Jmenuji se Samuel Neel a budu vám vyprávět svůj příběh. Nečekám, že mi uvěříte. Sám sobě bych taky nevěřil, ale stalo se to. Za svůj život jsem zažil ledacos, avšak můj nejsilnější zážitek byl loni v létě. A začalo to tím, že jsem měl pěkně mizerný den…
„OKAMŽITĚ SE OBUJTE A SEDNĚTE SI DO AUTA!“ řval jsem po svých ratolestech. Mít dvojčata je někdy fakt utrpení. Jake a Malenie, obvykle docela hodné děti, seděli na schodech a plakali. Jake totiž nemohl najít svůj domácí úkol a jeho sestra s ním samozřejmě musela držet krok, tudíž se rozplakala taky. Někdy jsem si nadával, proč jen jsem nešel do kláštera.
Děti, ječící manželka, práce, otravné telefonáty, sousedův pes, který štěká celou noc,…
Ještě ten den jsem řekl svému šéfovi, že si beru na týden volno. Už dlouho jsem byl v jednom zápřahu a potřeboval jsem vysadit. Štěstí mi zřejmě přálo. Když jsem se před svým kolegou zmínil, že bych chtěl někam zajet, laskavě mi nabídl svou chatu. Zbývalo mi „jen“ probrat mou dovolenou se svou ženou a mohl jsem vyrazit.
Dorazil jsem zhruba kolem poledne. Byla to maličká chata, tak akorát pro jednoho člověka. Sama o sobě zas tak výjimečná nebyla, ale ta nedotčená příroda kolem – to byla krása! Všude kolem mě byly lesy, husté a tmavé, přesně jako z příběhu o Jeníčkovi a Mařence. Vážně se mi to moc líbilo, ale úplně nejlepší bylo to ticho. Připadal jsem si jako poustevník.
První čtyři dny mé dovolené byly báječné. Většinou jsem se toulal po lesích, ale také jsem sáhl po knížce. Když mě přepadl záchvat tvořivosti, dokonce jsem psal básně. Společnost mi občas chyběla, ale i tak jsem si to užíval.
Pátý den se to však zvrtlo. Celou dobu jsem byl podivně neklidný. Byla to předtucha něčeho zlého a špatného. Netušil jsem, z čeho mám strach, ale neúprosně se do mě zahryzl. Jako když zvířata vycítí zemětřesení ještě dřív, než k němu dojde. Takto jsem se cítil já. Jako kdyby bylo něco ve vzduchu. Můj šestý smysl mě varoval. Nejdřív jsem tomu nevěnoval velkou pozornost, ale když se ozvalo to divné bubnování, začala mi v hlavě blikat červená kontrolka, protože ten zvuk do tichých lesů rozhodně nepatřil!
Bum! Bum! Bum-bum, bum-bum, bum! Bum-bum, bum-bum, bum! Bum!
V rychlosti jsem se posadil a zaposlouchal se, jestli se mi to náhodou nezdálo. To záhadné „bum-bum“ se však stále ozývalo. Ani trochu se mi nechtělo, ale rozhodl jsem se, že se podívám z okna – třeba zjistím, kdo ten bubeník (a rušitel) je. Venku byla tma jako v pytli, ale něco jsem přece jenom viděl. Bylo to nějaké oranžové světlo, nejspíš ohniště. Ale kdo by v tuto dobu a na tomto místě dělal táborák?“ ozval se vystrašený hlásek uvnitř mé hlavy.
„Mlč!“ okřikl jsem sám sebe. Rozhodl jsem se, že to budu ignorovat a pokusím se znovu usnout, což mi pochopitelně moc dobře nešlo. K ránu mě však spánek konečně přemohl.
Bubnování konečně ustalo, avšak špatný pocit stále přetrvával. Namlouval jsem si, že to byl jen hloupý sen, nic víc. Prostě jsem začal být trošičku paranoidní, nejspíš to měla na svědomí samota. Uvnitř, v srdci, jsem však cítil, že to žádný sen nebyl. Snažil jsem se to nějak racionálně vysvětlit. Třeba zde opravdu tábořila nějaká parta a jen se bavila. Mysli, Same, mysli!
