Už je to zase rok.
Cigaretu trhavě žmoulá mezi prsty, zatímco kouř z ní se jemně hladí s jeho zápěstím. Kouká do kalendáře na jedničku vedle trojky a stále si to nemůže uvědomit. Tečka.
Zapomíná kouřit.
Teprve když se mu svou vlastní vahou z cigarety ulomí popel a se sněhovou grácií se rozbije o koupelnové kachličky, zvedne ruku, aby opět potáhl.
Zase přišel čas lovit.
***
Na démonech je nejkrásnější, že jsou vlastně zvířata. A Halloween je univerzální dráždidlo. Otvírají se brány, jejich pečetě se lámou a hranice mezi světy jsou slabší než kdy jindy. Jednou za rok je proto vzduch plný síly. Pánům démonům je to jedno – dávno vládnou korporacím a žijí v přepychu a klidu. Trocha síly navíc je jim k ničemu. Ale ti menší...
Opět potáhne a vyfoukne kouř na kalendář, takže se na chvíli udusí popelem. Malí nezkušení ilegálové si najednou jeden den v roce můžou opravdu vyskakovat. Vytáhnout paty ze svých skrýší a vmísit se mezi lidi.
Chvíli přemýšlí, jestli si má odplivnout, nakonec jen procedí obsah úst mezi zuby a posnídá.
Mezi lovci se jim říká „snadný prachy“, protože nejsou potřeba živí. Stačí vám důkaz o zabití a dostanete odměnu.
Naposledy nasaje a típne špalek o umyvadlovou baterii. Ani to filmově nezasyčí.
Z koupelny odchází s myšlenkou, že odměna by se hodila.
***
„Vypadáš jak idiot,“ odpoví svému odrazu v tabulce skla východových dveří. Chvíli se na sebe ještě dívá a pak se rozhodne, že si zapálí už uvnitř. Dům se mu vysmívá, prospěje mu trocha naděje na rakovinu.
***
Ještě ani nepadá soumrak a ulice už se plní nevkusem. Nevkusem zavěšeným do rukou rodičů, kteří z té záplavy čouhají jak lahváče z ledničky abstinujícího alkoholika. Ponuří, obklopení zoufalstvím ze seriálů, které jim obvykle naplňují životy, ale momentálně jim protékají mezi prsty.
Jde proti proudu, klobouk naražený do čela, plášť rozepnutý, aby efektně vlál, ale zároveň skrýval zbraně, co nepatří ke kostýmu.
Neony z výloh rozbíjejí ulici na nepřehlednou tříšť světelných rozdílů. Jeden špatný pohled vám dokáže vypálit reklamu sex shopu do sítnice tak, že chvíli nevidíte nic jiného. Kam se na ně hrabou promítací plochy Coca-Coly.
Je příjemně vlhko, vane jemný vítr. Jde proti němu, aby cítil dřív než kořist. Potáhne a-
„Mami, mami, ten pán kouří! On brzo umře! Že, mami, že?“
Pozdraví ho rozpačitý úsměv, v němž je zoufalství a omluva. Malá Červená karkulka na něj ukazuje a tváří se, jako by spolkla všechno vědění, co si s sebou nese v košíčku.
Klekne si k ní.
Rozpačitý úsměv se semkne v pevnou linku.
Rozhlédne se a podívá se jí do očí.
Karkulka se tváří kamenně, neucukne. Pohled mu opětuje.
Něco ho na té drzosti zaujme, takže jí nefoukne kouř do obličeje. Ani jí do něj netípne cigaretu. Namísto toho vstane a-
-vzduch je čistý-
-srazí její matku do postranní uličky. Už během nárazu zpod pláště vytáhne nůž a bodne jí ho do břicha. Prudce s ním otočí, a zatímco oba padají k zemi, protože zakopla, přiloží jí ho na krk.
