„Halloween je jediná noc, kdy to jde,“ vysvětlila mi Penny, když mě táhla ulicí. Už se stmívalo a chodníky se hemžily lidmi v kostýmech. Někteří se snažili udržovat strašidelnou atmosféru, ale sexy sestřiček by se člověk nedopočítal. Upřímně bych radši byla na nějaké z těch oslav, kam sestřičky mířily, ale když člověk něco slíbí, musí to dodržet. A tak jsem šla s Penny na hřbitov.
„Kdy jde co?“ zeptala jsem se, protože jsem věděla, že se bude chtít vytasit s nějakou okultní historkou. Brala je velmi vážně.
„Tančit s duchy.“
Víc jsem z ní nedostala. Slíbila, že uvidím, až tam budeme. Představila jsem si bandu stejně střelených lidí jako ona, jak v prostěradlech běhají po hřbitově a pouští si k tomu špatný popík. Čas od času se přerazí o náhrobek, protože přes díry místo očí není nic vidět.
Samozřejmě, že jsme na hřbitově nebyly samy. Partička puberťáků strašila u hlavní brány a pár opozdilých důchodkyň se snažilo dostat domů ještě za světla. Že se jim to vyplatí.
Penny mě ale vedla hlouběji. Hřbitov se táhl dobré dva kilometry a končil v lese. Ve městě stály i poctivě obezděné hřbitůvky, ale tenhle byl nejstarší. Nepřekvapilo mě, že chce Penny zrovna sem. První hroby tu vykopaly v polovině devatenáctého století a – světe div se – právě ty byly zastrčené vzadu mezi stromy.
Kam asi míříme? pomyslela jsem si, když náhrobky začaly vypadat zuboženěji a zuboženěji.
Zastavily jsme se pod borovicemi. Penny se usadila u paty pomníku s Pannou Marií, které už dávno zub času rozežral obličej. Vypadala trochu jako Temný jezdec – kdo ví, co pod tou kápí schovává.
Posadila jsem se vedle Penny.
„Co je to tanec duchů?“ zeptala jsem se.
„Uvidíš,“ dostala se mi opět stejně tajemná odpověď. „O půlnoci,“ dodala o půl tónu temněji.
Jo, protože duchové mají hodinky.
„Dřív jsem sem chodila s babičkou,“ začala vysvětlovat Penny pro zkrácení chvíle. „Ale když umřela, musela jsem si najít jiného parťáka. A kdo je lepší, než moje nebojácná kamarádka?“
„Já ti nevím, někdo z upířího fóra?“ prohodila jsem.
Ušklíbla se. „Když odečteš třináctileté pozérky a pár pitomců, zůstane ti jen hrstka lidí, co to berou vážně. Ale nemůžu vzít na tanec duchů nějaké amatéry, co s křikem utečou.“
„A já nejsem amatér?“ podívala jsem se na ni. Zubila se na mě jako malá holka. Vždycky byla ujetá na okultní věci a já si myslela, že je to jen prostředníček zvednutý směrem ke společnosti. Ale tahat do toho i nevinné spoluobčany, jako jsem já, z ní dělalo prvotřídního cvoka. Mám ji ráda, ale měla by si tahle dobrodružství schovávat pro sebe. Bylo by to bezpečnější pro ni i pro ostatní.
„Eli, drahoušku, ty jsi ten nejstatečnější člověk, jakého jsem kdy potkala. Tebe pár duchů nerozhází.“ Objala mě kolem ramen a já sklopila hlavu, protože mě uvedla do rozpaků.
A tak jsme čekaly. Když se blížila půlnoc, hluk v přední části hřbitova trochu ustal, ale stejně sem čas od času dolehlo opilecké hlaholení nezletilých parchantů. Ne, že by to bylo nějak dávno, co jsem se mezi ně sama řadila, ale jde o princip.
Pak jsem zaslechla jiný zvuk. Nejdřív příliš jemný, než abych rozpoznala jaký. Otřásla jsem se, protože se ochladilo. Padla rosa a zdálo se mi, že se z lesa mezi náhrobky přibližuje hustá bílá mlha. Držela se u země a já vyskočila na nohy, když se mi otřela o kotníky. Zamrazilo mě.
Hudba zesílila a Penny se začala kývat ze strany na stranu do rytmu valčíku. Chlad i hudba ji nechávaly naprosto klidnou. S úsměvem se postavila. „Už je to tady,“ zahlásila mi vesele. „Bude se ti to líbit, uvidíš.“
Od úst mi stoupala pára a zuby mi začaly cvakat o sebe. Melodie se změnila a teď zněla až nepatřičně vesele na tak pochmurné místo jako byl hřbitov. Neviděla jsem žádnou kapelu a Penny si mě přestala všímat, takže jsem se nemohla zeptat, odkud hudba vychází. Nevím, jestli bych vůbec v tu chvíli dokázala promluvit.
Penny najednou zaběhla za nejbližší náhrobek a začala si s někým povídat. Opatrně jsem se přiblížila.
