, začalo jí docházet, co se chystají udělat.
„Připravená, zlato?” vynořil se za ní Robert.
„Na tohle asi nebudu nikdy,” povzdechla si.
„Tak pojď, jdeme na to. Nesmí být příliš dlouhá prodleva mezi tvým příchodem a odjezdem do nemocnice.”
Lenka mlčky přikývla. Robert jí něco vtiskl do dlaně.
„Tady máš, tím to půjde dobře přeříznout.”
Lenka se jako ve snu podívala na zelený odlamovací nůž na koberce.
„Jo, a ještě jsem to trochu doladil. V kuchyni leží na stole dopis na rozloučenou. Ten si jako schováš a pak se s ním vytasíš rovnou při přenosu. Sepsal jsem tam nějaké bláboly o tom, jak je toho na mě moc a jak pořád myslím na to dítě a tak.”
„Dobře, to je chytré,” Lenka se cítila jak ve snu. Stejně jako ve snu sledovala, jak si Robert vylezl na židli, nasadil si oprátku na krk a dotáhl uzel.
„Miláčku, je všechno v pořádku?”
Lenka se na něj podívala.
„Dívám se na svého muže s oprátkou kolem krku. Co myslíš?”
„Neboj, když jsme zvládli dostat se až sem, zvládneme i tohle. Připrav se a jdeme na to.”
Robert se na ni usmál. S oprátkou kolem krku to působilo strašně děsivě. Potom se zhoupl a jeho nohy sjely ze židle. Provaz se napjal. Robertovi ruce vylétly ke krku. Ale lano se jeho vahou zařízlo hluboko do kůže. Zachroptěl. Oči se mu vypoulily. Jazyk vylezl z pusy. Začal máchat rukama. Ukázal na Lenku a na provaz. Chropění neustávalo.
Lenka stála a jako ve snu se dívala, jak se Robert dusí. Ten sebou trhal čím dál víc. Svěrače povolily a po džínách se začala šířit skvrna moči. Smrad potvrdil, že povolil i druhý svěrač. Lenčiny a Robertovy oči se setkaly. Na jednu dlouhou sekundu utichlo i jeho smrtelné chropění. Pak Lenka sevřela v ruce nůž a strčila ho do kapsy. Robert sebou začal v šílené panice trhat. Nehty se zanořily do kůže krku a drásaly ji do krve. Ta stříkala na jeho bílé tričko.
Lenka se otočila, odešla z obýváku a zavřela za sebou dveře. Pak se svezla na podlahu. Plakala ještě dlouho potom, co sebou Robert přestal škubat.
….
Lenka seděla v křesle, jehož kožený potah vrzal při každém pohybu. Do žíly zavedenou kanylu, kterou jí do krevního řečiště proudila léčba, jejíž úhradu vyhrála v soutěži Onkostar. Byla to již druhá kúra a zabírala dobře. Od první se nádor zmenšil skoro na polovinu. V televizi začínala znělka dalšího kola.
Otočila se na sestru, která kontrolovala infusní vaky.
“Sestři, mohla byste to přepnout někam jinam?”
