Robert Cichowlas, Kazimierz Kyrcz Jr.: Efemeryda
Oficynka, 268 stran
Artura Gałeckého, ceněného a zkušeného pilota mezistátních letů, začne sužovat narůstající nepokoj, který nemá racionální vysvětlení. Vypadá to, že se ho něco nebo někdo snaží zastrašit nebo přivést do blázince. Když se vrátí z letu domů, zjistí, že mu někdo přestavěl byt, převěsil obrázky na zdi. Jindy zase ve svém bytě objeví místnost, která tam nikdy nebyla. Lidé kolem něj začínají mít podivné narážky.
Všechno do vygraduje během letu do Španělska, kdy podivný pocit Artura doslova ovládne a musí přesvědčovat své kolegy, že je v pořádku. Jenže když přistanou, zjistí, že místo přistání vypadá úplně jinak, než by mělo. A dveře letadla nejdou otevřít, cestující začínají panikařit a venku něco je. Něco, co si s letadlem pohrává jako s dětskou hračkou. A aby toho nebylo málo, všichni, kromě Gałeckého začínají procházet změnami a mutovat.
Robert Cichowlas i Kazimierz Kyrcz jsou dnes již uznávaní polští hororoví autoři, kteří společně napsali hned několik knih. Od povídkové sbírky „Twarze szatana“ po další romány „Siedlisko“ a „Koszmar na miarę“. V „Efemerydě“ oba spojili své znalosti (k tomu, aby se Cichowlas stal pilotem, mu chybělo jen málo) a schopnosti (Kyrczova schopnost obnažit temnotu lidského nitra) a vytvořili příběh, který od začátku strhne a pohltí propracovaností postav a jejich charakterů, náznaků normalitních anomálií a postupným tažením k nevyhnutelnému. Dozvíme se hodně o létání, pronikneme do jeho tajů a zákoutí, zcela pochopíme Cichowlasovo pnutí „když nelítám, napíšu o tom aspoň knihu“. A láska a obdiv k létání jde cítit z každého slova, které je mu věnováno.
Artur Gałecki je hodně dobře nastavený charakter. Dozvíme se o něm prakticky všechno – od jeho vnitřních myšlenek, přes neustálé nezbavitelné vzpomínání na jeho ex, klíčící románek se sympatickou letuškou Majou až po fakt, že sám o sobě není zrovna příjemnou osobou. Jeho charakterové hroucení tak máme možnost sledovat prakticky v přímém přenosu. Nemálo zajímavý je také fakt, že v jistém okamžiku Gałecki v podstatě sestoupí z piedestalu hlavní postavy a uvolní místo postavě jiné. Nezmizí úplně, ale tu káru začne tlačit někdo jiný.
Když pak dojde na vybočování z normality a proměnu nejen reality ale i postav, je to podáno tak sofistikovaným způsobem, že to opravdu budí nepokoj a zmatení. Naprosto sdílené s postavami. Divné věci jsou opravdu divné. Především proto, že nemají ne jen racionální důvod, ony nemají prakticky žádný důvod. To může být na jednu stranu silnou stránkou příběhu, na druhou stranu tato absence přímé a jasné pointy může být jeho bludným kamenem.
Dozvíme se, co se děje, ale důvod, proč se tak děje, si musí z napsaného, odvyprávěného a možných náznaků vykutat každý sám. A každý může dojít k něčemu jinému, pokud vůbec k něčemu dojde. Určitě tomu trochu pomůže, poohlédnete-li se po významu názvu románu. Fajn na tom je to, že onen nepříjemný pocit zůstává až do konce a vlastně i po dočtení knihy. Blbé na tom je, že ne každý bude ochotný na to přistoupit.
Přesto je kniha zajímavá, poutavá a dokáže strhnout. Napsaná je hodně dobře. Prakticky jediné, co mi při čtení přišlo divné, bylo, že se příběh chýlí ke konci, zbývá už jen pár stran a pořád se nic neuzavírá. Obecně vzato ta kniha prostě najednou skončí. Ne nějakým vyvrcholením, ale skončí. Až do tohoto okamžiku je však dobře napsaná. A když o tom tak přemýšlím, ani ten konec zase není tak špatný. Některé příběhy prostě nekončí nebo nekončí s fanfárami.
