Roman Vaněk: Samhain

Povídka, která se umístila na 14. místě ve třetím ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

I.

„Pche, Halloween,“ ohrne F. znechuceně horní ret, zatímco si řeznou hranou ostří velkého loveckého nože přejede po dlani, „komerční americký svátek bez jakékoli hlubší tradice. Proč ho letos musíme slavit?“

„Jak bez tradice? A co dušičky?“ Oponuje Věra a vloží mu do klína obří tmavě oranžovou dýni. „Místo blbých keců radši vyřež pořádně děsivý ksichtík, ať je sranda.“

„Děsivý, toho se tak někdo lekne.“

Oba se pustí do vyřezávání. Věra si prozpěvuje strašidelné duchařské písničky a vesele se usmívá, F. doprovází každé říznutí protivným brbláním. Najednou se ozve zvonek.

„To bude asi Martin, otevřeš?“

„Nemůžu. Musím vyřezávat veselý ksichtík, ať je sranda,“ pronese ironicky F., načež Věra vztekle třískne nožem i dýní na stůl a jde ke dveřím.

„Ahoj Martínku,“ řekne Věra přehnaně veselým tónem a políbí příchozího na ústa.

„Čau, tak co, vyřezáno?“ Přivítá se s ní Martin, vpadne s hlasitým smíchem do dveří a hodí na kuchyňský stůl dvě děsivě se šklebící hlavy.

„Skoro,“ odpoví Věra, „jen ještě dva kusy. Ukaž, co máš.“ Poté se otočí do obýváku na F. „Ty se nepůjdeš podívat?“

„Proč bych to dělal, prostě dýně. Myslíš, že jsem nikdy neviděl dýně?“ Křikne F. z obýváku.

Věra se ušklíbne a Martin povytáhne pravý koutek úst k nejistému úsměvu: „Co je s ním?“

„Ále, nemá rád uměle vytvořené americké svátky.“

„Aha,“ usměje se chápavě Martin, „takže žádný Valentýn a podobně.“

„No jasně že ne. Říká, že si nemusíme dokazovat lásku jeden den v roce tím, že si koupíme drahé dary. Prý mi ji dokazuje dostatečně přes celý rok.“

„A dokazuje?“

„Nó, jak kdy..“

Aniž by ji nechal domluvit, postaví se Martin mezi dveře do obýváku a obřadným hlasem pronese: „My tu ale dnes neslavíme Halloween, pane. Slavíme Samhain, starý keltský svátek, kdy umírá starý rok a rodí se nový. Je konec léta, nastává zima, starý bůh zemře, aby se z bohyně matky mohl zrodit nový. A hlavně – je to noc, kdy se otevírá brána do světa mrtvých a maže se hranice mezi živými a zemřelými.“

„Hm, působivé,“ odvětí znuděně F.

„A především,“ zavýskne vesele Martin a ukáže na batoh, „je to noc, kdy se rozsvěcují ohně, pořádají rituály a oběti. Všechno to mám tady. A co je nejdůležitější – je to noc, kdy se můžeme pořádně ožrat!“ Načež vytáhne z batohu láhev neurčitého tvrdého alkoholu. V té chvíli se F. konečně usměje a jeho oči se rozzáří jako ty nejbarevnější rituální ohně.

Věra však jeho nadšení nesdílí, podívá se na něj posmutněle a prohlásí: „Hlavně se musíme pomodlit za Jirku.“

 

II.

Hřbitov, kde jejich bývalý spolužák odpočíval, se nacházel za městem, jakožto sebevrah totiž nemohl být pohřben na městském ústředním.

„Přímo na místě bývalého keltského posvátného olšového háje. Dnes je z něj háj urnový, jak příhodné,“ pousmál se temně Martin.

Hřbitov byl obehnán vysokou cihlovou zdí. Rezavá branka – jediný průchod do světa mrtvých – byla zamčená.

„Co teď?“ Zeptala se Věra.

„Přelezeme,“ prohodil lakonicky Martin.

F. se však tvářil odmítavě. „Co když nás někdo uvidí? Pojďme domů,“ řekl a mocně si loknul z lahve.

„Nebuď srab,“ zasmál se Martin a pokusil se vyskočit na zídku. Marně, byla příliš vysoká.

