„Víš co?“
„Co?“
„Začínám vážně pochybovat, že ta společná dovolená byl dobrý nápad.“
„Výborně! Opravdu skvěle! Rovnou řekni, že lituješ toho, že jsi se mnou.“
Mlčela. Po tváři si slzy razily cestu make-upem. Chvíli jsem stál a čekal, jestli odpoví. Samozřejmě, že neodpověděla.
Byl to pořád ten samý kolotoč. Hra na ublížené pohledy, pláč a čekání, kdo přijde dřív. Vždycky jsem to byl já. A pak si sypat popel na hlavu a omlouvat se za všechno, co v hádce zaznělo. Tak či tak, čeká mě teď pár hodin dusna a ticha. S Kamilou byl můj rekord zatím asi třicet osm hodin. Představa, že bych si to měl zopakovat v letní Budapešti, když zbývalo do konce dovolené už jen pár dní, se mi doslova hnusila.
Opřený o rám dveří jsem sledoval, jak se jí po tváři vydává i řasenka. Tak, dnešní večer už rozhřešení nepřinese. S tou myšlenkou jsem se otočil a vyšel z pokoje.
Vytáhlý blonďák za barem na moji objednávku přikývnul a postavil přede mě Jacka Danielse a sklenici s vodou. Led jsem odmítnul. První kolo jsem do sebe obrátil na tři loky. Po těle se mi rozléval hřejivý pocit a myšlenky se zklidnily. Další rundu jsem už vychutnával.
Moc lidí v hotelovém baru nebylo. Dva páry, skupinka mužů v drahých oblecích něco usilovně řešila nad podsvícenou obrazovkou laptopu a dva chlapíci oblečení do rozdrbaných riflí a kožených bund. Dle místa a tolerance k nim bych řekl, že lokálně významnější rocková kapela. Tedy její část.
Když jsem dopíjel třetí kolo, vešla do baru žena. Zastavila se u prosklených dveří, posunula si sluneční brýle do tmavě hnědých vlasů, splývajících jí pod ramena a rozhlédla se. Trochu více vystouplé lícní kosti, krásný, souměrný obličej. Nynější měřítka by ji hodnotila jako krásnou. A po pohledu do jejích tmavě hnědých očí, by ji za krásnou označili asi vždy a všude. Takový ten typ, od kterého nemůžete odtrhnout zrak. Kdy je vám blbý na ní zírat, ale každá vteřina strávená tou činností vám přináší rozkoš. Taková byla.
A zamířila ke mně. Sledoval jsem, jak se jí pohupují boky uvězněné v kožených kalhotách, pevně obepínající nohy až do vysokých bot. Posadila se vedle mě a rukou pokynula barmanovi. Ten před ní posunul sklenku, kterou připravoval od chvíle, co se objevila ve dveřích. Jen těžko jsem nesjížděl pohledem k jejímu dekoltu, ve kterém se vyjímalo poprsí, podpořené koženým korzetem. Jen ramena měla schovaná pod rukávníkem.
Z její živočišné vůně se mi zamotala hlava. Znovu jsem se napil a pokusil se uklidnit svrbění v podbřišku.
„Neprobíhá to tak, jak sis představoval, co?“ Její hlas byl lehce chraptivý, ale angličtina srozumitelná.
„Sorry?“
Otočila se tváří ke mně a stáhla si sluneční brýle z hlavy. Položila je na bar.
„Řekla jsme, že to neprobíhá tak, jak sis představoval. Teda, ptala jsem se.“
Naklonila hlavu na stranu a v jejím úsměvu bylo jen o špetku víc něčeho jiného, než posměchu. Cítil jsem, jak se mi do hlavy žene krev. Školák, který se počůral před třídou u tabule.
„Moc ne.“ vysoukal jsem ze sebe.
„A v čem je problém?“
Neomalenost té otázky a hlavně absurdnost té situace mi vyrazila dech. Veškeré obranné vzorce se pod tak nezvyklým útokem rozpadaly. Co na takovou otázku, nebo spíš konstatování může člověk vlastně říct? Navíc ženě, kterou by sám od sebe ani neoslovil?
Hodil jsem zbytek skleničky do sebe a pokynul rukou barmanovi. A řekl jsem jí to. Všechno. O čem jsme se pohádali dnes, o čem včera a o čem se nejspíše pohádáme zítra. Popsal jsem jí, co na Kamile nemůžu vystát a jak bych chtěl, aby se chovala. Vyprávěl jsem jí, jaké to bylo v posteli, když jsme s Kamilou začínali, a nakonec i o ženských, se kterými spím bokem, abych si kompenzoval nedostatek sexu doma.
