Temná věž VII: Temná věž

Stephen King - The Dark Tower

Originální vydání: 2004, Donald M. Grant Publisher, Inc., New York

České vadání: 2006, Beta-Dobrovský, Praha

Překlad: Linda Bartošková

   Původně jsem měl v úmyslu vydávat na Necronomiconu články o Kingových knihách postupně tak, jak je publikoval sám autor, ale v našich končinách konečně vyšla závěrečná kniha ságy Temná věž a já se tedy rozhodl hodně přeskočit a napsat recenzi až na sedmý díl. Jde o novinku, což je jeden z hlavních důvodů. Mimo jiné je ještě nutné uvést jednu věc, proč jsem knihu recenzoval, i když se nejedná o čistě hororové dílo. Ale ona čistě hororová v podstatě není žádná Kingova kniha, ovšem zde více než jinde se prolíná několik žánrů, což tvoří příběh jedinečným. Mezi ty hlavní a stěžejní patří sci-fi a fantasy, zvláště na druhé jmenované nejsme u Kinga tolik zvyklí, sem můžeme řadit pouze Dračí oči, který je více pohádkou, ale sci-fi není u tohoto autora nic nového. Stačí jmenovat Running Mana, Tommyknockery nebo Pavučinu snů. Zvlášť prvně jmenovaný je čistou science fiction. Temná věž v sobě kloubí tyto dva žánry, ale samozřejmě také ten, díky němuž je spisovatel tolik oblíbený, tedy horor. Prvků zde najdeme nespočet, ať už se jedná o upíry nebo jiné bestie, či tíživou atmosféru, která na hrdiny čeká na mnoha místech jejich putování.
   Temná věž je však jedinečným počinem nejen díky skloubení několika žánrů, patří mezi ně dokonce i western, i když v kingovské podobě, ale také stylem, jakým je psána a jakým je příběh vyprávěn. Heptalogie je totiž plná odkazů na různá jiná díla, kdy ty odkazy jsou mnohdy mnohem víc. Tím myslím pátou knihu s názvem Vlci z Cally, kde je naprosto dokonale patrná inspirace Kurosawovým filmem Sedm samurajů. Ale odkazy jsou mnohem častější. Setkáváme se se jménem Harryho Pottera, kniha Čaroděj a sklo bere zase inspiraci v Čaroději ze země Oz. Prolnutí žánrů je v Temné věži natolik poutavé, že těžko najdete podobné dílo, které by všechny tyto styly dokázalo tak skvěle skloubit.
   Temná věž byla doslova v jednom zátahu napsána spolu s pátou a šestou knihou, tedy Vlky z Cally a Zpěvem Susannah. Čím to, že první čtyři díly vycházely v rozmezí patnácti let, kdežto poslední tři publikoval King v letech 2003 a 2004? Odpovědí je rok 1999, kdy spisovatele srazilo auto a on měl velké štěstí, že přežil. Snad kvůli této události si uvědomil svou smrtelnost a rozhodl se, že ságu dokončí co nejrychleji, aby podobná nehoda neukončila jeho život předtím, než by odvyprávěl celý příběh. Tohle se mu podařilo a čtenáři celého světa už nyní mohou vědět, jak to s Rolandem a jeho ka-tet dopadlo nebo nedopadlo.

   Příběh Temné věže navazuje přesně tam, kde skončil Zpěv Susannah. Jake s Ochem a otcem Callahanem (postavou z Prokletí Salemu) hodlají vstoupit do bašty upírů Jižanské prasátko, aby našli Susannah, která má porodit Rolandova ďábelského syna. Roland s Eddiem jsou zatím v Klíčovém světě (světů je totiž mnoho, ale je jen jeden nejdůležitější), kde se setkali se Stephenem Kingem. Musím přiznat, že tahle pasáž ve Zpěvu Susannah mě pěkně šokovala. Aby autor vložil sám sebe do vlastní knihy a to do postavy, která je nesmírně důležitá pro chod celého vesmíru, mi připadalo hodně nafoukané, ale po přečtení Temné věže jsem si řekl, že to ani jinak být nemohlo. Vždyť kolik autorových knih má v sobě něco z Rolandova příběhu? Prokletí Salemu (otec Callahan), Svědectví (Randall Flagg anebo snad muž v černém?), Nespavost, Dračí oči, Srdce v Atlantidě (postava Teda Brautigana, která se v sedmém díle také objeví) a nakonec i romány ve spolupráci s Peterem Straubem Talisman a Černý dům. Jak King sám říká, svět pistolníka Rolanda Deschaina ho provází celou jeho tvorbou. Je tedy jen logické, že jako jednu z důležitých postav vložil sám sebe.
   A Temná věž je skvělou a rozsáhlou tečkou, i když kdoví, možná ne úplně konečnou, za tímto úžasným příběhem spojujícím v sobě postkatastrofický a fantastický, místy až pohádkový svět. Kniha má pochmurnou, smutnou atmosféru, neboť všichni vědí, že k Temné věži musí Roland přijít sám. „Smrt, ale ne pro tebe, pistolníku,“ řekl muž v černém, když Rolandovi na začátku jeho cesty věštil z karet, a říkal tehdy naprostou pravdu. Roland neumírá a přichází až ke svému vysněnému cíly. Co uvidí na vrcholu Temné věže? Jak se vypořádá s Karmínovým králem, který zešílel? Odpovědi na otázky v knize jsou, ale možná se některým milovníkům této ságy líbit nebudou. Ale dle mého Stephen King zakončil příběh přesně tak, jak to muselo být. Žádný „happy end“, i když i ten tam trochu je, ale ne pro Pistolníka, žádný jasný závěr, ale přesně konec ve stylu celého příběhu. Neboť ka je kolo a to si musíme pamatovat.
   S romány Pavučina snů a Z Buicku 8 se zdálo, že Kingovi dochází dech, ale třemi závěrečnými knihami Temné věže ukázal, na co si šetřil síly. Vložil je všechny právě do nich a ukázalo se, že naprosto věděl, co dělá. Otázkou však zůstává, jestli mu zbyly ještě nějaké další. Zdá se, že ano, protože už se na nás chystá další román The Cell (Mobil), ale mám pocit, že King už se těžko překoná, ale kdo ví. U tohohle spisovatele rozhodně nikdo. Ještě může něčím překvapit.