Smrtgasmus (2015)

Smrtgasmus

Deathgasm

Nový Zéland, 2015, 90min

Režie:  Jason Lei Howden

Hrají:   Milo Cawthorne

            Colin Moy

            Jodie Rimmer

Filmy z druhé půlky zeměkoule bývají téměř pokaždé příjemně jiné. Komedie o metalistech, kterým se podaří svým hraním vyvolat démony? Každý fanoušek tvrdé (až nejtvrdší) hudby ve své černé duši zaplesá. Takže i já jsem se filmu nemohla dočkat a těšila jsem se, až o něm povyprávím svým kamarádům muzikantům a budeme mít nový kult, jako byl třeba „Malý Nicky - Satan junior“. Čekala jsem nadsázku, odkazy na metalovou hudbu, trochu té morbidnosti a trochu toho strašení a hlavně, čekala jsem srandu. Ale jak asi už trochu tušíte, neměla jsem se tolik těšit. A přitom se film snaží dát všechno.

Brodie, metalista, kterému bychom měli nejvíc fandit, je otloukánek, který si v muzice našel útočiště. Kámoší se s prototypy nerdů a s nesympatickým Zakkem, což je druhý metalista, kterému ale fandit nebudete. Tihle kluci si jednoho dne založí kapelu. V té době se k nim také dostanou noty na prastarou píseň (malou krádeží od proslulého satanisty, takže si za to vlastně všechno můžou sami). Tak kluky nenapadne nic lepšího, než ji zahrát v metalové podobě a udělat z ní svůj první velký hit. Jenže ona to není jen ledajaká píseň, ona je to okultní věc a vyvolává démony. Takže se skoro celé město promění v obyvatele pekla a začne se přibližovat příchod jejich nadřízeného. A takovou katastrofu přeci chlapci nemohou dopustit.

Po úvodních povedených titulkách jsem si vzpomněla na reportáž nejmenované české televize, která pojednávala o metalistech jakožto satanistech. Všichni v jednom pytli, nezávisle na druhu metalu. Prostě jsme všichni neřádi, kteří hudbou vzýváme peklo. Ach jo. Už tehdy mě takový názor rozčiloval a vadil mi i ve „Smrtgasmu“. Pravda, je to tu schválně zveličené, ta nadsázka tu je očividná, ale jestli jsem se zasmála? Přátelé - diváci, ani jednou. A tak ráda bych se smála! Bohužel. Ba naopak jsem se musela snažit film neustále obhajovat, abych ho vůbec shlédla až do konce. No, tak Brodie není zrovna bedna a musí si z latiny překládat i slovo daemon. Nechápu, co bylo tak složitého na onom pekelném hymnu, že si to kluci nedokázali zapamatovat, když šlo o pár neskutečně jednoduchých akordů jdoucích pomalu za sebou. Asi bych reagovala trochu energičtěji, kdyby mému učiteli vytryskla ze zadnice krev a nespokojila se s pouhým „Jsi v pohodě?“, ale evidentně jsou na Novém Zélandu klidnější lidé. Nerozumím úplně tomu, proč když člověk začne poslouchat metal, tak si musí obarvit hlavu a nosit roztrhané oblečení. Asi jistý typ uniformy, dobře. Nevím, kolikrát za sebou mě musí bavit scéna s vyhřezlými vnitřnostmi a usekáváním hlav nebo končetin a skutečně hektolitry krve, ale fajn, respektuju to, jinak to v tomhle filmu prostě nejde.

Narovinu, „Smrtgasmus“ mě šeredně nebavil, nezlobte se na mě. Je mi to totiž opravdu líto.

Pokusím se tedy alespoň načrtnout klady filmu, protože někoho jiného třeba bavit bude. Čiší z něj veselá naivita osmdesátých let, kdy pěkná holka se sekyrou dokáže zachránit spoustu životů, když bude mít na sobě krátké šortky a lásku v dohledu. Na vzhledu lidí posedlých démony si někdo dal záležet, oslepené a ozubené bytosti vypadají výborně. Sympatické jsou i odkazy na hudební scénu a vyloženě milá je proměna školní blonďaté hvězdy na metalistku. V jejím případě, snad jako jediném, bylo divákovi ukázáno, že tvrdá hudba nemusí být jen o vzývání temných sil, ale také o energii, která od muzikantů přichází a k posluchači vchází.

Netvrdím, že „Smrtgasmus“ nestojí za zhlédnutí. Jen se na to podívejte. Pokud máte rádi metal, stejně neodoláte a budete chtít věřit, že vás čeká vtipný snímek, který vzdává hold slavným muzikantům a všichni se v něm tak nějak najdeme. Mně se to však bohužel nestalo.