Roman Vojkůvka: Řezničina
2011, Šuplík.cz, 82 stran
Budeme-li se chvíli pohybovat v rovině Vojkůvka režisér a Vojkůvka spisovatel, druhý Vojkůvka má jednu obrovskou výhodu. U natáčení filmu můžete mít pro daný žánr cit, vlohy a mozek obrovské až hrůza, ale nemáte-li obstojné finanční a technické zázemí, můžete se snažit jak chcete – vaše filmy zpravidla dopadnou tak, jako právě ty Vojkůvkovy (a to patřím k jeho fanouškům, abychom si rozuměli). U povídek tomu je jinak. Tady stačí „jen“ sehnat nakladatele nebo trochu škváry na vydání a zbytek už je jen a jen na Vás samotných. A z tohoto boje Vojkůvka vychází opravdu ze ctí.
Ne že by třinácti povídkám (záměrný počet?) „Řezničiny“ nebylo co vytknout, ale jsou jako třináct ran sekerou do hlavy. Krátké, úderné, krvavé, překvapivé, bolestivé, silné, přesné, rychlé. Vojkůvka si rychle našel a osvojil rázný, přímý a úderný styl. S ničím se moc neokecává. Krátkými větami a prostými slovy předkládá svůj příběh rychle a plynule. Nikde se nezdržuje, nic moc zbytečně nerozvádí.
Valná většina povídek stojí na pointě a ta je jeho metou. Bez servítek a různých serepetiček se k ní dostat, aby ona samotná byla efektnější a účinnější. A ono to funguje. Mnohé pointy prostě chytnou a nafackují. I o tom totiž horrorová povídka je – síla ve strohosti, atmosféře a pointě. Při tom všem si však Vojkůvka najde čas vykouzlit zajímavá slovní spojení či výrazy („Kdo neměl prsa, vlastnil plnovous“), dojde i na jeho snad klasické filosofování (rozebírání pořekadla Zvyk je železná košile, je zajímavé a zamyšlení hodné) a samozřejmě nebude chybět ani humor.
Třináct povídek nás provede mnohými hororovými žánry od upířiny, duchařiny, exploitation, přes kouzla, magické rituály, psychologické příběhy až k akčním krvákům, postapokalyptickým dramatům či kanibalským choutkám a možná přijdou i mimozemšťané.
Vybere si zřejmě kdokoliv, má to však i svou stinnou stránku, pokud Vás něco z toho nebaví, může to povídce i uškodit. I já u knihy prožil slabší chvilky, jenže jak se říká, není na světě člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem. Žádná z povídek není špatná sama o sobě, že by byla špatně napsaná, nedala se číst, nebo by nudila.
Setkáme se tak s opravdu zajímavými a v jisté míře překvapivými pointami („Ani kapka krve“). S pointami, které jsou předvídatelné a odhadnutelné možná zbytečně brzo („Mantis“), ale i přesto to povídce samotné nijak neuškodí, protože tento nedostatek vysoce nahradí její dvojznačnost (jedna z nejlepších pecek sbírky „Zrůdy“). Ale i s pointami, které jsou takřka identické a je jen na čtenářstvu, kterou ze zpracovaných verzí si zvolí za povedenější („Nový život“, „Téměř
jako ve snu“). Zažijeme dobré začátky, leč s trochu jednoduššími závěry („Mrazení“). Přebrodíme se krvavě akčním sci-fi hororem dostávajícím svého jména (titulní „Řezničina“). Zažijeme krátké, prosté a krvavé představy, jež většinou nemají dlouhého trvání, ale mnohdy nemile dlouhé následky („Představ si…“). I na podivnosti dojde, „Jazykověda“ je totiž ve smyslu pointy sice slabší, jinak ovšem má v tom pozitivním smyslu opravdu šílený nápad, prostou, leč až bombasticky vyznívající zápletku, snad je odvyprávěna trochu krkolomně, přesto patří k nejpodivnějším a „nejzábavnějším“ zásekům sbírky.
Pak je zde samozřejmě vrcholný skvost sbírky, syrový, magický, úderný, ryzí a čistý horor, ne zcela originální přesto obecně vzato stoprocentní trefa přímo na komoru („Vrať se mi lásko“). I na nějaké to kulturní vyžití dojde, Vojkůvka nás zavede např. do bordelu, ovšem ne ledajakého, tohle je „Bordel snů“. Z řemeslného hlediska sice rutina, ovšem přebujele bizarní, úchylná a ujetá. Problém je, že možná až moc na to, aby z toho alespoň trochu zamrazilo a člověk se u toho jen přiblble neuculoval. Ale i na tohle určitě někdo slyší. A i ten humor samozřejmě nechybí a to v různých
podobách a snad i neplánovaně („Muži, ženy a nová auta“, „Mrtvá ústa vesmíru“).
Českého literárního hororu je jako šafránu. Což by mohlo nutit a svádět k tomu, být k němu shovívavější, než by si objektivně zasloužil. Je potěšující, a samotné knize ke cti, že v případě „Řezničiny“ se k podobnému přístupu není proč přiklánět a uchylovat. V rozmezí osmi let jsem ji četl dvakrát, a i po těch letech je pořád stejně silná. Snad je viditelně trošku přehnaně řemeslná a jednoduchá a ne na každé stránce zcela uspokojí, ale na dokonalých věcech je vždy něco divného. „Řezničina“ není dokonalá, je jen a pouze velmi povedená. Není stoprocentní, ale přesto je výborná. Je radost ji číst. Je radost těch 13 jednohubek sezobnout a pochutnat si na nich. Je radost ji doporučit.