Střepy z rozbité flašky pod ní praskají se smrtelnou jistotou. Její hlava dopadne s tupým žuchnutím. V tváři nemá nic. Už dávno totiž ví.
Nůž nabere energii z gravitace a zaskřípe až o páteř.
„Sejdeme se v pekle,“ řekne a uřízne jí prst.
Ulička zachumlaná do odpadků a bezdomovců tiše číhá dál. Neviděla nic speciálního.
Červenou Karkulku sežral vlk.
***
„Vypadám jako Van Helsing,“ běží mu hlavou, „protože si nikdo nebude myslet, že se skutečný lovec démonů převleče za lovce démonů. Taky mě nikdo nebude podezřívat z toho, že můj meč je opravdový a pod pláštěm mám nůž, glock a upilovanou brokovnici.“
Perfektní přestrojení.
***
Démony v tomto světě nelze zabít, pokud se vám ale povede dostatečně poškodit jejich schránku – obvykle lidské tělo – vrátí se zpět, odkud přišli. Tělo se rozloží na energii, kterou potřebují k návratu a zmizí s nimi.
Na prst vyřeže runu, kterou ho spoutá s realitou, a strčí ho do váčku.
Stejně už smrdí cigaretami.
Bezdomovci všichni zarytě sledují zemi. Vědí moc dobře, že nevidět znamená nemít problémy. Přesto cítí něčí pohled. Lepí se na něj. Krouží okolo něj. Sup nad mršinou. Zkoumá ho, plánuje.
Zalehnou mu uši.
***
Vzduch pod náporem síly skoro jiskří. Skřípe mezi zuby. Zamotává ho do pavučin. Čím hlubší noc, tím silnější má pocit, že každý jeho pohyb někdo zaznamenává. Někdo kdo tahá za nitky, číhá a čeká.
Rozhodne se to připsat na vrub přirozené paranoii.
S tmou se do ulice vedral také chlad. Jako by na světě bylo najednou tak málo života, že o sobě musí dávat vědět. Obláčky páry staccaticky rámují chodníky. Dav houstne, stárne. Kostýmy se komplikují, průměrný věk už hodně dlouho sedí za volantem. Přehledný kýč se změnil v nevkus.
A chaos.
Všeho je všude moc.
Takže démony už necítí.
Nikdy nebyl nejlepší, ve skutečnosti právě naopak. Měl jen zlomek toho, co jiní lovci. Krvácel, kosti se mu lámaly, nemohl spoléhat na žádnou přehnanou regeneraci a nikdo ho nikdy oficiálně netrénoval. Stěží dokázal démony vycítit, ale stejně mu to nebránilo v jejich zabíjení.
Teď necítí nic.
Pro jistotu si zase zapálí.
***
Ve váčku má čtyři prsty. V překladu to znamená dost peněz na roční živoření. A kouření.
Dav se o něj rozbíjí jak ledovec o Titanic. Kostýmy šplouchají na všechny strany, pění nadávkami. Hlavička cigarety žhne vstříc ledovému vzduchu. Kouř se mísí s párou. A úsměvem.
Má vyděláno. Žije, z jizvy na obličeji mu sice teče krev, má naražená žebra a dost možná zlomený prst na levačce. Ale žije.
Ulice opět řídnou. Alkohol se potácí, páry ubývá. Ubývá víc, než by bylo zdrávo.
Byl venku moc dlouho.
***
Kápě se zastaví přímo před ním. Visí ve vzduchu, bez loutkáře, bez podstavce.
Zírají na sebe. Temnota s jeho cigaretou. Poprvé za dnešní noc mu přeběhne mráz po zádech. Něco je špatně, pokud jsou venku i duchové.
Okolí pohltí vakuum. Zvuky zmizí. Ticho se mu vlije do uší s vehemencí betonu. A zatvrdne. Temnota kouká do něj daleko intenzivněji než on do ní. Nietzsche se obrací v hrobě. Syfilis se tiše směje a šílenství tleská. Opět mu zalehnou uši.
