3.
Chodidla dopadající na fialově zbarvený chodník, slitý z jediné kompaktní hmoty, neznějí jako obyčejná chůze. Každý krok vydává příjemně znějící tón.
I krátká procházka je tudíž uměleckým dílem, jež ve výsledku vytváří ucelenou melodii.
Není to tak pokaždé. Někdy nechávám cestu zbarvenou do azurově modré, dle barvy nekonečně se rozlévajícího moře, které již nikdy nespatřím, nebo i dalších barev, připomínající místa, která jsou mi nyní nedostupná, alespoň ve skutečném světě.
Vzpomínky na žlutavou písečnou pláž přecházející v mořskou hladinu mne rozesmutní, a proto nechávám melodii utichnout. Dále pokračuji téměř v tichosti, jen za občasného zpěvu okolních ptáků.
Pomalu, postupem dní, naučil jsem se procházky prodlužovat déle a déle. Někdy dokážu i pár dnů bloumat po roztodivných místech a nenechat se ovlivňovat myšlenkami na temný vnější svět plný obyvatel, jež mne hledají.
Dlouho už to nevydrží, vím to.
Nenávistná populace skutečného světa stále roste a zanedlouho nastane den, kdy se s nimi setkáme. Ani úniky do hlouby fantaskní země nepomohou, ale učiní tak konec alespoň snesitelnějším.
2.
Snažili jsme se vrátit domů, do relativního bezpečí.
Každičký pohyb způsoboval bolest, jak tuhnoucí svaly i šlachy přestávaly plnit svou funkci a stávaly se spíše ztvrdlou hmotou, připomínající dřevo, či kámen.
Po chvilce jsme už běžet nedokázali. Pouze trousivou, bolavou chůzí pokračovali vpřed přes travnatou pláň, svažující se k vyschlému korytu řeky a dále až do nedaleko stojícího malého domku. Podíval jsem se na matku prchající několik kroků napravo ode mne. Mírný úsměv ji z tváře nezmizel, ani tehdy. Obličejové rysy však už ztrácely na lidskosti, i kůže dle zbarvení a konzistenci nepatřila člověku, alespoň na pohled.
Odvrátil jsem zrak zpět k rozlehlému lesu, zda nespatřím nějaké pronásledovatele. Prozatím byl klidný jako obvykle. Nehybné stromy se ve větru kymácely ze strany na stranu a připomínaly tak pohyb kyvadla. Uklidňující pohled mi v představách utvořil malou naději – možná bude trvat i několik dní, než si pro nás přijdou. S chlácholivými myšlenkami přišla ve stejný okamžik finální tuhost téměř kompletního organismu.
Nemohouce se pohnout, stál jsem na místě v jediné póze a očima pozoroval okraj tmavnoucího hvozdu. Matku jsem již nikdy nespatřil.
Hrůza z nemožnosti pohybovat se, kompletně prostoupila k mému mozku a jedině řevem, dokázal jsem dát najevo nastupující šílenství. Má mysl se upoutala k hrozivému faktu. Zde, na tomto místě, mezi loukou a domovem, uprostřed šedavého koryta, zůstanu navždy. Tady svedu boj s novými obyvateli, neschopen fyzicky se bránit. Křik deroucí se mým hrdlem zněl do prostoru jen chvilku. Pak jsem oslepl, ohluchl a ztratil hlas.
Snažil jsem se uklidnit, přijmout temnotu i bezhybný stav. Zvláštním způsobem jsem vnímal popraskanou zeminu kolem nás, zelenou trávu i les, který byl naštěstí stále nudně obyčejný. Pokoušel se držet na uzdě myšlenky o hodinách, přinejlepším dnech, pouze se sebou samým, bez možnosti pohybovat se, mluvit a pozorovat.
Matka nehybně stála vedle mne. Měnila se, podobně jako já. Cítil jsem to. Stejně tak mé nohy, pomalu se měnící a vrůstající do země.
Udržet emoce a myšlenky ve vymezeném prostoru bylo náročné. Nepropadnout panice. Nezešílet.
Musel jsem něco dělat, cokoliv.
„Představ si.“
Dvě slova zazněla mi v hlavě, avšak hlas nebyl můj. Vzdáleně připomínal matku, ale to nebylo možné.
„Představ si… Svět.“
Hlas ozývající se s neskrývanou námahou promluvil znovu. Nyní jsem však věděl, že patřil matce.
Mé myšlenky proto začaly bloudit do nově vybudovaného místa. Místa, patřícímu pouze mé fantazii. Zpočátku jsem unikal z temnoty vždy jen na pár okamžiků a nedokázal uchovat klid a soustředěnost pro vytvoření stálého fantaskního světa.
V průběhu nezdarů mi vytanulo v představách několik vět, které jsem s matkou prohodil jako malý kluk, po probuzení z pěkného snu. Nikdy před tím, jsem si na ně nevzpomněl, a až tehdy, z hlouby paměti vyvstaly, jakoby čekaly na vhodný okamžik.
„Mami, zdálo se mi to, nebo to bylo skutečné?“ Zeptal jsem se po probuzení a převyprávění snu.
„Samozřejmě, že zdálo. To ale neznamená, že to nebylo skutečné.“
Pár vět znějících stále dokola, mi postupně napomohlo k vystavění celé říše. Roztodivné cesty spojovaly rozlehlá města i samoty s krásnými domy.
Vytvoření stavby bylo v podstatě jednoduché. Náročnost výstavby ve skutečném světě se v žádných aspektech nepodobala mému tvoření. Postačilo mentálně uchopit obecnou představu stavení a jen ji v různých oblastech modifikovat. Tvar, velikost, materiál, rozměry, barvy, funkce a podobně. Pak to jen udělat několik tisíckrát.
