Dokument sepsaný MUDr. Lukešem předaný médiím 2 dny před jeho sebevraždou:
Martina jsem přijal na kliniku 4. listopadu 1994. Sám se přiznal k vraždě své tehdejší přítelkyně, avšak kvůli duševnímu stavu, v jakém se v době incidentu nacházel, nemohl nastoupit do vazby. Situaci neulehčoval ani tím, že nechtěl prozradit místo, kde ukryl tělo. Když jsem Martina přijal, byl roztěkaný, nervózní a vystrašený, avšak nevykazoval žádné známky nějaké trvalé psychické poruchy. Usoudil jsem tak, že jeho čin musel být ovlivněn jakousi afektivní poruchou. Pokoušel jsem se s ním hovořit a ulehčit tak jeho stavu, avšak odmítal se se mnou téměř bavit. Navrhl jsem mu tedy, aby si své myšlenky nahrával na diktafon, který jsem mu poskytl. Sdělil jsem mu, že diktafon bude jako náhrada mé osoby a bude moci nahrát vše, co by byl ochoten sdělit mně a nikomu jinému. Slíbil jsem, že nahrávky kromě mě nikdo jiný neuslyší. Avšak tento slib jsem musel porušit. Veškeré nahrávky jsem si pustil po Martinově smrti, ke které došlo 2 měsíce od jeho přijetí. Následuje doslovný přepis audionahrávek Martinova vyprávění. Předem upozorňuji, že může některé osoby rozrušit.
1. záznam
Hal- Haló? Doktore? To jsem já, Martin (nervózní smích). Já... Tak rád bych Vám řek, co se tehdy stalo... Tak rád bych vlastně komukoliv řek, co se stalo, ale já prostě... Ne to nejde, omlouvám se.
2. záznam
Tak dobře, musim to ze sebe dostat. Až to budete poslouchat, prosím, neodsuzujte mě, zkuste pochopit co... sakra... co cítim. Já vim, že to pude asi těžko, ale... dobře.
Bylo to dvacátýho října, kdy jsem vzal... Janu... a vyrazil jsem s ní pod stan. Vymyslel jsem, že pojedeme k zatopeným písečným lomům poblíž obce Vlkov v Jižních Čechách. Znal jsem to tam z dětství, kdy jsem tam trávil dost času s tátou. Je to soustava několika velkých lomů, který byly dřív využívaný jako pískovny. Všude kolem jsou lesy, i když to není žádná divočina. Poblíž jsou silnice a cestičky a přes den chodí nějaký lidi, ale i tak se tam dá najít klidné a zastrčené místečko. A navíc večer a v noci bychom měli uplnej klid. V tuhle roční dobu tam koneckonců chodí uplný minimum lidí, koupat už se nikdo nechodí. Sem tam se najde nějaký rybář nebo někdo na procházce, ale to by na ně člověk musel mít velký štěstí.
Našli jsme si pěkný místo hned u břehu na písčitý miniplážičce nedaleko lesa, stromy krásně kryly naše místo. I autem se tam dalo zajet. První den jsme postavili stan a šli s Janou na obhlídku okolí. Všude v blízkosti nás byl jen les. Smíšený les, na břehu většinou břízy a kousek dál typické jihočeské borovice. To miluju. Večer jsme si rozdělali oheň, chvíli si venku povídali, pak zalezli do stanu a zanedlouho usnuli.
A pak... zbytek nahraju zase jindy, musim si to nejdřív trochu srovnat v hlavě. Když si to ale teď takhle uvědomuju, divný věci se začly dít hned druhou noc. Ležel jsem ve stanu a uprostřed spaní mě vzbudily kroky. Někdo kolem nás chodil. Chvíli to bylo slyšet těsně vedle nás, po chvíli se vzdálily, po chvíli zase přiblížily... Takhle to trvalo asi hodinu. Nepřišlo mi to nějak až moc divný, přece jenom nějaký člověk tu občas projde. Jen mě trochu zmátlo, že následující ráno jsem nenašel v písku žádný stopy.
3. záznam
Bylo nám tam s Jančou skvěle. Rozuměli jsme si a neustále se něčemu smáli. Snažil jsem se na ní být fakt hodnej. Staral jsem se o ní a chtěl jsem, aby byla pořád veselá a abychom si to tam co nejvíc užili. Často mi dlouze vyprávěla různé příběhy a já se smál a naslouchal. Třetí noc jsme si večer zalezli do stanu a... poprvé se pomilovali. Byl jsem trochu nervózní a ona snad ještě víc, protože to bylo její uplně poprvé. Pak jsme se milovali každou noc. Ze začátku se styděla a byla trochu nepřístupná, ale postupně to z ní opadávalo.
