Stephen King: Čtyři roční doby
Different Seasonst
Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA, 2003, nově 2014, 319 Kč
Stephen King bývá považován za krále hororu, přesto – nebo možná proto – jsou jeho knihy plné nostalgických vzpomínek, lidských snů a tužeb, idylických pasáží a různých pábitelských postaviček, za něž by se nemusel stydět ani Bohumil Hrabal. Přiznávám zcela bez mučení – osobně mě tyto „civilní“ momenty baví mnohem více než (často rádoby) děsivé hororové prvky.
Proto jsem, jakožto čtenář, nemohl odmítnout poměrně ojedinělý jev v Kingově bibliografii – knihu „Čtyři roční doby“, která obsahuje čtyři novely, v nichž není, snad až na závěrečnou výjimku, ani špetka fantastiky či nadpřirozena. O krotkou četbu vhodnou pro čajový dýchánek předměstských paniček se však také nejedná, to vám musí být jasné už dle autora. I přes absenci nadpřirozena jsou všechny práce v knize rozkošně cáklé a dovedou zvýšit čtenářovu tepovou frekvenci.
Knihu otevírá „Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank“, dle níž byl natočen (skoro) stejnojmenný film. Asi zde nemá cenu psát nějaké litanie, neb právě díky filmu ví o „Shawshanku“ úplně každý. Nosným prvkem tohoto díla je naděje, respektive lidská nezdolnost a vytrvalost, ztělesněná nespravedlivě odsouzeným Andym, jenž se odmítá poddat bezútěšnosti své situace. Vypravěčem příběhu je Andyho spoluvězeň Red, tudíž přímo do hlavy hlavnímu hrdinovi nevidíme. Vzhledem k ději je to ovšem logické – „Shawshank“ svůj hlavní trumf dlouho tutlá, ačkoli čtenář tuší, že pod pokličkou – na první pohled – tradičního příběhu z vězeňského prostředí bublá něco víc.
Neubráním se srovnání s filmem. V 95 % případů je kniha lepší než film. V případě „Vykoupení“ to, myslím si, neplatí. Ne, že by novela byla špatná, to vůbec ne. Naopak, je napsána svižně, čtivě, má skvělý nápad. Jenže to můžeme prohlásit o spoustě psaných textů. Adaptace – naopak – aspiruje na nejlepší film všech dob – a není se čemu divit. Filmové plátno dokáže (i díky hudbě, práci se světlem, skvělým hereckým výkonům) naději a touhu po svobodě konzumentovi zprostředkovat lépe a emotivněji než papír, řekl bych.
V následujícím „Nadaném žákovi“ sledujeme několik let v životě Todda Bowdena – premianta, nadějného sportovce, miláčka svých rodičů. Pod touto nablýskanou slupkou se, žel, ukrývá hnilobná dužina plná červů. Toddovy zájmy jsou poněkud jinačí, než by člověk očekával u třináctiletého pubescenta. Todda přitahují a vzrušují koncentrační tábory a všechny zvrácenosti, které tam nacisté prováděli. Proto se Todd zaraduje, když ve svém sousedství objeví ukrývajícího se nacistického zločince, jenž je zodpovědný za smrt tisíců lidí v koncentračním táboře.
Rozehrává se drsná psychologická partie – na jedné straně vysoce inteligentní smrkáč Todd, fascinovaný vyprávěním starého pána, pro něhož by nebylo dobré, kdyby se provalilo, že ví o válečném zločinci a neudá ho. Na straně druhé nočními můrami mučený stařec, jemuž by odhalení pravé totožnosti podepsalo rozsudek smrti na papíře s Davidovou hvězdou v hlavičce. S jídlem roste chuť, s časem nenávist; i přesto jsou nenávratně propojeni pavučinou lží a polopravd, jejíž protržení by znamenalo fatální katastrofu pro oba. „Nadaný žák“ je perfektním příkladem, že k vyvolání tísnivé atmosféry a místy i děsu a mrazení v zádech není nutné harašit nadpřirozenem. Úplně stačí lidská zrůdnost a krutost.
Novela „Tělo“ zavede čtenáře na čerstvý lesní vzduch, neboť vypráví o pozdně prázdninovém putování čtyř kamarádů. Na tom není nic tak zvláštního, říkáte si, existuje spousta knih, v nichž kluci dělají klukoviny. S tím se nedá, než souhlasit. S malou výhradou – zatímco jiné klukovské spolky se drží při zemi a jejich jedinou starostí je opalovačka u Bobří řeky, Kingova partička se jde podívat na mrtvolu svého vrstevníka. „Jaj, mrtvola! Skoro nikdo o ní neví, je jenom naše! Jdem se na ní podívat!“ Zhruba takto by se dal shrnout děj. Mnohem více než o dějovou stránku věci jde o pocit nostalgie, který autor štědře rozhazuje plnými hrstmi. Každý z kluků také řeší své vlastní problémy – v drtivé většině se týkají, ať už z toho, či onoho důvodu, neutěšené situace doma. Měl-li bych charakterizovat „Tělo“ jedním slovem, bylo by to slovo „dobrodružství“, neb při čtení se vám nutně vybaví vaše prosluněné dětské letní zážitky. Jedná se o „nejnormálnější“ novelu sbírky.
Knihu uzavírá „Dýchací metoda“, o jejímž ději vám neprozradím vůbec nic, neb v tomto případě se vyplatí být překvapen. Pro mě se tato práce stala zlatým hřebem sbírky – začíná nenápadně, skoro až nudně; zkušeného čtenáře hororu hned musí napadnout, že se King snažil o navození atmosféry viktoriánských duchařských povídek, respektive pánských klubů té doby. Jako blesk z čistého nebe přijde lovecraftovský závan – jen proto, aby se příběh následně překotil do laciné polohy tolik známé třeba z legendárního „Věřte, nevěřte“. Velice, velice působivé a neotřelé.
Co říci závěrem? „Čtyři roční doby“ se zcela bez debat řadí k tomu nejlepšímu, co King kdy napsal.