Vyprávěl jsem jí o své práci, o svých snech a představách. Kdykoli jsem se pokusil stočit řeč na ní, jen mě několika slovy odbyla a rychle se vrátila ke mně. Je třeba říct, že alkohol jí celou situaci dost ulehčoval.
Ve chvíli, kdy jsem skončil se svou litanií, postavil před nás barman další skleničky, připsal je na můj pokoj a s omluvným úsměvem oznámil, že zavírá. Obrátili jsme je do sebe na ex a vyšli před hotel. Vsunula si mezi rty camelku. Také jsem si nabídnul. S potěšením jsem do sebe natáhnul karcinogenní kouř, vychutnával si svěží budapešťský vzduch a pocit úlevy, až téměř očištění.
Pomalým krokem jsme vyšli do ulic. Ticho bylo přerušované jen klapotem jejích podpatků a nočním šumem velkoměsta. Občas se o mě otřela bokem. Hrála to dobře. Já to věděl, ona věděla, že já vím. Ale oba jsme si to tím nenechali zkazit a užívali si odvěkou hru.
Když už jsme šli asi deset minut, zatáhnul jsem ji náhle do jedné vedlejší uličky a hrubě ji přirazil na zeď. Zasténala a já ucítil žhavý pach ginu. Šel jsem po jeho stopě až ke zdroji a přirazil své rty na její. Kousla mě a železitou chuť krve jsme začali míchat jazyky. Sjel jsem jí rukama po korzetu ke kalhotám a začal rozepínat pásek. Smála se mi, jak jsem s ním bojoval, a když se mi ho ani na třetí pokus nepodařilo rozepnout, hrubě jsem za něj trhnul, udělal si místo pro ruku a vsunul jí dovnitř. Smích se ztratil ve sténání. Začala boky pohybovat do rytmu mého dráždění.
Vytrhla se a odstrčila mě.
„Příslib věcí příštích!“ usmála se a rozeběhla se pryč.
Bylo to tak rychlé, že jsem nestihnul ze sebe vydat ani hlásku. Stál jsem v tmavé uličce v letní noci kdesi v Budapešti a jen její vůně na prstech a mohutná erekce dokazovala, že to nebyl sen.
…
„Dobré ránko, ospalče!“
Otevřel jsem jedno oko. Na víc jsem se necítil.
„Vstávej lenochu, dnes máme na programu spoustu práce,“ Kamila seděla na posteli a pomalými tahy si česala kaštanové vlasy.
„Nejsme náhodou na dovolené?“ zamručel jsem. V puse jak v polepšovně, hlava třeštila a oči se rozlepovaly jen velmi pomalu.
„Jsme, ale nepřijeli jsme se jen válet na hotel. Nebo vysedávat po kavárnách,“ pravidelné tahy hřebene mě přiváděly k šílenství. „A dneska jsem naplánovala samé zajímavosti.“
Kamila se zvedla z postele a odkráčela do koupelny. Posadil jsem se na posteli a pohled mi padnul na hromadu oblečení. Vše leželo na jedné hromadě u postele. Tohle nekomentovala? To znamená, že dnes se bude dělat jako že nic, došlo mi.
Posbíral jsem oblečení, hodil ho na křeslo a došel do koupelny. Kamila se sprchovala. Vyčistil jsem si zuby. Pak jsem dostal nápad. Vzpomínka na včerejší večer mě vybudila natolik, že jsem vklouznul do sprchy ke své ženě. Ve chvíli kdy jsem jí objal, se mi vykroutila.
„Co děláš?“
„Co asi,“ ušklíbl jsem se.
„Na to není čas.“
„Jasně.“ Jako vždy, dodal jsem v duchu a sám se umyl.
…
Den jsme strávili po památkách, kterých maďarská metropole nabízela víc než dost. Přetrpěl jsem to, stejně jako vždy. Nemělo cenu se snažit měnit plány, které si Kamila připravila.
Alespoň jsem si měl co přehrávat v hlavě. Každý pohyb, úsměv, každé její slovo. A hlavně tu chvíli v temné uličce. Její zrychlený dech, když se svíjela přiražená na oprýskanou zeď. Automaticky jsem si přivoněl k prstům, ale její vůni už jsem nezachytil.