„Udělej mi stoličku.“

„Pšt, někdo jde.“ Vyrušil ho F.

Bylo slyšet nepatrný šum kráčejících nohou, nikoho ale neviděli. Proto se Martin s pomocí F. po chvíli čekání a naslouchání vymrštil na zídku. Nahoře se rozhlédl a v dáli spatřil tmavou postavu kráčející přímo k nim. Chtěl ostatní varovat, to už však lezla nahoru Věra.

„Vidíš to?“ Zeptal se jí Martin a ukázal na postavu.

„Jde sem, rychle, ať nás nevidí.“

Urychleně natáhli dolů ruce, aby pomohli i F. zdolat přechod ze světa živých. Právě ve chvíli, kdy F. vylezl k nim, postava se rozběhla. Rychle seskočili dolů a utíkali doprostřed hřbitova. Skryti za jednou z velkých olší vyčkávali pak mnoho a mnoho minut, co se bude dít. Nic se však nedělo.

„Doufám, že jsme mu zmizeli.“

Když byli na hřbitově, musel i F. uznat, že už není cesty zpátky, musí se tedy podvolit jejich plánovanému rituálu. Po krátké procházce hrobově-olšovým lesem našli hrob pokrytý spoustou květin, na němž bylo vytesáno jméno jejich mrtvého spolužáka.

„Tak tady je místo našeho rituálu,“ pronesl temně Martin a začal vytahovat nutné instrumenty z batohu.

 

III.

Hrob mrtvého spolužáka září. Kolem dokola je obehnán zapálenými svíčkami. Na oltáři-hrobu je pár věcí, které každý z nich nějakým způsobem získal od zemřelého – propiska, úhloměr, guma – většinou jim je půjčil a oni je nikdy nevrátili. Dokonce zde nechybí svetr, který jednou navlekl na Věru, když jí zuby drkotaly zimou, a sám zůstal jenom v tričku. Kromě toho stojí na oltáři jedna otevřená a zcela plná láhev. Je tu nechána pro zemřelého, kdyby se vrátil a měl žízeň nebo chuť se po dlouhé době opít. Martin drží v jedné ruce kvičící morče a ve druhé ostrý nůž, jehož čepel se leskne v záři svíček.

„Co to děláš?“ Křičí na něj F.

„Nic většího jsem nenašel. Musíme obětovat jeho zvíře.“

Pak si pořádně přihne z lahve a bez váhání morčeti podřízne hrdlo. Morče přestane kvičet, zachrčí a z jeho krku se řine krev. Tu nechává Martin stříkat na předměty na oltáři. Krapet si také pomaže obličej a snaží se ušpinit i své druhy. Ti však štítivě vzdorují „Nebraň se, musíš se pomalovat krví, aby tě zlí duchové nepoznali a nemohli ti ublížit.“ Křičí na Věru a snaží se na její tvář dostat krev.

Když morče vykrvácí, odhodí jeho mrtvé tělíčko do ohně, který se mezitím rozšířil ze svíček přes uschlé květiny na většinu hrobu. Monotónně přitom odříkává nějaké tajemné starobylé formule, kterým Věra ani F. za mák nerozumí. Pak rozdá každému papír a tužku. „Nyní napište na papír nějaký váš zlozvyk, čeho se chcete zbavit.“ A lokne si z lahve.

„Stačí jeden papír pro všechny. Chceme se zbavit viny za Jirkovu smrt,“ zakřičí Věra a napije se z lahve, kterou jí podal Martin.

„Jaké viny? My jsme ho nezabili,“ brání se F. a napije se.

„Moc dobře víš, o čem mluvím.“

„Spáchal sebevraždu, zabil se sám. My za nic nemůžeme.“

„Nevykrucuj se z toho, víš moc dobře, co jsme udělali, všichni jsme vinní.“

„Čím jsme vinní?“ Zeptá se Martin a bere si lahev.

„Svou nečinností, tím, že jsme mu nepomohli,“ křikne Věra, uchopí papír a čmárá něco o vině. Ten pak všichni tři společně hodí do ohně, který vesele zaplápolá, jakmile papír pohltí.

„Nyní přijde to nejlepší – část s maskami,“ hurónsky zvolá Martin už notně opilý.

