Ačkoliv byl prosinec, nevypadalo to tak. Venku žádný sníh, bylo sychravo, z nebe padala směs sněhu s vodou, a byl syrový vzduch. Prostředí, kde byla jen mlha, holé stromy a šero, působilo depresivně. A do tohohle se měl zrodit nový život. Mladý pár totiž čekali dítě a na Martinovu ženu Kláru, to právě přišlo.
Jeli do menší nemocnice v blízkosti jejich bydliště. Došli na porodní sál, a i když jsou porodní bolesti normální, Klára tušila, že není něco v pořádku, tušila to někde uvnitř hluboko v sobě už dávno a porod to měl jen potvrdit. Ale tentokrát Klára cítila jiné bolesti než obvykle. Řekla to doktorce a ta když Kláře prohmatala břicho, také se jí něco nezdálo a navrhla tedy, že se raději ještě podívá ultrazvukem. Když tak učinila, stanula v hrůze nehybně civět do monitoru s otevřenou pusou a nechápavě řekla: „Co to ksakru je?!“
„Co se děje paní doktorko,“ ptá se Klára. „Něco není v pořádku?“ ptá se vzápětí i Martin. „Promiňte, ale tohle jsem nikdy ještě neviděla. Když jste byla na poslední kontrole, vypadalo vše v pořádku ale tohle…“
„Tak sakra, řeknete nám už co se děje?!“ zvýší už trochu podrážděně hlas Klára.
„Já opravdu nevím, co to máte v břiše, ale tohle rozhodně nevypadá jako lidský plod,“ vysvětluje situaci Kláře doktorka. Manželé oba vytřeští oči a zároveň prohlásí: „Cože?!“
„Je mi to blbé ale musím se zeptat, jestli jste třeba nebyla nedávno vystavena radiaci, nebo nezažila něco podivného,“ ptá se doktorka. Nastane asi minuta ticha a pak se Klára zhluboka nadechne a řekne doktorce, že jí musí něco říct. Martin se na Kláru podívá a řekne jí: „Kašli na to a nic neříkej.“ Ale Klára řekne Martinovi: „Ne, chci to říct a začala vyprávět doktorce šílený příběh.
„Víte, asi před devíti měsíci se mi stala hrozně podivná věc. Věděl o tom jen můj manžel. Nikomu jsem to nemohla říct, myslel by si, že jsem blázen. Šli jsme s manželem spát, ale pak mě asi ve tři hodiny ráno cosi vzbudí a já zahlédnu bílé oslepující světlo, jak prosvěcuje skrz okno. Říkala jsem si, že to snad svítí někdo reflektorem, tak jsem se šla podívat k oknu a pak jsem najednou už měla v hlavě jen temno a nic jsem si nepamatovala. Ráno jsme se normálně vzbudily jakoby nic, ale za nějaký čas jsem začala mít psychické problémy a přepadávali mně příšerné vzpomínky, nemohla jsem se jich zbavit. Tak mě to dohnalo až k psychiatrovi, který mi udělal hypnózu, a v té jsem si vzpomněla, že jsem byla unesena mimozemšťany, kteří na mě dělali jakési lékařské pokusy. Jeden z nich mě dokonce znásilnil. Poté hypnóze, i když s tímhle strašným vědomím, se mi udělalo lépe. V té době jsme právě plánovali dítě a já pomalu přestala na to myslet. Navíc bylo vše v pořádku, až doteď. Myslím si, že to co je ve mě, je toho marťana co mě znásilnil!“
„Ale paní Kláro, to přece nemůže být pravda,“ odpoví jí doktorka, ale v tom už na Kláru přišly znovu bolesti.
„Bože, sestro už má kontrakce,“ volá doktorka a pokračuje. „Nedá se nic dělat, ať už máte v sobě cokoliv, chce to ven. Začněte tlačit, Kláro,“ ponouká jí doktorka. Martin drží Kláru za ruku a uklidňuje ji, ať se nebojí, že vše bude v pořádku, že je to určitě omyl, nebo že je ultrazvuk polámaný. Klára červená a zpocená, tlačila a tlačila. „Bože tak ať už si venku, ať si co chceš, ale už vylez, už tu bolest nevydržím,“ křičí Klára a drtí přitom Martinovu ruku.