Některé části země, jakož i měst, byla někdy obydlená lidmi i jinými živočichy a někdy nikoliv. Záleželo jen na mém úsudku. Prapodivní tvorové, rozmanitých druhů, barev a tvarů. Zkoušel jsem dokonce kombinovat různé živočichy dohromady. Potkával jsem tudíž na toulkách krajinou obrovské černé slony, jenž za pomoci žirafího krku ukusovali zelené listy z nejvyšších stromů. Plazícího se hada s ocasem zakončeným štířím bodcem, hledajícího potravu v podobě zebrované myši. Gigantického Roháče, jemuž jsem propůjčil velikost nosorožce, létajícího noční krajinou s hlubokým bzučivým zvukem, prozrazujícím svou přítomnost okolnímu prostředí. Většinu tvorů, jsem však nechával tak, jak jsem je dříve spatřoval v knihách či venku v přírodě. Sem tam, se mnou okolní procházející zvířata prohodila několik vřelých slov o časech budoucích, ale jen proto, že jsem to tak chtěl.
Člověka jsem utvářel jen pomálu. Byl příliš skutečný a připomínal mi život, do kterého se již nevrátím. Možná bych časem našel odvahu a naplnil města a vesnice tisíce lidmi, nevěděl jsem však, zda mi tolik potřebného času bude dovoleno prožít. Podobný důvod se týkal i matky, ale hlavní příčina tkvěla v jejím žití. Byla stále naživu a já se obával, že přemístěním do mých představ, by přestala existovat ve vnějším světě a byla odsouzena k smrti. Věděl jsem, že to tak nemůže být, mysl mi to napovídala, avšak duše si tak jistá už nebyla.
Po městech a zvěři, vrhl jsem se na věci monumentálnější, nikterak však náročnější. Na obloze nechal jsem zhmotnit planety, o kterých jsem jen četl a dokonce vymyslel i několik vlastních. Černá zářící nepravidelná krychle, kolem níž rotoval červený prstenec tvořený miliardami rudých hvězd, vydávající příjemné melodie, čněl na obloze hned vedle Jupitera. Nová planeta, z níž pocházeli lidé, jež jsem prozatím nestvořil.
Slunce málokrát klasicky tvořené shlukem plynů. Po většinu doby poskládaný obrovský mechanický kolos z ozubených kol, sálající žárem a světlem, vzniklé titáními kotli, spalujícími kvanta dřevěných kmenů ze stromolidí, které do nich sví druhové házeli po stovkách a sami pak skokem dovnitř ukončovali své žití a přeměňovali tak život na teplo a světlo.
Tak vznikl celý svět zrozený v představách, v němž stromy sloužily pouze jako zvířecí krmivo a palivo pro rudé slunce. Někdy ani to ne.
Snový svět, jehož tvorbou jsem bojoval o přežití.
1.
Letní procházka do nedalekého lesa byla příjemným únikem z pracovního dne. Společně s matkou, chodívali jsme si pod koruny stromů odpočinout, vyčistit hlavu, občas nasbírat nějaké plodiny ve formě hub, či lesních malin.
Karolína. Vytanulo mi jméno na jazyku.
Tak se vlastně matka jmenovala. Nikdy jsem o ni tak nepřemýšlel, vždy to byla jen mamka, matka, maminka.
Seděli jsme pod košatým dubem, skryti před sluncem pálícím, jako dlouho ne. Dlouhé konečky hnědých vlasů přilepené k tváři se mírně začaly pohybovat, když mamka přerušila ticho svým vyprávěním.
„Pamatuji, jak mi děda vyprávěl podivné, strašidelné historky, odehrávající se za opravdu horkých dní. Podobným, jako je tento.“
„Jen pohádky.“ Pronesla s úsměvným frknutím, ale pokračovala dále.
„Jednoho velmi teplého dne, neznámo kdy, prý nastane čas obratu.
Veškeré stromy vyrostlé ze země se probudí a budou schopny fyzicky se pohybovat a přemýšlet, naopak lidé ustanou v pohybu a započnou se měnit k obrazu stromů. Zároveň i jejich fyziologie.
Ruce pomalu promění se ve větvoví, nohy v odporné pololidské kořeny. Orgány přemění se pro možnosti rozmnožování, kůže odumře a ztvrdne.
Nastanou dny, kdy nám příroda oplatí vše, co jsme se na ni napáchali.“
Z matčina vyprávění se mi naježily chloupky na těle, i když slunce spalovalo zemi pod sebou snad ještě vehementněji, než před chvilkou.
Navrhl jsem návrat domů. Že to bylo z nepříjemných pocitů, způsobených představami o obratu jsem si nepřipouštěl.
Při odchodu, nedaleký řev a zvuk lámaných větví, náhle upoutal naši pozornost.
Šest desítek metrů daleko se bělošedivý buk prodíral křečovitou chůzí k malé holčičce. S košíkem v ruce, ječící, zkoprnělé a zírající na nepochopitelný obraz chodícího desetimetrového stromu. Stejně jako my.
Dlouhé větvové končetiny ladně natáhl až k děvčeti, lehce ji uchopil do náruče, jako matka chovající dítě a protisměrným trhnutím roztrhl děvčátko na dvě půlky.
I na takovou vzdálenost jsem spatřil krvavý cákanec, jenž ohodil štíhlý kmen buku a střeva, zachycující se mezi malými větvičkami a zelenavými listy.
Pak jsme začali utíkat.