„Tohle je Eli,“ ukázala na mě. „Buďte na ni hodní.“
Nadechla jsem se. „S kým to mluvíš?“ zeptala jsem se a snažila se uklidnit cvakající zuby. Zněla jsem směšně.
Penny se na mě podívala. „Jejda, promiň, já zapomněla.“
Udělala jsem krok zpátky, protože ke mně Penny přiskočila jako smyslů zbavená. Rozepla si bundu a odhalila tak svůj okultní arzenál. U pasu měla několik lahviček a z vnitřní kapsy vytáhla pytlík. Sáhla do něj.
„Co to je?“ chtěla jsem vědět.
„Uvidíš, neboj se,“ usmála se Penny. „Bude se ti to líbit.“
Pak, bez jediného varování, mi vrazila dlaň před obličej a foukla. Rozkašlala jsem se, jak jsem se nadýchala prachu. Když jsem znovu nabrala dech, chtěla jsem jí vynadat, ale místo toho se se mnou zatočil svět.
Chytila jsem se náhrobku, abych nespadla na zem. Penny mě jednou rukou objala a přidržela mě. „Podívej,“ šťouchla do mě mírně a já zvedla zrak.
Po zádech mi přeběhl mráz. Před námi stálo několik lidí ve staromódním oblečení. Zvláštně se vlnili ve vzduchu a já si uvědomila, že se dívám na nefalšované duchy. Roztřásla jsem se, tohle přeci nebylo možné!
„Klid, neboj se, nic ti neudělají,“ utěšovala mě Penny. „A ty pocity taky přejdou, jsi trošku umrtvená, abys je mohla vidět a abys mohla tančit. Doufám, že ti to nevadí.“
„Umr… co?“ zakňourala jsem, ale konečně se mi povedlo se narovnat a udržet se na nohách sama.
„Přežiješ to, neboj, já to přežívám už několik let,“ usmála se Penny a konečně mě pustila. „Teď můžeme tančit celou noc!“
Třásla jsem se jako ratlík a měla jsem sto chutí Penny praštit a křičet na ní, co si myslí, že dělá. Ale duchové byly všude kolem. Jednomu dítěti chyběla půlka hlavy, chlap ve fraku měl zakrvácený obličej. Penny k němu přišla a potřásli si rukou. Zdravý rozum mi radil vzít do zaječích, ale zůstala jsem. Přece jsem to slíbila.
Duchové vypadali děsivě a měla jsem z nich špatný pocit, ale usmívali se na mě, zdravili mě éterickými hlasy, ženy dělaly pukrlata a muži smekali klobouky.
„Chceš mi to vysvětlit?“ sykla jsem na Penny.
„Tanec duchů je taková tradice, která se v naší rodině drží už generace. Jsme tak trochu čarodějky. O Halloweenu jdeme na hřbitov a přidáme se k tanci mrtvých,“ osvětlila konečně Penny. „Chtěla jsem parťáka, ale protože v rodině už nezbyly žádné jiné ženy, tak jsem vzala tebe.“
Kolem mě se mihla dáma v bílém a já jsem uskočila stranou. Penny se rozesmála.
„Tak pojď, ty statečná dívko.“ Hudba přešla do rychlé polky a Penny zatleskala. „Pánská volenka!“
Přitiskla jsem se k jednomu náhrobku a založila ruce na hrudi. Penny se chytila muže s knírem a už se s ním v tempu točila mezi troskami hrobů. Tančící páry duchů se nestaraly o hmotný svět a procházely skrz kameny. Vlastně to byl fascinující pohled. Ta radost mrtvých, že můžou zase chvilku žít a bavit se. Líbilo se mi, že je Penny takhle těší.
Přistoupil ke mně vysoký mladík v námořnické uniformě. Z rukávu mu kapala voda.
„Smím prosit?“ zeptal se hlasem s ozvěnou. Teď jsem měla pocit, že rosa padla i na mě. Neochotně jsem natáhla ruku. Mladík ji uchopil a strnul.
Nevím, jak jsem překonala ty tři metry, ale zastavil mě až tvrdý náraz o Temného jezdce. Vyrazil mi dech, hlava mi třeštila a ruku jsem měla jako z ledu. Nebyla jsem schopná pohnout prsty a určitě jsem si rozbila hlavu. Možná jsem měla i otřes mozku – zvuk polky zněl zastřeně a v ozvěně.
„Co to děláte?“ slyšela jsem Penny křičet na ducha. Škrábala jsem se na nohy, dlaň jsem si tiskla k týlu, abych zastavila krvácení. Banda duchů stála přede mnou v půlkruhu. Přátelské pohledy se začaly propadat a z tváří se stávaly děsivé grimasy, ze kterých zůstaly jen lebky.
Námořník zařval nepřirozeně vysokým hlasem a já s ním, protože jsem myslela, že mi prasknou ušní bubínky.
„Eli, uteč!“ vykřikla Penny. Nenechala jsem se pobízet dvakrát a rozběhla jsem se pryč.
Duchům se ale nedalo utéct. Z každého hrobu, který jsem minula, vstal alespoň jeden. Chňapali po mně, házeli mnou ze strany na stranu a podráželi mi nohy. Kdekoliv se mě dotkly, prostoupil mnou mrazivý chlad, který mi bránil se pořádně hýbat. Špatně se mi dýchalo a srdce mi tlouklo jako splašené. Jestli mě chytí, je po mně!