Když jsem večer uléhal ke spánku, nervozita ze mě trochu spadla. Žádné bubnování, vůbec nic! Měl jsem prostě bujnou fantazii, někdy je opravdu mrcha! S pěkným pocitem jsem rychle usnul, avšak ten slastný pocit netrval moc dlouho.
„Bum! Bum! Bum-bum, bum-bum, bum! Bum-bum, bum-bum, bum! Bum!
Tentokrát jsem neposlouchal, ale okamžitě běžel k oknu. Opět tam tančilo to oranžové světlo.
„Zatraceně!“ zaklel jsem a neklidně přecházel sem tam po místnosti. Snažil jsem se ignorovat to magické bubnování, ale jako kdyby si probíjelo cestu do mé hlavy – „BUM-BUM!“
Napadla mě bláznivá myšlenka. Část mého já zatoužila jít ven a zjistit, kdo má to bubnování na svědomí. Ta druhá, bázlivější část, však zatvrzele odmítala se pohnout z místa. Nechtěl jsem vypadat jako strašpytel, ale nemohl jsem si pomoct. Celou noc jsem se rozhodoval, jestli mám jít nebo ne, ale mé slabošské já nakonec vyhrálo.
Konečně měla nastat poslední noc mé dovolené. Přes den jsem většinou balil a snažil se všemožně zaměstnat, aby mě nepřepadly černé myšlenky. Rozhodl jsem se, že pokud se bubnování ozve znovu, vyrazím si na špacír. Přesněji řečeno půjdu zjistit, co se to tam venku děje. Bylo sice holé šílenství chodit v noci po lese, který ani moc neznám, ale další noc „mučení“ bych nesnesl.
Bum! Bum! Bum-bum, bum-bum, bum! Bum-bum, bum-bum, bum! Bum!
Bylo to tu zas. Děsivé, magické bubnování, při kterém z nepochopitelného důvodu stydla krev v žilách. Byl to ten špatný pocit, který už jsem nějakou dobu měl. Tentokrát mě však bubnování neprobudilo. Čekal jsem do jedné hodiny ráno, oblečený do terénu a připravený vyrazit. Však já tu záhadu rozluštím! Nebo taky ne…
Šel jsem svižně, přestože mi můj noční pochod trochu komplikovala tma. Měl jsem však orientační bod – to záhadné světlo a rytmické „bum-bum“. Strach mi však rozežíral vnitřnosti zaživa. Dlaně se mi šíleně potily a ten známý pocit mi opět říkal: „Same, neblbni! Ještě je čas se vrátit!“
Ale já se nevrátil. Místo toho jsem šel neohroženě dál. „Bum -bum, bum! Bum!“ Bubnování stále sílilo. Byl jsem blízko. Tak blízko, že jsem viděl, jak kolem ohně tančí nějací lidé. Sakra, tak přece je to jen táborák, pomyslel jsem si. To jsem se však hluboce pletl.
Byly tam čtyři ženy. Jedna bubnovala na velký buben, zbylé tři tančily. Nejspíš si teď, čtenáři, řekneš, že jsem si určitě úlevně oddychnul. To se však pleteš. Ten strach přetrvával. Ty ženy, blondýnky v lehkých modrých šatech, byly nejnádhernější a zároveň nejděsivější ženy, jaké jsem kdy viděl. Bylo mi jasné, že musím okamžitě vypadnout. Opatrně, krůček po krůčku, jsem couval od těch děsivých žen. Tentokrát mi však štěstí nepřálo a zřejmě mi bylo souzeno, abych doplatil na svou nerozvážnost. Já, idiot, jsem prostě zakopnul.
Bubnování okamžitě ustalo. Všechny čtyři ženy na mě pohlédly rudýma očima.
„Vetřelec!“ zasyčela jedna z nich.
„Musssí zemřít,“ ozvala se další. Pak se jejich tvář změnila v cosi ohavného. Hlavy se jim zvětšily a objevila se obrovská tlama plná ostrých zubů. Oči se jim divoce protáčely, až bylo vidět jenom bělmo, pak se zformovaly do jediného velkého oka, které se vyjímalo uprostřed čela. Nos neměly žádný. Dlouhé blond vlasy zmizely a na pleši se jim objevily dva majestátní, děsivé rohy.
