„Pane?“ zatřásl jsem s ním.
Žádná reakce. Byl mrtvý. Na rukou jsem ucítil teplou a mazlavou krev.
S námahou jsem vylezl z převráceného kočáru. Jeden kůň zběsile řičel, vzpouzel se na zadních a snažil se utrhnout z popruhů. Druhý ležel mrtvý na zemi. V hlavě dlouhý robustní šíp. Vozka byl na zemi a jen tiše naříkal, ani se nehýbal. Lucerny, které byly na kočáru, se rozbily a na zemi hořel vylitý petrolej.
Co se pro boha živého stalo? Já byl až na drobný šrám na hlavě zcela v pořádku. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe. Cítil jsem v lese kolem cesty nějaký pohyb. Něco se k nám blížilo.
Vůz za mnou začal znenadání hořet. Petrolejová stopa zřejmě vedla až k němu. Rychle jsem přeběhl k vozkovi a snažil se ho postavit na nohy, v tu chvíli však jeho hlavu proťal další šíp. S výkřikem jsem uskočil a upadl na zem. S děsem v očích jsem se snažil zjistit, odkud rána přišla.
Z lesa se začaly vynořovat postavy. Byly zahaleny v černých hábitech, na hlavách měly kápě. Některé z nich držely v rukou krátké dýky. Rychle jsem prohledal kapsy. Nebylo to tam! Muselo mi to vypadnout ve voze po tom pádu. Na nic jsem nečekal a plazil jsem se zpátky do kočáru, oheň postupoval a osvětloval ty tajemné postavy. Žár mi nedovoloval dostat se dovnitř, avšak musel jsem. Zahalil jsem si hlavu kabátem a půlkou těla se nahnul do vozu.
Zběsile jsem pátral všude možně, za sebou jsem slyšel přibližující se kroky a modlil se, ať to již najdu. Konečně! Pod mrtvým tělem jsem spatřil cíp malého svitku a chňapl jsem po něm. To je ono, teď pryč.
Rychle jsem se vysoukal z kočáru a zvedl se na nohy. Když jsem se otáčel a chtěl jsem se dát na útěk, pocítil jsem v břiše palčivou bolest. Klesl jsem na kolena a rukou šátral po jejím zdroji. Měl jsem v břiše hluboce zaraženou dýku. V šoku jsem koutkem oka spatřil postavu, která stála nade mnou a která byla také zřejmě majitelem dýky. Postava začala něco nezřetelně mumlat.
Začal jsem panikařit, do žil se mi vlil adrenalin. Bez přemýšlení jsem dýku s ukrutnými bolestmi a řvaním vyrval z těla, ze všech sil, které jsem sebral, jsem se postavil na nohy a dýku bodl směrem po útočníkovi. Pocítil jsem mírný odpor dýky, jak zajížděla do jeho těla. Kam to však bylo, jsem neviděl, v tu chvíli jsem byl již na útěku.
Zamířil jsem do tmy mezi stromy. Poháněn strachem jsem se snažil nevnímat bolest a prodíral jsem se stromy směrem, kde jsem tušil hrad, kam jsme mířili. Hnal jsem se kupředu a neotáčel se. Ruku jsem si tiskl na otevřenou ránu, v druhé jsem pevně svíral svitek. Nedostanou ho!
Když už se mi podlamovaly nohy a já věděl, že zde zemřu, spatřil jsem v dálce světla oken. To ve mně vyvolalo novou naději a vybičoval jsem se k finálnímu běhu. Z posledních sil jsem dopadl na těžká dřevěná vrata, rukou zamazanou od krve párkrát hlasitě zabušil a pak jsem omdlel.
Probral jsem se v posteli. Pokusil jsem se nadzvednout, ale bolest v břiše mi to nedovolovala. Spěšně jsem odkryl pokrývku a zjistil, že ránu mám ošetřenu a zavázanou. S hrůzou jsem si uvědomil, že postrádám svitek. Na sobě jsem neměl své ošacení, svitek nikde okolo neležel. Místnost to byla velmi strohá. Krom několika komod a džbánku s vodou, který ležel na stole vedle mne, zde nebylo nic. Byl jsem nepřítomností svitku velmi znepokojen, ale nemohl jsem dělat nic.
