The Cat
Gohyang i: Jookeum eul boneun doo gaeeui noon
Režie: Seung-wook Byeon
Scénář: Seung-wook Byeon
Hrají:
Min-Young Park (So-hee)
Dong-wook Kim (So-yeun)
Da-eun Sin (Bo-hee)
Ye-ron Kim
Asijské duchařiny už dnes zdaleka nefrčí tolik jako dřív. Sice se občas objeví nějaký kvalitní kousek, ale obvykle zůstane znám jen nemnoha zarytým fandům. Jeden takový je i „The Cat“ režiséra Seung-uk Byeona, tvůrce pár let starého dramatu „Solace“. No, používám anglické názvy filmů, originální názvy jsou neuvěřitelně jazykolamné, inu korejština. Každopádně přesný překlad „Gohyang i: Jookeum eul boneun doo gaeeui noon“ by mě opravdu zajímal. Prosté „The Cat“ to zajisté nebude.
Snímek rozhodně není duchařskou jednohubkou, kterou zapomenete ještě dřív, než skončí závěrečné titulky. Zasloužila se o to nejen výtečná atmosféra, ale i slušná zápletka, atraktivní kočičí tématika a lekačky. Ty lekačky. Jsme z celosvětové horrorové produkce zvyklí na trapné a otřepané lekačky, o kterých víte pět minut předem a je jasné, co se stane. To asi proto, aby běžného euroamerického diváka při sledování filmu netrefil šlak a jeho rodina pak nežalovala produkci, což by stálo spoustu peněz. „The Cat“ má lekačky jak se sluší a patří, je jich hodně, často nečekané a obvykle dost hnusné a nepříjemné. Některé mi v hlavě rozhodně zůstanou dlouho.
Příběh je docela zajímavou a komplikovanou záležitostí. Mladá Korejka s nevyslovitelným jménem a těžkou klaustrofobií náhodou dostane do rukou kočku, jejíž předchozí majitelka zemřela za podivných okolností. V tu chvíli se ke klaustrofobii přidají ještě halucinace v podobě jakési dívky s kočičíma očima, která je, věřte nebo ne, pořádně strašidelná. Naše malá klaustrofobička si poté všimne, že v jejím okolí umírá dost lidí, kteří si chvíli před tím pořídili kočku, dá se dohromady se sličným korejským policistou s intelektem dýně a nakonec se dostaneme ke grandiózně dojemnému finále. Opravdu, konec je doják jako poleno, slzy, kočky a brilantně zvolená hudba vytlačí slzičky na tváře i těch okoralejších duší.
Na druhou stranu se příběhu dá nemálo vytknout, zvraty v ději jsou příliš křečovité. Je znát, že scénárista (v tomto případě stejný člověk jako režisér) asi nebyl příliš pevný v kramflecích, občas se při psaní zasekl a nevěděl, jak dál. Tak to vyřešil berličkou jménem „absurdní náhoda“ a jedeme dál. Dalo by se to přejít, já osobně oči přivřu, ale mnoha divákům to může vadit, vývoj děje a ony náhody bijí do očí dosti křečovitě a často. To ovšem není nijak na závadu atmosféře, ta je hutná jak hrachová polévka, řádně tíživá a nenechá diváka ani na moment odpočinout, jak už je koneckonců v asijských luzích a hájích zvykem.
Absence gore není vůbec na závadu, naopak, do tohoto typu filmu, tedy čisté duchařiny, by se krev příliš nehodila. Nemůžu jinak než „The Cat“ s čistým srdcem doporučit každému, komu se líbily ostatní pecky tzv. „japan shocku,“ tedy „Kruh“ nebo „Nenávist“. V tomto případě je film navíc občas oslazen rozkošným záběrem na rozčepýřené koťátko.
