Vím, kdo mě zabil (2007)

Vím, kdo mě zabil

I Know Who Killed Me

USA, 2007, 101 minut

Režie: Chris Sivertson

Scénář: Jeff Hammond

Hrají:

Lindsay Lohan (Aubrey / Dakota)

Neal McDonough (Daniel)

Julia Ormond (Susan)

Brian Geraghty (Jerrod)

Garcelle Beauvais-Nilon (agentka Julie)

Ve městě řádí podivný psychopat, unáší dívky, mučí je, amputuje jim končetiny a pak je mrtvé odhazuje na opuštěná místa. Tento osud potká i mladou studentku klavíru a začínající spisovatelku Aubrey Fleming. Až na jeden rozdíl. Aubrey je nalezena (bez pravé ruky a nohy) v příkopu živá. Jenže... když se probere z kómatu, nikoho nepoznává a zarputile tvrdí, že není Aubrey Fleming, ale Dakota Moss. Je to posttraumatický schizofrenní stres? Nebo se ukáže být pravdou Dakotina stále více odhalující teorie o stigmatických dvojčatech? Kde je pravda? A kdo je vrah? A pokud Dakota opravdu není Aubrey, co se stalo s Aubrey?

Strašně se mi líbil jeden komentář k filmu, který tvrdí, že vás ten film může zaujmout, přistoupíte-li na jeho pravidla. Toto prohlášení mi připadá velice trefné. Mysteriózní thriller byl svého času velmi oblíbený a vyhledávaný žánr, a snad ještě pořád je. Jeho výhodou je, že je v podstatě mainstreamovou záležitostí, nebo abych mu zase tak moc nekřivdil, má obrovský potenciál na to, pobourat žánrové hradby natolik, že může uspět u širšího publika. Navíc skousne všechno – může být temný, může být kriminální, může být krvavý, může být drsný, brutální, ale může být také konverzační. Prostě v rámci svého žánru může křižovat a absorbovat jiné žánry.

Může to být více pouhá detektivka (např. mnohými do nebe vynášený „Seven“) nebo to může být více horror (což by trochu mohl být případ právě tohoto filmu). „I Know Who Killed Me“ je v podstatě pouhým žánrovým průměrem. Ale nemusí tomu tak být, a to i právě díky tomu, přistoupíte-li na jeho pravidla. Obecně vzato to není nijak originální film, a to jak zpracováním (všechny možné postupy již byly použity někde jinde, spousta věcí je jen načrtnuta/nakousnuta a nedotažena do konce, u těch akčnějších věcí si spoustu věcí musíte domýšlet a občas to trochu kolísá na hraně logiky a celé to zpracování působí dost stereotypně, tvůrci se nepouštěli do žádných větších akcí, spíše hráli na jistotu a hodně pokukovali po ostatních – i když prohlášení, že se snaží kopírovat, přesněji přiblížit se, „Saw“, jak jsem se dočetl, mi přijde dost mimo), tak ani po herecké stránce (Julia Ormond je sice stále velmi příjemná a krásná, ale sledujete-li její filmovou kariéru pozorněji, asi budete překvapeni tím, co zde ne/předvádí; samotný záporák je dost suchý).

Za nejzávažnější problém filmu, tedy pokud bazírujete a zakládáte si na odhalování identity a motivu hlavního záporáka, bych viděl fakt, že ty nejzákladnější a nejevidentnější indicie k němu vám film zcela trestuhodně naservíruje takřka na samotném počátku. A samozřejmě, ještě ten příliš kýčovitý a jakési filmové idealističnosti poplatný happy end si film mohl také klidně odpustit.

Čím mě tedy film tak zaujal? Především si myslím, že ten film není ani tak o hledání a odhalování záporného hrdiny, unášejícího a mučícího dívky. Myslím si, že je hlavně o Aubrey a Dakotě, respektive (a doufám, že moc neprozradím!!!), hlavně o Dakotě. A v tom je ten příběh dost silný a zajímavý. U spousty filmů je jejich střední část většinou nejslabší, funguje jen jako jakási výplň mezi rozjetým upoutávacím a navnazujícím začátkem a gradujícím závěrem. U „I Know Who Killed Me“ je to naopak. Střední část filmu považuji za nejsilnější a po (hlavně) příběhové, scénáristické a částečně herecké (ještě se k tomu vrátím) stránce nejlepší.