Asi po hodině se dveře místnosti otevřely. Dovnitř vstoupil starší muž, v ruce držel misku s polévkou.
„Á, vidím, že jste již vzhůru.“
Neodpověděl jsem.
„Přinesl jsem vám něco teplého do žaludku, budete to potřebovat.“
„Děkuji,“ hlesl jsem.
Muž mi podal misku a posadil se na židli vedle postele. Pokoušel jsem se namáhavě zvednout.
„Promiňte,“ spěšně se zvedl a pomohl mi do sedu. Záda mi podepřel polštáři. Pak si opět sednul a s úsměvem sledoval, jak do sebe soukám první sousta.
„Kde to jsem,“ prolomil jsem po chvíli ticho, „směřoval jsem do panství pána Friedricha.“
„A… to jste správně,“ usmál se muž, „také jsme vás očekávali. Já jsem Jacobson,“ vysekl mírnou poklonu, „místní lékař a řekněme… pravá ruka našeho pána.“
Tón, kterým to řekl, se mi vůbec nelíbil. Bylo v něm něco podvratného.
„Rád bych se s ním viděl, máme pro něj důležitou zprávu. Můj společník ovšem…“
„Ano, o tom jsem se doslechl,“ zatvářil se smutně, „myslíte ten svitek, že? Nemějte žádných obav. Jakmile Vás stráže našli, byl neprodleně předán do vlastních rukou pána Friedricha.“
Mým starostem to nijak neulevilo. „Stejně bych se s ním rád viděl, musím s ním mluvit.“
„Nyní raději ležte, ztratil jste hodně krve a potřebujete načerpat síly. Nemějte obavy, jste v nejlepších rukou.“
Jacobson tímto rozhovor ukončil, zvedl se, odebral si ode mne prázdnou misku a s úsměvem a mírnou poklonou odešel. Mně nezbývalo nic jiného než ležet.
Po čtyřech dnech jsem se mohl konečně zvednout a Jacobson mne provedl po zdejším panství. Hrad to nebyl příliš velký a od prvního pohledu bylo zřejmé, že je odsouzen k zániku. Nestíhal jít s chodem doby. Ze zdí dýchala starobylost a vlhko, čistota zde také nebyla udržována s přílišnou péčí a místní obyvatelé byli zanedbaní a otrhaní.
„Poměry zde nejsou příliš příznivé,“ řekl Jacobson, jako by mi četl myšlenky, „avšak zatím přežíváme.“
„Myslel jsem, že Friedrich je bohatý.“
„To je, to vskutku je…“ povytáhl Jacobson významně obočí.
Z hradeb se začínalo ozývat volání a celý dvůr se dal do pohybu. Těžká vrata se počala otvírat.
„Á,“ blesklo Jacobsonovi v očích, „je tady!“ Téměř se až rozběhl směrem k vratům.
Dovnitř s řháním vjeli čtyři koně. Ze všech sil namáhavě tahali vůz, na němž byla jakási obrovská dřevěná bedna. Postupovali velice pomalu, a když dostali uprostřed nádvoří od vozky pokyn k zastavení, padli vysílením. Jacobson s dětinskou radostí běhal kolem bedny.
„Co je to?“ otázal jsem se.
Jacobson se na mne zahleděl s tajemným úsměvem. Dlouho neodpovídal.
„Něco, co si dokážete představit jen v nejbujnějších představách.“
Nechápal jsem a jen mírně zavrtěl hlavou. Jacobson by mi to ani nechtěl prozrazovat, avšak nadšení a nutkání se pochlubit bylo větší.