„Já žádnou masku nechci,“ ozve se Věra.

„Strč si ji do řiti,“ zakřičí vesele F., ještě opilejší než Martin.

„Nebudete-li mít masky, mohou přijít zlí duchové a nehezky si s vámi zacvičit.“

„Nějak ti tam hapruje logika – dáváme tu nevypitou flašku, vystavujeme dýňové lampy a zapalujeme ohně, aby nás mrtví našli, ale máme se maskovat, aby nás nepoznali.“ Zamyslí se F.

„Chceme, aby nás našel jenom Jirka, ale ne nějací zlí duchové, skřítci, elfové a já nevím, co všechno.“

„Vždyť jsme natření krví, aby nás nepoznali.“ Řekne Věra.

„A jak víme, který duch je dobrý a který zlý?“ Řekne F.

„Nediskutujte a nasaďte si masky!“ Vykřikne Martin.

Starobylým hřbitovem se rozhostilo ticho, nikdo už nediskutuje, každý si namátkově poslepu vezme masku z Martinova batohu. Najednou se v dálce ozve neurčitý zvuk.

„Slyšeli jste to?“

„Co to bylo?“

„Znělo to jako ta stará branka.“

Z dálky se ozve hluboký hlas: „Kdo je tam?“ a všichni tři se rozhodnou vydat se na úprk.

„Někdo jde,“ zvolal F.

„Rychle pryč.“

„Musíme se schovat.“

„Utíkejte.“

Všichni uhání, co jim síly a plíce stačí, v ruce masku. Rozběhli se třemi různými směry a brzy si každý jednotlivě uvědomí, že je zcela sám uprostřed hřbitova během noci, kdy se otevírá brána mezi živými a mrtvými. Každého posedne jeho vlastní strach. A každý jednotlivě se rozhodne, že jak před hrozbou zvenku – z místa správce hřbitova nebo kohokoli jiného, tak také před kreaturami z říše mrtvých, se nejlépe ochrání tím, že si masku nasadí. Budou tak chráněni jak před zlými duchy, tak před zlými živými.

 

IV.

F. s tváří skrytou pod maskou vystrašeně prochází kolem hrobů, z nichž většina děsivě svítí zapálenými svíčkami věstícími možné zmrtvýchvstání nebožtíka. Jsou přece dušičky. V dáli před sebou vidí temný obrys něčeho obrovského. Něčeho, co není ani člověk, ani strom, ani hrob. Možná snad nějaká velká mohyla, pomyslí si F.

Pojď sem

F. se prudce otočí. „Kdo je tam?“ Zakřičí z plna hrdla. Pak si ale uvědomí, že by se neměl chovat příliš nápadně, aby nebyl nalezen, a sám sobě v duchu vynadá několika sprostými slovy.

Póóóójď

Skřípavý hlas se ozývá jakoby zepředu, ten velký stín, ten obrys ho volá k sobě.

Póójď za mnou

„Ani za nic!“ Vykřikne F. a dopije na ex zbytek lahve, která mu zůstala v ruce. V té chvíli se mu zamotá hlava, klopýtne o hrob a spadne na zem.

Póóóóójď

Slyší, než upadne do krátkého bezvědomí.

 

V.

Mezitím Věra bloudí mezi hroby, snaží se tvářit nenápadně, aby nebyla nikým nalezena, zároveň se však rozhlíží kolem dokola, aby ona sama někoho nalezla. Najednou uvidí rohy – obrovskou rohatou hlavu, jak vyčuhuje za jedním z náhrobků. V první chvíli se vyděsí, s vypětím všech sil se jí podaří potlačit výkřik. Pak si však uvědomí, že ta rohatá nestvůra je jenom maska. Pod tímto náhrobkem tedy neleží žádný umrlec, nýbrž pouze někdo z její maskované party. Potichu se k němu přikrade a dá mu ruku na rameno. Dotyčný nereaguje, jako by byl mrtvý nebo spal. Když s ním však zatřese prudčeji, vzbudí se.

