Studená ryba
Tsumetai nettaigyo
Japonsko, 2010, 146 minut
Režie: Sion Sono
Scénář: Sion Sono a Yoshiki Takahashi
Hrají:
Mitsuru Fukikoshi (Nobuyuki Syamoto)
Denden (Yukio Murata)
Asuka Kurosawa (Aiko Murata)
Megumi Kagurazaka (Taeko Syamoto)
Sion Sono se rozhodl, že si natočí film, který je něco jako „Takoví normální zabijáci“ na japonský způsob. Prostě sledujeme lidi, kteří zabíjejí. Ne, není to samozřejmě tak jednoduché a tak přímočaré, ale pokud by se měl snímek shrnout v kostce, dalo by se to zvládnout tímhle způsobem. Jsou to ale detaily, pojetí a celková gradace, které snímek odlišují a které jej činí zajímavým a také ne pro každého snesitelným.
Hlavní postavou je majitel obchůdku. Ten má specifickou živnost – prodává tropické rybky. Jasně, na tom není nic až tak zvláštního, protože to jsou normální obchody. Ani nedělá nic divného s jejich prodejem. Tohle nejsou ryby na sushi, i když zákazník si s nimi může dělat, co chce. Zajímavější je skutečnost, že do obchodu přichází nový kolega, který je... no minimálně je zvláštní.
Kolega má manželku, se kterou se rád oddává různým erotickým fantaziím a nebojí se tak činit třeba i na veřejnosti. Ano, jsou zde scény, které jsou celkem vzrušující, pokud máte rádi sex nejen v klasické podobě na misionáře. Přitom v tomhle ohledu není film tak divný, jak by mohl být a jak to Japonci někdy umí. Drsnější je pak v jiném ohledu, a to ve chvíli, kdy dojde na násilí.
Na začátku si možná ani nebudete myslet, že „Studená ryba“ je nějak moc drsný film, ale to je dáno jenom tím, že je zde gradace, která je postupná, ale dotáhnutá až do závratných výšin, kdy ke konci už se vám z filmu může skutečně udělat špatně. Ale má to smysl, ta gradace je jen podtržením toho, co chtěl Sion Sono říct. A on není zrovna samoúčelným autorem, který chce násilí pro násilí.
„Studená ryba“ není filmem, který by mě od Sona tak dostal jako třeba „Suicide Club“. Tam mi přišlo, že je ta výpověď o společnosti silnější a smysluplnější. Přesto i ve filmu „Studená ryba“ najdete něco víc, co vás dostane, co vás donutí přemýšlet, jací vlastně lidé jsou a kam až jsou schopni zajít jen pro to, aby uspokojili nějaké svoje choutky. Nemluvě o tom, že svým chováním působí i na jiné.
Hodnocení: 65 %