Dostala jsem se na rozcestí a uviděla vedlejší bránu. Zrychlila jsem, jenže mě ledová dlaň chytila za kotník a já se s výkřikem natáhla do kamení.
Necítila jsem nohu, zato jsem cítila, jak mě štípou poškrábané dlaně. S třasem jsem se otočila. Nade mnou stála dobrá desítka duchů. Jeden mě nekompromisně chytil pod krkem a stiskl. Snažila jsem se vyškubnout, ale neměla jsem dost síly. Zuby mi znovu začaly cvakat, prostupoval mnou chlad. Před očima se mi začaly dělat mžitky a já zpanikařila. Umřu tady! Co mi na to řeknou rodiče, když zjistí, že jsem se nechala zabít na hřbitově duchem?
„Ne!“
Najednou u mě stála Penny a hodila do vzduchu prach. Nejbližší duchové se rozplynuli a zbylí zůstali stát opodál. Zalapala jsem po dechu.
„Jsi v pořádku?“ klečela u mě a kontrolovala mi rozbitou hlavu. V její přítomnosti mi bylo mnohem tepleji. „Promiň, tohle se nikdy nestalo. Nevím, co to do nich vjelo.“
Zavrtěla jsem hlavou a s pomocí Penny jsem se postavila.
„Ani nejsem tak hezká, jako tvoje babička,“ zachraptěla jsem v žertu, i když mě v krku pálilo jako čert a u rukou mi hrozilo, že se brzy zlomí jako dva rampouchy.
„To nejsi,“ pousmála se Penny opatrně. „Můžeš chodit?“
„Už jsem měla horší,“ zalhala jsem a párkrát jsem ohnula odřené koleno.
„Počkej na mě za branou. Zjistím, proč tak vyšilovali.“
Tak jsem šla ven. Mnoho duchů mě z povzdáli pozorovalo. Syčeli na mě, ječeli, někteří si se smíchem lámali vlastní ruce a krky v jasné výhružce. Ale už se ke mně nepřiblížili. Když jsem vyšla ven, bránu za mnou pokryla námraza a duchové na mě hleděli přes mříže. Trochu jsem se uklidnila, ale hrdlo jsem pořád měla stažené strachem. Jak se má člověk bránit něčemu, co je dávno mrtvé?
Penny se vrátila. Hned jsem poznala, že je zamyšlená a nervózní. Zamířily jsme pryč od hřbitova a já si oddechla, když jsem necítila pohledy duchů v zádech. Pak ani temná ulička, kterou jsme se vracely, nevypadala tak děsivě.
„Takže,“ začala jsem opatrně a mnula jsem si ruce, abych je zahřála, „proč se mě tvoji mrtví kamarádi pokusili zverbovat do vlastních řad?“
„Mysleli si, že jsi nebezpečná a chceš mi ublížit,“ vysvětlila Penny.
„Nebezpečná?“ vyjekla jsem. „To snad není pravda! Ve škole tě nonstop tahám z průserů a mám být nebezpečná? Penny, to je přece nesmysl. Proč bych ti měla ubližovat?“
Penny strčila ruce do kapes a zapíchla pohled do země. „Víš, čarodějnice jsou terčem inkvizice, církve nebo lovců už celá staletí. Pořád to trvá. Zabili i babičku.“
„Říkala jsi, že dostala infarkt,“ podívala jsem se na ni.
„Nedostala. A duchové si mysleli, že jsi jedna z nich,“ vrátila mi Penny pohled.
„Lovec čarodějnic?“ zopakovala jsem. Pak jsem pochopila pohled, který na mě Penny vrhala. „Ty jim věříš!“
Penny vyndala ruku z kapsy. Mírně se jí třásla. V dlani křečovitě svírala nůž a namířila na mě špičku. „Promiň, Eli,“ zašeptala a v očích měla slzy. „Já… já to nemůžu riskovat.“
Udělala jsem krok zpátky. „Penny jsme kamarádky, vzpomínáš? Já bych ti přece neublížila a ty mě taky ne, že ne?“
„Promiň, Eli,“ zopakovala a pokusila se mě bodnout.
Ozvalo se lupnutí a Penny najednou ležela na zemi s šipkou kuše vraženou do krku. Vyjekla jsem a zírala, jak se Penny cuká a snaží se šipku vytrhnout. Z rány jí proudila krev a tvořila na betonu louži. Penny zavzlykala, ale krev se jí teď vyhrnula i z úst a ona se začala dusit.
Ze tmy k nám neslyšně přistoupil muž a postavil se vedle mě.
„Tati!“ vydechla jsem prudce. „Co to děláš?“
Vytrhl šipku a sledoval, jak proud krve zesílil a pak postupně ustal. Penny už se nikdy nepostaví. Neusměje se. Nebude tančit s duchy. Byla to moje kamarádka a teď je mrtvá.
Zamračila jsem se. „Tu jsem přece měla zabít já.“