Dvě maskované hlavy se potkávají za jedním z hrobů a chvíli na sebe překvapeně zírají očima vystupujícíma z masky. Poté však jedna z těchto masek strčí ruku do kalhot druhé masky. Ta se zpočátku brání a ruku odstrkuje. První maska se však nedá, šmátrá v kalhotách druhého stále usilovněji, až se jí podaří vyndat z nich topořící penis. Druhá maska bezhlasně řekne „ne,“ nijak se však nebrání. První maska pohybuje rukou směrem nahoru-dolů tak dlouho, až jí na ruku vystříkne bílá tekutina.

 

VI.

F. je stále víc přitahován k podivnému skalnímu útvaru.

Póóóóóóóójď!!!

Když dorazí na úpatí tohoto útvaru, spatří na okamžik temnou postavu, která se však před ním rychle schová do skal. Vydá se za ní. Běží těsnou uličkou a nevidí před sebou nikoho, pouze tmu. Už to chce vzdát a vrátit se ven, v tom však spatří temnou postavu znovu.

„Počkej,“ zakřičí na ni. Postava před ním však utíká. „Jirko?“

 

VII.

Dvě masky leží v objetí schovány za hrobem a třesou se strachy, slyší, že se k nim blíží kroky. Tisknou se k sobě a cítí vzájemně svůj tep a opilecký dech.

 

VIII.

F. kříčí „počkej“ a stále pronásleduje tajemnou postavu. Ta se najednou zastaví a otočí se přímo proti němu.

 

IX.

Věra a Martin leží v objetí a slyší, že se k nim tajemné kroky blíží stále víc a víc. Kroky se stávají stále hlučnějšími. Slyší hlasité oddechování.

 

X.

„Co tu chceš?“ Ptá se tajemná postava. F. teď poznává, že je to voják ve středověké či raně novověké uniformě.

„Jdu za tebou, kam jdeš?“ Koktá F.

„Dolů. Proč jdeš za mnou?“

„Volals mne. Proč dolů?“

„Spí tam naše vojsko. Já jsem se byl podívat nahoře, zdalipak již není zemi nejhůř. A teď jdu taky spát. Dobrou noc. A ty se odsud kliď, dobře ti radím.“

„Jako blaničtí rytíři?“ Volá na něj F., voják však zřejmě neslyší a kráčí chodbou dál.

 

XI.

Kolem hrobu, za nímž se schovávají Martin s Věrkou, prochází tajemná postava. Nevidí ji, ale slyší její kroky. „Kde můžou být, co se to tady děje,“ brumlá si potichu postava. Dvě masky skryté za hrobem strachy ani nedýchají. Najednou však Věra cítí, že se blíží nutkání kýchnout. Snaží se ho potlačit, to se jí však příliš nedaří.

 

XII.

F. postupuje dál do podzemí, vojáka už před sebou nevidí. Nevidí nic, je zcela pohlcen tmou. Kráčí poslepu a rukama se přidržuje okolních stěn. Najednou zdálky uslyší výkřik. „Co to je?“ ujede mu nahlas a najednou dostane ránu do hlavy.

 

XIII.

Věra a Martin ve chvíli, kdy si jich tajemná postava všimla, rychle se dali na útěk. Cítili, že jim je stále v patách. Najednou před sebou spatřili obrovský masiv skal, dál už cesta nevedla. Nebylo úniku. Prudce se otočili a – nikdo za nimi nebyl.

 

XIV.

Mezitím F. bojuje s démony. Když otevřel oči, zjistil, že na něj zaútočili dva velcí skřítci, jeden z nich má rohy. F. se podaří rohatého omráčit a uniknout. Ten druhý ho však dožene a začnou se prát. F. se podaří po dlouhém boji vytáhnout z kapsy nůž, který mu tam zůstal od vyřezávání dýní a vrazit ho přímo doprostřed skřetovy hrudi. Ten se v mžiku se rozplynul.

 

XV.

Martin a Věra hledali ve skalách nějakou cestičku, protože měli obavu, že tajemná postava slídí kolem. Skály však byly neprostupné. Najednou se Martin zarazil a přestal s hledáním.

„Neslyšelas něco? Tiše.“

„Co to bylo?“

„Znělo to jako F. Jako by křičel. Jako by se mu něco stalo.“

Sundali si masky a volali hlasitě jeho jméno.

 

XVI.

