She-Devils on Wheels
USA, 1968, 82 minut
Režie: Herschell Gordon Lewis
Scénář: Allison Louise Downe a Fred M. Sandy
Hrají:
Betty Connell (Queen)
Nancy Lee Noble (Honey Pot)
Christie Wagner (Karen)
Rodney Bedell (Ted)
Padesátá léta a samozřejmě i léta šedesátá přála skupině lidí, která se snažila vyčlenit od ostatní společnosti. V 50. letech 20. století to byl James Dean a jeho „Rebel bez příčiny“ nebo Marlon Brando, v 60. letech pak přišli další. Rebelové se stali symbolem těch, kteří nechtěli jít s dobou a hodlali se jí postavit, protože nebyli jen obyčejnými středostavovskými budižkničemy, kteří budou následovat rodiče, budou je poslouchat a vyrostou, jak si společnost přeje. Ne, oni budou budižkničemy, které společnost nesnáší.
Co se nedá Herschellovi Gordonovi Lewisovi vzít, to je fakt, že se snažil jít s dobou. Když viděl, že rebelské a motorkářské filmy táhnou, rozhodl se, že si také natočí jeden. Vezme to po svém a nebude se snažit nikomu zalíbit, tedy kritikům se nebude chtít zalíbit, a bude natáčet pro diváky, kteří něco podobného vyžadují. No, myslím, že se snímkem „She-Devils on Wheels“ docela přestřelil a podařilo se mu natočit jednu z největších blbostí, do kterých se pustil.
Obdivuji jej, že se neštítil gore a dalších nechutností, obdivuji ho i za jeho smysl pro humor a zároveň i sociální kritiku, kterou se mu podařilo do některých snímků vložit (např. „Čaroděj ze země Krev“), ale nemůžu ho obdivovat za něco, co je jen herecky naprosto zabitou fraškou, která si chce hrát na drsné rebelství, ale končí u toho, že se jenom hodně kecá a vyřvává. Dobře, i na činy nakonec dojde, ale většina filmu je o tom, jak skupina žen na někoho řve (na nováčky, na sebe, na cizáky) a až potom dojde na něco, co je jen rádoby drsné. Tahání figuríny za motorkou, kdy není nic pořádně vidět, to je i na Herschella poměrně mizerné.
Nápad zase není tak špatný. Když mohou být rebelové muži, proč ne také ženy? A proč z nich neudělat skutečné rebelky na motorkách a se vším všudy, žádné příjemné slečinky, ale pěkně drsné, nehezké ženské, co se neštítí někoho sejmout. No dobře, zas tak drsné to není, ale daří se. Jen kdyby to nebylo tak herecky špatné. Když se provádí rituál přijímání a ženy se líbají, člověk má z té frigidity chuť si vzít nějaké povzbuzující přípravky.
Herschell prostě jednou přestřelil... No dobře, přestřeloval celý život, ale tohle je skutečně hodně pitomé i na něj. I když se snažil držet trendů, chtěl přinést něco nového, než jen festival vnitřností, je to zabité špatnou kamerou, špatnými herci, špatným příběhem a délkou, která je sice na první pohled poměrně krátká, ale přesto přetažená. Ne, tohle už nikdy víckrát.
Hodnocení: 20%
