Nemůžete mě soudit, když ani nevíte, proč jsem to udělal. Podle mého, jsem důvod měl. Někomu by přišel hloupý, ale já jsem si jej velice rychle opodstatnil. Jak se tak říká, byla to poslední kapka. Možná méně než jen kapka.
Nejprve byste taky měli vědět, že to byl i z ekonomické stránky velice chytrý krok. Předtím, než se to celé podělalo.
No a je tu zase.
A opět nemá svou náladu. Možná to bude kvůli tomu, co všechno jsem jí udělal. Ani si nemyslím, že by si o tom chtěla promluvit. I kdyby toho byla schopná. No, řekněme si to na rovinu. Bez jazyku se špatně mluví. Ale ten jsem jí vyřízl jen z rozmaru. Snad jako symbol, jak moc mě štvala. Začíná být pěkně vzteklá a já naopak unavený. Ještě unavenější, než za celé naše manželství.
Měl jsem svoje určité rituály, hlavně po práci, která mě vyčerpávala jak fyzicky tak psychicky. Byl jsem rád, když jsem se mohl rozvalit na gauč, vykouřit spoustu cigaret a zároveň se opít na hranici nevědomí. Moje žena to však netolerovala.
Kašlete na to, zda vy byste to byli schopni tolerovat. Vaše práce není tak náročná jako ta má!
A přesto že má žena věděla čím nás živým, neměla ani snahu to pochopit. Jako by se nakazila od své matky, která tvrdila, že bych si měl najít lepší povolání. Něco s čím budu přínosem. Nejspíš to její matka neměla v hlavě v pořádku. Dělal jsem hodně záslužnou práci. Jenže jako v jiných pracích i v této byl najednou přetlak. Na jedno malé městečko, jsem stačil jen já a ne další tři. Konkurence vytáhla s modernějším přístupem, drahými přístroji a lepší propagací. No a poptávka po mně šla tedy do útlumu, ale výčitky mé ženy stále sílily. A proto jsem dostal tak úžasný nápad. Budu si svou práci uměle vytvářet. A když to udělám, budu na místě vždy jako první. A lidé samozřejmě sáhnou po tom, co mají po ruce. Ani nevzdechnou po předražené konkurenci.
Můj ďábelský plán, musím se u toho přirovnání smát, měl ale jednu velkou trhlinu. Kde a s kým začnu?
Všechno chce nejprve otestovat, zda to bude fungovat. A tak se vrátíme zpět na politý a propálený gauč, kde jsem vegetoval a spřádal své první plány.
Úderem třetí odpolední hodiny, na vteřinu přesně, se rozrazily dveře, do kterých vtrhla má milovaná zákonná manželka. Nevím, jak to dělala, ale vždy přišla s takovou dávkou výčitek, že jsem ani netušil, zda to co říká, je pravda. Věděl jsem, že chodila vždy po práci ke své matce, kde neměly nic jiného na práci, než na mně nenechat byť jediný kousek suchý.
„Když si něco půjčíš, tak to vrať tam, kdes to našel. Už mě nebaví každé ráno hledat…posloucháš? Milane, koukej se na mě, když ti něco říkám. To je neuvěřitelný! Takhle se chová ženatý muž? Já dřu jako mezek, abychom měli co jíst a ty se tady… Milane! Neříkej mi, že si zase… no to snad ne! Máma měla pravdu, zase jsi ožralý jako to hova …“
Přes její masité rty se valily laviny a laviny slov a slin. Netušil jsem, jak u toho byla schopná dýchat. Tehdy mě napadl ten bravurní plán s jazykem. I teď jsem za to vděčný. Ale jsem pitomec, že jsem jí toho neuřezal více.
V jednom se však má milovaná mýlila. Dnes jsem si alkohol odpustil. Potřeboval jsem zůstat při smyslech. A když její rty vypustily poslední slovo, kterým tak ráda častovala mou osobu, uhodil jsem ji kladivem do hlavy.
Co pak následovalo? Rajské ticho.
Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem byl naposledy se svou ženou v jedné místnosti a ona mlčela. Užíval jsem si to do té doby, než začala chrčet. Přísahal bych, že jsem tam zaslechl výčitku, že mám ránu jako holka. Ale tím si nejsem jistý. No možná to tak vážně bylo, protože pro mou ženu by to bylo typické. Pro jistotu jsem jí zasadil další dvě rány navíc. A do třetice to nejlepší, tak dostala i tu.
A bylo to. Udělal jsem to.
Nyní však nastala další fáze mého počinu.
