Stephen King: Danse Macabre. Svět hororu
Danse Macabre
Beta-Dobrovský, 2017, 515 stran
„Danse Macabre“ (včetně existence jejího českého vydání, viz dále v textu) je jistě nejzvláštnější knihou Stephena Kinga, ba dokonce knihou plnou paradoxů. Již třeba z faktu, že dnes být fanouškem Stephena Kinga a jeho tvorby nutně neznamená být fanouškem hororu. Stačí být fandou krimi, fantasy nebo dramatických thrillerů. Ale to jen tak na okraj.
Ohledně českého vydání se dá, z jedné strany, litovat, že jsme si na něj museli počkat bezmála 40 let. Na druhou stranu se toto zpoždění dá vnímat i pozitivně. Mladším příznivcům hororového žánru, jejichž rozhled začíná u „Saw“ a remaků starých klasik, může horor přiblížit a otevřít dále, než si kdy mysleli. Vždyť kolik dnešních remaků vychází z filmů právě z Kingem probíraného období? Kolik základů a postupů, na nichž současné horory fungují, vznikalo právě tehdy? Starší fandy žánru může seznámit s několika příběhy a formami, které ještě neznají nebo nikdy neměli jinou možnost se s nimi setkat. Kingova kniha dnes znovuobjevuje určité filmy i romány, plně seznamuje s fenoménem rádiového hororu. I přes své stáří pořád přináší platné a univerzální myšlenky a vyjádření. Onen odstup, kdy čteme čtyřicet let staré myšlenky autora knihy o knihách, filmech a rozhlasových hrách ještě o dalších pár dekád starších, je zvláštní cestou, podobnou retro jízdě ve vozíku strašidelného zámku v lunaparku. King nás nechá usadit, případné připoutání nechá na vás, pak zatáhne za páku a vše uvede do pohybu.
Ona zmínka o vnímání Kinga jako hororového autora má, samozřejmě, subjektivní charakter. Při čtení „Danse Macabre“ jsem se snažil vybavit, kdy naposledy jsem u Kinga cítil takové souznění a ovládal mě tak blažený pocit. Naposledy snad v roce 2001 při jeho „Pytlu kostí“.
Obsah Kingova pojednání o (angloamerickém, abychom byli přesní) hororu by se dal rozdělit do tří částí.
V první se autor vyslovuje ke konkrétním dílům, seznamuje s nimi, zasazuje je do kontextu hororového žánru jako celku i obrazu doby vzniku, analyzuje a přidává několik osobních připomínek a názorů. A to ať jde o všeobecně známá díla (potěšující je vypíchnutí jakéhosi triumvirátu klasických hororových románů „Dracula“, „Frankenstein“ a „Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda“), nebo díla u nás ne moc nebo vůbec známá. Vždyť jeden ze zásadních hororových románů „Dům na kopci“ Shirley Jackson se českého překladu dočkal teprve před pár lety. Za pozornost jistě stojí kapitola o hororu v americkém rádiu, něco, co je v našich končinách (až na pár ojedinělých výjimek) snad dosud pole neorané. Myslím tedy něco kontinuálnějšího.
King si patrně nikdy neodpouští vlastní náhled, druhá část by se tedy dala zformovat z jeho osobních a autobiografických připomínek, rozvah a vzpomínek. Velmi zábavné v tomto ohledu jsou jeho ironické a výsměšné výtky a narážky na kýčovité až trapné otázky a „předsudky“ ohledně hororových autorů. Víte, co myslím, ta neustálá vyjádření o tom, jak může někdo psát o takových věcech, jaký to asi musí být člověk a co se skrývá v jeho nitru (Jsou šílení! Určitě jsou ŠÍLENÍ! A jen čekají na příležitost rozsekat vás na kusy, zprznit vaše akvarijní rybičky a vyděsit vaše plyšové medvídky!).
Třetí, nejpodstatnější a prakticky univerzálně platnou část tvoří rozvahy o hororu jako žánru, stylu a směru. A to nejen z literárního, ale i historického, sociologického a kulturního hlediska. V ní King horor rozebírá natolik oduševněle, pronikavě, zajímavě, fakticky a univerzálně (formou přehršle citováníhodných a do kamene tesatelných pasáží), až při knize nejednou naprosto zapomenete, že čtete slova „vyřčená“ před čtyřmi desetiletími. Na horor zde King nahlíží optikou, která se sice postupem času a let ještě rozvinula a rozšířila, hlavní základy a formy žánru jsou však platné vždy. Vždy jsou tím, co žánr dělá žánrem.
Stephen King se v knize jeví jako obrovský fanoušek hororu, který ho jen nekonzumuje a nepíše, ale přemýšlí o něm a bádá v něm. I proto v knize zmiňuje málo známá a nejednou i kvalitativně špatná díla, skvěle je ale uvádí v kontextu starého pořekadla „Není vítězů bez poražených“. Dalo by se to považovat za nejpodstatnější poslání knihy. Láska k hororovému žánru, v dobrém i ve zlém. Ne k jednotlivým hororovým dílům, ale k hororu jako komplexní součásti kultury a umění.
S „opožděným“ českým vydáním se pak může pojit i několik zajímavých úvah a myšlenek. Myslí si King to, co napsal před čtyřmi dekádami i teď? Změnil se nějak jeho vztah k hororu? Částečně na to odpovídají předmluvy k pozdějším vydáním, které jsou v českém překladu obsaženy.
„Danse Macabre“ je velmi důležitá kniha. Zajímavá, rozumná, chytrá a přemýšlivá. Bezpochyby nejzajímavější kniha Stephena Kinga, ať už jste fanoušek hororu obecně nebo Stephena Kinga jako hororového autora. Je to kniha, která vás o hororu nebude poučovat, bude s vámi lásku k hororu sdílet. A to je na ní to krásné.
