A co vaše hodina dějepravy, princi?
Vznik hororu? Pořádně zapeklitá a svízelná věc. Dříve, než se do něčeho pustím, opět (pro jistotu) zdůrazňuji – nejsem odborník, neutrpěl jsem v tomto směru žádné vzdělání, proto berte text s rezervou.
Začnu malou oklikou. Lidský druh se neustále mění – oproti našim předkům máme méně srsti, větší mozkovnu, více centimetrů (jak na výšku, tak v pase) a tak dále. Fyzické změny dokládají četné nálezy koster, tudíž začínat debatu na toto téma nemá valný smysl, nemáte-li zrovna po ruce nějakého zarytého křesťana, jenž je přesvědčen, že vše stvořil Bůh swingovým luskáním.
Co psychická stránka? Prodělala taktéž četné změny! Nicméně věřím, že některé věci zůstávají stejné či podobné po celá tisíciletí. Moderní člověk, i člověk z Mezopotámie před Kristem, si například přeje být milován, chce zažívat pocit sounáležitosti, chce být uznáván, má sny, chce něco dokázat. Stejně jako přetrvávají tyto potřeby (které pan Maslow naskládal do krásné pyramidy), přetrvává – dle mého názoru – i láska k dobrým příběhům.
První, co do nás rodiče hustí, když přijdeme na svět, jsou pohádky. Pohádka je příběh. Chlapi, co se po práci scházejí v hospodě? Vypráví si příběhy. O tom, jak je doma štve manželka, o tom, jak je natáhli v bazaru aut, o tom, jak byli o víkendu na srazu základky. Nu a naše milé něžné pohlaví? To je – jak se říká – dobře informováno neustále.
S tím souvisí další věc. Jak člověk z doby před Kristem, tak člověk dnešní má sklony k přehánění. Když se vesnického Franty zeptáte, jak velká byla ryba, kterou v neděli vytáhl, přidá nejméně dvacet čísel (v takovém případě jej ještě můžeme považovat za vcelku pravdomluvného). Vždyť i jeden nejmenovaný a velice vážený antický řecký historik svá čísla notně nadsazoval.
Máme tedy touhu po příbězích, máme sklon ke zveličování, co dál? Deformace! Příběh – jak putuje – mění své obrysy. Řečeno polopaticky (a s dávkou nadsázky): Franta ve skutečnosti vytáhl v neděli ráno kapra dlouhého třicet centimetrů; přidal k němu dvacet; a jak tak příběh koloval od stolu ke stolu, nu nejpozději ve středu večer už to byl dvoumetrový sumec. Ve čtvrtek to ovšem může být i metrová štika, kdo ví?
Abych nebyl obviněn jen a pouze z hrubozrnných, jednoduchých a buranských příkladů, použiji nyní i něco pro ty vznešenější z vás. Skoro každý zná křesťanský příběh o Arše, kterou postavil jakýsi Noe – protože mu to řekl Bůh. Onen Bůh mu také nakázal, aby na loď vzal samce a samici každého zvířecího druhu. Nu, a pak milý a dobrotivý Bůh zaplavil celý svět. Milovníci šťastných konců nemusejí zoufat. Většina lidí se sice utopila, ale pobožný Noe s rodinou přežil.
Málokdo ovšem ví, že tento „lehce“ manipulativní náboženský příběh má různé verze. Co čert nechtěl, v podstatě každé náboženství má nějaký příběh „O Potopě světa“. „Opsali to od křesťanů!“ napadne vás. Nikoli. První verze příběhu jsou starší (o tisíce let) než celá Bible. Tak jak je to možné?
Díky pečlivé práci širokého spektra vědců asi známe odpověď. Podíváte-li se na mapu Evropy, uvidíte na sever od Turecka Černé moře. Toto moře je se zbytkem světových vod spojeno skrz průliv Bospor, na jehož březích leží turecké město Istanbul (pro starší ročníky narozené před rokem 1453 můžeme užívat i název Konstantinopol). Bosporský průliv má v užších místech kolem kilometru a dlouhý je necelých třicet kilometrů…což není pro tisíce a tisíce let dotírající živel žádná překážka. Dle všech indicií to vypadá, jako kdyby se Středozemní moře prostě a jednoduše „prokousalo“ skrz přirozenou přírodní hráz a zaplavilo území, na němž se nyní rozkládá Černé moře. A máme tu základ příběhu!
