„Je vám dobře?“
Hlas zněl lehce znepokojeně.
„Ano,“ řekla. „Jistě.“
A co by mi asi mělo být?, pomyslela si navztekaně. Jen se mi trochu zatočila hlava. Na okamžik sevřela čelo do dlaní a nepříjemně ji překvapilo, jak hrubá a lepkavá se jí pod bříšky prstů zdá vlastní zpocená kůže. Zhnuseně promnula vrásky kolem očí. Budu muset vyměnit kosmetičku, napadlo ji. Ta kráva ze mě jen tahá peníze a výsledek?
Vstala.
Motám se, blesklo ji. Panebože, ještě tohohle trochu. Napřáhla ruku a dlaní se opřela o prasklé bleděmodré sklo stolku pod zrcadlem. V tu chvíli si uvědomila, že to tady nepoznává. Rozechvěle vydechla. Nazelenalá holka, co stojí vedle a vyplašeně mě sleduje, bude asi kadeřnice. Jo, přece jsem šla na barvu…
„Zaplatím,“ polkla těžce. Kde mám kabelku? Sakra, kam jsem ji mohla položit? Bezradně zašátrala po chladné skleněné ploše a několikrát zmateně přejela prsty klikatou prasklinu. Divný, nikdy před tím jsem si jí nevšimla.
„Asi ji máte v kapse,“ řekla ta holka. „Peněženku,“ dodala. „Jako vždycky.“ Vypadala trochu poplašeně. „Nechcete trochu vody?“
Tuhle taky neznám, došlo Ireně. Probůh, to je snad nějaká učnice. Určitě budu mít ránu. Jak jsem mohla něco takovýho nechat sahat na svojí hlavu? Co si myslej, že jim za zpackanou práci nějakýho fracka budu ještě platit?
Překonala tupou bolest mezi lopatkami a pomalu se narovnala. Zachrupalo to. Asi jsem to včera na zumbě trochu přehnala, napadlo ji, ještě než se podívala do zrcadla.
„No tohle!“, vydechla šokovaně. „Co jste mi to udělali s hlavou?“ Nevěřícně zajela prsty do hlubokých plesnivě šedých koutů nad čelem a přitiskla je na probleskující plešku.
Zabiju ji, rozklepala se. Já tu káču snad oddělám. Zaplatí mi paruku, odfrkla si zuřivě. Já…
„Jako vždycky,“ učnici se bezmocně třásl hlas. „Stejně jako minule, opravdu, pane Jeřábek…“
Kolena, uvědomila si, Irena. Klepou se mi kolena. S očima neustále nalepenýma na zrcadle těžce dosedla do připraveného křesla.
„Pane Jeřábek?“
„Evo,“ slyšela vykviknout to děvče. „Evo, prosím, pojďte rychle ke mně!“
„Asi se mu udělalo špatně,“ neslo se kolem Ireny jako z mlhy. „Najednou měl takovou divnou barvu. A nic si nepamatuje, je celej takovej zmatenej. Záchranku,“ zaslechla ještě. „Zavolej záchranku, než nám tady dědek exne.“
„No tak, pane Jeřábek,“ lékař byl vysoký a mohutný a táhl z něho lehký závan koňaku. „Jak se dneska cítíte?“
Já neznám žádnýho podělanýho Jeřábka, chtělo se jí ucedit. Neznám žádnýho takovýho plesnivýho, smradlavýho, tlustýho dědka s vyžranejma zubama, co se na mě posledních čtrnáct dní cení ze zrcadla. Co se, kurva, stalo? Popotáhla a třesoucími se prsty vytáhla z balíčku na stole papírový kapesník.
„Ale, ale,“ pronesl lékař shovívavě. „Měl jste lehkou mrtvičku, malá rehabilitace to spraví. Pošleme vás na pár dní do léčebny, než si zase na všechno vzpomenete. Takové skoro lázně,“ zaculil se.
Na psychiatrii, došlo jí. Pošlou mě do pakárny.
