Jsou příběhy, které ač jsou pravdivé, nemohou být vyprávěny, jako kdyby se staly, i přesto, že je psal sám život. A i když je skutečným autorem oněch hrůzných událostí realita sama, jsou lidé, co o mém vyprávění budou pochybovat. Takoví lidé, jsou ale na pochybách i při čtení Bible, takže abych se s nimi přel, ztrácí smysl. Ovšem mnohý čtenář uvěří tomu, co mi vyprávěl pan Adam Orálek z Nového Malína. Já jeho slovům věřím. Jsem tak přesvědčen o pravdivosti příběhu, že jsem se rozhodl, ano odhodlal jsem se k tomu, abych dal ony děsivé události na papír a sám se vydal na statek, kde k těm strašlivým činům došlo.
Takže se usaďte a zaposlouchejte se do pravdivého příběhu chlapce beze jména. A kdyby nebyl tak mladý, vlastně ještě dítě, jistě by chlapci dali provaz kolem krku a škubnutím, které působí zemská gravitace, by ho vymazali ze světa živých. Otázkou pak je, kam by se odebrala jeho duše? Do věčné temnoty? Potom, co jsem si vyslechl chlapcův příběh z úst pana Orálka, si nejsem tak jistý, už ne.
Sedím v hospodě, s vypravěčem, asi pětašedesátiletým, popíjím pivo a jsem jedno velké ucho. Naslouchám jeho zastřenému hlasu.
„Chlapec se narodil ve chlévě na statku hned nedaleko téhle hospody. Otec byl sedlák, zlý agresivní chlap, opilec, násilník, který se ochotně a pod jakoukoliv záminkou rád rval, a říkalo se o něm, že zabil svou první, a údajně i druhou ženu. Děti, které měl z prvního, a druhého manželství utekly do světa a nikdo už o nich neslyšel.
Chlapcova matka byla ani ne čtrnáctiletá dcera cikánů, co žili na místě kdysi známém jako Lerchenfeld, kde se dnes nachází areál nové pekárny. Sedlák nebožačku zabil hned po porodu. Chtěl zabít i dítě, ale myslel si, že je chlapec mrtvý, když vyšel bez pláče z matčina lůna. Vzal nůž, přeřezal pupeční šňůru, posbíral, co rodičce vyhrklo z rodidel, a vyhodil všechno na hnůj. Pak se vrátil, ruce rudé a lepkavé, uchopil konec pupeční šňůry, co trčel zpod sukně, zatáhl a vytáhl plodové lůžko…“
Pan Orálek se odmlčel. Zeptal jsem se ho: „Co se stalo s tělem oběti?“
Upil z půllitru, smutně pronesl: „Shořelo vzadu na zahradě a popel odnesla řeka.“ Zapálil si cigaretu z krabičky, kterou jsem mu daroval za to, že mi příběh odvypráví. Několikrát potáhl, vyfukoval kouř nosem. A pokračoval:
„První, co chlapec po narození ucítil, byl zápach mrvy. Chuť, co si mohl poprvé pamatovat, možná byla chuť hnoje. Chlapce od jisté smrti zachránil silně vyvinutý imunitní systém, a pak nepochopitelná vnímavost dobytka, prasat a drůbeže. Zázrakem neumřel na infekční nákazu, ale ani žízní a hladem…“
Nevěřícně jsem vykřikl: „Chcete mi říct, že se o chlapce starala zvířata?“ Obořil se na mě: „Když mi mladej nevěříš…“ a už se zvedal, aby zaujal místo u vedlejšího stolu.
„Věřím vám, ale zní to,“ odkašlal jsem si: „Poněkud podivně.“
„A není celý svět divný? Ten chlapec prostě přežil,
a později, až mu narostly zuby, živil se brouky a žížalami, a tím, co našel v korytech pro prasata. Až se uměl postavit na nohy, jedl společně s ovcemi, kozami a slepicemi. Společně si pochutnával na jablkách, mrkvi, slupkách od brambor, zrní a později ho ohromilo jídlo vyhazované z okna na hnůj.“
Přerušil jsem ho: „To se o děcku nikdo nedozvěděl? Ani nehledali jeho matku, dceru těch cikánů?“
„Jak jsi na tohle přišel? Kdyby byla z bohaté rodiny, třeba Kettnerů, Oberlaithnerů nebo Chiariů…“ a mávl rukou. Nedopalek zamáčkl v popelníku. Zvedl hluboké černé oči. Vlasy měl šedé jako jinovatka, snědou tvář mu brázdily hluboké letokruhy vrásek. Pan Orálek byl malé zavalité postavy. Než odešel do důchodu, pracoval u vodařů jako kopáč. Vyrušil mě z úvah.