„Ještě se podíváme sem,“ otočila se ke mně Kamila s průvodcem města v rukou.
„Co tam je?“
„Muzeum moderního umění.“
„Hm,“ na to nešlo jinak odpovědět.
Muzeum moderního umění se tvářilo moderně. Široké mramorové schody vedly ke vchodu do betonové krychle. Dvoujazyčné plakáty upozorňovaly i ve srozumitelné angličtině, že hlavní expozice patří jakési známé umělkyni Andree Vécsei, sochařce pracující s netradičními materiály.
Zaplatili jsme vstupné a procházeli se s několika dalšími návštěvníky po expozici. Umění to bylo opravdu netradiční. Sochy z nahrubo vydělané kůže naaranžované do různých pozic.
Byla zde kuchyně, kde u stolu seděla postava muže a dětí a postava ženy stála vedle s hrncem v rukou. Byla tu postel, ve které ležely dvě postavy. Jedna se akorát natahovala k lampičce, aby zhasnula. Byla tu toaleta, na které seděla skulptura ženy, vykonávající potřebu.
Jak jsme procházeli výstavou, začala témata přitvrzovat. Nejprve dvě postavy při sexu v posteli, pak na stole, na zemi, na toaletě. Muž se ženou, žena s ženou, muž s mužem i celé skupiny. Byl tam sex, svazování, mučení. Násilí se stalo pravidelnou součástí scén.
Začínal jsem se docela dobře bavit. Sledoval jsem Kamilin výraz, který postupně přecházel od zaujatého, přes pohoršený až ke zděšenému. Osobně jsem si myslel, že není zděšená tím, co před sebou viděla. Mnohem víc ji děsí, že se o tom budeme potom bavit.
Bavil jsem se jen do chvíle, než jsem uviděl sousoší pojmenované Milenci v uličce. Byly na ní dvě postavy v pozici, která mi víc než připomněla včerejší událost. Socha ženy natlačená na stěnu vymodelovanou z kartónu, muž přitisknutý na ní, ruku v jejím klíně. Ženina ústa pootevřená ve výkřiku rozkoše. Prázdné oční důlky v kožených obličejích, kterými bylo vidět dovnitř, se mi vysmívaly. Sochy vypadaly čerstvě, jejich vnitřek působil téměř vlhkým dojmem.
Odtáhnul jsem Kamilu pryč. Jako by mohla něco poznat. Rychle jsme dokončili prohlídku a odcházeli.
Ve vstupní hale stála skupina lidí. Někoho poslouchali. Pak propukli v nadšený tleskot. Prosmýkli jsme se kolem davu a ve chvíli, kdy nám zbývalo posledních pár metrů ke dveřím, jsem za sebou uslyšel hlas.
„Oh hell, Martin! What do you do here?“
Otočil jsem se. Stála přede mnou. Stejně jako včera v noci oděná do kůže. Zářivý úsměv. Vlasy stažené do culíku, brýle posunuté do vlasů.
Polknul jsem. Zrudnul jsem. A snažil se nevnímat Kamilin tázavý pohled, který mě pálil ze strany.
„Hi, Andrea,“ odpověděl jsem.
Další rozhovor byl asi nejhorší trapností mého života. Představil jsem Kamilu, ujistil Andreu, že jsme si byli samozřejmě prohlédnout její díla. Že je její tvorba výborná, nonkonformní a osobitá. Celý rozhovor jen zářila, úsměv za úsměvem, letmé dotyky a pohlazení po ruce. Zeptala se mě, jestli se mi líbila i díla na konci a zeptala se i na Milence v uličce. Nepohnula přitom ani brvou. Jen se smála. Než jsme se odtamtud dostali, stihla nás ještě pozvat na zítřejší uzavřenou vernisáž.
Teprve venku jsem si oddechnul. Jen na chvíli.
„Odkud ji znáš?“ zeptala se Kamila jízlivě.
„Včera jsem ji potkal v baru. Nic víc.“
„Jasně.“
Následovalo několikahodinové ticho, které jsem se ani nepokoušel přerušit.
…
Na pokoji hotelu ticho vesele pokračovalo. Chtěl jsem odtamtud vypadnout. Ven. Do baru. A to jsem taky udělal.
„Jdeš za ní?“ zaznělo mi za zády, když jsem otvíral dveře.
„Jsi pitomá,“ odpověděl jsem a odešel.
