Evil Dead Trap
Shiryô no wana
Japonsko, 1988, 102 minut
Režie: Toshiharu Ikeda
Scénář: Takashi Ishii
Hrají:
Miyuki Ono (Nami)
Aya Katsuragi (Masako)
Yûji Honma (Daisuke)
Noboru Mitani (detektiv)
Televizní reportérka Nami, která v TV uvádí kontroverzní talk show obdrží tajemnou videokazetu. Když si ji pustí, zjistí, že je na ní natočena brutální vražda mladé ženy. Podle několika indicií obsažených ve videozáznamu se rozhodne místo činu najít a prozkoumat. Stopy vedou k opuštěnému továrnímu komplexu na předměstí, kam Nami dorazí společně se svým štábem. Během prohledávání továrny zjistí, že továrna není úplně opuštěná a brzy začnou reportérčini kolegové postupně umírat ne zrovna příjemnými způsoby. Když Nami narazí na podivína Daisukeho, který v továrně hledá svého ztraceného bratra, brzy ji začne docházet, že ji sem videokazeta měla jen nalákat. Do pasti. Protože vrah je čím dál blíže.
Kam má film nakročeno odhalí prakticky během prvních pěti minut u příležitosti projekce videokazety, kdy jsem pro jistotu odkládal večeři. Syrový osmdesátkový slasher s hustou a nepříjemnou atmosférou, nápaditými mordy (což bych vypíchl, pozorný divák občas u některých odhalí technické nedostatky – krev vytékající z mačety a ne rány – ale obecně je na ně fakt radost pohledět a protrpět je) či povedenými prvky (protože žádný digitál ale stará dobrá (japonská) ruční práce). Tajemný maskovaný vrah si pohrává se svými oběťmi jako kočka s myší a masakruje je opravdu formou zábavy – rozřezávání očí, chytání do ocelového lasa, propichování obrovskými bodci, čtvrcení promyšlenými soustavami. Až by se Jason Voorhees zastyděl. Režisér nijak inspiraci právě americkými slashery ve svém filmu nezastírá. Mezinárodní název by dokonce mohl odkazovat k jeho oblibě Raimiho „Evil Dead“.
Jenže ouha, někde v polovině filmu jsou všichni okolo Nami zmasakrováni, zůstává jen ona a Daisuke a film žánrově prudce zabočí za roh. Od klasické vyvražďovačky ke cronenbergovsky laděnému body hororu. Jemuž Japonci hodně rozumí a dost často si jej vychutnávají. Ukazuje se totiž, že vrahem není jen tak někdo a zajímavě nečekané zvraty začínají Nami i divákovi dýchat na krk. Což je trochu zajímavé, ten film nepatří zrovna k nepředvídatelným a neodhadnutelným. Na všechno divák přijde sám ve správný okamžik, někdy i o něco dříve, náznaků a indícií se mu dostane přehršel, přesto Toshiharu Ikeda dokáže zájem udržet až do konce a do posledního záběru překvapovat.
Druhá půle je trochu slabší, neboť ne tak akční, brutální, svižná a atmosférická, pointové odhalování v závěru tomu tajemnu a atmosféře trochu ubírá. Silně tomuto ústupu pomáhá zbytečně dlouhá stopáž, díky které se slabší závěr dere moc kupředu.
Ač by se mohlo zdát, že je film jen epigonem (sub)žánrových stálic, nese v sobě nesporné stopy originálního přístupu a promyšlených postupů. Jde o zřetelně autorský film, jemuž tvůrce dokázal vštípit punc čehosi komplikovanějšího, vyvolávajícího hned několik možných interpretací. Neboť hlavně druhá půle filmu vyvolává hned několik otázek a ne zcela na všechny jasně odpovídá. Proč videokazetu dostala zrovna Nami? Proč ji měla nalákat do továrny? Kdo je Daisuke? A kdo jeho ztracený bratr Hideki?
Divím se, že tohle Američané ještě nezremakovali. Tohle je dokonalý prototyp filmu pro tento účel. Tedy ne, že bych po remaku nějak toužil, už vidím, jak by tam chyběla ta živelná atmosféra a surrealistickou bizarností načichlá temnost druhé půle. Ale prostě mě to při sledování napadlo a překvapilo, že to ještě neudělali (pokud to tedy opravdu ještě neudělali).
Závěrem, kromě doporučení, neb tohle je kus poctivě udělané práce, jen takovou osobní připomínku. Ať se mi nikdo nesnaží namluvit, že ústřední melodii nevykradli od italských Goblin.