Nejen jejich obličeje však prošly proměnou. Těla se jim protáhla do výšky, šaty se roztrhly a ukázalo se, že mají hustou srst jako medvěd. Nejděsivější však byly jejich drápy – dlouhé a ostré jako břitva.
Mutanti (nebo co to bylo), na mě vycenily zuby a já ucítil odporný hnilobný zápach. To mi stačilo.
Víte, nikdy jsem nebyl zrovna dobrý běžec, ale tentokrát to byl jistě můj rekord. Věděl jsem, že musím běžet. Pořád, bez přestání, závisel na tom totiž můj život. Ty stvůry však byly rychlé, navíc byly čtyři. Mohl jsem běžet zpátky do chaty, ale bylo to na volném prostranství, takže to nepřicházelo v úvahu. Jediná moje šance byla v lese, kde jsem se teoreticky mohl schovat. A přežít…
Slyšel jsem jejich chraptivý dech, stejně jako jsem cítil hnilobný zápach, který z nich vycházel. Jako zkažené maso. To se ale ještě dalo přežít. Horší bylo, že jsem cítil jejich přítomnost za zády.
Určitě mě toužily rozsápat, vyrvat mi srdce z těla a třeba i sežrat.
Automaticky jsem zrychlil a úplně změnil směr. Doufal jsem, že bych je mohl setřást. A chvíli vypadalo, že se tak stalo.
Schoval jsem se za mohutný strom a pozorně poslouchal. Najednou nastalo zlověstné hrobové ticho, ze kterého jsem vůbec neměl dobrý pocit. Bylo mi jasné, že mě ty nestvůry určitě brzy najdou. Mé srdce totiž bušilo tak hlasitě, že by to slyšely i na míle daleko. Odvážil jsem se otočit hlavu na druhou stranu. Ticho. Stále ticho. Možná bych měl toho využít a prchnout dřív, než si mě stačí všimnout. Najednou jsem to však ucítil. Bylo to ještě intenzivnější než předtím. Zápach, ze kterého se mi obracel žaludek. Najednou jsem věděl, kde stvůra je. Pomalu jsem se otočil a pohlédl do toho jediného oka.
Viděl jsem kusy vnitřností mezi jejími zuby. Chtělo se mi strašně zvracet, ale ovládl jsem se. Natahovala se po mě drápy a z tlamy jí kapaly sliny. Chystala se po mě skočit. Dostala mě!
Zachránil mě nejspíš můj šestý smysl, protože v tom okamžiku, kdy skočila, jsem se přikrčil k zemi, takže mě zkrátka přeskočila. Neváhal jsem ani vteřinu a dal se do běhu. Další stvůry mohly být přímo přede mnou, takže bych jim vletěl přímo do náruče, ale štěstí mě zřejmě úplně neopustilo.
Byl to závod. Buď já, nebo ony, vítěz však bere všechno. Mé síly už však pomalu docházely. Přesto jsem běžel, kličkoval mezi stromy a doufal, že se stane zázrak a já přežiju. Jak moc je život cenný si uvědomíte, až když o něho bojujete.
Schovával jsem se a běžel. Běžel jsem a zase se schovával. Netuším, jak dlouho jsem v tom proklatém lese byl, ale muselo to být dlouho, protože temnota pomalu ustupovala, nebe šedlo. Světlo. Naděje. Život. Tolik jsem po těchto třech věcech toužil. Ale vše bylo marné, protože mě doháněly. Jejich vztek byl stejně velký jako můj strach. Chtěly konečně ucítit mou krev, ochutnat mé maso…
Nakonec jsem se přece jenom dostal ven z lesa, ale to nejspíš předurčilo můj konec. Neměl jsem se kde schovat. Běžel jsem čím dál pomaleji. Byl jsem v maléru!
Nohy se mi nějak popletly a já se jako největší ubožák svalil na trávu. Snažil jsem se vstát, ale bylo to marné, radši ať už je rychlý konec. Třeba to ani nebude bolet. Třeba nebudu cítit, jak mě žvýkají a polykají kusy mého masa. Prohrál jsem. Podíval jsem se naposledy do toho děsivého oka. A pak…pak jsem se probudil!