A někdo do něj žduchne.
Vakuum se rozerve jak znásilněná panenská blána. Duch je pryč.
Váček s prsty taky.
Dav se kolem něj semkne s ladností hydraulického lisu.
Vrážejí do něj lokty, boky. Nejsou to lidé. Je moc pozdě.
Vědí, kdo je, vysmívají se mu.
Instinktivně čeká bodnutí nožem. Tlak na krku, který se promění v řeznou ránu. Cítí, že mu krev teče skrz ruce v křečích.
Někdo mu vyrazí z pusy cigaretu. Mozek mu sepne, jako by na takovou situaci byl naprogramovaný. Vrazí do davu a zkusí se z něj vysvobodit. Plíce ho bodnou do žeber, palec na levačce pod tlakem zaúpí.
Jen jeden utíká.
Jen jeden z nich má důvod utíkat. A má náskok.
V čirém zoufalství se rozežene nožem. Čepel jemně prosekne vzduch, projde něčím měkkým. Ozve se podrážděné zabručení.
Pěst mu na obličej dopadne vahou kovadliny. Nos se mu změní v tekutý mix chrupavek, hlenů a krve. Kolem krku se mu obtočí smyčka a zatáhne.
Vědomí si píchne dovolenou.
***
Špína a plíseň voní vzduchem, beton vlhkostí. Vítr šeptá cosi o smrti, zatímco se prohání koridory.
Palec mu pulzuje tupou bolestí a natéká. Hřeje to. V momentální situaci je na tom cosi uspokojujícího.
Rozsudek smrti má podobu stříbrné izolepy, kterou je pečlivě přilepený k židli. Otevře oči a zkusí se trochu pohnout. Vědomí, že pokud se mu něco povede, pak se maximálně převrátit na stranu a spadnout, ho do židle usadí ještě hlouběji.
Klobouk s pláštěm ho pozorují ze zdi dva metry od něj. Smějí se mu. Vítr je každou chvíli poplácá, ujišťujíc se, že jsou stále na svém místě. Zem je plná trosek, strop chybí. Mraky v sobě topí hvězdy. Obloha tiše přihlíží.
„On brzo umře! Že, mami, že?“ mu rezonuje ušima. Karkulka to přece nemohla vědět. Nebo ano?
Kroky se vynoří z větrné stěny. A hlas.
„Jestli jste mě vytáhli do tohohle humáče kvůli ňákýmu připosranýmu lovci-“ zbytek výhružky mu zamrzne na tváři. Nepotřebuje světlo, nepotřebuje ani bližší pohled. „Ale to se podívejme,“ okomentuje pomláceného přísedícího a usměje se tak, že se část démona agresivně pokusí vyprostit z těla a prosvitne kůží.
Liché číslo očí bez čoček. Tupé mlaskání víček. Mravenčivá nepravidelnost.
Ilegálové okolo uskočí, když To promluví. Hlasy se propletou s nesrozumitelným mručením, v němž je cítit radost. I samotný vzduch začne vibrovat, síla v něm se s každým slovem rozpouští. Nasává ji.
Ucukne pohledem. Ani elitní lovci nevydrží něco takového. Sítnice ale protestují – kam se na to hrabou neony! Démon v ruce drží váček, v němž se ukrývá skoro kompletní vybavení jedné dlaně. „Že, mami, že?!“
„Čas rozpárat vlkovi břicho,“ zamručí a vytáhne jeden prst. Prohlíží si ho, jako by ho důvěrně znal. Povídá si s jeho lakem, čte vzkazy mezi řádky otisku. Nakonec ho se slovy: „Každé drobné dobré,“ vrátí zpátky.
***
V každém světě, a dokonce i v každé dimenzi musí platit jistá rovnováha. Dobro má zlo, nebe peklo, život smrt, existence neexistenci... a když lovci loví démony a dostávají za jejich prsty odměny, loví také démoni lovce.
