Sick Nurses
Suay laak sai
Thajsko, 2007, 82 minut
Režie: Piraphan Laoyont, Thatsaporn Siriwat
Hrají:
Dollaros Dachapratumwan (Jo)
Wichan Jarujinda (Dr. Taa)
Kanya Rattapetch (Ae)
Chidjan Rujiphun (Nook)
Chon Wachananon (Tawan)
Ase Wang (Yim)
Jeden lékař v nemocnici to táhne s šesticí mladých a krásných sestřiček (a také se svým kamarádem). Když to jedna z nich, jménem Tawah, zjistí, ztropí scénu, při níž ji lékař a ostatních pět dívek zabijí. Jenže podle jedné z tradic se mrtví po sedmi dnech vracejí k těm, které milují. Vrátí se i Tawah…
Příběh „Suay laak sai“ v sobě nenese ani zrnko originality. On to v podstatě ani příběh jako takový není a film na něm snad ani nestojí. Jde svým způsobem jen o pět epizod zobrazujících různé formy pomsty ducha zavražděné dívky, poslepovaných dějovým oslím můstkem v podobě odhalení důvodu, proč se duch mstí. Anebo zcela nadbytečnými a pro logiku filmu nijak přínosnými a důležitými (spíše naopak) scénami – jakýsi pracovní večírek se zpívanou modlitbou a pokusem o komickou scénu s mobilním telefonem. Oproti některým jiným (asijským) duchařinám nečekejte žádný dějový zvrat či překvapivou pointu. O nic z toho ve filmu nejde. Připadá mi totiž, že jeho vznik generovalo hlavně to, že tvůrce napadlo pár dobrých nápadů jak někoho sprovodit ze světa (případně ho trošku potrápit) a natočit to místy originálními postupy. Řekl bych, že se tvůrci nechali v jistém směru velmi ovlivnit japonským fenoménem „Nenávist“. Rukopis je místy dost podobný.
Celkově vzato film jako celek (tedy příběh, atmosféra, napětí) za moc nestojí a nedosahuje ani chabého průměru. Je plný kýče, neoriginality a mnohdy i nelogičnosti. Scéna s odstraněnou spodní čelistí sice překvapí, ale dojde k tomu tak nerealisticky, že se jí spíše zasmějete. Na druhou stranu mu nelze upřít několik zajímavých postupů, dobrých nápadů a působivých scén.
Ze všeho nejvíc mi celý film připadal jako jakési vzdání holdu a přehlídka (asijské) ženské krásy a ženského těla. V tomto ohledu si určitě užijete závěrečné titulky. Některé záběry až moc okatě detailně zabírají to nejhezčí, co ženské tělo nabízí (a na své si přijde takřka každý, horňák i dolňák). Což je sice hezké napohled, ale pár kilo navíc by mne potěšilo a uspokojilo mnohem více.
Kladem tak nesporně jsou velmi hezké herečky/modelky (proč se ale sprchují oblečené?). Svým způsobem zvláštní jsou jejich charaktery. Sice pracující, tedy teoreticky již dospělé ženy, přesto se po většinu času sestřičky chovají jako infantilní dvanáctileté pipinky. A mají dost zvláštní či ne zcela typické chování. Jedna z nich ujíždí na luxusním komfortu a životě společenské smetánky, z módních časopisů si vystřihuje drahé šperky, přidělává si je na tělo a představuje si jak jí to velice sluší. Druhá je posedlá dokonalým tělem a tak pořád cvičí a je v pohybu (a když už jsme u toho, její herecká představitelka Ase Wang patří k tomu nejhezčímu co film nabízí a tato postava skoná nejpovedenější smrtí). Z další dívky, stižené bulimií, která hlady trápí i svou kočku, se mi chtělo zvracet, obzvláště při scéně, kdy se záměrně vyzvrací… Ne, to bych moc odhaloval. Takto fyzicky nevolno se mi dělalo naposled při četbě „Amerického psycha“ u kapitoly popisující ranní tělesnou hygienu Patricka Batemana. Ale duch jí to nakonec nandá, když jí postupně donutí pořádně se najíst. No a poslední dvě udržují lesbický vztah.
Tyto postavy ve spojení s letmým náznakem příběhu nakonec vytvoří dojem, že nejde ani tak o horor, jako spíše o jakousi jeho parodickou podobu. Nakonec film nejvíce působí jako komedie. Ovšem obecně ne zase tak moc povedená či nějak extra humorná. Na druhou stranu, toto uvědomění, respektive přistoupení na tuto možnost, uskuteční film koukatelným bez větší újmy až do samotného závěru. Možná si jej o to více užijete.
Má-li film, kromě hezkých hereček, čím zaujmout, asi to bude vizuální stránka některých scén a obrazů. Kameraman buď zrovna při práci na tomto filmu objevil kouzlo, taje a možnosti práce s barevným nasvícením a barevnými filtry a hodlal vyzkoušet, co všechno to v konečném výsledku dokáže udělat s obrazem anebo má velmi rád některé podobně laděné staré snímky Daria Argenta. Ono tedy ne že by to vypadalo špatně, naopak, v některých momentech to vytváří velmi zajímavé obrazy a kontrasty (venkovní scéna před nemocnicí, kdy je nemocnice v pozadí nasvícena opravdu podivně zajímavě) a dodává to filmu místy i příjemné zabarvení. V místech, kde se ovšem atmosféru snaží vytvořit pouze tento jev, to však moc nefunguje.
Zaujal mě i samotný duch. Sice vypadá asijsky stereotypně (černá kůže, dlouhé černé vlasy), ale provádí docela pěkné a nápadité kousky. Scény, kdy vylézá z dámské kabelky nebo ženského lůna jsou velmi zajímavé a minimálně u té kabelky to má i dost silnou atmosféru.
Ale jinak se u mě nic moc nezměnilo, já prostě těm thajským horrorům na chuť asi nepřijdu. I když, tenhle jsem viděl už dvakrát.
