Od podlahy – co je horor?
Čtete-li tyto řádky, dovedly vás hlubiny internetu na server, který se zabývá horory – ať už ve formě literatury, filmů, her či jiných forem, jež dovolují vyjádřit děs a hrůzu. Položili jste si ovšem někdy – na první pohled jednoduchou – otázku: „Co je to horor?“ Ne? Buďte rádi. Ano? Našli jste odpověď? Nebo hryžete mříže arkhamského sanatoria?
Co se hororu týká, nemají jasno ani literární teoretici. Jak jej definovat? Jak horor pojmout? Co musí kniha mít, aby byla hororem? Kolik litrů falešné krve musí prsaté americké středoškolačky vycedit na filmovém plátně, aby byl horor hororem? A co naši nebozí, někdy opomíjení, kamarádi z vesmíru? Je skvělý film „Vetřelec“ hororem, nebo drsným sci-fi filmem? Jak se, krucinál, liší horor od svého skorobratra thrilleru? Má se zohlednit faktor času? Vždyť to, co děsilo naše babičky, dnes nerozhodí ani nejbojácnějšího školáka. Kde horor započal svou existenci?
Do televizního programu se raději nedívejte, neboť škatulky typu sci-fi horor/romantický thriller světlo na celou zapeklitou věc vskutku nevrhnou. Pomůžou kolonky kupříkladu v knižních e-shopech? Nikoli, neboť ve škatulce horor se často nabízí i červená knihovna pro náctileté dívky, jen místo mladého pohledného lorda je tam anděl či jiný nadpřirozený a citově rozháraný ksindl.
Uznávám, nejsem moc fér. Kladu otázky rychlostí kulometné palby a odpověď žádná. Proto se nyní pokusím – aspoň na část – odpovědět. Ještě upozorňuji, že jsem neutrpěl žádné odborné vzdělání na toto téma, takže jde o čistě subjektivní úvahy a myšlenky doplněné o několik obecně přijímaných stanovisek.
Horor! Thriller! Horor! Thriller...
S dovolením bych začal asi nejzapeklitější otázkou. Jak rozeznat horor od jeho příbuzného thrilleru? Jde to vůbec? Je to k něčemu?
Teorie jsou (dle nesmrtelné tety wiki) dvě: první z nich praví, že horor vyvolává (či by aspoň měl vyvolávat) strach – konzument tudíž nemá mít srdce v krku, protože jeho oblíbená postava je v nebezpečí, ale kvůli samotnému nebezpečí; thriller pak – prý logicky (haha) – vyvolává napětí – konzument se tedy obává o osud protagonistů, není děšen – pardon – napínán samotnou hrozbou nebezpečí.
Připadá vám to krkolomné? Mně také. Jistě, při troše snahy se dá definovat rozdíl mezi napětím a strachem, avšak hranice je někdy, hlavně v praxi, proklatě tenká. Například těžce zkoušený arachnofobik, jenž nalezne na zdi skákavý druh pavouka, bude pociťovat strach – má přeci fobii; zároveň však bude napnut jak struna, protože pavouk na něj může kdykoli skočit. Nyní otázka: Je to pro něj zážitek spíše hororový, nebo thrillerový?
Dále – jak poznám, z čeho jsem zrovna napnut/strachován? I v thrilleru, kde bych se – dle teorie – měl bát spíše o hrdinu, mohu být děšen samotným nebezpečím a na postavu z vysoka kašlat (což není neobvyklý jev, neboť postava může být napsána velice nesympaticky, případně hrána extrémně nesympatickým hercem). Hm, tudy cesta k jasnému rozlišení hororu a thrilleru zřejmě nepovede, ačkoli hrubé obrysy by tu asi byly.
Teorie číslo dvě je poněkud méně komplikovaná: v hororu hrají prim nadpřirozené síly, v thrilleru reálné hrozby. Na první pohled je vše jasné. Upír? Horor. Vraždící maniak? Thriller. Maniakální satanistický leprikón s bipolární poruchou? Horor. Jiří Paroubek? Thriller. Jenže… Nic není tak jednoduché, aby z toho nějaký přechytralý šťoura nemohl udělat poměrně složitou věc.
Kupříkladu film „Čelisti“ – je to horor, nebo thriller? Dle druhé teoretické poučky jasný thriller, ale stejně tak i horor. Jak je to možné, ptáte se? Vše záleží na tom, jak hluboko budete rýpat. Žralok je věc velice reálná – thriller. Vychytralý žralok, který cíleně požírá šťavnaté a sladké lidské masíčko? Nadpřirozená věc (pro úplně největší šťouraly: ano, vím, film je inspirován skutečnými událostmi).
Dáte-li si práci, zjistíte, že většina napadení velkým bílým žralokem se odehrává spíše náhodou (čti: nějaký surfař nerespektuje varování a dráždí žraloka bosou nohou); skutečný žralok není mstivé zvíře, co se naschvál producíruje kolem břehu a čeká na lidskou paštiku v neoprenu. Žralok se ke břehům dostává spíše náhodou. V neposlední řadě je nutné zmínit, že lidské maso není pro tyto dravce žádná extra bašta – oběti žraloků jsou (byť se to přes utrhané končetiny zdá skoro absurdní) spíše ožužlané, ochutnané, vyplivnuté.
Film „Čelisti“ je pro teoretiky hororu oříšek sám o sobě, neboť ani aplikace první teorie z něj jasného příslušníka dané škatulky nedělá. Bojí se divák žraloka? Bojí se divák spíše kvůli tomu, že žralok ucvakne hlavu Brodymu?
Vrátím se ke druhé teorii a škodolibě naservíruji další z příkladů, v nichž tato poučka zcela selhává. Zřejmě každý milovník – už jsem chtěl napsat hororu, ale co já vím, třeba preferujete thriller – napětí/strachu se někdy setkal s dílem, v němž nemá jasno ani po poslední straně/závěrečných titulcích. Byl hrdinův strach nadpřirozeného původu? Šel po něm skutečně ďábel? Nebo se hrdina stal obětí nějaké psychózy a vše rádoby nadpřirozené byly jen a pouze halucinace a jiné výplody choré mysli? Povede-li se dílo tohoto ražení, má fanoušek strachu/napětí vystaráno minimálně na několik hodin – neboť neustále přemýšlí, co je pravděpodobnější. Z pohledu teoretika je to však katastrofa. Naprostá.
Abych odpověděl na otázky položené v úvodu. Jde rozeznat horor od thrilleru? Moc ne, i když nějaké „čistokrevné“ kousky by se jistě našly. Ctěný čtenář nicméně nesmí zapomínat na jednu věc – v některých případech výše zmíněné poučky nefungují, respektive výsledek rozhodnutí horor/thriller záleží – více než na čemkoli jiném – na subjektivním hodnocení konzumenta díla.
Praktičtější otázka – „Je to k něčemu?“ S klidným srdcem mohu odpovědět, že je to zbytečnost. Škatulkování většinou ničemu neprospěje, u hororu tomu není jinak. Stejně, jako jsem pitval rozdíly mezi hororem a thrillerem, bych mohl pitvat rozdíly mezi fantasy a hororem (neboť máme fantasy s hororovými prvky, ale i horor s fantasy prvky...), sci-fi a hororem (již zmíněný „Vetřelec“) a podobně. Kde je ona hranice, která dělá z díla „to s prvky toho“? Netuším. Mnohem lepší, než hloubat nad škatulkou, je pustit se do díla a (omluvte mě, ale použiji už jen výrazu „horor“) nějaký ten horor – v jakékoli podobě – si dopřát.
Pokračování příště...