„Dáte se zase do kupy.“ Lékařův profesionálně soucitný tón nešel dohromady s jeho lhostejným výrazem. Vleče se to, pomyslel si. Mrkl na zápěstí. Ještě dvě hodiny. Dal bych si panáka.
„Projedete se sanitkou,“ řekl přátelsky. Hlavně, ať ten dědek nezačne zase ječet a zdrhat. „Dáme vám malou pilulku,“ usmál se. „Aby vám nebylo špatně.“
Mlčela.
Budu si na to muset zvyknout, napadlo ji o pár dní později. Začít slyšet na Jeřábka, jestli se odtud chci vůbec někdy dostat. Ušklíbla se. Myslet, jako chlap. Dá se to naučit? Taky musím něco udělat s tímhle, s odporem se dotkla chlupaté pneumatiky, vyhřezlé z erárního pyžama. Zhubnout to panděro, než mě sklátí vysokej cholesterol.
S lehkým znepokojením zaregistrovala, že svoji neutěšenou situaci konečně přestává tak bolestně řešit. Tu strašnou nespravedlnost osudu, skutečnost, že k něčemu takovému vůbec může dojít. Jak se to mohlo stát? Co se vlastně stalo? Cítila se otupěle.
To ty prášky, co do mě cpou. Uvědomila si, že má hroznou chuť dát si vychlazenou plzeň.
Musím odtud vypadnout, došlo jí. Co nejrychleji. Musím najít toho dědka, toho zatracenýho Jeřábka, co si teď někde válí šunky v mým pěstěným udržovaným těle. Kristepane - vzpomněla si na svoji skoro neovladatelnou chuť na pivo. Co ten možná vyvádí s mou ubohou tělesnou schránkou. Radši o tom nepřemýšlet.
„Nemáte tu nějakou paní Irenu Sylvánovou?“, zkusila to poněkolikáté zlehka na ošetřovatele. „Příbuzná, tuším,“ dodala na vysvětlenou. „Jiný jméno se mi zatím nevybavuje.“
„Ne,“ odtušil po krátkém zamyšlení zřízenec. „Ani jsme myslím neměli. Už jsem se ptal doktora. Nemáte ji ani v kartě jako nějakou přízeň.“ Slizce se zašklebil. „To asi bude nějaká stará láska, na kterou nemůžete zapomenout.“
To si piš, pomyslela si.
„Propouštěcí zpráva,“ sykla upjatě vrchní sestra. Recept, dávkování znáte? Máte ho v papírech. Vaše občanka. Klíče od bytu,“ praštila na stůl skromným svazečkem. „Trefíte domů?“
Kouknu se na adresu v občance a najdu si to, ty krávo, pomyslela si Irena. Nahlas pochopitelně neřekla nic. Vrátím se do brlohu toho dědka, uvažovala. Vrátím, to je děsnej výraz. Jak se můžu vrátit někam, kde jsem nikdy nebydlela?
„Máte příjemné sousedy,“ řekla už o malinko laskavěji sestra. „Ptali se na vás. Že prý jste moc hodný člověk.“ Nevěřícně si Irenu přeměřila. „No…“
Na ty já ti víš co, pomyslela si Irena.
„Těším se,“ vytlačila ze sebe. „Už se nemůžu dočkat.“
Chtělo by to vydesinfikovat, otřásla se odporem, když otevírala okno v kuchyni. Všechno. Litry desinfekce. Ten smrad! Babu od vedle jsem naštěstí odpálkovala. Prej – to se nám tady stejskalo, pane Jeřábek, bez vás tu nebyla žádná legrace. To víš, že jo. Taky že už nebude.
„Promiňte,“ řekla nahlas. „Ještě mi není dobře a mám v tom nějakej zmatek. Někdy jindy,“ odstrčila zkoprnělou sousedku loktem a práskla za sebou dveřmi.