A pak to přišlo, začalo to s útrob dělohy vylízat. Jako první se objevila špička jakéhosi chapadýlka, které se pomalu vsunulo vpřed a za ním hned další. Ale co následovalo pak, bylo příšerné. Začala se objevovat hlavička, ale nebyla samozřejmě normální. Byla odporného vzhledu. Připomínala lidský mozek, ano mozek. Jak tak pomalu vylízala s dělohy, byl stále vidět jen ten mozek a chapadla. Ale pak ten šedivý mozek otevřel jedno oko a zamrkal. Podíval se na ně ve strašném úšklebku, jakoby je nenáviděl sotva je zahlédl. Nebylo poznat úplně tvar toho tvora, byla to prostě jak horda masa – mozku a najednou ten tvor otevřel širokou tlamu plnou ostrých zubů jako jehličky. Začal příšerně řvát, ale bylo to mnohem horší, než když řve normální mimino, bylo to až ohlušující a zároveň hrozivé. Nenávistný pohled a ještě více nenávistný řev. A Martin s Klárou a doktorkou řvali také, ale hrůzou.
Martin vykřikl: „Pane bože, co to kurva je!“ Ale mozek je vzápětí začal napadat. Svým chapadlem omotal Martinovu ruku a začal jí drtit tak silně, že jí kus urval. Ruka se oddělila od loktu a spadla na podlahu. Martin s příšerným řevem se chytl za zbytek ruky a upadl v šoku na zem. Na řadě byla doktorka, kterou už mozek svým chapadlem pro změnu omotal její hlavu, až jí celou urval. Hlava tím tlakem odletěla kamsi na druhou stranu sálu. Bylo jasné, co čeká Kláru i sestru.
Máma Sára, která přišla na návštěvu za svou dcerou Anežkou, jí uklidňovala, že už půjde brzy domů. Anežka byla v nemocnici proto, že jak šla po škole domů v té hrozné břečce, uklouzla a narazila si škaredě hlavu, až měla lehký otřes mozku. A tak si jí nechali doktoři raději na pár dnů na pozorování. Máma se s Anežkou rozloučila, dala jí pusu na čelo a řekla jí, že zase zítra přijde a možná už půjde zrovna s ní domů. Anežku to rozveselilo a usmála se a ještě mámě zamávala, která už odcházela chodbou. Anežka, se svými blond vlasy, danými do dvou culíků, odcupitala zpátky do pokoje.
Nemocnice - depresivní prostředí, večer dlouhé tmavé chodby, doktoři v bílých pláštích, prostě děs. A teď ještě tohle. Lidé v nemocnici křičeli a utíkali ven. Za tak malou chvíli způsobil tvor ve špitále paniku. Zřejmě rychle cestoval mezi oddělení. Kdo mohl jít po svých, opustil nemocnici. Jenže všichni utéct nemohli. Napůl zůstala nemocnice opuštěná. Tvor byl už v druhém patře a zbývalo už jen třetí. Venku už byla tma. Navíc světla nemocnice začala poblikávat a nakonec se zhasla úplně. Snad to způsobil tvor. Byl rafinovaný. Lidé co byli napojeni na přístrojích a závislý na nich, jistě zemřeli. Špitál byl bez elektřiny a všude byla naprostá tma.
V pokoji, kde už byl jeden muž, právě tvrdě usnul, poté co mu byli dány léky proti bolesti, ale bolest ho znovu probudila. Byl udivený, že je úplná tma a nikde nikdo. Až pak znovu si uvědomil tu příšernou bolest pravé ruky, s kterou byl zde operován. Ale také si všiml, že má cosi na ruce a je to slizké, ale pořádně na to neviděl, když byla tma. Navíc slyšel podivný zvuk, jakési mlaskání. Cítil, jak mu něco omotává ruku a bolela ho víc a víc. Mozek mu byl přisát na ruce a vypadalo to, jakoby muži snad vysával jeho sílu nebo co. Ale pak muž cítil, jak mu ten zmetek začíná rvát ruku.
„Bože co se to děje, kde je sestra, pomoc!“ křičí muž, ale nikdo se neozývá, je naprosté ticho. Až do doby kdy je slyšet křupnutí mužové ruky. Ruka se trhá a je vidět, jak visí jen na vlasech šlach a svalstva, krev stříká všude kolem, muž s příšerným řevem díky nesnesitelné bolesti, upadá do bezvědomí. Pod jeho postelí je obrovská kaluž krve.
V jiném pokoji zůstali dva chlapi. Jeden hubený s delšími vlasy a brýlemi a po operaci vykloubeného kolene, byl Robert, druhý naopak statný a svalnatý, s ortézou na noze, byl Franta. Když slyšely to řvaní kolem a paniku, vyšli na chodbu podívat se co se děje. V tom se srazili s dalšími dvěma chlápky, jeden byl tlusťoch, druhý holohlavý a potetovaný na rukou. „Doprdele, zajímalo by mě co se tu kurva děje?“ zvolal rozčíleně Franta.