„Chlapec bez jména vyrůstal sám, jako kůl v plotě. Dokonce ani nejbližší sousedé zpočátku netušili, že se na statku pohybuje nějaké dítě.“
„A co do školy, nastoupil?“
„Ale jo, nastoupil. Ptali se, kde je matka. Otec řekl jen, že neví. Prostě jednoho dne se tu zčistajasna objevil, přišlo mu ho líto, tak si sirotka nechal.“
„Nikoho nenapadlo, aby se pídil po podrobnostech?“
„Ne, a vlastně proč by měli? Sedlák se o kluka staral, tak co. Ale měl neduživé, chorobné a třesoucí se tělo, tak zůstával pořád doma. Často se schovával na půdě a v šerém přítmí v místě plném pavučin, zatuchlého zápachu, ležel nehybně na zaprášené matraci. Sedaly mu na břich a ruce hejna much. On je chytal a jedl je. Nalétávali na něj trhavými pohyby netopýři, ty se mu chytit nepodařilo. Naslouchal, jak tiší létaví a malí predátoři drobnými zoubky chroupali ulovené můry. Ráno chlapce čekala hostina u jeslí a koryt. Už ani nevěděl, kdy ho poprvé tatínek znásilnil. A stávalo se tak pravidelně i několikrát denně.“
„To je ale strašné. Strašné!“
Pan Orálek sklopil oči, jako kdyby mě ale neslyšel, pokračoval v monologu.
„Často utíkal na půdu. Jednou ráno, chlapec zjistil, že se na půdě povalovaly různé objekty a věci. Kusy nábytku, obrazy a mnoho záhadných předmětů. To všechno byla pozůstalost po předcích jeho otce, to ale chlapec nevěděl. A jednou ráno objevil knihy, které mu ukázaly novou cestu. Lékařské příručky před druhou světovou válkou patřily prababičce jeho otce, ona byla ošetřovatelkou v Moravském zemském ústavu.“
Přerušil jsem ho otázkou: „Myslíte ten ústav pro hluchoněmé s německou vyučovací řečí, který zanikl a dnes se tu nachází budova III. Základní školy známé jako Hluchák?“
„Jo a nepřerušuj mě pořád mladej!“ okřikl mě.
„Dobře nebudu.“ Abych ho nenaštval, objednal jsem pivo. Spokojeně zamručel.
„Ty obrázky z atlasů anatomie a patologie chlapce fascinovaly.“ Pan Orálek se najednou odmlčel a zasnil se. Nabýval jsem dojem, že si vrací obrázky z minulosti. Pokuřoval a díval se kamsi do dálky. Nevím kolik uběhlo minut, než se zase rozpovídal:
„Uběhlo pár let. Z neduživého rostl hubený, rachitický a nemluvný puberťák. Přes den pomáhal otci na statku a v noci se stával sexuálním otrokem. Z knih se díky naturalistickým obrázkům naučil hodně o lidském těle a anatomii vnitřních orgánů. Taky mnoho pochytil během pravidelných vepřových zabíjaček, a když pozoroval, jak řezník porcuje mrtvá prasata.“
Rozkašlal se a udusil doutnající špaček v téměř plném popelníku. „To ty cigarety. Neměl bych tolik hulit. Jedno léto, to bylo chlapci myslím patnáct let, se zamiloval do Marie z vedlejšího statku. Byla to hezká světlovlasá modrooká o rok starší dívka a měla pěkná a velká prsa. Neodvážil se ale víc, než aby ji tajně pozoroval, jak se převlékala v pokoji. Často dívku sledoval. Dovolovala, aby její prsa i to ostatní osahávali kluci a ona osahávala je.“
Upil z půllitru a zapálil si cigaretu.