4. záznam
Pátou noc jsem ležel ve stanu a nějak nemoh usnout. Poslouchal jsem šustění lesa, když v tom jsem začal v těch zvucích rozeznávat hlasy. Nedalo se určit, kolik jich bylo a ani jsem pořádně nerozuměl. Nejdřív byly hodně nezřetelný, ale přibližovaly se. Po chvíli už byly někde těsně vedle nás. Stejně jsem nerozuměl. Zněly... divně. Vůbec mi to nepřipomínalo lidský hlas. Pak zase ticho. Zničehonic.
5. záznam
Další den bylo nezvykle teplo. Jana dokonce měla tolik odvahy, že se šla vykoupat. Koupala se nahá. Koukal jsem se, jak radostně křičí a šplouchá na sebe studenou vodu. Na jejím nahém těle byla krásně vidět husí kůže. Smál jsem se tomu, ale i přes naléhání jsem do vody nešel.
6. záznam
Kroky kolem stanu a hlasy se opakovaly i další dvě noci. Měl jsem toho dost. Byl jsem už tak hodně nervózní a teď kolem nás v noci navíc někdo chodí. Bylo tam až nějak moc živo, chtěl jsem mít... klid, soukromí, nechtěl jsem, aby na nás jen tak někdo přišel. Věděl jsem, že blízko u lomů je rybník. Dost velkej na to, abychom i tam našli místo na zašití. Sbalili jsme teda věci a jeli tam. Jana nic nenamítala, o nočních návštěvách neměla asi ani ponětí. Já jí nic neřikal, nechtěl jsem jí děsit.
Když jsme našli parádní místo k utáboření, vyčítal jsem si, že jsme nejeli rovnou sem. Rybník byl ještě větší než ten lom, u kterýho jsme spali. Na druhym břehu, poměrně daleko od nás, byla nějaká vesnice, myslim, že se jmenovala Horusice. Za náma byl celkem hustý les, u břehu opět listnatý. Bylo tu větší soukromí než tam. Nehrozilo tolik, že sem někdo přijde. Z jedný strany od nás byly navíc mokřiny. Našli jsme si místo podobný tomu předtim. Na břehu mezi stromama, tentokrát na spadanym listí. Stromy tu dokonce všude sahaly až k vodě, takže jsme byli dokonale krytí.
Večer šla Jana dřív spát a já zůstal u ohně sám. Kolem bylo naprostý ticho, vítr nevál, voda v rybníku nešplouchala a ani obvyklé šumění lesa jsem neslyšel. Padla na mě nervozita, nevim proč. Byl to hnusnej pocit. Radši jsem rychle zalezl do stanu.
7. záznam
Nemůžu spát doktore. Už několik dní. Buď se od ulehnutí celou dobu převaluju v posteli a nebo se budim během noci. Většinou koukám z okna na světélkující Prahu. Připomíná mi to tu vesničku za rybníkem, ty světla. Připomíná mi to... že jsem hajzl. Že... ale nic. Teď na ní koukám taky. Je to docela uklidňující. Je asi půl čtvrtý ráno. Víte, v tom lese tam-
(Ticho)
Haló?
(Ticho)
Tady... sakra. Ježiši! Někdo tady se mnou je!
(Ticho)
Co to je? Kdo tady je?!
Ne, to snad ne! NE!
Na nahrávce je dále slyšet křik a následné přiběhnutí dozorčí sestry. Pacienta musela uklidnit s pomocí dozorčího a notnou dávkou sedativ. Následující den po incidentu popsala, že pacient nebyl schopen vysvětlit, co se přihodilo a že v pokoji nebylo krom nesnesitelného zápachu nic neobvyklého.
8. záznam
(Ticho)
Doktore?
(Ticho)
Nevim kde bych začal. Jen na začátek... Je tady. Viděl jsem jí dvakrát. Ale... Ne. O tomhle zatim mluvit nechci. Nejdřív dokončim svůj příběh. Musim to z tý hlavy dostat.