Je neuvěřitelné, jak se mi život vysmívá. Do jednoho příjemného manželského balíčku jsem dostal příšernou tchýni, přizdisráče tchána a dva důchodce přes plot, kteří podporovali mou nyní již zesnulou ženu. Na druhou stranu, mi to v mém současném plánu krásně hrálo do karet. Ale i tak mi to nebylo tak platné, jak jsem očekával.
Přišla další trhlina.
Moje žena byla neuvěřitelně neforemná.
Její tělo protestovalo i po smrti. Když jsem jí omotával provazem, aby se s ní lépe manipulovalo, ten její výraz mě pořád peskoval. „Udělej to tak, děláš to jako ponocný, jsi fakt úplný hovado …“ vzteky jsem na ní řval, ať už drží hubu, ale ona se pořád a pořád cpala do mé hlavy, aby mě napomínala. Tady došlo k tomu, že její jazyk definitivně opustil stroj na výčitky. Opět jsem prožil tu euforii, které ve mně ticho vyvolávalo. A v tom rauši jsem si ani neuvědomil, že bych udělal něco špatně. Kdybych se trochu hlídal a nebyl jak malé dítě na Vánoce, určitě bych tomu, co se děje teď, zabránil.
Ale to je otázka.
Dalo by se tomu vůbec zabránit? To už se nedozvím. Teď se musím poprat s následky. Díky bohu, že nikdo netuší, kde to začalo. Takto se zapsat do historie lidstva… ne díky, nechci. Ale zpět, k mé zamlklé manželce.
Jakmile se v mé hlavě spojily slova mrtvola a sousedi hned bylo jasné, co bude mým dalším krokem. Pod rouškou tmy jsem se plížil jako sama smrt se svou ženou přes trávník… je pravda, že jsem nadělal tolika povyku, až se v domě starých důchodců rozsvítilo a hlava v natáčkách vyhlédla mým směrem. Nenapadlo mě nic lepšího, než ji zamávat a ona mi pozdrav velice pomalu oplatila. Pak se otočila a nejspíš volala manžela, ať se jde taky podívat, co vyvádím blízko jejich zahrady s něčím podezřelým u nohou. To už jsem ale nelenil a odvalil manželku s vypětím všech sil do okrasných keřů, které tolika milovala a skočil za ní. Spíše na ni. A jak to pro mě bylo nepříjemné za jejího života, tak to bylo nepříjemné i po jejím skonu. Akorát jsem se nemohl rozhodnout, co z toho bylo horší.
Velice dlouhou dobu jsme se v tom křoví schovávali. V takových momentech, lidé přemýšlí o různých věcech. Ani já na tom nebyl jinak. Neustále jsem se vracel do okamžiku, kdy jsem svou ženu potkal a pořád nemohl přijít na vysvětlení, co mě přimělo s ní žít. Neprošla žádnou změnou po svatbě, jak je zvykem. Těžko bych vám vysvětloval co mě přimělo si ji vzít. Vždyť jsme neměli krom nenávisti jeden druhého nic společného. Možná právě kvůli chuti toho druhého zničit, jsme se dali dohromady.
Po dlouhé době se konečně v domě manželů zhaslo. Vyplížil jsem se ze svého úkrytu a pohyby hodnými ninji jsem se dostal k pletivu. Ani jsem nepotřeboval kombinačky, plot byl jen naaranžován, aby tam byl. Dal se odhrnout a v klidu projít. Konečně jsem odhalil záhadu, jak se jejich pes dostával k nám na zahradu, kterou využíval jako záchod. To povzbudilo mé úmysly. Oni exkrementy a já mrtvolu.
Vrátil jsem se ke své ženě a táhl její úctyhodnou váhu skrz plot. Myslel jsem si, že to bude fuška, ale to mě nenapadlo, že větší fuška bude vykopat pro ni hrob. Když jsem obhlédl její míry, zděsil jsem se.
Další problém vyvstal, když jsem si prohlížel možná místa, kam ji zakopat. Kdo si nevšimne na pěstěné zahradě čerstvého hrobu? Sice starouškům oči již tolik nesloužily, ale tohohle by si vážně všimli. Nakonec jsem se rozhodl pro kompost. Bylo to nejlepší řešení v mém impulzivním plánu.
Za dvě hodiny čisté práce bylo dokonáno. Stačilo již vyčkávat, kdy se duch mé ženy postará o nepohodlí obyvatelů domu.
Ano správně jste uhodli. Byl jsem lovcem duchů. Protože i když si to nepřipouštíte něco mezi nebem a zemí vážně existuje a svět potřebuje lidi, jako jsem já. Teď si uvědomuji, že s některými věcmi není radno si zahrávat. Ale to jsem tehdy nevěděl. Dobře věděl, ale netušil jsem, že se to může stát zrovna mně.
