Bylo pondělí. Dnes už konečně musím zasadit tu novou kytku. Je tam už od čtvrtka. Stojím s rýčem a bezradně vybírám nejlepší místo. Koukám se po celé zahradě a už to mám. Hned vedle jabloně svítí krásně sluníčko a mé kytce se tam bude určitě skvěle dařit.
Kopu, kopu, kopu. Hlína je měkká a jde to dobře. Sakra! Rýč do něčeho narazil. Sehnu se a hrabu rukama. Už to mám. Je to krásný stříbrný kámen s jasně modrými odlesky. Je asi tak velký jako má dlaň, ale na jeho velikost je podezřele těžký. Hned vím, kam si ho dám. Je nádherný.
Večer ležím a mám ho na polici přímo na očích, mám pocit, že ty modré odlesky svítí. Je to možné? Asi blázním. Jdu spát. Nemohu usnout… Ale když se kouknu na hodiny, jsou tři hodiny, takže jsem spala. Je to možné? Takhle to pokračovalo až do zvonění budíku.
Celý den jsem myslela jen na tu noc a ty zvláštní pocity. Hned druhý den se mi zdál podivný sen. Byl sice nesmyslný, ale nemám z něj vůbec dobrý pocit. Viděla jsem záhadné barevné klikyháky, nevypadalo to jako písmo ani nic podobného. Spíš znaky, obrazce, nevím…
Když jsem se ráno probudila, hrozně mě bolela hlava a na ruce jsem měla divnou jizvu od škrábance. Vím jistě, že tam včera nebyla. Nevyspalá volám Beckynu, ale nepřišla. To je divné, vždycky ráno mě vítá. Mám z toho všeho divný pocit. Snad se jen někam zaběhla, musím už jít do práce. Odpoledne ji půjdu hledat.
V práci jsem si vytiskla obrázek Beckyny s telefonním číslem a celé odpoledne jsem ho vylepovala po okolí. Bojím se, kde je? Kam šla? To přece není možné…
Třetí den, tedy ve středu, jsem v noci slyšela hlasy, mám pocit, že mě někdo sleduje. Kdo by to ale byl? Nikdo mě nenapadá. Zase jsem viděla ty obrazce a má jizva nemizí.
Ve čtvrtek se mi zdál znovu ten podivný sen. Tentokrát ale o dost divnější. Objevovaly se tam divné postavy, malé, hubené, hlavu měly velikou, mnohem větší než tělo a barva jejich kůže byla rudá jako krev. Viděla jsem tam i svého psa – držely ho, on se vzpínal a nemohl jim utéct.
Cítila jsem jeho strach. Bála jsem se také moc. Bylo mi jasné, že nejsou z naší planety. Budík! Zdálo se mi to, nebo ne? Jsem upocená a vystrašená. Asi blázním. Potřebuji se konečně pořádně vyspat.
V pátek jdu spát raději dříve, tajně doufám, že se konečně vyspím. Ležím v posteli, skoro jsem usnula, ale v tom se z kuchyně ozve rána. Běžím se podívat s nadějí, že je to Beckyna, ale není tam a vše je na svém místě. Mám snad halucinace?
Další dva dny se stále opakuje to samé, možná se to i zhoršuje. Mám pocit úzkosti a nevím, co budu dělat dál. V pondělí se probouzím upocená a rozhozená. Mé první pohledy směřují na místo, kde předtím ležel kámen, ale už tam není.
Kámen je pryč a můj pes také. Přitom mám na ruce stále jizvu. Zdálo se mi to a nebo snad ne??