Tu další noc od utáboření jsem nespal. Ležel jsem, koukal na střechu stanu a klepal se. Byl jsem z něčeho nervózní. Něco, nedokážu přesně říct co, mě neuvěřitelně tísnilo a dolýhalo na mě. Potřeboval jsem na vzduch. Vstal jsem a otevřel stan. To jsem ale neměl dělat. Jakmile jsem sjel zipem dolů, zarazil jsem se. Dal se do mě divnej pocit. Jakoby mě někdo pozoroval. Chvíli jsem zíral do tmy před sebe a pak ten pocit pochopil. Když jsem se rozkoukal, rozeznával jsem na břehu před jezerem tmavou siluetu. Postavu. Někdo tam stál sakra! Stál a ani se nehnul. Že by na nás přišli? Ta postava ale byla divná. Měl jsem pocit, jako kdyby přede mnou stálo něco... nelidskýho. Ta silueta byla větší než normální člověk a měla zvláštní tvar. Úzká ramena a jakoby žádný krk. Nohy jsem neviděl, od prsou dolů vše splývalo v jeden úzký pruh. Měl jsem příšernejch strach. Seděl jsem v nepohodlný pozici u vchodu stanu, rukou jsem přidržoval plentu u vstupu a ani se nehnul. Až po hodně dlouhý době jsem dal ruku dolů. V tu samou chvíli udělala pohyb i ta postava. Přiblížila se. Jen o pár metrů, ale strašně rychle! A ten pohyb... ten pohyb byl hrozně divnej. Cukavej a divně se to klátilo na stranu. Myslel jsem, že omdlim. Snažil jsem zadržet vystresovanej dech. Vůbec to nešlo. Co jsem měl dělat, bylo to teď hrozně blízko. Zas to jen stálo a koukalo. Bál jsem se cokoliv udělat, protože při dalšim pohybu by to bylo u mě. Po dlouhý době nehnutýho sezení jsem udělal aspoň něco. Strašně rychle jsem sáhl po zipu a zadělal stan. Jakmile jsem to udělal, zahlíd jsem, jak se postava zase dala do pohybu. Rychle jsem si lehnul a rukou šátral po nějakym noži nebo něčem. Cejtil jsem, jak ta věc je přímo před vchodem. Ležel jsem a jen koukal, nic se nedělo. Za chvíli jsem slyšel ty samý kroky jako u lomů. Chodilo to kolem nás. Nevěděl jsem, co mám dělat. Přitiskl jsem se co nejvíc k Janě a objal jí rukama. Slyšel jsem tu věc ještě hrozně dlouho a až teprv za svítání, jsem měl odvahu se hnout. Když už jsem byl dostatečně ujištěnej, že venku nic neni, opatrně jsem vystrčil hlavu ze stanu. Bylo to pryč. Vylezl jsem a bázlivě se rozhlížel po okolí. Nikde nikdo. Nepředstavitelně se mi ulevilo. Ta úleva ale rychle zmizela, když jsem se podíval na zem. Ani náhodou jsem nečekal, že bych našel nějaký stopy, ale... byly tam. Podle listí bylo poznat, že tam někdo chodil. Rychle jsem ho zaházel, aby si toho nevšimla Jana. Nějak jsem jí vůbec nechtěl řikat o malém nočním dobrodružství.
9. záznam
Doktore, asi nějakej čas nebudu nahrávat. Nevim jestli bych měl. Chodí za mnou. Objeví se vždycky až uprostřed noci. Neni to nijak pravidelný, ale už poznám, kdy tu bude. Děsí mě to čim dál tim víc. Mění se. Zůstává sice vždycky ve stínu, ale poznám to podle tvaru siluety. Vždycky jí někde nějakej kus chybí a... a ten smrad... je mi z toho na zvracení. Nechám si zbytek vyprávění na pozdějc a uvidim, jestli přestane.
10. záznam
Tak jo, je to pořád horší a horší, povim vám co nejrychlejc, co se tam stalo, mám pocit, že už mi nezbývá moc času. Je tu pořád častějc...
Hned další noc mě vzbudil křik Jany. Volala o pomoc. Vystřelil jsem ze stanu a pak... bylo ticho. Otočil jsem se a podíval se do stanu. Našel jsem jí tam, jak v klidu spí. Bože. Kleknul jsem si na břeh rybníka a vodou si začal oplachovat obličej. Je to tady, už bláznim. Přestal jsem se omývat a na chvíli se zakoukal na hladinu. V odraze jsem viděl, jak asi dvacet metrů vpravo ode mě někdo stojí. Obloha byla celkem jasná, takže její odraz na hladině tu postavu dokonale odkrýval. Někdo tam stál a koukal do vody. Ani jsem se nehnul. V tom jsem spatřil v odraze vlevo ode mě další postavu, vedle ní další, i vpravo jich přibývalo. Zajíknul jsem se a vyskočil. Párkrát jsem se praštil do obličeje, jestli jsem při smyslech. Mžoural jsem do lesa a na břeh, když v tom jsem to spatřil. Mezi stromama jsem rozeznával siluety stejný, jako včera na břehu. Bylo jich strašně moc. Stály a nic nedělaly. Byly všude. Docela daleko, ale ze všech stran stanu. Ujišťoval jsem se, že se mi to zdá, tohle už bylo šílený. Vlítnul jsem do stanu a rychle ho zavřel. Jakmile jsem se pohnul, slyšel jsem, jak se celý les rozšustil. Všechno se to pohybovalo k nám. Lehnul jsem si a snažil se sám sebe přemluvit, že blouznim. Bylo to všude! Všude kolem nás jsem slyšel pohyb a párkrát i viděl, jak něco jemně vrazilo do stanu. Myslel jsem, že umřu, takový strach jsem ještě neměl.