Po dlouhých letech utrpení, jsem spal jako nemluvně. Sice jsem svůj spánek podpořil několika pivy, ale úspěchy by se oslavovat měly.
Účinek na sebe nenechal dlouho čekat. Nebyl jsem moc překvapený, když jsem ráno viděl souseda, který se zachmuřeným výrazem rázoval po příjezdové cestě k mým dveřím. Nechal jsem ho tam otálet delší dobu a pokoušel se tvářit nonšalantně.
„Dobré ráno, sousede,“ řekl jsem, když jsem mu nakonec přeci jen otevřel.
„Jak pro koho dobré,“ zamračil se. Krotil jsem se, abych se nepousmál.
„Děje se něco?“
„Ano děje! Vaše žena, napadla mou manželku. Zavolal jsem policii a myslím si, že byste to měl vědět… nevěděl jsem, že Alena pije,“ vysypal ze sebe a díval se na mě s dávkou výčitek. Ztuhl jsem a potřeboval jsem chvíli, abych si utříbil myšlenky.
„Jak to myslíte? Je mrt …“ zarazil jsem se a nechal slovo nedokončené.
„Myslím to tak, že mou ženu napadla! Je nepříčetná, zavřel jsem ji u nás v koupelně. Taky mě napadla!“ Zvedal hlas, téměř křičel a mával mi před obličejem ovázanou rukou. Stál jsem a nevěděl, co mám dělat. Propadal jsem čiré hrůze. Jak bylo možné, že to přežila? Ne to nebylo možné. Naklepal jsem ji poctivě jako řízek.
„Tak snad půjdete se mnou, ne? Policie je už na cestě. No co koukáte? Taková ostuda!“ Lamentoval celou cestu přes trávník. Táhl mě za sebou a jeho železný stisk nebyl snad ani nutný. Šel jsem jako mátoha.
Byl jsem v šoku.
Tohle se mi nemůže povést vysvětlit. Ne, když jsem jí ještě vyřízl jazyk. Byl jsem v koncích. Na úplném dně.
Sousedka postávala na prahu domu a šrámy na tváři stále slabě krvácely. Když mě viděla, přivřela oči jako šelma, která se chystá zaútočit. Místo útoku však jen pozvedla bradu.
„Běžet si pro ni,“ řekla suše a šla za mnou do útrob domu.
Chtěl jsem jim poznamenat, nebude ráda, když za ní půjdu zrovna já, že mě určitě taky napadne. Ale to bych se musel přiznat, že jsem se ji pokusil zabít. Všechno bylo jako ve snu, když jsem se natahoval ke klice a otevřel dveře.
Když jsem ji uviděl, potvrdilo se mi, že sousedi mají velké problémy se zrakem. Moje nebožka manželka stála pokrouceně u umyvadla. Z úst se jí stala rudá skvrna plná sražené krve a její oči se na mě mrtvolně zadívaly a pak vyrazila se zvířecím zařváním.
Tohle nebyl duch. To potvrdil tupý náraz do dveří, když jsem se je snažil zabouchnout přímo před jejím nosem.
Měl jsem smůlu.
Zase.
Byl jsem příliš pomalý a její macatá ruka se dobývala mezi dveřmi a jejich rámem. Šátrala a snažila se mě polapit. Za mnou se důchodkyně rozeřvala a přehlušila i svého chotě, který řval něco o tom, zda jsem se úplně nezbláznil. Že jí můžu ublížit.
„Je mrtvá! Je mrtvá! Je to zombii!“ Ječel jsem na oplátku já a snažil se jí těmi dveřmi ruku amputovat. Sousedka šla do mdlob. Soused mě rval ze dveří. V nastalém chaosu a stavbou těla souseda, se přeci jen dveře rozletěly a moje žena byla venku. Puštěná ze řetězu. Bestie lačnící po mém mase si dala nejprve předkrm. Důchodkyně řvala, když jí má žena rabovala útroby a cpala si je do chřtánu.
„Utíkej!“ Řval jsem na souseda, který se v šoku nemohl pohnout. Nejspíš měli zcela odlišný vztah než já a moje zombie manželka.
Nevím, co se s ním stalo. Měl jsem na práci úprk, a protože cesta ven byla zablokována, musel jsem běžet první možnou cestou a to rovnou do kuchyně. Marně jsem se snažil otevřít okno, které ne a ne povolit. Bylo neuvěřitelné, jaká karma se mě držela. Málem jsem omdlel, když se za mnou ozvalo podivné mlasknutí. Jak ve zpomaleném filmu jsem se otočil za zvukem.