„Viděli jsme to, viděli, bylo to hrozný za - zabije nás to všechny!“ promluvil vyděšeně a hystericky tlusťoch.
„Kurva, uklidni se už tlusťochu!“ okřikl ho potetovaný chlápek.
„Jak se mám do hajzlu uklidnit, když tady řádí taková věc!“ nechce přestat tlusťoch.
„Co kdybyste se přestaly hádat a řekli nám konečně, co jste viděly?“ ptá se Franta. Holohlavec začal vysvětlovat, že viděli jakýsi monstrum a všechny to začalo vraždit. Robert s Frantou se na sebe jen nevěřícně podívaly.
„To jako vážně? To si snad děláte prdel!“ promluvil sarkasticky Franta. Ale v tom k nim přiběhne vystrašená žena, celá hysterická a s řevem na ně prohlásí: „Prosím vás pomozte mi, viděla jsem cosi příšerného a všechny to zabijí. Ve třetím patře mám v dětském oddělení dceru, prosím musíme jít pro ni!“
„Vidíte, říkaly jsme vám to, i ona to viděla,“ přesvědčuje je tlusťoch.
„Dobře, všichni se uklidníme. Jestli je to pravda, tak se musíme připravit, musíme se nějak ozbrojit,“ vysvětluje jim Franta.
„A ty si kdo? Nějaký náš velitel, a kde chceš vzít jako zbraně?“ ptá se ho holohlavec.
„Ne, jsem jen bývalý voják a nemluvil jsem o zbraních, ale určitě tady mají skalpely nebo tak něco,“ odpoví mu Franta a pokračuje. „A ty si byl určitě zavřený, když se tak dívám na tvé tetování.“
„Co je ti po tom, nezajímej se!“ odsekne mu holohlavec.
„Dobře, takže musíme jednat rychle. Jestli se to dostane do dětského oddělení dřív než my, zabije to děti a to bychom nechtěli, takže to musíme zabít my,“ vysvětluje jim Franta.
„Zabít? Jak to chceš kurva zabít, dyť ani nevíme co to je a určitě to ani nepochází od nás, určitě to je nějaký marťan!“ začal řvát zase hystericky tlusťoch.
„Počkat, pokud tu mluvíme o marťanovi, tak musíme…“ zapojil se do debaty Robert, ale holohlavec ho přerušil ptající se ho kdo je zač.
„Jsem astrobiolog,“ odpověděl mu Robert.
„A to je co?“ ptá se ho Franta.
„No zabývám se hledáním a zkoumáním života mimo Zemi. Chtěl jsem jen říct, že pokud jde o mimozemskou formu života, bude jistě jiná, než my, takže musíme zjistit, jakou má slabost,“ vysvětluje jim Robert.
„Na to nemáme čas, musíme jednat rychle a teď bych chtěl najít ještě nějakou násadu od koštěte, vyrobíme si z ní zbraň,“ řekl jim Franta.
„Kousek zpátky jsem viděla kumbál uklízečky, určitě tam bude i koště, ale už prosím rychle!“ naléhá matka.
„Co je mi po nějakých děckách, já chci hlavně odsud vypadnout,“ zabrblá holohlavec.
„To snad není možný, jaký jste necita,“ promluví na něj žena.
Mozek byl přisátý na další oběti, které vykousával hrudník. Žena, která řvala strašnou bolestí, viděla v té tmě, jak té bestií svítí žluté malé oči, když se na ni upřeně dívala s libostí, že ženě ubližuje. Tvor se dostal k srdci, na které se zaujatě díval, když viděl, jak tluče.
Parta přeživších došla ke kumbálu, který byl ale zamčený. Franta zkusil zavolat, jestli někdo není uvnitř, chvíli bylo ticho a pak začal kdosi zevnitř odemykat a pomalu otevřel dveře. Objevila se vystrašená žena s kudrnatými zrzavými vlasy. Byla to uklízečka s chraplavým opileckým hlasem, ptající se, jestli je to už pryč. Franta jí řekl, že si vezmou jen koště a ona ať se zatím znovu zamkne a počká, až bude po všem.