Proč jsem nevzbudil Janu? Já... já nevim doktore. Možná jsem nechtěl vypadat jako blázen, protože jsem si byl jistej, že to jsou jenom moje představy. Byl jsem trestanej za to... za...
Za svítání pohyb opět ustal a bylo ticho. Tentokrát mi trvalo asi hodinu, než jsem se vůbec posadil a další hodinu, než jsem otevřel malinkatou škvíru a podíval se ven. Nikde nic nebylo. Jen neskutečně rozhrabaný listí.
11. záznam
Už nemůžu, už je tu každou noc. Zase jsem nějakou dobu nenahrával, protože se prostě bojim, ale dneska... dneska už to dokončim. Už musim sakra!
Tu poslední noc... Tu... (vzlykání) noc... kdy to všechno skončilo. Ležel jsem ve stanu a zase nemoh spát, když najednou začalo něco rozepínat náš stan. Hrozně pomalu. Jenže tentokrát jsem byl připravenej. Věděl jsem, že to pude ještě dál a měl jsem v ruce připravenej nůž a baterku. Když byl stan otevřenej asi do poloviny, vyrazil jsem s řevem ven. Vyřítil jsem se, do něčeho vrazil a svalil se. To něco... bylo živý. Udělalo to takovej divnej zvuk, jakoby zachraplání a začlo to běhat kolem mě. Byla děsná tma, větší než obvykle. Obloha byla uplně černá a neviděl jsem absolutně nic. Válel jsem se po zemi a snažil se nahmatat baterku, která mi při pádu vypadla z ruky, zatímco ta věc kolem mě pořád běhala a divně chraptěla. Jakmile jsem baterku našel, okamžitě jsem rozsvítil a zběsile s ní máchal kolem sebe. Nikde nebylo samozřejmě nic. Na okamžik mi jen přišlo, jak v dálce cosi mizí mezi stromy, nedokázal jsem to pořádně rozeznat. Měl jsem toho dost a řval jsem na celý kolo. "Co to sakra je! Jděte do hajzlu!" Najednou mi něco dýchlo zezadu na krk. Celym tělem mi proběhl nepředstavitelný děs. Cítil jsem, jak se mi srdce dere ven z těla a adrenalin mi tek málem ušima. Na nic jsem nečekal a rozběh se jak o život směrem do lesa, baterku jsem zase ztratil. Dlouho jsem běžel, už jsem dokonce byl trochu ve tmě schopnej rozeznat stromy a za mnou jsem nic neslyšel. Proto jsem se zastavil a poslouchal. Zase ticho, bylo to pryč.
Zachvátila mě panika, protože, dobře... přiznám to... uplně jsem zapomněl na Janu. Byl jsem tak vystrašenej, že jsem myslel jen na sebe. Rozběh jsem se zase vší silou zpátky. Baterka, která spadla na zem, pořád svítila a tak jsem snadno trefil. Popad jsem jí a posvítil do stanu. Jana tam nebyla...
(Dlouhé vzlykání)
Pak už šlo všechno do háje doktore... Začal jsem lítat po lese a vyřvával její jméno. Slyšel jsem, že všude kolem mě se zase něco hýbe, ale bylo mi to jedno. Žádnej z těch pohybů nebyla Jana, to jsem si byl jistej, jen mě to mělo dostat. Vydávalo to zvuky. Divný zvuky, nelidský. Prohledával jsem každý kout lesa, svítil baterkou na všechny strany. Skoro pokaždý jsem koutkem oka ve světle něco zahlíd, ale bylo to hned pryč. Bylo to všude kolem! Zoufale jsem tam pobíhal asi 2 hodiny. Pak jsem o něco zakop. O něco... měkkýho. Slít jsem na zem a bál se na to posvítit, protože jsem tušil, co to je. Když jsem sebral odvahu, podíval jsem se a všechna naděje vyhasla. Ležela tam. Jana.
