Na hranici jeho vědomí se začala potulovat tupá bolest. V krátkých intervalech přicházela a odcházela. Společně s ní se ve tmě objevoval jakýsi rozmazaný náznak světla, který sebou přinášel myšlenku. Ta chvíli tancovala mimo jeho dosah, ale postupně se do něj vpíjela. Mokro. Hlava bolí. Zima. Začal přicházet k sobě. Ústa měl úplně vyschlá. Jazyk se mu lepil na horní patro a ztěžoval mu dýchání. Ještě se zavřenýma očima pomalu otevřel pusu a pokusil se navlhčit si jí slinami. Na jazyku cítil hořkou zatuchlost. Jako kdyby ústa už hodně dlouho nepoužíval. S chutí se mu začaly vracet i ostatní vjemy. Uvědomil si, že leží napůl ve vodě. Mokré oblečení na něj ztěžka tlačilo a chladilo. Tupá bolest mu s děsivou pravidelností vystřelovala do zátylku. Pokusil se pohnout, ale svaly ho neposlouchaly.
Se zmateností a ještě stále zamlženou myslí ležel a naslouchal okolním zvukům. V dálce slyšel kapat vodu. Zvuk se s hlasitou ozvěnou od něčeho odrážel. Jediný další hluk způsoboval jeho sípavý těžký dech. Začínal si uvědomovat, že má tělo, tělo, které ho bolelo, které ho děsivou silou tlačilo hlouběji do té mokré vody. Hlouběji do toho hnusného zatuchlého vzduchu. Začal se soustředit na vlastní dech. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Nepočítal je, ale s každým nádechem, který se snažil vnímat do nejmenších detailů, se mlha v jeho hlavě rozptylovala. Snažil se přimět vlastní vědomí k životu. Přemýšlel kdo je, kde je a především, jak se tam ocitl. Jeho mysl však dlouho mlčela. Uběhla spousta nádechů a výdechů. Možná jich bylo sto a možná tisíc. Jejich interval se postupně zklidňoval a prohluboval.
Uviděl ženu. Ženu s krásným úsměvem. Seděla naproti němu a vesele mu něco povídala. Neslyšel jí. Dokázal vnímat jen kulaté okénko za její hlavou. Okno, z něhož bylo vidět jen mraky. Seděl v letadle. Se ženou, kterou si chtěl vzít. Nebo vzal? Nepamatoval si přesně. Letěli na dovolenou, nebo možná svatební cestu? Nevěděl. Díval se na jemné vrásky okolo jejích hnědých očí, když přišly turbulence. Letadlo sebou začalo příšerně házet. Viděl, jak jí úsměv mizí z tváře, nahrazený panikou a strachem. A dál nic. Ať trápil svou mysl sebevíc, nedokázal si vzpomenout už na nic.
Ještě chvíli se snažil vzpomínat, ale věděl, že je to marné. A tak se rozhodl poprvé otevřít oči. Bylo zvláštní pohnout svaly v obličeji. Ale tentokrát ho tělo poslouchalo a on pomalu zvedal víčka. Bylo tam přítmí, snad proto si oči zvykly poměrně rychle. Pomalu se zvedl do sedu a rozhlížel se okolo sebe. Byl ve zvláštní kruhové místnosti. Zdi byly kamenné, vlhké a místy zelené od řas. V jednom místě po stěně stékal malý pramínek vody a s kapáním dopadal na hladinu. Na zemi stála voda přibližně do výšky jeho kotníků. Má bosé nohy, uvědomil si. Hledal východ. Ale žádný nenašel, jediné, co spatřil, bylo zvláštní velké zrcadlo v pozlaceném oloupaném rámu. Zvláštní, napadlo ho, že drží na stěně, která není rovná.
Ztěžka se zvedl na nohy. Na chvíli se mu zamotala hlava, ale ten pocit hned zmizel. Pomalými kroky začal rozrážet stojatou vodu a kráčel k zrcadlu. Postavil se těsně před něj a teprve teď zvedl oči, aby se do něj podíval. V odrazu viděl slušně oblečeného a upraveného třicátníka, kterému na rtech pohrával šibalský úsměv. Překvapeně zalapal po dechu a podíval se dolů, na svoje otrhané a špinavé, kdysi hnědé kalhoty. Nechápal, co vidí. Váhavě zvedl ruku. Muž v odraze udělal totéž, ale na konci pohybu mu zamával a mrknul na něj.