Lidem, kteří tam tehdy žili – většinou ještě lovci a sběrači, kteří se zemědělstvím ojediněle koketovali – nezbylo nic jiného, než utéct. Příběh se tedy šířil na všechny světové strany. Těžko říct, kdo v tomto případě může za fázi zveličení – zdali lidé, kteří prchali, neboť jejich – do té doby jediný a celý známý - svět pozvolna mizel pod mořskou hladinou, nebo až ti, kteří se příběh o potopě doslechli od uprchlíků. Jisté je jen a pouze to, že onen reálný základ byl pak již jednoduše zdeformován – buď účelově (Noe se modlil, plnil Desatero, přežil), či prostě tím, že putoval od úst k ústům.
Tápání v temnotě
Jak se ovšem do našich oblíbených příběhů dostává strach, který bývá většinou spojen s tajemnem a prvky nadpřirozena? Položili jste si někdy otázku, proč je pro vás cesta libovolným parkem horší v noci? Pokud ano, pak pravděpodobně znáte i odpověď na otázku předchozí. Pokud ne, čtěte další řádky se zvýšenou pozorností.
Je to velice prosté. Ve dne totiž vidíme a tím pádem i víme. V noci? Máme k dispozici jen pár lamp kategorie „bludička“, které místo opravdového osvětlení jen a pouze ukazují cestu a díky nimž jsou stíny děsivější a černá zákoutí ještě černější.
Ať chceme nebo ne, hlava nám většinou pracuje na plné obrátky. Samozřejmě, jistý základ tu je – v noci častěji potkáme zloděje či jiné kriminální živly, navíc člověk je denní tvor, takže mu tma nesedí od přírody – avšak skutečné nebezpečí nám většinou nehrozí.
Les ve dne? Pro většinu lidí krásný zážitek na čerstvém vzduchu. Les v noci? Zoufalé bloudění, divný pocit za krkem, touha být pryč, bušící srdce kdesi v krku a jako bonus kakofonie neznámých lesních zvuků obsahující takové evergreeny jako je funění a praskající větvičky. Pro většinu lidí je pak zcela nemyslitelná noční návštěva hřbitova (myslím nějaký klidnější, ne velké městské, kde se slézají feťáci), byť reálně tam nehrozí vůbec, ale vůbec nic.
Jak už jsem psal, je obrovský rozdíl v tom, když vidíme a VÍME, než když jen a pouze tápeme, pořádně nevidíme a tím pádem NEVÍME, co kde číhá. V drtivé většině případů nic, ale co kdyby! Mezi věděním a nevěděním je propastný rozdíl. Pocit nevědění, nechápání člověka děsil (a děsí) natolik, že si raději vymyslel celý panteon – někdy krvelačných – bytostí. Nevěříte?
Ve škole vám určitě dávali starý dobrý a otřepaný příklad s bleskem, od něhož naši předci odvodili božstva. Přemýšleli jste někdy nad tím proč, nebo jste se spokojili s tím, že „blesk = bůh“ a šmitec? Inu, myslím, že je to právě pocit nevědění, který může za to, že lidská představivost osázela nebesa bohy.
Vžijte se do role vyděšeného prapředka, jemuž nad hlavou zuří vydatná bouře – na zem se snášejí provazy deště, možná i kroupy, černé nebe křižují blesky, hromy hlasitě duní. Ten chudák nemá naprosto žádné ponětí o meteorologii, neví, že za bouřku může setkání teplé a studené fronty. Neví, že blesk je jen výboj elektřiny a hrom jeho neškodný doprovod.
V takovéto situaci je pro lidskou psychiku lepší vymyslet si – třeba – hromového ptáka (zdravím původní americké obyvatele). Napsáno jednoduše: až se bude bouřka opakovat, nemusí předek zažívat strach z neznáma, strach z toho, že by to mohl být konec světa; místo těchto nelibých pocitů zkrátka mávne rukou a řekne si: „To je v pořádku, to jen velký Manittou posílá hromového ptáka, možná jsme ho něčím naštvali, příště obětujeme víc a bude to v pořádku.“ Jistě, strach tu přetrvává, ale je to strach z něčeho známého, z něčeho, co mohu (či si myslím, že mohu) ovlivnit obětinou.
Pokračování příště...
