Seděla u stolu zkoprněle jako prkno. Cítila se sledována. Pocit neblahého podezření jí obklopoval jako hustá mlha, omezující její výhled pouze na její nejbližší okolí – stůl. Ležela na něm spousta jídla, ovoce. Rodiče už dávno dojedli, i její bratr. Jen ona si vždy po hlavním jídle dávala i dezert. A ani dovolená nebyla výjimkou.
Nervózně polkla. To jablko… Něco na něm bylo špatně. Vztáhla ruku k noži a třesouce se přesunula ke svému poslednímu chodu. Proč byla vůbec takhle nervózní? Normálně se tak nechovala!
Nadechla se a s odhodláním v očích se rozmáchla a rozsekla ovoce ve dví. Křik. Krátký křik se jí rozezněl v hlavě. A hned byl zase pryč. Něco jiného ale zůstalo, ten divný pocit. A jako odpověď na něj se obě rozseknuté půlky začaly kývat do rytmu neslyšitelné hudby. Chytila nůž i druhou rukou a znovu se vyděšeně napřáhla. Dvě rychlá zasvištění, jemný křupavý zvuk a obě poloviny se znovu rozdělili. Tentokrát žádný křik, jen tiché smutné zasténání.
Co mi to děláš?
Trhla sebou. Kdo to k ní mluvil?
„Slečno?“¨
Ne…! Nemluvte na mě!
„Už jste dojedla, slečno?“ Teplá ruka na jejím rameni jí vytrhla z paniky. Uklidnilo jí to příjemné hřejivé teplo. Před nosem jí zavanula vůně čerstvého pečiva. Jako kdyby ho někdo zrovna vyndal z pece. Ještě teplé a křupavé.
„Slečno!“ Dvě kapky podivné tekutiny přistály na jejím rameni. Instinktivně se to pokusila setřít. Bílá hmota se jí přilepila k prstům. Horká, místy až spálená. Neodolala tomu a strčila si prst do pusy.
„M-marshmallow?“ vykvikla nejistě a trochu nevěřícně.
„Přesně tak, slečno. Dáte si další?“ Tázaná opatrně zvedla hlavu a konečně pohlédla na svého společníka.
„Tady.“ Pár rozviklaných lesklých očí jí probodával v očekávání. Služebníkova moučná pleť se nakrabatila ve zklamané grimase, kdy jeho tlusté obočí ze šlehačky zmizelo pod různobarevnými pendreky vykukujícími zpod jeho marcipánového cylindru. Z lehce okoralých rtů mu vytékaly bílé lepkavé sliny, které v nepravidelných intervalech dopadávaly na její šaty.
„Odmítáte snad, slečno?“ Stisk na jejím rameni zesílil. Až služebníkovi popraskal prst z připáleného perníku.
To už na ní bylo moc. Z úst se jí vydral zoufalý výkřik, když rychle vstala a vrhla se po stole co nejdál od něj. Všechny čtyři končetiny na stole a jako pes hnající se za svou kořistí. Čtyři kusy. Kousky.
Zavřeštěla vzteky a bolestí, když oběma rukama i nohama uklouzla a zhroutila se na stůl. Nos se jí zabořil do něčeho měkkého, co zmírnilo její pád.
„Co to…“ Bolestně ohla krk, aby viděla, co se kolem ní děje. Přímo před obličejem jí v podivném tanci křepčilo ovoce. Hruška, jablko, banán, jahoda… Dokonce i borůvka. Všechny se jí škodolibě smáli nebo jí naopak výhružně obcházeli. Mezi tou svěží změtí zahlédla i jeden ze čtyř kusů jablka, které předtím tak nelítostně naporcovala, rozdrcený její vlastní dlaní.
Zaštípalo jí v prstech na levé ruce. To jí dostatečně zase probralo, aby si uvědomila, o co se to opírá bradou a co jí to celou dobu chrochtá do ucha. Prudce se zvedla do kleku a jen nevěřícně hleděla na malý rypák, naservírovaný ta úhledném talířku s příborem po boku. Ten na ní vesele zafrkal, přičemž mu z nosu vyteklo pár dalších nudlí.
Spěšně si otřela bradu i nos a rozběhla se dál. Prsty jí tentokrát proběhla krátká křeč. Ohlédla se za nimi a málem zakopla o nádobí, které jí stálo v cestě, když si všimla červené stopy. V ruce stále držela ten nůž a při pádu se jím pořezala. Nebylo to nic vážného. Měla štěstí.
Neuběhla ani další metr, když se znovu s jekotem zastavila a málem to neubrzdila. Ze tmy se před ní vynořila obří obdoba toho, co jí potkalo před chvílí. Obrovská masa narůžovělého opečeného tuku s dvěma dírkami a tlustými černými chlupy. Rypák kolem sebe energicky začichal, a když zavětřil svou mladou oběť, spokojeně se narovnal a čekal.
