Mary
USA, 2019, 84 minut
Režie: Michael Goi
Scénář: Anthony Jaswinski
Hrají:
Emily Mortimer (Sarah)
Gary Oldman (David)
Manuel Garcia-Rulfo (Mike)
Stefanie Scott (Lindsey)
David si koupí sešlou loď, která byla opuštěná objevena na moři. Jeho manželka Sarah z manželova impulsivního jednání moc nadšená není, ale nakonec mu pomůže s opravami a i se svými dvěma dcerami a pomocníkem vyplují na první zkušební rodinnou plavbu. Během ní se však odkryjí všechna tajemství lodi Mary, která postupně začne ovládat prakticky celou posádku v pokusu přivést dcery Sarah a Davida na určité místo. Tam plula už několikrát předtím, jak manželé zjistí, pokaždé, když se její posádka beze stopy ztratila.
„Mary“ vypadá na první pohled dobře. Znělé jméno, dobré záběry, slušná výprava. Jenže patří přesně k těm produktům, které zaujmou pouze obalem, když ho rozbalíte, je v něm jen další bezbarvý tuctový sériově a strojově vyráběný výrobek. Bez chuti, zájmu a jakékoliv stopy živé práce.
Gary Oldman sice mnoho nepředvede, ale snad jeho nijakost a jakási strnulost odpovídá roli. To Emily Mortimer (taky jste si všimli, jak hodně často ve filmech dávají ke „starým“ manželům výrazně mladší manželky? Oldmana a Mortimer od sebe dělí celých 13 let a na první pohled to je ještě mnohem více) si naopak krade celý film pro sebe a alespoň ona je schopná mu vtisknout nějaký živý zájem. Ona a živá reakce mezi ní a Stefanie Scott („Insidious 3: Počátek“ a „Insidious: Poslední klíč“), hrající její dceru Lindsey. To je jediné, co z filmu zůstane a přímku jeho živosti donutí vyskočit alespoň trochu nahoru.
„Mary“ neobsahuje ani bezvýznamný závan originality a vlastního invenčního přístupu tvůrců. Jedou na první dobrou a plnými hrstmi berou pouze již prověřené (spíše tedy k nefunkčnosti opotřebované) prvky, postupy a nápady. Oni se dokonce ani nesnaží zaobalit tyto provařené postupy do něčeho nezvyklého, neobvyklého, sekají je tak, jak je divák zná z nespočtu předchozích využití a variant. „Mary“ se během chvilky zcela utopí v prvoplánových a tuctových zvukově-vizuálních lekačkách. Nechybí využití kreseb, blikání světel ani kostlivec zavřený ve skříni. Je ovšem nutné říci, že pokud toto divákovi nevadí, má jistý prostor film si vcelku dobře užít.
Až někde ke konci a v mizivých náznacích v průběhu filmu se tu a tam objeví jakýsi náznak atmosféry. Ten je ale rychle zase ubit lekačkou nebo předvídatelným tahem. Funguje také prostředí, oceán a samotná loď.
„Mary“ je jako produkt z linkové výroby, poskládaný z předem strojově vyrobených součástek, které se během chvilky smontovaly v cosi, co sice funguje, ale vypadá to úplně stejně jako tisíce výrobků vyrobených před ním a tisíce po něm. Někdy to nevadí, v tomhle konkrétním případě, při tom nasazení a nádechu, který před vznikem filmu jistě proběhl, je to však obrovské negativum. Protože obalu se nenajíte.