„Víte, komu se říkalo pražský Maharal?“
„Kdo?“
„Rabi Löw. Znáte?“
„Aha. Ano, slyšel jsem o něm. Je spojován s tou báchorkou, ne?“
Jacobson na to nic neřekl. Na tváři mu hrál pobavený úsměv a jen se blíže postavil k bedně. Zmateně jsem přejížděl pohledem z bedny na něho a naopak a žaludek se mi čím dál víc svíral. Nakonec jsem se hlasitě rozesmál.
„Snad mi nechcete říct, že…“
„Ale ano, chci,“ zvážněl Jacobson, „vy víte, co je v té bedně, že?“
Přestal jsem se smát. Z jeho chování jsem pochopil, že si žádné šprýmy nedělá.
„Není to žádná báchorka, vážený pane. Golem byl skutečný. Tak jako já nebo vy.“
„Ale jděte, šlo o pouhou povídačku pro děti.“
„Jste si tím vážně tak jistý?“
Mlčky jsem přistoupil blíže k bedně. Byla ohromná. Položil jsem dlaň na jednu její stranu. Měl jsem divný pocit, temný, tíživý. Na hrudi jsem pocítil tlak. Jako bych ležel na dně řeky zatížený kameny. Kolem krku jsem ucítil ledové ruce. Před očima mi vyvstávaly obrazy zmaru a smutku. Rychle jsem ruku stáhl.
„Bože můj,“ oddechoval jsem ztěžka, „tam je skutečně…“
„Ovšem. Alespoň to, co z něho zbylo. Golem byl před třiačtyřiceti léty zničen. Proč, však ví jen málokdo.“
„Říkalo se, že se pomátl, nemýlím-li se.“
„Ano, to se říká dodnes. Zní to však trochu zjednodušeně, nemyslíte? Pravda je taková, že se z něho stalo monstrum. Stroj zkázy, které jako by sestrojilo samo peklo.“
Mlčky jsme na sebe hleděli.
„Zůstalo po něm mnoho a mnoho mrtvých a zbídačených duší,“ povzdechl si a podíval se na bednu.
„Řekněte,“ vykřikl náhle, „co myslíte, že byl ten svitek, který jste musel za každou cenu doručit?“
„To nevím, nepřísluší mi, abych věděl o jeho pravdě.“ Nyní jsem však začínal tušit. Jacobson mi to viděl na očích.
„No jistě, že víte, vážený pane. Golem se uváděl v život pomocí šému. Malého svitku pergamenu se jménem božím. Díky šému musel sloužit. Držel jste v ruce artefakt neuvěřitelné síly a sám jste o tom nevěděl.“
„Proboha. Já to nechápu. Co Friedrich plánuje?“
„Co plánuje Friedrich, nevím,“ řekl Jacobson sarkasticky. Něco bylo špatně. Začínal jsem mít neblahé tušení. „Co vím je, že Friedrichovo panství je ještě dobrý den jízdy odsud a tento vůz k němu nikdy nedorazí.“
„Já… nerozumím.“
„Dokázal jste, že jste vhodný adept. Šém má na Vás očividně velice pozitivní účinky. Není vám divné, že jste jako jediný přežil nehodu kočáru?“
„Nevím… nechápu, o co vám jde,“ ustupoval jsem, jak se ke mně počal Jacobson přibližovat.
„Není vám divné, že jste se i přes to smrtelné zranění, ano vskutku smrtelné, dokázal dostat až sem? Že jste nepolevil ze svého příkazu?“
„Příkazu, jakého příkazu?“
„Samozřejmě mému!“ Jacobson si zuřivě vytáhl rukáv. Na paži měl hlubokou mokvající ránu. „Celé to mohlo být dokonalé, kdybyste se nevzpouzel a takto mne nevhodně nezmrzačil.“
„Vy bestie…“
„Ale jak vidíte, stačilo to. Pokud jste měl šém u sebe, dokázal jste odvrátit i smrt. Jelikož jste prostě a jednoduše musel splnit svůj úkol dopravit šém až sem. Celé to byla taková malá zkouška.“
„Bestie!“ vrhl jsem se na Jacobsona. To už mne ale zezadu chytlo několik paží a já pocítil tvrdou ránu do temene.