Rozjezd filmu a samotný závěr je slabým průměrem, závěr hlavně svou již zmiňovanou poplatností. V okamžiku, kdy Aubrey v nemocnici prohlásí, že není Aubrey, ale Dakota (až do okamžiku, kdy se dostaví odhalení vraha), se rozjíždí poměrně zajímavá (původně jsem napsal originální, ale nechci dráždit kritického býka červeným hadrem) mysteriózní zápletka, doplněná překvapivě krvavými gore scénami (Dakota si např. přišívá prst), kterých sice není mnoho, ovšem na lehce nadprůměrný mysteriózní thriller skoro nevídaně.

Kromě této zajímavé zápletky se o dobrou střední část zasloužila samotná Lindsay Lohan tím, jak ucházejícím způsobem se zhostila role dvou odlišných lidských bytostí (ostatně, není to její první dvojrole, již před lety si podobnou věc vyzkoušela v „The Parent Trap“ (1998)). S tím se opět trochu pojí ono přistoupení na pravidla filmu. Pokud zbytečně dáte na bulvární žvásty a jste jimi nakaženi a omezeni natolik, že tím prvním, co vás při jménu Lindsay Lohan napadne, jsou její alkoholové eskapády (ruku na srdce, hoďte kamenem,... atd.), film zbytečně a neoprávněně zatratíte.

Přistoupíte-li ale na to, že je Lindsay herečka a po jejím osobním životě vám je hovno, mohli byste, stejně jako já, její herectví alespoň trochu ocenit. Ano, Lindsay Lohan se mi líbí jako žena, ale kromě toho se mi zdá být dobrou herečkou (přesněji řečeno někým, z koho se dobrá herečka klube), která když dostane zajímavou roli, dokáže si s ní pohrát a využít ji (jako např. ve „Freaky Friday“ (2003) nebo „Georgia Rule“ (2007)), něco se z ní naučit a stávat se lepší a lepší. A nejen proto, že je celý film stavěn na ní (což se projevuje např. i (ne, že by zbytečně) dlouhými záběry na Dakotin tanec u tyče (ne že by to nevypadalo špatně, ale na Asii Argento nemá), Lindsay herecky vede a táhne celý film (za zdárného sekundování až trefně humorného Briana Geraghtyho).

Podtrženo sečteno, „I Know Who Killed Me“ trpí mnoha chybami, školáckými i záměrnými (neoriginalita, přílišná vyprávěcí sterilnost a stereotypnost, místy až klišovitost). Navzdory tomuto faktu však dokáže mile překvapit. Zajímavou zápletkou. Odhaleným tajemstvím. Nezvyklou krvavostí. Nedosahuje (a snad ani nechce) výše žánrových es, na druhou stranu, v mých očích poráží mnohé známější a áčkověji se tvářící filmy. Např. „The Bone Collector“ (1999) navzdory jeho hvězdnému obsazení, nesahá tomuhle filmu ani po kotníky.

A ještě než skončím, dvě věci. Zajímalo by mě, kdo ze štábu je posedlý modrou barvou, zda scénárista, kameraman nebo režisér. Modrá barva se line celým filmem. Záběrů, v nichž se neobjeví modrá barva je jako šafránu (a není šafrán náhodou modrý?). Věřím, že by to někoho mohlo otravovat (místy je to opravdu vlezlé a překračuje to meze záměrné stylizace), naštěstí přesně tento odstín modré mám hrozně rád (po růžové má nejoblíbenější barva), takže mi to vůbec nevadilo. A druhá věc: ten film má naprosto výborný hudební výběr, uvažuji o pořízení soundtracku.

Hodnocení: 70%