Popíjel jsem v baru asi dvě hodiny. Bez úspěchu. Neobjevila se. Zkusil jsem si promluvit s barmanem, ale jen neurčitě pokrčil rameny. Po další hodině jsem se zvednul a vyrazil do ulic. Procházel jsem se pod světly pouličních lamp a doufal v zázrak, který se ale nedostavil.
…
„Jaký máš plán dnes?“ zeptal jsem se hned po probuzení. Tentokrát ještě nespala, když jsem se vrátil ze své noční procházky. Dokonce se ke mně v posteli přitulila a začala mi rukama šmejdit po hrudníku, ale odstrčil jsem jí.
„Dnes se projedeme po Dunaji. Pak si někde dáme oběd a odpoledne do Gödöllő.“
Dle tónu jsem odhadl, že dnes opět jedeme v režii nevím, co se stalo včera.
„A večer?“
„No večer je ta vernisáž, ne?“ odpověděla ledabyle.
„A ty tam chceš jít?“
„Myslím, že to je jedinečná příležitost.“
„Najednou ti nevadí, že jsem s ní pil předevčírem v baru?“
„Proč by mělo?“ otočila se na mě a zase si začala vyčesávat vlasy. „Já ti přece věřím!“
…
Den proběhl víceméně dle plánu. Projížďka po Dunaji byla báječná. Výlet do barokního městečka už tolik ne. Stejně jsem s blížícím se večerem přemýšlel stále jen nad jedním. Nad blížícím se časem vernisáže.
Večeři jsme si dali v hotelové restauraci. Oblékli se do toho nejlepšího, což v mém případě byly rifle a košile s krátkým rukávem. Kamila na sebe hodila černou sukni ke kolenům a bílou halenku. Vůbec jsem si nevšimnul, že to měla s sebou.
Budova muzea byla osvětlena reflektory v dlažbě. Před vchodem stály dvě postavy. Byly to sochy Andrey. Kůže ozářené zevnitř blikajícím elektrickým světlem. Obě sochy stály s jednou rukou předpaženou na znamení zákazu vstupu. Ignorovali jsme je a šli dál.
Ve vstupní hale se nacházelo asi třicet lidí. Na moderní umění možná dost, na velikost haly ani ne. Uvítal nás číšník v kožené kombinéze, s podnosem plným skleniček s šampaňským. Nabídli jsme si a připojili se k davu. Na ochozu v prvním patře se objevila Andrea.
Reflektory se na ní zaměřily. Poprvé jsem jí viděl oblečenou v něčem jiném, než v pro ni tak typické kůži. Měla na sobě rifle a bílé tričko, hojně zacákané od barev. Od prvního pohledu bylo vidět, že je bez podprsenky. Nemohl jsem odtrhnout oči od bradavek prosvítajících pod tričkem. Kamila se na mě podívala a znechuceně protočila panenky.
Andrea měla jen krátký proslov. Poděkovala všem za účast, za podporu a vyjádřila nadšení a touhu ve své práci pokračovat. Sklidila dlouhý potlesk. Uklonila se a pozvedla sklenku k přípitku.
„Na nové kůže!“
„Na nové kůže!“ zazněla anglicky odpověď všech zúčastněných.
Připili jsme. Dav se rozpadnul na jednotlivé skupinky. Andrea sešla po schodech dolů. Pendlovala od jedné skupinky k druhé a se všemi prohodila vždy jen pár slov. Neúprosně se blížila k nám.
Když k nám dorazila, na tváři svůj obvyklý úsměv, objala nejdřív Kamilu a poté mě. Ke mně se přimáčkla o dost vroucněji a také déle. Cítil jsem její vztyčené bradavky i přes košili. Když se odtahovala, něco mi pošeptala do ucha. V té rychlosti jsem jí nerozuměl.
„Velmi se omlouvám za své oblečení, ale jela jsem rovnou ze svého ateliéru,“ zvedla ruce a protočila se. Obou nám tak dala možnost prohlédnout si zblízka její výjimečné poprsí. Opět jsem nevěděl kam s očima.
„Byla jsem tak zaujatá svou prací, že jsem málem zapomněla.“
„A co teď tvoříte?“ zeptala se Kamila.
„Je toho víc, ale mám právě v hlavě jedno sousoší. K jeho dokončení mi chybí opravdu málo.“
Přejela si rukama po bocích.
„Viď, Martine!“rozesmála se a odtančila o kus dál.