Co udělám? Co teď budu dělat? Usedla na pocintanou kuchyňskou židli před otevřené okno a upřela nevidoucí zrak do prašné šedi vnitrobloku.
Měla bych si lehnout, uvažovala. Vyspat se na to. Zítra je taky den a určitě mě něco napadne. Nahlédla do ložnice. Bože, ten dědek je ale čuně. Vyndala ze skříně čisté prostěradlo s povlečením a štítivě převlékla postel. Než ulehla, úplně automaticky vytáhla z lednice láhev piva a labužnicky ho do sebe obrátila. Svijany, mlaskla si, než s lehkým úděsem zapadla pod peřinou do milosrdného nevědomí.
Odkud začít?
Vstala až kolem desáté. Slunce už pálilo a nemilosrdně prosvěcovalo všechny kouty Jeřábkova sešlého příbytku. Moc peněz tu teda nemá, povzdechla si stísněně, poté, co prohrabala poslední šuplík v příborníku a s odporem projela obsah polorozpadlé špinavé peněženky. S tím zrovna díru do světa neudělám. Kdy asi bere důchod?
Váhavě otevřela trpělivě ťukající sousedce - budu muset, došlo jí, než babu ještě napadne, že se mi zase něco stalo a zavolá doktora nebo přímo zpátky do cvokárny. Tam už teda ne, to nikdy.
Usadila sousedku na volnou židli, přemohla se a dokonce jí uvařila kafe a s potěšením přijala nabídnutý koláč. Přece jen už měla hlad.
„Dobrej,“ řekla uznale.
„No jo,“ zapýřila se sousedka. „Ten jsem pekla hlavně pro vás. Dyť já vim, že borůvkovej máte nejradši.“ Usrkla kafe a popustila stavidla. „Jsem tak ráda, že se vám nic nestalo, pane Jeřábek. Že jste zpátky. Vás by teda byla opravdu škoda, takovýho hodnýho člověka. Vždycky říkám céři, fajn lidi odcházejí první, taková nespravedlnost a největší šmejdy nám tady ten nahoře klidně nechá.“
Mlela a mlela, Irena ji poslouchala jen na půl ucha, tak, aby to nevypadalo příliš neuctivě a také aby jí třeba něco důležitého neušlo. Je potřeba nenápadně zjistit, co Jeřábek dělal, kde má kamarády, kam nejradši chodí. Určitě se na svoje oblíbený místa zajde podívat. Hajzl, uvažovala Irena. V mým těle. Dostanu ho zpátky, kdybych toho šmejda při tom měla oddělat. Jenže, napadlo ji s hrůzou. Co když on tu svojí sešlou, tučnou a sklerotickou figuru už zpátky nechce? Co když je mu v mojí kůži mnohem líp? To se na svoje známý fleky zrovna nepohrne. Nebo si třeba nevzpomíná? Já si přece taky nepamatuju, kde jsem dřív bydlela, jinak by mě tam ten zmetek už dávno měl.
Cítila, že se jí začíná dělat špatně. Ještě mě tu znova klepne, a to bude konečná, orosila se.
„Musím ven,“ skoro zvrhla židli, jak rychle se snažila vylifrovat užvaněnou sousedku. „Ven!“
Co si ještě pamatuju?
Dupala s funěním po chodníku a cítila, že se nechutně potí.
Kadeřnictví, šla jsem přece ke kadeřnici. Barvu a novej sestřih. Bylo mi divně, tak nějak horko… Asi jsem musela na chvíli usnout. A pak… Už jen ten dědek, Jeřábek. Stolek s prasklou deskou. Kde to bylo?
Zastavila se, vyčerpaně se opřela o stožár pouliční lampy a chvíli zírala do kanálové mřížky pod nohama, nechutně olepené zaschlými žvýkačkami.
Kam mohl chodit Jeřábek k holiči? Určitě to nebude daleko. To není jako ženská, která je ochotná zajet klidně i do vedlejšího města, když si myslí, že tam s ní provedou něco bombastickýho, a je jí skoro jedno, za kolik, pokud na to teda má. A Jeřábek je navíc holá prdel.