Otřásla se odporem. Byl jí až po pas a roztáhl se přes celý stůl, takže ho nemohla obejít. Udělala pár nerozhodných kroků zpět. Škrábavé zvuky drobných nožek v pozadí a pleskání horkého marshmallowu jí ale připomnělo, že nemůže ani zpátky. Chytla se za zraněnou ruku, aby se tolik netřásla. Já se ničeho nebojím. Popotáhla, a když se jí o nohu otřela rozdrcená hruška, rozběhla se zběsile vpřed. Těsně před překážkou se odrazila a vyskočila. Jenže těsně předtím, než se její boty měli odlepit od země, chytly jí za kotník dvě zkažené borůvky a ona zakopla. Chvíli letěla vzduchem, nůž tentokrát už pevně sevřený mezi prsty. Ani to jí ale nijak nepomohlo a zřítila se přímo do jedné z nosních dírek toho křupavé opečeného monstra. To se zachvělo a začalo se třást. Dívka se rychle vzpamatovala a zamlela sebou. Rozteklé nudle se jí lepili k vlasům i oblečení.
Rypák se ještě chvíli držel. Místo toho aby jí ale frknul ven, naopak se hluboce nadechl a ona zmizela spolu se zkaženým vzduchem v jeho útrobách.
X X X
Tma. Ticho. Tyto dva pojmy obklopovaly nehybné tělo obalené čerstvou vrstvou nudlí. Ruka svírající nůž se nepatrně pohnula. Její majitelka pomalu zvedla hlavu. Za ní následovaly paže, pak hruď, boky… Klekla si a přejela pohledem svoje tělo. Krom vší té špíny měla i místy potrhané oblečení. Ze zápachu, který z ní táhl, málem ztrácela vědomí. Ret se jí třásl. Zároveň strachy i falešným pocitem zimy.
Trhanými pohyby se odlepila od podlahy a vstala. Skoro se neudržela na zesláblých nohou, ale to jí nezastavilo. Pomalými kroky se jako mrtvá plahočila prázdnou chodbou. Kde to vůbec byla? A kde byla předtím? Když se nad tím pořádně zamyslela, přijeli na prázdniny do svojí chaty. Tam nebyl žádný dlouhý slavnostní stůl, stříbrný zdobený příbor, tajemně plápolající svíčky a hlavně, žádný drobící se služebník. Přesto, že si to všechno uvědomovala, nedokázala přijít na řešení. A tak se jen dál plahočila chodbou s prázdným výrazem, netušící co se kolem ní děje.
Ze shora se náhle přihnala velká vlna průzračné vody a opláchla jí. Překvapivě jí ani nesrazila na kolena. Skoro jako kdyby jí i vyléčila a vyjasnila zatemněné myšlenky. Otřásla ze sebe kapky vody, když si všimla, že na ní už žádná není. Nestihla ani překvapeně zvednout obočí, když za sebou uslyšela táhlé zakvákání. Tušila… Věděla, co za ní je. A přesto tomu nevěřila. Nechtěla se otočit a ujistit se v tom.
Kvákání se ozvalo znovu. Tentokrát se k němu ale připojilo i zdivočelé řehtání. Tentokrát už se prudce otočila. Hned za ní stála obrovská kachna. Chybělo jí ale peří a z holého masa se jí kouřilo. Vedle ní vyčkával netrpělivý drobný kůň. Neměl oči ani kůži. Maso mu odpadávalo od kostí na zem, kde se okamžitě začalo vařit. Až teď si všimla, jak jí pálí nohy a že se od podlahy v úzkých komíncích zvedá pára. Obě zvířata jí už nenechali ani chvilku a vrhli se jako na povel za ní. Ona se nedokázala ani pohnout. Jako kdyby jí přivařili na místě, nezvedla ani nohu. Jen vyděšeně zírala na blížící se zkázu. Kůň zaržal a vztyčil se těsně před ní na zadních. Kachna se ani neobtěžovala zastavit a jen po ní sekla zobákem. Zápěstím jí projela táhlá bolest. Hlava dopadla na zem a zasyčela hned, jak přišla do styku s rozžhavenou pánví. Kůň se nechvíli zdržel na zadních, když mu instinkty začaly velet něco jiného. Žhavý teflon pod jeho kopyty ho ale znovu popudil k útoku. V očích se mu rudě zablesklo, když ohrnul pysky a svými tupými zuby zamířil na dívku před sebou. Nůž podruhé zasvištěl vzduchem a na zem dopadla druhá hlava.
Jak… Jak to vůbec dokázala? Pohlédla na svoje dlaně, obě zbarvené čerstvou zvířecí krví. Z paniky nad vlastní krvelačností jí ale vydrala prudká bolest, která se jí rozlezla od chodidel do celých nohou jako horda drobných pavoučků. Nestihla ale ani zaječet, když se ze shora sneslo něco dalšího. Tentokrát už žádná voda, ale nakrájené brambory. Konečně se dokázala pohnout z místa a uhla jedné z nich, která dopadla hned vedle. Místo, aby ale utíkala dál, vyškrábala se na ní a hlasitě vydechla. Ani tam jí ale nečekal odpočinek. Na pánev se snášely další a další brambory, které pomalu zaplnily celou pánev a začali jí převyšovat. Zahrabala odhodlaně rukama a dostala se zase zpátky na povrch. Škrábala se po měkkých bramborách dál, až se dostala k okraji pánve. Chvíli ho nerozhodně propalovala pohledem, než se odhodlala a vztáhla ruku k rozpálenému kovu. Zděšeně zavřela oči v očekávání nepřekonatelné bolesti. Ta ale nepřišla. Opatrně vyprostila z pod brambor i druhou ruku a chytla se hned vedle. Pořád nic. Ani nohy jí už nepálily. Horký vzduch se jí ani nedotkl. Raději nad tím nepřemýšlela a vší silou se přehoupla přes okraj.