Sice je to jen pocit, ale jistá část očí sleduje jeho levou a jistá část pravou ruku. Zlomený palec rozhodování značně usnadňuje.
Démon se přiblíží a zastaví se těšně před jeho tváří. Obludná víčka mrkají s takovým nasazením, že okolo sebe víří vzduch. A smrad.
„Táhni do hajzlu,“ procedí skrz zuby, protože moc dobře ví, že tohle celé je jen hra, která končí jeho smrtí.
Mrkání ustane.
Démon ztuhne. Pak se lehce nakloní vlevo. Za tu dobu strávenou mezi lidmi asi pochytil trochu jejich návyků a dělá podobná gesta při přemýšlení. Zabodne do něj všech třicet sedm očí. Bělma svítí tmou. Víří v nich nicota. A radost. Chytne ho za ukazovák na pravačce a jedním zkušeným trhnutím ho zlomí.
Bolest vystřelí do mozku jako čerstvá dávka heroinu. Shledání se starým známým. Uklidňuje. Tvrdí o sobě, že je jediná, poslední. S úsměvem na tváři jí to nevěříte.
Démon škubne a ukazovák urve.
Chrupavky chrupnou, svaly vzdají svůj boj a přidá se jich kousek i ze zápěstí. Utrhne se i cár kůže.
Do žaludku se mu vplete chlad, který ho nakonec vyplní celého. Vevnitř se rozteče a tržnou ránou pomalu uchází. Beznaděj si pomalu obléká jeho plášť s kloboukem. Rozsudek jí gentlemansky pomáhá. Odcházejí zavěšeni sami do sebe.
Kapání krve na betonovou podlahu ostře kontrastuje a temnými poryvy větru. Bolest se neustále hlásí o slovo a chystá se přednášet dlouhé hodiny a dny.
Jeho prst skončí mezi démonskými. Několik očí spokojeně mlaskne a pak se To od něj odvrátí.
***
Víčka mu svírá bolest i strach. Tiskne je k sobě jak dva nymfomanické milence. Tady to končí. Celé to byla past za jeho provokace. Naivní amatérský lovec, co si myslel, že mu vše bude procházet.
Třese s ním šok. Démonova mysl mu víří v hlavě, i když je dotyčný dávno pryč. Hlasy po něm zůstaly. Šeptají mu kletby, smějí se mu, rvou z jeho podvědomí ty nejhorší vzpomínky a připomínají mu je.
Démon je sice pryč, ale i s jeho prstem, takže už zbývá jen, aby ho ilegálové zabili. Musí to přijít každou chvíli. Napíná všechny svaly, vzpírá se osudu. Podřežou ho jako prase, zastřelí, ubijí k smrti...
Musí to přijít každou chvíli.
Roky tikají s lehkostí vteřin, minuty jsou zanedbatelné, dny tečou. V duchu začne prosit. Už to trvá moc dlouho. Už by to měli udělat! Musí!
A nic.
Šok odeznívá. Krvácení pokračuje. Tělo vadne. Dochází mu síla.
Prostě ho tu nechají bídně chcípnout.
Dýchá mělce. Nehýbe se. Nemá, s kým by se v duchu loučil, tak se aspoň pokouší udržet myšlenky na uzdě. Bolest otupuje, svaly se uvolňují.
Smrt je jistota. Jeho tělo se jí ale bojí, takže než kompletně kapituluje, prověří, že skutečně umřelo.
Škubne sebou.
Izolepa je pryč. Místnost je prázdná. Na zemi leží jeho nůž.
***
Nemá sílu, takže z židle spadne. Veškerá jeho naděje má tvar bojového nože s antireflexním povrchem. Plazí se k němu. Po cestě ho zdraví úlomky betonu a vlastní krev. Poslední zbytky síly ho nutí myslet, jednat. Zahánějí beznaděj.
