Rozchod s milovanou osobou přináší vždy spoustu bolesti. Přichází pocity osamění, zrady a sebelítosti. Různí lidé se s touto zkušeností vyrovnávají pokaždé jinak. Někteří nad tím jen mávnou rukou a řeknou si: „Jde se dál,“ kdežto jiní propadají depresím. Uchylují se v zoufalství k alkoholu, někdy dokonce drogám, které jim poskytnou alespoň dočasnou pomoc před prohnilou dimenzí, kterou nazýváme realita. V nejextrémějších případech nestačí dočasný únik a dotyčný se uchýlí k permanentnímu řešení, v jaké dimenzi se objeví poté, to už je pro všechny záhadou. Já ovšem vím, jaký osud mne očekává potom co se zastaví pochody mé tělesné schránky a život nadobro opustí mé tělo. Jak jen si přeji abych nevěděla!
Když mi přítel řekl poslední sbohem a odešel ze dveří, neuchylovala jsem se k výše zmíněným extrémním řešením, ale zároveň pro mne příliš znamenal a na mé duši zanechal krvácející rány, jejichž jizvy v ní zůstanou navždy. Ještě ten večer, jsem se vydala na nedaleký hrad Házmburk, potřebovala jsem si pročistit hlavu a utřídit myšlenky. Zjevně neškodná procházka mi však připravila osud horší, než osud alkoholika, či drogově závislého.
K hradu se vztahovala legenda o duchu ženy v bílém, který se za nocí potuluje hradem a z rány na hrudi jí odkapává krev. Na místo kam dopadnou rudé kapky, prý vyrůstají červené květy. Prý to byla dcera pána hradu, která se zamilovala do syna zemana, přestože ji otec zaslíbil jinému. Svět však málokomu dopřeje štěstí a tento příběh není vyjímkou. Pán hradu poslal rytíře zkrotit draka a dcera mezitím zemřela žalem. Když se milenec vrátil, čekal na něj jen opuštěný hrad a chladné tělo ženy kterou miloval. Krásný a smutný příběh.
Cesta se vinula, kmeny ubíhali a větve se jako kostnaté pařáty natahovaly k blikajícím souhvězdím uprostřed prázdné nicoty bezedného kosmu. Postupně se mezi ustupujícími stromy začínaly černat kameny a trosky hradu a já se k nim přibližovala, přitahována téměř magickou silou. Chladný vzduch ovíval mé tělo a klid večera uklidňoval mou trápenou duši. Přicházela jsem k zamčené bráně, když v tom jsem spatřila záblesk světla po pravé straně. Mohl to být blesk, ale jasná obloha tuto domněnku vyvracela. Instinktivně jsem zavřela oči, ale nemohla jsem dlouho odolat vábení obrátit zrak tím směrem. Spatřila jsem ženu oděnou v bílém středověkém oděvu, téměř zářící v temnotě noci. Šat však znehodnocovala krev prýštící z jejích prsou. Přes děsivost této scenérie jsem nebyla schopna odvrátit zrak, natož dát se na útěk. Můj pohled zaostřil na její tvář. Byla souměrná a krásná. A poté se naše oči setkaly. Mé oříškově hnědé a její uhlově černé. Nebyla vyřčena žádná slova, ale já v tom okamžiku znala celý její příběh.
Nebyla dcerou hradního pána, ale dcerou obyčejného služebníka, a tím pádem to nebyla nepřízeň jejího otce, co způsobyla odchod muže, kterého milovala. Byl to on sám, kdo ji už dále nemiloval! Její manžel ji opustil kvůli jiné ženě a její rodina během té doby zemřela. Neměla kam jít. Vrazila si nůž do srdce. Od té doby ženský duch bloudí hradem a doufá, že jednou nalezne klid. Ale ještě jednu věc jsem se dozvěděla...
Probudila jsem se na nemocničním lůžku. Prý mě nalezli turisté na kraji cesty před branou hradu, v bezvědomí a obklopenou kvetoucími vlčími máky.
V šoku a smyslů zbavená jsem vyprávěla, co jsem té noci zažila. Nikdo mi neuvěřil a já skončila na několik týdnů v čalouněné cele. Přestala jsem tedy, a za pár dní mě mají propustit. Znám však pravdu. Proč jinak by mé oči nabraly tmavší barvy!
Vím, jaký osud mě čeká potom co se zastaví pochody mé tělesné schránky a život nadobro opustí mé tělo. Duch nebyla ta samá dívka, co před stovkami let spáchala sebevraždu. Po několika stoletích odešla z tohoto světa a její místo zaujala jiná dívka s podobným osudem. A tento úděl je určen i mně! Poté, co duše opustí mé tělo, bude bezcílně bloumat lesem s bolestí z krvácející rány v hrudi a kam dopadne rudá kapka, tam vyroste květ stejné barvy. Tak tomu bude po staletí, dokud do těchto míst nezavítá jiná dívka s podobným osudem a tento úděl bude určen jí.