Vzbudil jsem se přivázaný vleže na jakési lavici. Ruce jsem měl rozpažené a na krku jsem měl též uvázaný řemen. Nemohl jsem se pořádně rozhlédnout, avšak cítil jsem, že na sobě nemám žádné ošacení. Počal jsem namáhavě nadzvedávat hlavu.
Byl jsem v nějakém sklepení. Ve vzduchu jsem cítil vlhkost a hnilobu. Třepotavé světlo z několika málo svíček chabě osvětlovalo místnost. Na dlouhých úzkých stolech kolem mne ležely různé baňky plné prapodivných tekutin a podivná zařízení, která tiše pobublávala. Ležel jsem v dílně nějakého alchymisty!
Žaludek se mi svíral hrůzou a očekáváním. Mou mysl naplňovalo pouze nepatrné klokotání celé místnosti a tíživý vzduch, který mne drtil na hrudi. Mohl jsem tam takto ležet hodiny, když jsem zpovzdálí uslyšel kroky. Někdo vstupoval do sklepení. Kroky byly nejprve zcela nezřetelné a pomalu, mučivě se blížily. Trvalo to až podivně dlouho.
Do místnosti vstoupili dva muži. Byli oba v černém a obličej měli zahalený kápí.
„Pusťte mne! Co po mně chcete?!“
Žádný z nich neřekl ani slovo, pouze se nade mne postavili a tiše mne pozorovali. Po chvíli jeden z nich sáhl po jedné baňce s tekutinou a sundal si kápi. Byl to Jacobson. Ach bože, co se mnou zamýšlí?
„Toto vám, pane, ulehčí na vaší cestě,“ zatvářil se skoro omluvně. Poznal jsem, že jeho slova nejsou až tak pravdivá.
Druhý muž mne drsně chytl za ústa a rozevřel mi je, zatímco Jacobson do mne nalil tekutinu z baňky. Poté mi rozvázali řemen na krku, abych mohl polknout. Chuť to byla odporná a cítil jsem, jak mne zevnitř otupuje. Jako bych polknul podivné anestetikum.
Oba muži nade mnou stáli a nic neříkali. Začal jsem více propadat panice. S hrůzou v očích jsem sledoval každý jejich pohyb. Jacobson vzal po chvíli do ruky nůž a hluboce ho zaryl do mého předloktí.
Vykřikl jsem bolestí. Sledoval jsem tržnou ránu, z které se vyřinula krev. Avšak tekla poněkud podivně. Velice pomalu a málo.
„Můžeme,“ hlesl Jacobson.
Druhý muž odstoupil do pozadí a já zaslechl pouze ostré skřípnutí. Po chvíli se vrátil s malou pilou v ruce. Polil mne studený pot a celé tělo se mi roztřáslo. Začal jsem se vzpouzet.
„Ne! Co to děláte! Nechte mne být!“
Muž nehleděl mých výkřiků, chytl mne za chodidlo a začal mi řezat nohu nad kotníkem. Zavřeštěl jsem bolestí.
„Ne! Prosím! Nechte toho! Proč to děláte?“ ječel jsem a ozvěnou zpět se mi ze stěn sklepení neslo mé zoufalé volání a praskání, jak muž narazil na moji kost.
Snažil jsem se zvednout, uvolnit se ze spoutání, bylo to však marné. Jakmile muž dokončil svou práci, odhodil chodidlo ledabyle stranou. Do očí se mi vedraly slzy. Měl jsem děsivé tušení, že toto je teprve začátek.
