Tanith Lee: Dark Dance
Laser, 1999, 294 stran
Ráchel je svým způsobem nicka. Z přesvědčení a vlastního rozhodnutí. Po nepříznivém dospívání v neúplné rodině, sužována vzpomínkami na matčinu ne zrovna příjemnou a netypickou výchovu, je Ráchel nejraději sama. Se svými knihami, ve svém malém útulném bytě, kde tráví čas, pokud není zrovna v práci v knihkupectví. Jenže jednoho dne dostane dopis, v němž ji rodina jejího otce zve mezi sebe. Ona zpočátku odmítá, ale vyslanci rodiny jsou neúnavní a v životě Rachel začne docházet k nepříjemným událostem, které ji nakonec přimějí své rozhodnutí změnit. Po příchodu do domu jeho otce, mezi rodinu Skarabeů, Ráchel odhaluje, že rodina žije podle svých, opravdu podivných pravidel. Do nich ji chtějí zatáhnout, aby bylo tradicím učiněno zadost. Zjišťuje taky, že její otec stále žije a když se s ním setká, cosi se s ní stane. A stane se něco opravdu zlého, něco, co ji přiměje z domu utéct. Jenže po dvanácti letech jí rodinné nitky opět dostihnou a přitáhnou, prostřednictvím její dcery Rút.
„Temný tanec“ je na první pohled a pozorné přečtení velmi nezvyklý horor. Horor lavírující na pomezí hned několika přívlastků – mysteriózní, snový, psychologický, temný, atmosférický, „weird“, přebal knihy dokonce hovoří o typicky hitchcockovském hororu. Všechno toto sedí. Obsahem a vyzněním opravdu netuctová záležitost, která ční nad běžnou mainstreamovou produkcí. Tu a tam z četby dýchá až atmosféra Havlíčkova „Neviditelného“, protože dům a jeho rodina jsou opravdu zvláštní. A zvláštní je nejvýraznější slovo, které „Temný tanec“ vystihuje. Stejně jako temný, tísnivý a atmosférický.
„Temný tanec“ není přímočará a jasná záležitost, nechytne a nevrazí vám ruku přímo do včelího úlu. On vás nechá pobíhat kolem a poslouchat jen to zlověstné bzučení. A právě tím bzučením, tedy něčím ne přímo viditelným, ale silně a jasně tušeným, nechá ve vaší mysli vyvolávat různé děsivé obrazy, co všechno by se mohlo stát. Příběh není na první pohled prohlédnutelný a jasný, ale dokáže nastínovat všechny potřebné scény, všechny nutné věci, které musí být sděleny a odhaleny, dokáže navigovat čtenářovu mysl tak, že moc nefabuluje, ale vytváří přesně to, co má.
Kromě toho je však „Temný tanec“ silně a výrazně ženský román. Dnes podobných vzniká hodně a možná to snad už i nedokáže tak překvapit, tou svou ženskostí. Ale v tehdejší době, obzvláště, prolne-li se do celkového pohledu jedna výrazná složka celého románu, tak je to velmi silný a působivý příběh. Ona vnímavá a pochopitelná „ženskost“ toho románu působí až kontrastně s tím, že hlavní hrdinka není vlastně nějak výrazně sympatická postava. Působí odtažitě, od kohokoliv, čehokoliv, od světa, od všeho, co ji obklopuje. Je odevzdaná a vnitřně permanentně na cosi naštvaná. Když se pak v jejím zamračeném a zamlženém životě objeví jeden zářný bod, upne se k němu, i když jí všechno našeptává, že to není dobře a správně.
Je to příběh o postavení ženy ve společnosti, o místě jedince v příboji civilizace, o individualitě a komunitě, o mezilidských vztazích, rodině a tradicích. O proměnách lidského života i světa napříč časem. Je to hluboký příběh, který vyděsí nejvíce, když se nad ním a jeho dějem zamyslíte. V tom je jeho největší síla.