Musí použít ruce. Obě. Ale drží ho. Upne se k němu silou dítěte, kterému právě umřel jeden rodič.
Zkusí vstát.
...
Ještě jednou.
...
Dobře, netřeba chodit. Dýchej. Přemýšlej. Proč tě nechali žít?
Troubení auta rozřízne ticho, přehradí vítr. Ozvalo se blízko a pod ním. Tak dvě patra.
Určitě jim mě nebylo líto.
Kýchnutí v útrobách domu mu rozstřelí hlavu silou upilované brokovnice.
Hrají si se mnou, chtějí mě lovit.
Během dvou tepů zkontroluje rohy místnosti a východy. Jsou dva a krom něj, coby aspiranta na mrtvolu, s ním nikdo není.
Pár ilegálů zvládnu.
Zkusí vstát.
...
Tak ještě jednou.
***
Ke zdi se musí přišourat. Krvavá stopa táhnoucí se za ním mu zaručuje, že vždycky najde cestu zpět. Zjizvenost prozrazuje, že by cihly mohly vyprávět opravdu divoké příběhy. Malta ze spár už je asi nemohla poslouchat, a tak vypadává. Chvíli má strach se o zeď opřít, aby se neprobořil.
Myšlenka lovu ho vyrovnala. Dali mu možnost nechat se zabít důstojně. Ideálně jich s sebou vezme, kolik jen dokáže. Ztráta krve je zapomenuta, začíná uvažovat dopředu. Bojovat umí. Píchání žeber a pulzování levačky ho ujišťují o životě. Ztracený prst vytěsnil.
Nádech.
Výdech.
Ze všech sil se opře zády o zeď a vysune se.
Stojí.
Z dálky letmo zkontroluje protější díru ve zdi, která si asi dříve hrdě říkala dveře. Žádná viditelná hrozba.
Fajn.
Místnost za ním může být past. Musí jen bleskově nakouknout a vyhnout se případným útokům. Dát o sobě vědět a nalákat je sem, kde má šanci na malém prostoru bojovat s nožem.
Ticho prohrává s krevním tlakem. Krvácel moc dlouho, je unavený. Ale zvládne to. Ujistí se, že má připravený nůž.
A bleskově nakoukne do vedlejší místnosti.
***
Podvědomě se sesune zpět na zem. Dochází mu to ale ještě chvíli.
Krvavá stopa, rozbitá země, převržená židle a někdo naklánějící se do dveří.
Nejdřív to odmítá chápat. Posléze akceptovat.
Zcela líně se nakloní do dveří, protože ví, že mu nic nehrozí. Pustí na zem nůž a mávne rukou. Postava, na kterou se dívá, věrně kopíruje každý jeho pohyb.
Nakloní se zpět. Nůž nechá ležet na zemi.
Je hotovo.
Odliv naděje má závoj z deprese. Beznaděj mu rozdrtí hrdlo, sevře hruď. Žebra zapraskají.
Kapituluje.
Usmívat se začne až v momentě, kdy si konečně uvědomí, že nůž mu nenechali, aby se mohl bránit. Přivře víčka a dopřeje si úšklebek. Drží ho dlouho, zatímco dál pomalu krvácí. Původně si chtěl ruku při první příležitosti zaškrtit, ale nemá to smysl.
Otevře oči.
Veškerá jeho naděje skutečně má tvar bojového nože s antireflexním povrchem.
Naděje na co?
Dýchá mělce, rychle.
Z posledních sil se natáhne pro nůž a složí si ho do klína.
Chvíli se hypnotizují, ale nakonec se okolo něj semkne síla umírajícího v podobě osmi prstů.
***
Definitiva se do něj zasune s ostrostí čepele. Vnitřní orgány ji vítají bouřlivým krvácením. Bolest sype sůl na chleba.
Otáčí.
Tlačí.
***
Té noci lovil Trevor Wright naposledy.