„Ploužil se za ní mnohokrát jako stín, a věděl, nikdy se neodváži k tomu, aby s ní prohodil byť i jedno slovíčko. Když se zase jednou nenápadně plížil za Marií, uviděl otce, jak se k ní v parku před hospodou přichomýtl, dal se s ní do řeči a pak se společně vydali k otcovu statku. To, co se pak událo tu noc, chlapcovou duší hluboce otřáslo.“
„On s ní souložil?“
„Kdyby jen to, mladej, dělali mnohem divnější věci.“ Udiveně jsem zvedl obočí. „Jaké věci. Co tím máte na mysli?“
„Nedělej se, že nevíš, na co narážím.“
„Aha.“
„Ale to by nebylo to nejhorší. Ona si za to od něho vzala peníze. Chodila za ním každý večer.“
„Co je s tou Marií dneska?“
„Nevím.“
„Znám ji?“
„Samozřejmě, že ji znáš, každý ji zná.“
Zdravý rozum se vzpíral, abych této informaci uvěřil. Pan Orálek se vrátil k vyprávění, znovu jsem naslouchal jeho zastřenému hlasu:
„Chlapec si uvědomil, že v něm uzrálo rozhodnutí. Pod matraci ukrýval špičatý nástroj, pečlivě naostřenou ocelovou kramli. Čekal na vhodný okamžik. A dočkal se. V zimě, těsně před Vánoci, za ním Marie už asi týden nepřišla. Otec se zase dal na pití. Ten den, kdy se chlapec rozhodl, poklidil v prasečáku a ve chlévech. Navečer nanosil do jeslí seno a do koryt pomeje. Nasypal drůbeži, nakrmil králíky, natahal vodu, takže mu hodiny čekání na příhodnou chvíli plynuly rychle, jako rozvodněná řeka mezi vysokými břehy.“
Dopili jsme pivo. Já hned objednal další. Do hospody přicházeli dělníci, skončila jim šichta na opravě silnice. Pan Orálek zvedl ruku na pozdrav a nikomu nedovolil, aby si přisedl. Ztišeným hlasem se znovu rozpovídal:
„Když se po celém domě rozlil černý plášť ticha, chlapec vstal a opatrně sešel po dřevěných schodech, až ke dveřím, za kterými už namol opilý otec tvrdě spal. Chytl za kliku, netřásla se mu ruka, byl klidný, protože byl připravený, pečlivě si nastudoval lékařské knihy a několikrát si vpich nacvičoval, když ochotně pomáhal při zabíjení prasat, dobytka a porcování masa. Opatrně ale pevně stiskl kliku. Zatlačil, pomalu otevřel dveře, protivné skřípání chlapce mírně polekalo. Jen co vešel dveřmi do ložnice, zavřel za sebou. Ucítil nepříjemný odér alkoholových výparů smíšených s pachem cigaretového kouře a nakyslého potu nemytého těla. Otec velmi hlasitě chrápal. Pozoroval spícího, jak ležel na břichu, tělo rovné, z peřiny mu trčela rozcuchaná hlava. Z okna se valily šikmé proudy paprsků. Dřevěnou podlahu, oprýskané stěny, špinavý nábytek a postel osvěcoval přízračný šerosvit. Otec bezvládně ležel, hlavu zabořenou do polštáře, byl tak opilý, že by se neprobral, ani kdyby na dvoře stříleli z děla. Mastné vlasy musely uvolnit místo pro dosud nezakrvácenou špičku ostrého nástroje. Měl plán, a neměl úmysl otce zabít. Vymyslel něco mnohem lepšího, svrhne otce do hlubiny ponížení, do propasti tak hluboké, aby z ní nikdy nespatřil světlo naděje a úlevu. Natáhl ukazováček a prostředníček levé ruky, chladně, bez emocí a s klidem jako kdyby tuhle věc dělal tisíckrát, s pohyby zkušeného chirurga či patologa několik sekund hledal přesné místo, kam musel říznout, aby bodl a zakroutil. Špička se zablýskla a jemně se dotkla kůže. Bodl. Opilý netvor, ten odporný muž, který ho zplodil, zachrochtal jako vepř nad plným korytem a pokračoval dál ve spánku bez snů.“
Už jsem málem vykřikl na jazyk se deroucí dotaz, ale neodvážil jsem se, abych se nahlas zeptal pana Orálka, odkud věděl takové podrobnosti o chlapcově aktivitě ten večer. Takové informace nemohl získat z vyprávění někoho jiného. Jenom ten, kdo ten úkon provedl… A náhle jsem vše pochopil, ale poznání jsem si nechal pro sebe.
Z anatomického atlasu a ošetřovatelských příruček vím i já, že v případě pokud dojde k úplnému poškození míchy v úrovni krční páteře, je porušena hybnost dolních končetin, trupu a v různé míře i horních končetin. Ten chlapec tu noc vědomě a s jemným citem, aby dosáhl dokonalého účinku, rychlými pohyby vedenými velkou silou učinil třemi přesně vedenými vpichy z nic netušícího otce tetraplegika.
„Co je s ním teď?“ Pan Orálek se na mě podíval, jako kdyby se navracel z veliké dálky. „Co by s ním bylo. Skončil v ústavu a teď hnije už asi desátý rok na hřbitově.“
„Myslel jsem na chlapce, ne na otce. Co je s chlapcem nyní. Odhaduji, že je mu asi tolik let co vám…“
Najednou se mi zpříma podíval do očí:
„Už není, co bych vám o chlapci beze jména ještě řekl.“ Dopil, odříhnul a vydal se bez pozdravu, a aniž by mi poděkoval za cigarety a pivo, ke stolu, kde se nahlas bavili dělníci. Přisedl k nim a přestal si mě všímat.
Rád bych si s ním ještě promluvil, ale nakonec si říkám, přeci je jen lépe uzamčené neodmykat. Zde končím. Mohu si jen klást otázku; je to, co chlapec vykonal spravedlivé? A zasloužil si, aby ho potrestali desetiletým životem za mřížemi?