V interním oddělení v dlouhé opuštěné chodbě ve tmě, se plouží kulhavý muž a veze si přitom stojan s infuzí. Náhle uslyší před sebou divné šustění a cupitání. Pak na konci chodby zahlédne cosi šokujícího. Stojí tam na jedné noze jako chaloupka na kuří nožce, hlava připomínající lidský mozek. Pod hlavou to mělo připojené srdce, které zvláštně světelně pulzovalo, pokaždé synchronicky s jeho tlukotem. Buch buch, buch buch. S hlavy vyčnívala jakási zkroucená ruka a všude kolem samá chapadla. Začalo se to k muži přibližovat vždy skokem právě na té noze. Každým skokem byla stvůra k muži blíž a blíž až byla u něj a…
Franta a spol. byli v chirurgickém oddělení, které bylo naproti ortopedie, odkud vyšly. Vzali si skalpely, když přitom narazí v rohu místnosti na muže a ženu, na doktora a sestru podle oblečení, schoulené na zemi držící se v objetí celý vyděšení. Doktor k nim zhlédne a ptá se jich, kdo jsou. Když mu vysvětlí situaci, doktor jim řekne, že to všechny vyvraždilo v oddělení. Franta si vyrobil zbraň tím způsobem, že k násadě na koštěti na konci izolepou přidělal skalpel a prohlásil: „Tak a můžeme jít zachránit ty děti.“
Parta se dohadovala, kdo z nich půjde za dětmi a kdo zůstane, v tom je přerušil tlusťoch, že si musí odskočit, Robert ho varoval, ať dlouho není sám.
Tlusťoch vešel na WC. Když tak na něm seděl, zaslechl najednou šramot.
„Hej, co je, taky někdo z vás musel jít na hajzl?“ ptá se tlusťoch, ale nikdo mu neodpovídá.
„A doprdele,“ řekne si, když mu dojde jakou má asi společnost. V mezeře pod dveřmi pod sebou, vidí, jak se pomalu k němu sunou chapadla. Snaží se stoupnout na záchodovou mísu, ale ten hajzl si otevřel dveře. Mozek je přímo předním a s roztaženou hubou se na něj usmívá.
„Sakra, tak kde je ten tlusťoch,“ ptá se Robert, když tlusťoch zrovna vyběhne z WC s rozpáraným břichem, s kterého mu vylízaly střeva, a upadne hned na zem. Monstrum je vzápětí u něj a smotává si k sobě na své tělo tlusťochovy střeva.
„Doprdele, všichni pryč, utíkejte!“ křičí na všechny Franta a přitom stojí před stvůrou s násadou se skalpelem v pozoru. Mozek se mu snažil chytit ruku chapadlem, ale Franta naštěstí měl postřeh a uhnul a vzápětí bodl do tvora. Ten jen zaskučel, ale nebylo znát, že by mu to nějak ublížilo, ale stačilo to na to, aby ho to alespoň zahnalo. Když se Franta vrátil k ostatním, řekl jim, že to někam uteklo, a že tahle událost určitě rozhodla o tom, že za dětmi půjdou všichni.
Blížili se k dětskému oddělení. Sára, matka Anežky doufala, že její dcera bude v pořádku. Franta s násadou držící před sebou, se pomalu přibližoval ke dveřím a ptá se Roberta.
„Říkal si, že si odborník na marťany, tak jak ho máme zabít, skalpel mu nějak neublížil.“ „Odborník určitě nejsem, jen se snažím najít život mimo Zemi a tohle je očividně on, ale vidím to poprvé jako vy, nemám ponětí jak to zabít. Z toho co jsem zatím viděl, usuzuji, že tvor si od oběti bere část těla a absorbuje ji k jeho tělu. Proč to dělá nevím. Je z vesmíru je jiný a dělá i jiné věci než člověk.“
„Ale jak se tu kurva vzal?“ ptá se holohlavec.
„To by mě také zajímalo,“ odpoví mu Robert. Ale v tom zaslechnou za sebou dětský hlásek volající: „Mami!“ Sára se otočí a vidí svou dceru a hned za ní běží.
„Měla jsem o tebe takový strach, bože jsi v pořádku?“
„Jo mami, co se to děje?“ ptá se Anežka.
„Nic broučku, pojď, půjdeme domů.“
„Počkat,“ ozve se Franta, „půjdu se podívat po ostatních dětech,“ ale pak se náhle před nimi Anežka dočista rozplynula, tak rychle jako když vypnete žárovku. Blik.
„Bože, Anežko, kde si?!“ křičí Sára hystericky.