Přes šum rozhovoru, zvonivý smích Andrey a hrající hudbu v pozadí jsem měl pocit, že ticho by se dalo krájet. Kamila se vždy dokázala tvářit nepříjemně, ale to co jí hrálo v očích teď, to byla vražda. Ticho se prodlužovalo. Když už jsem myslel, že nemůže být delší, promluvila.
„Jak to myslela?“
„Copa já vím?“ odpověděl jsem.
„No asi víš o jejích dílech víc, než kdo jiný. A nejen o dílech, viď?“
„Prosím tě, nedělej scény. Chováš se paranoidně.“
„Já se chovám paranoidně?“ to už se několik lidí otočilo naším směrem.
„Prosím tě, tady ne,“ chytil jsem jí za loket.
„Nedotýkej se mě!“ vytrhnula se mi. Několik dalších lidí se otočilo naším směrem. Omluvně jsem pokrčil rameny, ale oni jen pozvedli sklenky v přípitku. Na Andreině tváři pohrával spokojený úsměv. Mrcha.
„Nedělej scény,“ už mě to začínalo vytáčet. Takhle se nikdy nechovala. „Půjdeme někam jinam.“
„Nikam s tebou nepůjdu,“ trucovala dál. Když jsem ale začal kličkovat mezi skupinkami, s odstupem mě následovala.
Vystoupal jsem po schodech do prvního patra, prošel místem, odkud pronášela Andrea svoji řeč a šel dál. Míjel jsem jednotlivá díla. Sochy osvětlené umělým světlem vrhaly na stěny kolem obskurní stíny. Ostré světlo pronikalo nedokonalými švy a měnilo obrysy postav v různé abstrakce.
Kousek za Milenci v uličce jsem se zastavil. Byli jsme dost daleko, aby nás ostatní hosté neslyšeli.
„Šukal jsi jí?“
Doufal jsem, že ji procházka trochu uklidní, ale nevychladla ani o stupeň. Spíš ji to vytočilo ještě víc.
„Jo, jasně. Jednou jsem s ní popil v baru a ty hned začneš, jestli jsem jí nevojel. Jsi normální?“
„Jsem normální. Myslíš, že jsem usnula hned? Že nevím, že ses vrátil až někdy po půlnoci? A že jsem neviděla to, co tam teď dělala?“
„Vím, že jsi to viděla. A proč myslíš, že to udělala? Hm? Tak okatě? Ježíši, přemejšlej trochu.“
„Já už to nevydržím!“ rozbrečela se.
„Co nevydržíš? Pohádáme se, jdu se napít, bavím se tam s ženskou. Umělkyní, která má holt radost z toho dělat pořád někde rozruch. Za co se ti mám omluvit?“
„Za nic,“ slzy najednou byly pryč. Jen ostrý pohled. „Ty přece za nic nemůžeš, že? Nikdy!“
„Ty mi budeš něco vyčítat?“ vybuchnul jsem. „Ty mi chceš něco vyčítat? I kdybych ji ošukal, i kdybych jí šukal celou dovolenou, tak ty mi nemáš co vyčítat.“
Rozbrečela se.
„Jistě, když je nejhůř, tak se začne brečet a já se zase mám začít omlouvat, ale víš co? Ani nápad. Teď půjdu za ní a udělám jí to tak, jako tobě sem nikdy neudělal.“
Otočila se.
Chytnul jsem jí za rameno a trhnutím ji obrátil k sobě. Ruce mi sjely na její krk. Sevřel jsem ho.
„Chceš vidět, jak jí to udělám?“ zařval jsem.
…
Skupina lidí stála ve výstavní síni, kousek od exponátu s názvem Milenci v uličce. Ticho bylo takřka posvátné.
Andrea se postavila, poodstoupila a prohlédla si svůj nejnovější výtvor. Ruce si utřela do trička. Zanechaly tmavě červené skvrny. Několik kýblů naplněných krví, vnitřnostmi, masem a bůhví čím dalším jí stálo u nohou.
„Jak to pojmenuješ?“ zeptal se mladík v kostkovaném saku a podal umělkyni novou sklenku s šampaňským.
Andrea ji přijala a napila se. Očima stále hltala každý detail sousoší dvou postav. Ženská kůže byla zachycena vkleče, zatímco mužská se nakláněla nad ní a rukama jí svírala krk. Obě kůže byly ještě vlhké, ale tvar už držely. Prázdné oční důlky zíraly před sebe.
„Ještě nevím. Nějaký nápad?“