Mezitím na F. zezadu zaútočí druhý démon, je to patrně elf nebo nějaké jiné svinstvo. Rohatému se podaří vyrazit protivníkovi nůž z ruky a zasadit mu prudkou ránu kolenem do břicha. F. Leží na zemi. Vidí však, že nůž spadl nedaleko. Učiní pár plazivých pohybů směrem k němu a snaží se natáhnout ruku, následuje však další kopanec. F. se odkutálí a předstírá, že omdlel. Elf se k němu nakloní a zkoumá jeho stav. Na tuto chvíli F. čekal. Nečekaně zaútočí a strhne nestvůru k zemi. Využije momentu překvapení a doběhne pro svůj bojový nůž. Než se nestvůra stačí zvednout, drží ho v ruce připraven zasadit jí poslední ránu. Než to však učiní, strhne si nestvůra masku a F. vidí, že to není žádná nestvůra s rohy, ale pouze maska. A pod maskou – ach bože, pod maskou se skrývá Jirka. Jejich mrtvý kamarád.

 

XVII.

Věra a Martin stále volali F. Najednou se na vrcholku jedné menší skály zjevil obrys postavy.

„Kdo to je?“ Zařvala Věra, „je to on?“

„Nevím.“

Pak se však postava vyloupla z temnoty, protože se naklonila do měsíčního svitu. Nebyl to F. Byla to Cailleach.

 

XVIII.

„Kdo to je?“ Křikla Věra, když ve slunečním svitu spatřila starou vrásčitou tvář.

„Cailleach, keltská bohyně. Stařena. Bohyně hor se schopností řídit počasí. Je jedním ze symbolů Samhainu, protože je vždy spojována se smrtí a znovuzrozením,“ vysvětlil jí Martin. „A taky je to jedna z mých masek.“

„Tak jsem vás konečně našel,“ řekla Cailleach, „chyběl jsem vám?“

„Jasně, F., sundej si tu masku a pojď dolů,“ řekl se smíchem v hlase Martin.

„Vy nevíte, kdo já jsem? To už jste na mne zapomněli? Stačí jeden rok k tomu, abyste zapomněli na svého milého kamaráda?“

„Nedělej si srandu a pojď dolů.“

„.. Na svého kamaráda, kterého jste dohnali až do hrobu? Teď se ukáže vaše pravá tvář. Nasaďte si masky!“

„Nech toho,“ špitla Věra, ale oba uposlechli, Věra si omylem nasadila masku Martinovu.

„Mučili jste mne celé dva roky, co jsem s vámi chodil do třídy. Nikdy jsem pro vás nebyl dost dobrý. Ať jsem udělal cokoli, vždycky jsem byl jen nula, na které si každý mohl vylít zlost. Nemáte špatné svědomí? Fakt ne?“

Věra vzlykala a Martin na něj zíral jako v Jiříkově vidění. „F., nech toho,“ opakovala Věra.

„Proč myslíte, že jsem najednou odešel uprostřed hodiny na záchod, abych se tam mohl oběsit? Přece kvůli vám, abyste mne tam našli a abyste si u mého mrtvého těla uvědomili, jaké jste byli svině. Věděl jsem, že mne tam najde zrovna F.“

Martin skočil Cailleach do řeči: „Ty  nejsi F.?“

„Nejsem, dobře to víte. Já jsem, který jsem. Byl jsem. A kvůli vám už nejsem, jen v tento jeden den můžu přijít na svět a ukázat vám, za co stojíte. Co jste si mysleli? Že nemám city? Abych pokračoval – věděl jsem, že mne najde F., protože to byla z vás všech největší svině. Věděl jsem, že to on mne půjde hledat na záchod, protože se bude bát, že tam brečím, a kdyby mne našel někdo jiný, vše vykecám.“

„Co? Co ti udělal?“ Zeptala se hystericky Věra.

„Nedělej, že to nevíš. Všichni jste se mi smáli, říkali mi malý buzíček. Smáli jste se mi za to, že jsem teplý. Ale dobře jste věděli, že nejsem. Schválné jste mi zakládali účty na gay seznamkách, ale přitom jste věděli, že za všechno může F. To on byl malý buzík.