„Ale ne, kruci ...“ Zabědoval jsem a nespouštěl zombželku, zalitou čerstvou krví, z očí. Z koutku úst jí cosi viselo a já se nechtěl ani pokoušet uhodnout co.
Pomalu jsem se sunul za stůl, abych měl alespoň malou obranu před rozzuřenou zombí. Ta mě nespouštěla z očí. Z hrdla se jí ozvalo náhle něco jiného. Přes rty se jí utvořila krvavá bublinka, která praskla a pak se ozvalo něco jako:“ vfe-ech-o-chr-ofl-ááh-khneg“. Což jsem si volně přeložil jako „všechno odflákneš“.
Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale popadl jsem vázu, která se majestátně tyčila na stole a broušené sklo zasáhlo manželku do již tak zdeformované hlavy. Její oči zakmitaly a tupý pohled se změnil na pohled „sežeru ti obličej!“ Okamžitě jsem zalitoval své chyby.
„Zlato, promiň. Já jsem nechtěl… no tak neblbni. Promluvme si! Zlato?… lásko… do háje!“ Nemotorným pohybem byla u mě dřív, než to zvládla za plného zdraví. Ale cesta ven byla náhle volná. Vyběhl jsem okolo stolu zpět k místu, kde si má žena pochutnávala na tuhém mase.
Pohled to nebyl hezký, o to víc nebylo pěkné, když jsem uklouzl v kaluži krve a dopadl do vnitřností sousedky. Kousek od nás seděl zády opřen soused a držel si rozervané hrdlo. Oči mu div nevylezly z důlků. Natahoval ke mně zakrvácenou ruku, ale já už se snažil odplazit pryč od mozaiky krve a vnitřností. To nejspíš povzbudilo mou ženu, která se objevila vzápětí. Asi jsem ji po dlouhé době přitahoval.
Byla bez sebe.
Sebral jsem veškerou svou sílu a odvahu a běžel k vchodovým dveřím. Div jsem je nevyrazil.
Oslepilo mě ranní slunce a zachránili dva uniformovaní muži. Alespoň jsem si myslel, že zachránili. Dva strážníci stáli a nejspíš si dávali dohromady, co mají dělat. Strach v jejích očích byl znatelný, ale nebyl to strach z mé ženušky, ale ze mě.
Chápu, že pokud se na někoho vyřítíte krvavý jako řezník, na jiný výraz se nezmůžete. Ale já potřeboval zachránit. Tak jsem svůj výstup podpořil výkřiky a mávání rukama nad hlavou. Jeden z policistů vytáhl zbraň a hulákal mi něco nazpět. Chtěl jsem zastavit, protože vyhlídka smrti se mi nelíbila, ale zároveň jsem se nechtěl dostat do spárů manželky. Z každé strany číhala smrt.
Z ničeho nic se po sobě policisté podívali ještě udiveněji, když se mi do závěsu dostala má žena. Teď namířili i na ni a sami netušili radostí co. Prostě jen šermovali zbraní ze mě na ni a bledli a zelenali, až mezi sebou soutěžili, kdo bude mít horší odstín.
Co vám mám říkat. Den blbec.
Od incidentu uběhlo několik dní a jedno vám povím. Tohle jsem nečekal. Celé naše poklidné městečko se změnilo v městečko zombí.
Byli všude.
Hladové a neukojené oživlé mrtvoly. Doteď nevím, co jsem špatného udělal. Jak se to vymklo kontrole? Před pár dny bych odpřísáhl, že něco jako zombí neexistuje. Duchové to ano, ale zombie?
Před dvěma dny odvysílala televize reportáž, kde s vědci hledali příčinu. Kde se vzali chodící mrtvoly? A já se nemohl zbavit pocitu viny, že jsem odsoudil svět k záhubě.
Jeden přínos bych v tom však viděl. Přesedlal jsem na jinou práci. Přeci jen, pokud nikdo neumírá, nejsou duchové a tím pádem nemám co dělat. Stal jsem se lovcem těchto neumírajících ohavností. Nebo spíš se stanu.
V současné chvíli zkouším co taková nemrtvola vydrží. A taky si myslím, že jsem ve své ženě přece jen našel něco, co mě na ní fascinuje. Ať' zkouším, co zkouším, nedaří se mi ji zabít. A v tom tkví můj problém, než se stanu lovcem na plný úvazek, musím přijít na způsob, jak nemrtvé donutit přece jen zemřít.