Podvědomí, napadlo ji najednou. Musím zapojit podvědomí. Prostě na nic nebudu myslet, jen půjdu.
„Tak jste zpátky, pane Jeřábek. To jsem ráda.“ Hlas zněl skutečně radostně. Komu mohl takovejhle dědek chybět, napadlo Irenu. Zvedla oči, a uvědomila si, že stojí před výlohou kadeřnictví. To je ta holka, došlo jí. Co mě tenkrát stříhala. Teda vlastně Jeřábka, došlo jí znechuceně.
„Uděláme fazónku?“ usmála se ta krůta.
Proč ne, zauvažovala Irena. V duchu přebrala neutěšený obsah Jeřábkovy splasklé peněženky. Až ho najdu, řekla si, a zase se vyměníme – raději nepřemýšlela o realizaci něčeho takového (když to šlo jednou, podruhé to musí také fungovat, ne?) – tak ať si dědek vyjde, jak chce.
„Vy jste takovej milej pán,“ předla ta holka. „Měly jsme strach, abyste nám nadobro neodešel. Já vím, vždycky jste tvrdil, že člověk, co je spokojenej se svým životem, se nemusí bát ani umřít, ale…“
Spokojenej, ušklíbla se pro sebe Irena. S čím mohl být ten dědek tak spokojenej? S tou ubohou špeluňkou a prázdnou peněženkou? S pivem v ledničce? S užvaněnou sousedkou? No, ráda mu to všechno zase dopřeju.
„Víte slečno,“ řekla opatrně. „Já si toho zrovna moc nepamatuju. To odpoledne – co se tady vlastně stalo?“
„Udělalo se vám špatně,“ usmála se učnice. „Myslela jsem, že… To by byl opravdu pech, ve stejnou dobu, a hned dvakrát. Přestali by nám sem chodit lidi.“
„Dvakrát?“
„Oholím vás gratis, jste už docela zarostlej,“ culila se. No, vedle v dámském,“ pokračovala. „Jedna paní. Měla zrovna na hlavě barvu.“
„A co se s ní stalo?“
„Srdeční zástava, nebo tak něco. Já přesně nevím. Nerozrušilo vás to?“
Irena cítila, jak se jí scvrkává žaludek.
„To je náhoda,“ řekla. „A kde leží, nebo už je doma? Možná by nebylo od věci za ní zajít a koupit jí kytku.“
„To je od vás hezký.“ Irena cítila, jak se ta holka najednou zarazila. „Ale… I když vlastně, koupit kytku byste mohl, ale já neznám její jméno, abyste se na hřbitově zorientoval.“
„Na hřbitově?“ Sucho v puse. To ne, tohle se přece nemohlo stát.
„Za městem, prý leží na tom malým starým hřbitově. Holt jste si ten den vybral štěstí právě vy, a to je dobře,“ pousmála se. „Děvčata z dámského říkaly, že to byla pěkná megera.“
„Na hřbitově,“ hlesla Irena. Chtělo se jí křičet. „Na hřbitově.“
Je to zvláštní, napadlo ji. Divnej pocit, chodit mezi hroby a hledat vlastní jméno. Proč to dělám? Z hlíny už si jí přece nevytáhnu. Sevřela v ruce skromnou kytici, koupenou u hřbitovní brány. Kamufláž, aby někdo nečučel, proč tady tak dlouho bloumám jen tak. Můj hrob. Ne, nevěřím tomu. Něco takovýho určitě není možný.
Pohladila si čerstvě oholenou bradu. Gratis, odfrkla si opovržlivě. Dědek byl zřejmě oblíbenej.
Procházela hřbitovem a hledala čerstvé rovy. Věnce. S každým neznámým jménem přečteným uprostřed svíček a květin narůstala její úleva. Vždyť jsem to říkala, je to nesmysl.