Když za mnou přišel jedenkrát na záchod a říkal, ať se nestydím. Já jsem mu řekl, že nemám za co, jenže on vyndal penis. Jestli mu nevykouřím, řekne mým rodičům, že jsem mu vykouřil. Co mi zbývalo. Musel jsem to udělat. A polknout svou hanbu až do dna. Takto to šlo pořád dál a vy jste to všichni věděli a nic neudělali.“

„My jsme nic nevěděli.. aspoň já nic nevěděla. Vždyť je to můj přítel..“

„Ale věděla. Vědělas i to, jak za mnou jednou přišel a řekl, ať se předkloním. Nebo to řekne mému otci. Můj otec nenáviděl buzeranty, kdyby se dozvěděl, že já jsem jedním z nich, ustřelil by mi hlavu. Jenže já nebyl! Ale co mi zbylo jiného.

A když bylo po všem, řekl, že jsem stejně jen malá špinavá teplá děvka a plivl mi do vlasů. Když jsem pak na záchodě plakal, přišels ty, Martine. Smál ses mi a ptal ses, jestli se se mnou nerozešel šamstr.“

„Já.. já jsem přece.. já jsem nemohl nic vědět..“

„Všechno, všechno jste věděli, a proto jste stejné svině jako F. Tento ubohý rituál, co jste se tu snažili praktikovat. Jaký měl smysl? Dělali jste ho, abyste omilostnili své svědomí z mé vraždy. Proto to obětované morče, proto ten spálený papír symbolizující vaši vinu. Já jsem to moc dobře viděl. Jen F. se bránil a nechtěl se účastnit rituálů, nechtěl si připomínat staré viny, které vytěsnil do nevědomí. Věděl, že v této noci může lecjaké tajemství vyjít na povrch. Věděl, že když budete chlastat a dělat takovéto rituály, může se v něm hnout svědomí a vše si znovu uvědomit. A vše si také můžete uvědomit vy a konečně nést odpovědnost za své viny.“

Pak Cailleach vydala nelidský výkřik a seskočila ze skály dolů za Martinem a Věrou, kteří se dali na útěk.

 

XIX.

V rodinném domku vedle hřbitovní zdi zakokrhal kohout. F. se probudí s obrovskou bolestí hlavy. Zjistí, že leží spánkem na kameni, a když se nadzvedne, spatří, že na kámen crčí krev z jeho hlavy. S vypětím všech sil se mu podaří vstát, aby se dozvěděl, kde se nachází. Ujde pár kroků a zří před sebou hrob svého spolužáka Jirky, na němž leží hromada popela a špatně shořelých kusů květin. Nedaleko tohoto hrobu leží na zádech maskované tělo s krvavou ránou v hrudi. Sundá mu masku. Je to Martin. Opodál leží Věra. Měla vyhrnutou masku s rohy a rudý šrám podél celého krku.

F. si sedne na ohořelý hrob, skryje svou tvář do dlaní a rozpláče se. Pamatuje si, že šli na hřbitov, pamatuje si, jak stojí na skále a řeční. Co bylo dál, má zaplavené mlhou ze slz.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Daniel Hoang: Krvavý psi
Renáta Horká: V ohrožení života
Jana Pacáková: Zimní čas
Nikola Puškárová: Nemrtvá
František Bui: Světlonoš
Katerina Dvořáková: Další nakažený
Robert Poch: Ztracený život
Vladimír Zábrodský: Bestie - jedna, dvě
Lenka Winzigová: Hlásal o tom jinak
Michaela Cvejnová: Boj o přežití aneb nemilosrdný Halloween
Eliška Kohlíčková: Pod tlakem
Gabriela Navrátilová: Hra o život
Ondřej Kocáb: Biohazard
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Anna Veselá: Nemělo by se zapomínat
Martina Tajemná: Klára
Tomas Vorobok: Obrat
Václav Nerud: Krvavý Halloween
Petr Moravec: Campbellova hrobka
Tobiáš Nečas: Opice
Jakub Zemánek: Pekelník
Jana Chlupová: V odstínech smrti
Shaiva Lepra: Manželská krize
Petr Šulc: Klec
Irma Bolkvadze: Experiment
Lucius Pelner: Zuby
Vít Martin Matějka: Onkostar
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss