Jak jste se dostali k žánru a proč vás právě splatter tolik přitahuje?
Mark: K splatteru ma priviedol sám praotec žánru – film „Bad Taste“, prvotina Petera Jacksona. Vtedy Jackson točil ešte za vlastné, po víkendoch, s kamarátmi a s úprimným nadšením zo slobodnej tvorby. Potom poskytol svoje služby Hollywoodu. A začal mrhať talentom na neinvenčné adaptácie fantazmagórií typu King Kong a Pán prsteňov a zarábať ťažké peniaze. Tak som sa rozhodol, že by nebolo od veci vykročiť v jeho šľapajach.
Martin: Já chtěl strašně vědět, jak dopadne Cesta krve. A znáte to. Co si člověk neudělá... A čím mě splatter přitahuje? Je to svobodný žánr. Promáčen krví, zahalen dýmem ze střelného prachu a doutnajících mrtvol, můžu psát, o čem chci. Brutalita a akce posunuta do výšin absurdna umožňuje používat témata a nastiňovat myšlenky, které autora seriózních žánrů nikdy nesmí ani napadnout. Což je vlastně dost smutné.
Máte oblíbené hororové filmy, které vás v tvorbě ovlivňují?
Mark: Môj osobný rebríček roky vedie už spomínaný „Bad Taste“, v tesnom závese s „Braindead“, „The Return of the Living Dead“ a trilógiou Evil Dead. Ako som totiž zistil po rokoch vyčerpávajúceho empirického výskumu, pokiaľ je v názve diela slovíčko DEAD, nemôže ísť o nevydarený produkt.
Martin: Ale jistě. S nostalgickou slzou v oku vzpomínám na obstarožní televizor zářící do hluboké noci a na polské Kino noczne. Řady oživlých mrtvol, eskadry emzáků, smečky psychopatických zabijáků, kvanta žravých substancí... Všechno v původním znění s věčným monotónním Polákem v roli titulků. Jeden skvělý film za druhým. „Věco“, To, „Hellraiser“... Těžko zůstat neovlivněn „Hellraiserem“ nebo Věcí, když je vám třináct, jsou dvě ráno a vy jste doma sami, no ne?
Existuje nějaká kniha, která je pro vás osobní biblí hororu (nebo jiného vašeho oblíbeného žánru)?
Mark: Za bibliu všetkých žánrov a príbehov vôbec považujem Bibliu. Tam je všetko. Démoni. Bratovražda. Smilstvo. Vojny národov. Otec, ochotný krvavo obetovať svojho jediného syna. Ale keby som mal menovať mladšiu literatúru, potom určite Kingove veľdiela „Svědectví“ a To. To je studnica dnešného hororu. Rád čítam aj Barkera a Gaimana a Hilla, ale obávam sa, že King je jednoducho nedostižný.
Martin: No.
Jak se zrodila vaše spolupráce?
Mark: Raz dávno, v ďalekej, preďalekej galaxii...
Martin: Jo. Člověk by neměl tolik chlastat.
Připravujete ještě nějakou spolupráci, případně pracujete na něčem dalším samostatně?
Mark: Pokiaľ viem, Martin na niečom pracuje sústavne. Nedávno sa mi zveril, že má problém privariť akúsi trubicu na koniec akejsi inej trubice, vraj to konštrukčne jednoducho nesedí. Tak som mu poradil. Odvtedy sa neozval. Ale ja som dobrý kamarát, takže keď dopíšem svoj prvý román, melodramatické military sci-fi o tucte spoločenských vyvrheľov, čo sa stanú poslednou nádejou ľudstva v boji proti neznámej mimozemskej rase, pošlem mu autorský výtlačok aj s venovaním.
Martin: Trubky jsou vždycky problém. Což neplatí jen ve strojařině.
Nepadla myšlenka, že byste společně napsali román nebo novelu?
Mark: Isteže. Otázkou je, kto by ten guláš po nás bol ochotný čítať...
Martin: Tak měli jsme takový nápad... vizi... sci-fi román se sociologickými prvky z prostředí superšpionských kruhů to měl být. Daleká budoucnost. Pochmurný svět ve spárech výplodů šílených supertechnologií. Planeta rozdělená mezi poslední dvě velmoci. Propast otevírající se pod nohama odlidštěného lidstva a do toho dva nepřátelští agenti čím dál více spojeni kataklyzmatickou povahou pravdy ukryté pod neprostupným nánosem lží určených pro tupé masy. Psali bychom to v ich formě – každý z nás důsledně jednoho z těch agentů – a myslím si, že nepřekonatelně rozdílné národní, kulturní, jazykové a mentální charakteristiky, které bychom do postav promítali ze svých skutečných životů, by onen román posunul o stupeň či dva nad běžné sci-fi.