Muž se vrhl na moji druhou nohu. Poté přišly na řadu ruce, které začal odřezávat v lokti. Ječel jsem a vzpouzel se v agónii a modlil se za brzkou smrt. Ta však nepřicházela. V tom mi to došlo. Ten nápoj! Měl mne udržet při životě. Potřebovali pro svůj zvrácený experiment, ať už byl účel jakýkoliv, abych nezemřel. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vyteklo ze mne kupodivu málo krve. V této chvíli bych již jinak vykrvácel. Proto ten výraz Jacobsona. Ten nápoj akorát posilnil mé utrpení. Žádné ulehčení.
Odřezat mi všechny končetiny trvalo mužovi poměrně dlouho. Svíjel jsem se bolestí a vzlykal, ani to však nebyl konec. Muž vzal do rukou podivně zahnutý nůž a zamířil k mému rozkroku. Můj řev musel někdo zaslechnout.
Když dokonal svou práci i zde, uchopil malý ostrý nůž a rozřízl mne od hrudního koše k podbřišku. Velkými kleštěmi otevřel tu ránu a já spatřil své vnitřnosti. Muž mi začal odřezávat žaludek a játra. Viděl jsem, jak vyndává zakrvácené kusy z mého těla a bez zájmu je hází na podlahu. Poté započal vytahovat tlusté a tenké střevo. Sledoval jsem, jak zápolí s tím podlouhlým orgánem. Ze šoku jsem nemohl již ani řvát. Hleděl jsem na tu hrůznou podívanou a klepal se děsem.
Když vytáhl střeva, vyrval ze mne ještě ledviny. Pak přešel k hlavě. Nejprve mi nožem přejel kolem lebky a skalpoval mne. Poté mi kleštěmi přelomil nos, který následně uřízl. Myslel jsem, že je po všem. Celé tělo se mi třáslo v neskutečné bolesti a utrpení, oči jsem měl vytřeštěné na ta dvě monstra, která se skláněla nade mnou. Muž, který celou tuto řezničinu prováděl, si unaveně odfrkl a odhodil nástroje.
„Když nad tím tak přemýšlím,“ pronesl Jacobson a zkoumal mne pohledem, „možná by bylo moudré odstranit rovněž i jazyk, oči necháme.“
Hlasitě jsem zavzlykal a snažil se něco říci, jakmile jsem však otevřel pusu, chytla mne ruka druhého muže za jazyk. Pár rychlými pohyby odstranil i tuto část. Chrčel jsem a dusil se vlastní krví.
Když dokonal i toto, rozvázal mne. Nemohl jsem ječet, nemohl jsem umřít. Jediné co mi zbývalo, bylo zavřít oči a doufat, ať už je po všem. Vzal to, co ze mne zbylo a podivně mi přelámal kosti. Cítil jsem, jak mi láme páteř přes lavici. Ruce a nohy mi drtil jakousi palicí.
Nevím, co se se mnou dělo dál poté. Několik dní kolem mne chodili, různě mne zkoumali a něco dělali s mým tělem. Už jsem se na to nedíval. Nemohl jsem. Nechtěl jsem. Odmítal jsem vnímat. Odmítal jsem cokoliv slyšet nebo cítit. Kdy už to pro boha živého skončí?
Jednoho dne jsem uslyšel prapodivné zamumlání: „Povstaň.“
Nechal jsem oči zavřené, s hrůzou jsem čekal, co bude dál. Do úst mi byl verván jakýsi malý válcovitý předmět.
„Slyšel jsi? Povstaň!“
Pomalu jsem otevřel víčka. Byl jsem podivně vysoko nad zemí. Pod sebou jsem viděl Jacobsona. Usmál se.
Měl jsem obrovské tělo, má hlava byla zaplácaná hlínou. Cítil jsem železo zaražené do mých končetin, které pokračovalo ještě dobrý metr tam, kde ony končily. I ty byly kolem oplácané hlínou. Zkusil jsem se pohnout. Zaschlá hlína na zbytku těla lehce popraskala, ale jinak zůstala celistvá. Podíval jsem se na své dlaně. Byly obrovské.
„Nyní jsi opět kompletní, Goleme,“ zaburácel Jacobson, „poslechni svých úkolů!“
