Smrt je byznys…a byznys je fajn
Blesk je blesk. V pořádku – dá se číst i v neděli. No jo, ale co největší a nejtajemnější lidské neznámo? Ano, mám na mysli Kmotru Zubatou.
Je veřejné tajemství, že každý jednou umře. Já, vy, lidi, které máte rádi, lidi, které nesnášíte, prostě každý. Začíná to už porodem – jakmile se poprvé nadechneme, začne se nám nemilosrdně odečítat čas. Ať už věříte v cokoli, nemůžete popřít, že každým úderem srdce jste blíže smrti. Každý úder znamená, že vám zbývá méně času. Počet úderů je totiž silně omezen – a i když se průměrné dvě a půl miliardy stahů zdají jako velkorysá cifra, zas tak moc to není. No schválně – sežeňte si hodinky s vteřinovou ručičkou, v klidu si sedněte a dívejte se, jak ta vyhublá svině upaluje po ciferníku. Vydržte to minutu.
Už uběhla minuta? Výborně! Můžete si tedy říct: „A do háje, právě jsem prošustroval minutu života.“ Převedeno na čísla – z vašich dvou a půl miliard úderů jsem jich právě ukradl mezi padesáti a šedesáti…to není špatný výkon na amatérského pisálka, co říkáte?
Každý se – dříve, či později – nad smrtí zamyslí. Člověk nechce přijmout, že život jednou skončí, že jednoho dne bude definitivní konec. Tento stav nebytí se živé bytosti těžko představuje. Nejpřesnější je zřejmě představa dlouhého spánku beze snů, z něhož už se člověk nikdy neprobudí. Aby se vám dnes lépe usínalo, prozradím vám jedno sladké tajemství. Nejblíže smrti jste právě, když spíte. Ne, nedělám si legraci – dýchání i tlukot srdce se zpomalí, sníží se tělesné funkce, mozek omezí svou aktivitu (byť při některých fázích spánku maká jak šílený). Všechny výše zmíněné „příznaky“ sebou přináší i smrt, naše největší neznámo.
Jak dokládají primitivní božstva a kulty, ono největší neznámo trápilo i naše předky. K jejich cti jim je nutno připočíst, že se se smrtí srovnávali o dost lépe než my. Jistě, v jejich dobách byla asi na denním pořádku, ale i tak, co za tím stálo? Asi víra, že život člověka po smrti nekončí.
Je třeba si uvědomit, že žádné náboženství nehlásá: „Po smrti je konec, smiřte se s tím!“ Všechna něco nabízejí – od jakýchsi podsvětí či světů duchů v úplných začátcích, přes reinkarnaci, až po nablýskané all inclusive nebe.
Ne nadarmo se říká, že zdi nemocnic viděly více upřímných modliteb než zdi kostelů. Jakási víra typu „smrtí to nekončí“ totiž poskytuje útěchu nejen těm, kdo mají umřít, ale i pozůstalým, jimž se možná bude lépe usínat, pokud budou věřit tomu, že jejich milovaný je na „lepším místě“. Nebudu zbytečně plkat – jistě jste sami v nějakém správně patetickém americkém filmu zažili scénu: „Táta je na tebe hrdej, Johny. Jsem si jistej, že tě dnes viděl, že tu byl dnes s tebou.“ A je jasno.
Kde je poptávka, objeví se i nabídka. Právě ona poptávka po utišení strachu ze smrti dodnes žene vpřed všechny církve a sekty, které – řečeno velice hnusně a urážlivě – profitují na strachu a obavách. K dobru církví je ovšem nutné napsat, že rozhodně nejsou jedinými hráči v oboru.
Co je z toho důležité pro fanoušky hororu? Vírou v posmrtný život se otevírá brána pestré paletě monster a strašidel – duchové, pekelníci, bůžci, bohové, démoni, andělé, atd. A také se nabízí výběr pro živého ne zrovna příjemných míst – podsvětí a třeba i to profláknuté peklo. Zcela přirozená věc, jakou smrt bezesporu je, nás paradoxně přivedla do náruče nadpřirozena.
Horor jako žánr
Výše zmíněné teoretické (a prudce neodborné) shrnutí vám mělo osvětlit, jak vzniklo podhoubí, z něhož vyrašil – námi milovaný – horor.
Kde je však jeho počátek? Na tom se odborníci – překvapivě – shodují. I přes výskyt nadpřirozených monster téměř v každé prastaré báji (jmenujte libovolný starověký národ a můžete si být jisti, že v jeho mýtech a příbězích najdete takové bytosti a scény, z nichž vám spolehlivě naskočí husí kůže), se vznik hororu datuje někam na přelom 18. a 19. století. Záměrně píšu na přelom, neboť moderní horor se prý vyvinul z takzvaných gotických románů.
Ony romány vznikaly v době romantismu (jistě mi odpustíte, když vynechám všemi protěžovaný Máj) v době, která přála emocím všeho druhu, v době, kdy byly v kurzu dobrodružné výpravy a rozervaní hrdinové, v době, kdy mladé lidi – pod návalem ideálů - lákalo prozkoumávat (v té době se rozpadající a opuštěné) hradní zříceniny. Romantismus také čerpal z minulosti, především z gotiky a národních pověstí. Zhruba v době romantismu vznikla představa rytíře na bílém koni, jenž bez bázně a hany hájí slabé. Je-li vám něco přes dvacet, zkuste se svých maminek zeptat na Sandokana a Černého korzára. Uvidíte, jak roztají. Tito dva chlápci – hraní charismatickým Kabirem Bedim – totiž do puntíku naplňují archetyp romantického hrdiny (a byli za minulého režimu hitem). Ještě lepší je podívat se na nějaký obraz z té doby – většinou je na něm voda, nějaká zřícenina (hrad na kopci, most přes řeku), výrazným prvkem bývá i nějaký strom (většinou solitér) rostoucí na útesech či nad srázem.
Právě v této době se – logicky – do literatury dostává stále více a více mystiky a tajemna (nějaká rozlehlá zřícenina či staré zatuchlé rodové sídlo – inu, to muselo představivost tehdejších autorů vydráždit k nepříčetnosti). Řečeno zcela upřímně, netroufnu si škatulkovat a přesně hledat ten bod, kde končí gotický román a začíná horor. Spokojím se tedy s tím, že vám napíši dva příklady (prý) gotického románu: „Otrantský zámek“ (Horace Walpole, 1764) a „Záhada Udolfa“ (Ann Radcliff, 1794). Co se týká dalšího pilíře žánru, nemají jasno ani badatelé. Jablkem sváru je v tomto případě „Frankenstein“ od Angličanky Mary Shelley (1818). Jedni jej označují za horor, druzí stále za gotický román. Buď jak buď, Frankenstein je nesmrtelná klasika, jíž bych se nebál zařadit do hororové škatulky.
Následuje kultovní (a evropským romantismem těžce ovlivněný) Američan E. A. Poe (publikující hlavně kolem roku 1840) se svými povídkami, z nichž některé jsou čistokrevný horor, a jehož netřeba dále představovat. Pozadu nezůstaly ani britské ostrovy, na nichž Ir Bram Stoker napsal hororovou knihu „Dracula“ (1897). Ač je – z dnešního pohledu – román „Dracula“ spíše dobrodružnou literaturou, ve své době skutečně děsil a vyváděl z míry.
Na prahu dvacátého století (či spíše těsně před prahem) se pomyslný hororový míček odráží a ze staré dobré Anglie se přes oceán vrací do Anglie Nové, kde jeden neduživý chlapeček z Providence píše své první literární pokusy. O zhruba dvě desetiletí později to zkusí znovu. Jeho prvním dílem je povídka „Hrobka“ z roku 1917. Kdo mohl tušit, že tato banální věc odstartuje kariéru největšího hororového mistra, jakého kdy nosila naše zem? Ano, přátelé, zdraví vás Howard Phillips Lovecraft, kolem něhož se vytvořila celá skupina hororových autorů (jmenuje například R. E. Howarda, jenž se znám spíše pro svého Cimmeřana Conana – nicméně sem tam si odskočil do hororového žánru; ale zmínku si zaslouží také Robert Bloch – autor knihy „Psycho“).
Deset let po smrti velmistra žánru (1947) se – shodou okolností taktéž v Nové Anglii – rodí současná hvězda hororu: Stephen King. A stejně jako námi milovaný HPL vzdával hold E. A. Poeovi, vzdává King ve svých dílech hold Lovecraftovi. Poe, Lovecraft, King – nesvatá trojice hororu.
Svět se ovšem postupně měnil – už za života mistra Lovecrafta nebyly stránky knih jediným nositelem hororu. Do hry vstoupilo taktéž plátno. Stříbrné plátno a filmový průmysl. Asi nejpopulárnějším tvůrcem filmových hororů byl Alfred Hitchcock, jehož úctyhodná filmografie obsahuje takové klasiky jako „Ptáci“ a „Psycho“ na motivy knihy Lovecraftova korespondenčního parťáka Blocha (kruh se uzavřel).
V roce 1974 vychází první Kingova kniha „Carrie“ a masové oblibě pokleslého hororového žánru nestojí v cestě už vůbec nic.