„Už toho mám dost, tohle nebyla vaše dcera, byl to blud, jdu dovnitř,“ vykřikl Franta. Ale jak vešel do oddělení, naskytl se mu hrůzný pohled. Všude byla samá krev a všude kam se podíval, byli na podlaze dětská těla, úplně rozervaná na kusy. Některá byla dokonce i bez hlav. „Doprdele“, řekl si, „přišli jsme pozdě.“
„Co se děje?“ ptá se Sára, ale Franta jí včas zadrží, vystrčí jí zpátky na chodbu a řekne jí: „Poslyšte, počkáte tady, může to být nebezpečný, podívám se po vaší dceři, tam to rozhodně nebyla ona, asi ten tvor vytvořil jakousi halucinaci, aby nás zmátl.“ Požádal Roberta a holohlavce, aby šli s ním. „Doktor se sestrou a Sárou počkají zde, kdyby něco, křičte,“ vysvětluje jim Franta.
Šli dovnitř, bylo ticho jako v hrobě, křik lidí ustál, byli už zřejmě všichni mrtvý.
„Kurva,“ zvolal holohlavec, když viděl tu krvavou spoušť.
„Tohle snad ani není možný,“ ozval se i Robert. Pomalu procházeli mezi mrtvolami dětí, když najednou zaslechnou dětský pláč. Jdou směrem k tomu hlásku, až najdou holčičku, schoulenou na podlaze, objímající se kolena a hlavu schovanou. Franta se k ní skloní, pohladí jí po vlasech a řekne:
„Klid, už si v bezpečí, ty si Anežka?“ Holčička pozvedne hlavu a zakývá s ní, že ano. Franta jí chytne za ruku a řekne jí, že půjdou za maminkou. Ale v tom ucítí Franta strašnou bolest v zádech a zjistí, že nemůže bolestí ani dýchat. Mozek byl u nich a Franty nabodl na záda svým chapadlem. Zvedl ho vzhůru a pak odhodil přes celou místnost. Robert s holohlavcem vykřikli hrůzou, když viděli ten děs. Tvor byl už mnohem větší, byl tak tři metry vysoký. Ale jak byl už zmutovaný, bylo příšerné. S hlavy mu vyčnívaly snad všechny druhy lidských údů a po stranách hlavy mozku byli srostlý hlavy dětí. Proto jejich těla byli bez hlav. Když ten tvor zařval, zařvali zároveň i ty hlavy dětí spolu s vytřeštěnýma očima a otevřenýma ústy. Byl to příšerný pohled a příšerný řev jako když najednou piští desítky dětí. Franta ležící na zemi s rozpáranýma zády, sípal, ale přesto stačil ještě na holohlavce zakřičet:
„Zachraň tu holku, zachraň jí!“ Holohlavec popadl děvčátko a utíkal s ní pryč a vzápětí za ním běžel i Robert. Holohlavec už byl u dveří, ale mozek ho stačil mrsknout chapadlem, až upadl a Anežku upustil.
„Běž, běž k mámě!“ křičí na holku holohlavec, Anežka se na něj lítostně podívá, když ho drží za ruku, máma je přitom už u ní a říká jí, že musejí utéct. Sára holohlavci poděkuje a už běží s Anežkou a Robertem pryč. Ale pak se stane něco nevídaného. V chodbě se objeví oslňující bílá záře a z ní vystoupí jakési záhadné postavy, na které není moc vidět. Zaměří jakýmsi paprskem na mozek a ten jakoby náhle bezvládný, plující se pomalu ve vzduchu, míří k těm bytostem. Pak to světlo s bytostmi i mozkem náhle zmizí. Blik a nikde nikdo. Nikdo nechápal, co se stalo, ale všem se ulevilo, že je to hlavně pryč. Doktor když to viděl, nebyl kupodivu nějak udivený, jen povzdechl a začal vyprávět své tajemství o tom, že něco podobného se stalo v jiné nemocnici, v které předtím pracoval. Úplně takhle stejně si přišly pro tvora, který ale vypadal jinak, stejné bytosti za stejného světla. Tenkrát to také přežilo pár lidí, doktor byl jeden z nich. Proč to neřekl dřív? Asi ze strachu.
Zůstává mnoho otázek. Je jasné, že bytosti byli marťané. Ale proč si pro tvora přišly? A proč nepřišly dřív a nechali tolik lidí zemřít. Byl to nějaký jejich experiment? A proč zrovna v nemocnici? Zřejmě proto, že tam jsou lidé bezbranní a pravděpodobně se mozek živil i snad jejich bolestí. A porod byl tou nejsnazší cestou, aby se tvor dostal do nemocnice. A když už se to stalo dvakrát, může se to stát znovu?