X X X
Oslepila jí náhlá prudká záře. Pevně zavřela oči a až po chvíli se odvážila je otevřít. Byla ve vodě. V nažloutlé vodě. V očích jí ale nevadila. Spíš jí překvapil kus brokolice, co kolem ní proplaval. Pak mrkev, cibule a dokonce i kousky té kachny… Pár rychlými tempy se dostala na hladinu a rozhlédla se kolem sebe. Nad hlavou jí svítila žlutá zářivka a ona tak konečně viděla všechno kolem sebe. Okraje obrovského talíře, skleničky, konvici, pepřenku… A když se otočila kolem dokola, uviděla před sebou i člověka. Alespoň tak vypadal. I když byl o dost větší, než ona. Nebo byla ona menší?
Ze strany se k ní přiblížila velikánská lžička a nabrala jí i spolu s drobnou brokolicí, co se plácala vedle ní. Docela trvalo, než dívce došlo v jaké je situaci. Vytřeštěnýma očima sledovala otevřená ústa. Chtěla zakřičet, aby si jí všiml. Tušila ale, že by její křik k uším hladového člověka nedošel.
Obrátila se na svojí poslední šanci. Nůž. Dala před sebou levou ruku na obranu, podvědomě připravená rozsekat mu dásně, pokud se jí pokusí pozřít. V tom si ale uvědomila, že už v ruce žádnou zbraň nedrží. Musel jí vypadnout, když spadla do té polévky. Prázdná ruka jí klesla zpátky ke kolenům. Byla už unavená. Všechen ten pohyb a pády jí pořádně zmrzačil tělo, které teď bolestně prosilo o odpočinek. Ne! Teď není čas spát. To se mám snad nechat sežrat? Vyděšený pohled v jejích očích se změnil. Nejistota jejího těla i duše byla ta tam. Zůstala po něm jen odhodlaná schránka, hostící šílené zvíře, které ztratilo svojí soudnost. Stoupla si jednou nohou na okraj lžičky a připravila se k boji, po kterém její hrdlo najednou tak toužilo. „Tak co, ty poseroutko, máš hlad nebo ne?!“ zařvala na člověka před sebou s pomateným úsměvem na tváři. Ten si jí, zatímco se ztratila ve svém vlastním hněvu a strachu, všiml a začal jí zvědavě zkoumat. Nevšimla si toho ale a tak teď odpovědí na její otázkou bylo jediné. Lžička se naklonila o milimetr dopředu. Nakláněla se nedočkavé dopředu, takže neměla nejmenší šanci, udržet se nahoře a okamžitě začala padat zpátky vstříc té horké kaši plné rozvařené zeleniny a masa. Strach z pádu jí probral z její šílené letargie. Když dopadla celým tělem tvrdě na hladinu, nedokázala se už vůbec pohnout.
Přímo před ní se ve vodě vznášel její nůž. Jediná věc, která jí dokázala zranit. Uvědomila si to ale příliš pozdě. A když jí na záda zatlačila kovová lžíce, mohla už jen sledovat, jak se nažloutlá polévka kolem ní zabarvila rudou barvou. Všechno kolem ní jako kdyby ožilo a vrhlo se k ní. Mrkev se jí zakousla do nohy a spolu s několika dalšími kusy zeleniny jí začali připravovat i o zbytek krve. To už ale necítila, už nic necítila.
X X X
„Ájo… Ájo, posloucháš mě?!“ Někdo jí prudce zatřásl ramenem. Znaveně otevřela oči a pohlédla na svého mladšího bratra. „Mám se tě zeptat, jestli ještě něco nechceš. Že jí z oběda ještě zůstali nějaký prasečí rypáky.“ Chytl se za nos a rozveseleně na ní zachrochtal. Trhla sebou a spadla ze židle, na které seděla.
„Hej, mami… Ája se chová divně...“ Bratříček se k ní otočil zády a založil si ruce v bok. Pod lokny, které jí spadaly do obličeje, se jí mihl nebezpečný úsměv, když se zvedla na rukou, připravená se na něj vrhnout. Měl na sobě spoustu chutného masa. Určitě by z něj byla skvělá tučná prázdninová večeře.
„Alice, nech svého bratra na pokoji!“ Ta kupodivu poslechla a přestala. O čem to vůbec přemýšlela? Vypařilo se jí to z hlavy rychleji, než učení. „Promiň, mami. Už jdu…“ Naleštěná čepel nože se jí ale stále leskla v ruce.