Vyděšeně zalapal po dechu a rukama si zajel do vlasů. Odraz zase napodobil jeho pohyby, ale prsty ve vlasech vytvořili podobu králičích uší. Zíral na to zrcadlo s otevřenou pusou a pozoroval toho druhého, jak napodobuje jeho zděšení a pak se pitvoří. Z tváře mu vyprchala barva. Není to zrcadlo, napadlo ho. Nejspíš to bude jen nějaký vtip, říkal si. Ale v duchu věděl, že to tak není, že je to skutečně zrcadlo. Zrcadlo, které neodráží skutečnost. Z očí mu bůhví proč začaly téct slzy. Muž v odrazu roztáhl rty do hnusného šklebu, vycenil zuby a sklapl čelistmi, jako by naznačoval kousnutí.
Vyděšeně vzlyknul a utekl na opačnou stranu místnosti. Tam se schoulil do klubíčka a rozbrečel se.
Uplynula spousta času. Slzy vyschly, zůstalo jen suché zděšení. Nedokázal svůj strach pojmenovat, nevěděl ani čeho se bojí. Ale srdce mu svírala ledová ruka. Rozhodl se. Zvedl hlavu a narovnal se. To zrcadlo je jediná věc na tom místě. Musí být klíčem. Klíčem k tomu, jak se odsud dostat a zjistit, co se stalo. Kdo je. A proč je tady. Se svěšenými rameny kráčel k tomu pozlacenému rámu. Bál se zvednout hlavu. Bál se, že tam zase uvidí toho muže. Že tam uvidí sám sebe. Své zlé já.
Když se podíval, jeho odraz už tam nebyl. Alespoň zprvu ne. Díval se na setmělou místnost. Ale ne na tu kolem něho. V odrazu byl cizí pokoj. Na podlaze se v klubíčku choulilo tělo mladičké ženy, spíše ještě dívky. Byla celá nahá, špinavá a pokrytá modřinami. S fascinací ten odraz sledoval. Zaujetím se přibližoval blíže a blíže. Rukama sevřel rám, až mu zbělely klouby. Jeho dech se začal srážet na chladném povrchu. Odraz se ale začal měnit. K dívce přibyl pár polobotek. Muž, který je měl obuté, nebyl vidět, ale procházel se tam a zpátky. Najednou se nohy zastavily. Jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak se jedna noha odlepila od země a napřáhla se. Pak ten neznámý začal do dívky kopat. Na její hubené tělo dopadala jedna rána za druhou. Ke koženým polobotkám se přidal pásek. Dívka nekřičela.
Zato on se rozkřičel. Řval, až mu sliny odlétaly od úst a dopadaly na výjev před ním. Řval a prsty drtil rám zrcadla. Řval, dokud mu síly stačily.
Když zvedl oči a odraz byl zase jiný, už ho to ani nepřekvapilo. Díval se na tvář té krásné ženy z letadla. Na tvář, o níž věděl, že jí miloval. I když si jí nepamatoval. Dívala se na něj smutně. Stála tam s rukama bezvládně svěšenýma podél těla. Z rozervaného hrdla jí crčela krev. Zbarvovala zem pod ní do ruda. Přísahal by, že tam té krve byly litry. Tekla jí po nohách a cákala na zrcadlo. Jenže už nestékala dolů, dopadala na jeho nohavice a vsakovala se do nich. Tekla po něm a kapala do vody. Chtěl křičet, ale z ochraptělého hrdla nevyšlo víc, než zachrčení.
Za ženou s rozervaným hrdlem se objevil jeho odraz. Jeho odraz v nažehleném obleku a červené kravatě. Jeho odraz, který měl prsty ve vlasech, aby vypadaly, jako králičí ouška a rozpustile poskakoval. A pod jeho nohama se plazila zbitá dívka. Natahovala se k němu rukama plnýma podlitin. Nedokázal se ani hnout. Jen stál a z očí mu kanuly slzy. Díval se a odevzdaně čekal. Věděl, na co se dívá. Věděl, že jsou to jeho blízcí. Že je to on. Vrah. Natahovali k němu ruce a jejich prsty se mučivě pomalu vynořovaly z povrhu zrcadla. Byly blíž a blíž. Když se ho dotkly, naposledy chraplavě vykřikl. Pak se jen bezvládně nechal vtáhnout dovnitř za nimi.