Mark: Asi sa do toho predsa len pustím.
Byly zde nějaké konkrétní impulsy, vzpomínky, apod., které vedly k napsání povídek ve sbírce „A bude hůř“?
Mark: Poviedky vznikali priebežne počas uplynulých dvoch rokov. U mňa je to zväčša tak, že mi pred očami znenazdajky vypláva maličký detail dajakého obrazu z neznámeho sveta. Potom mi to nedá pokoja, až kým si k tomu „nesadnem“ a neodkryjem celú maľbu. A zrodí sa poviedka.
Martin: Nebyly. Normálně jsem si duševně masturboval nad efebofilně zaměřenou spankingovou scénou a najednou mi do toho vpadla scifistická múza a neštěstí bylo na světě. Tedy povídka. Povídka byla na světě.
Myslíte si, že sbírka je skutečně krvavá anebo mohla být ještě drsnější?
Mark: To závisí od uhla pohľadu. Moja mama dodnes zalamuje rukami nad brutalitou, akú je jej synáčik, bývalý miništrant a majiteľ dvoch mongolských bielych myšiek schopný v myšlienkach vytvoriť. Naopak skalný priaznivci splatteru môžu oprávnene namietnuť, že niektoré z poviedok by si zaslúžili tvrdší, nekompromisnejší prístup z hľadiska miery zobrazovaného násilia. Pravdou je, že v poslednej dobe stále viac inklinujem k hororu a mysterióznym motívom – hádam je to v tých textoch aj cítiť, ale vydavateľ sa rozhodol, že chce mať splatterovú zbierku, tak má splatterovú zbierku.
Martin: To není tak jednoduché. Mark se to snaží zodpovědět upřímně, ale všimněte si, jak na konci odpovědi svaluje část viny na vydavatele. Já si jako autor Quintona Caina musel nastudovat nemalé kvantum znalostí z oblasti lidské psychologie a tak vidím i to, co Markovi zůstává skryto. Ta zmínka o vydavateli a o hororech a mysteriózních motivech v sobě totiž skrývá daleko hlubší pravdu, než by se mohlo zdát. Ono je to tak... Já jsem jako spisovatel nezměrně zkušenější než Mark. Napsal jsem... prožil jsem příběhy, díky nimž jsem poznal krom mnoha a mnoha fascinujících skutečností i sám sebe. Nemám tedy problém pohlédnout pravdě do očí a přiznat si, že žádný splatterový autor nejsem. Já jsem těžký romantik. Všelijaké akční splatter knihy mám doma na policích zastrkané až daleko vzadu za kompletní bibliografií Danielle Steelové, a knížka, nad níž si nedokážu poplakat, pro mě nemá kouzlo. Gigatunové nukleární exploze v mých očích blednou ve srovnání se silou pravé lásky. Mark je oproti tomu stále ve vývoji. Pořád ještě věří ve stránky prosáklé krví a čpící vůní spáleného střelného prachu. To on ve skutečnosti trval na tom, že vydáme splatterovou sbírku a já mu to udělal k vůli. Ale jeho podvědomí už je dál. Splatter? Ale no tak. Jen se na to podívejte. To, o čem chce psát doopravdy, je jasně patrné. Králíčci, andílci, hrající si děti, staroušci a sentimentem prosáklé vzpomínky na školu. Příště dáme na obálku květinky, ptáčky a sluníčko a jedno oko nezůstane suché.
Jaká je vaše osobně nejoblíbenější povídka ve sbírce?
Mark: Z mojich je to určite tá o nadmieru usilovnom pracovníkovi v domove hriešnych dôchodcov. Mám rád aj postapokalyptickú „Prežiť“ – podľa toho príbehu mimochodom v súčasnosti vzniká zaujímavý komiks. A z Martinových... no... hm... asi „Quinton Cain“. Ale bolo to ťažké rozhodovanie.
Martin: Z těch Markových... hmmm... Nejspíš „Dlouhý běh na krátkou trať“. Kromě ostatních kladů má i pointu, která mě samotného překvapila a toho si na povídkách cením.
Z těch mých? No... ono to bude vypadat, že jsme se nějak domluvili, že chceme protěžovat a dělat reklamu jedné jediné povídce, ale nedá se svítit, upřímnost nade vše – i pro mě je to „Quinton Cain“. Citlivý mix lehkého erotična s brutální přímostí hlavního hrdiny, profesionální masakrovitost skloubená s jemným filosofickým vhledem... a to nemluvím o pointě. Skromnost stranou – v téhle sbírce se Quintonovi žádná z mých povídek prostě nevyrovná.
Martinovi i Markovi velice za rozhovor děkuji!