Málem jsem minula, došlo jí, když už skoro odcházela. Zasychající hlína, jen jedna dávno zvadlá kytka. Žádné svíčky. Irena Sylvánová. Třásly se jí nohy. Irena Sylvánová, Irena Sylvánová. Třeštila oči, ale pořád to tam bylo. Ne, panebože, tohle ne. Co teď budu dělat?
Přidřepla a zdrceně položila květiny mezi hrudky tmavé hlíny. Moje krásná, vypracovaná figura. Těch diet. Posilovna, kosmetika každý čtyři týdny. Luxusní pleťový krémy, pečlivá kadeřnice – chtěla jsem si nechat naplést vlasy, perfektní gelový nehty, taky řasy, naposledy mě stály skoro litr… Mý nový pevný trojky… Všechno je to v hajzlu, zahrabaný tady dole, a já…
„Promiňte.“
Vzhlédla.
„Podám vám ruku.“
Dívka byla mladá a hezká a měla už lehce zakulacené bříško. Někoho Ireně připomínala, ale zaboha si nemohla vzpomenout koho.
„Promiňte,“ řeklo to děvče znova. „Vidím, že sem dáváte matce květiny. Víte, já vás neznám, ani si na vás nevzpomínám. Ona moc o lidech nemluvila. Tedy,“ dodala rozpačitě, „dobře nemluvila. Odkud jste se znali?“
„To už je dávno,“ řekla roztřeseně Irena. „Matce?“ Tak moje dcera, vůbec jsem ji nepoznala. „Teprve dneska odpoledne jsem se dozvěděl, že umřela…“
Jak si mě ta holka prohlíží. Proč?
„Vy vypadáte, tak mile,“ poznamenala ta mladá žena. „Vůbec mi k ní nesedíte. Ona matka,“ na chvíli se zarazila. „Matka nebyla dobrý člověk, víte.“
„Nevycházely jste spolu?“
„Ne,“ usmála se. „Nevycházely. Ona – vždycky myslela hlavně na sebe. Na peníze. Majetek. Chtěla, abych to dítě dala pryč,“ pohladila si břicho. „Nedokázala si představit, že by jí někdo mohl říkat babi…“
„To snad,“ Irenu nenapadalo, co by na to řekla.
„Tadeáše taky nesnášela,“ dívka ukázala směrem k mladému muži, co postával na cestičce mezi hroby. „Přestala se s námi stýkat, když jsem se vdala.“ Zapálila svíčku a chvíli sledovala, jak si letní vítr pohrává s plamenem.
„Víte, ona měla ze smrti hrůzu,“ řekla pak. „Nikdy nechodila na hřbitovy, nechtěla o něčem podobném ani slyšet. Chovala se, jako by se jí něco takového, jako je třeba stáří, nebo smrt ani nemohlo týkat, a přitom se toho strašně bála… Někdy jsem si myslela, že by byla schopná udělat cokoli, jen aby se tomu vyhnula. Kdyby to šlo,“ povzdechla si. „Nechám vás tady,“ dodala jemně. „Rozloučit se, jestli jste byli přátelé.“ Tiše odešla.
Irena dosedla na okraj hrobu a šokovaně zírala mezi drobné žluté kamínky pískové cestičky. Je konec. Zůstanu tady takhle. Senilní tlusťoch se všema neduhama stáří. Uvědomila si, že se jí už zase chce čůrat. Prostata, skoro zavyla. Plesnivej dědek, a navíc zcela zřejmě nemajetnej. Zabořila tváře do dlaní a neovladatelně se rozvzlykala.
„Zvláštní,“ poznamenala dojatě mladá žena, když ještě naposledy otočila hlavu zpátky ke hrobu. „Jak pláče,“ rozechvěle sevřela ruku svému doprovodu. „Takovej milej dědoušek.“ Pevně stiskla prsty, a s potěšením si vychutnávala hřejivé bezpečí velké mužské dlaně.
„Asi ji musel hodně milovat.“