(Vzlykání)
Byla... někde jí chyběly kusy masa, byla... rozervaná... Něco jí strašně zřídilo. Oči měla pořád otevřený, z jednoho jí tekla krev. Dívala se přímo na mě těma mrtvejma očima.
Svalil jsem se u stromu a brečel. Kolem mě pořád něco běhalo. Kašlal jsem na to. Koukal jsem jen na Janu. Nezavřel jsem jí oči. Celou noc jsem u ní seděl a koukal jí do těch nevinnejch očí. Proklínal jsem sám sebe a dával si to za vinu. Věděl jsem, že je to jen a jen moje chyba... Za svítání zas všechno utichlo. Vzal jsem Janičku do náručí a u velkýho dubu jí vykopal mělký hrob. Pořád se na mě dívala. Pořád. I když jsem jí dával poslední pusu na její zakrvácené čelo, i když jsem na ní házel zpátky hlínu. Jana... Kurva... Doktore. Jana byla moje dcera. Moje desetiletá dcera!
(Hlasitý pláč)
Tato informace mě velmi šokovala. Po okamžitém zalarmování policie jsem však začínal chápat Martinovo vyprávění. Vina a zátěž na jeho psychiku v něm buď skutečně vyvolávala ony hrůzné představy nebo se pouze snažil ospravedlnit své počínání. Byl jsem si jistý, že vrahem je Martin, avšak po poslechnutí zbytku nahrávky jsem svůj názor zcela změnil. Vyděsilo mě to tak, že i při přepisu těchto nahrávek se bojím pustit zbytek.
12. záznam
Jana... měl jsem Janičku hrozně rád. S její matkou jsem se ale rozvedl, když byla ještě malý dítě a přestal se s ní vídat. Když jsem si však po letech vztah s manželkou udobřil, dovolovala mi stýkat se s Janou častějc. Dokonce souhlasila, aby se mnou jela na měsíční pracovní cestu. Myslela si, že je to dobrý způsob, jak se s Jančou sblížit. K tý cestě nikdy nedošlo. Odjel jsem s ní pod ten... zasranej stan. Chtěl jsem tady s ní být co nejvíc to jde a pak možná někam jinam, to jsem fakt nevěděl. Dopadlo to... dopadlo to takhle.
Po zahrabání těla jsem dal všechny naše věci do pytle, zatížil kamenama a hodil do rybníka. Sám jsem se udal na polici, kde jsem už tvrdil, že byla moje přítelkyně. Odmítal jsem říct, kdo jsem, i kde jsme byli a kde je tělo. Poznali, v jakym jsem stavu a poslali mě sem k vám na kliniku... Nevim, jestli to byl nejlepší nápad.
I tady mě našla. V noci pořád chodí. Vypadá... děsivě. A vždycky s sebou přinese ten strašnej smrad. Už se mi ukazuje. Vidim jí. Pomalu se jí přestávám bát a zjišťuju, co chce, ale... asi už to sám vim.
13. poslední záznam
Tak jo doktore, je to tady. Už to cítim. Nechám dnes v noci puštěnej diktafon, abyste mi věřil. Abyste pochopil, že jsem sice naprosto v prdeli, ale magor nejsem...
Následně je slyšet dlouhé šramocení pacienta a povídání sama se sebou. Poté zvuky ustanou a je slyšet pouze šum nahrávání. Pacient následně vede monolog:
"Ahoj."
(Ticho)
"Já vim, co chceš."
(Ticho následované tupou ránou. Poté opět ticho.)
Ráno byl pacient nalezen s hlavou oddělenou od těla. V pokoji nebyly žádné známky zápasu ani vražedná zbraň. Místnost byla zvenku zavřená a mříž na okně taktéž pod zámkem. Byl zde však přítomný velmi silný zápach, který nelze dodnes vyvětrat. Martinova smrt nebyla vysvětlena.
Záznam dále pokračuje. Je slyšet pouze ticho a šum nahrávání. Avšak po nějakém čase je patrné, že v pokoji byl s pacientem ještě někdo jiný. Je slyšet velmi nezřetelný šramot, i když pacient již byl v tu dobu mrtvý. Je také možné rozeznat dýchání nějaké osoby, velmi slabé. Později je možné zaslechnout hlas. Hlas malého dítěte. Avšak velice nezřetelný, který je snadno zaměnitelný s obyčejným šumem.
Těsně před koncem nahrávky, kdy je slyšet příchod sestry a vyvolání poplachu, tento hlas přednáší jakousi nesrozumitelnou dětskou říkanku, z níž je patrně a jasně slyšet pouze její poslední sloka:
"...vlk už si jde pro tebe."
