Jednoho dne upírka Afrodíté porodila Hermovi, satan nejvyššího řádu, syna. Herm chtěl, ale syna jen pro sebe a vychovat z něj druhého satana nejvyššího řádu, proto chlapce vzal a odnesl k sobě do podsvětí, kde dítě, které dostalo jméno Hermafrodítos, začaly vychovávat chůvy.
„Vychovejte z něho řádného muže, jak se patří na naší zemi!“ poručil jim kázavě. „Chci z něho druhého satana nejvyššího řádu,“ pochlubil se a odešel pryč z místnosti.
Dny ubíhaly a měsíce a roky. Hermafrodítos rostl a tím i jeho žízeň po krvi. Nejvíc po lidské! Když mu bylo patnáct let, napadl své chůvy, protože ho nechtěly pustit na Ohnivou show. Jejich krev se linula rychlým spádem po mramorovém schodišti a kapala po stropu dolů do sálu, kde se konala ta Ohnivá show, na které se bavil Herm. Jakmile to Herm spatřil, běžel k synovi do pokoje. Ten právě vysával utrhnutou krvavou ruku své jedné chůvy. Ženy byly mrtvé…
„Hermafrodíte, okamžitě přestaň!“ křikl Herm a ukázal na něho svým prstem.
„Promiň, otče! Nemohl jsem si pomoc…“ obhajoval se Hermafrodítos, který odhodil už nepotřebnou ruku, která plácla sebou na zem. „Nemáte kapesník?“ pozeptal se sloužících a ohlížel se po nich se zakrvácenou pusou. Všichni zakroutili hlavou. Styděli se za svého budoucího pána.
Po tomto incidentu na chvíli vyhnal Herm svého syna za trest do země upírů k Afrodítě, aby ho dokázala ovládat. Afrodíté byla pochopitelně šťastná, že má syna chvíli sama pro sebe. Ukázala mu všechno, co znala a co věděla. Hermafrodítos v zemi upírů bloudil sem a tam, když se nudil. Lovil zvěř v lesích a ulehával na mech. To bylo pro něho to nejlepší. Ta velká volnost bez chův a otce.
Jednou po lovu, měl zrovna štěstí – narazil na zraněného srnečka, šel se umýt k lesnímu pramenu. Byl celý od krve. Měl zakrvácenou bílou tvář, ruce a košili, ale bylo mu to jedno. Zvířecí krev ho sice udržela na životě a v klidu, ale chtěl ochutnat opět lidskou! Jenomže ve světě upírů, kde byla věčná tma, měsíc pořád svítící na cestu, všude pokaždé krvavé stopy, jak lovili upíři zvěř, nebylo nic, co by ho nějak pobavilo. Chtěl něco víc! Zažít třeba nějaké dobrodružství. I ta zvěř byla zázrak! Smočil ruce v pramenu. Voda se zakalila krví a pramen byl plný krve. Tou dobou na louce seděla Salmakis, upírka z nedaleké skály, ve které bydlela se svými sestrami. Byla velice vášnivá a zároveň dobyvatelka. Co se jí líbilo, hned musela mít. Když zahlédla Hermafrodíta, okamžitě se jí zalíbil. Trhala zrovna kytky, co rostly kolem ní, ale přestala vnímat jejich krvavé barvy, tak byla poblouzněná cizincem. Musí být můj! Přísahala si. Bylo jí jedno, kdo to je, co tam pohledává a proč ho nikdy před tím neviděla. Hermafrodítos si jí všiml, až když k němu přišla.
„Buď zdráv, chlapče! Láska přišla k nám! Já si tě oblíbila!“
Hermafrodítos nevěděl, co je to láska, ale Salmakis se mu líbila jako jídlo. Nepoznal totiž, že je to upírka. Tak byl nezkušený! Člověk! Zajásal v duchu. Koukal na ní a přitom myslel, jak jí už trhá na cucky a ochutnává její sladkou krev. Přitom se začervenal. Salmakis si myslela, že se červená z jejího vyznání a zalíbil se jí ještě víc. Sama si byla vědoma, že Hermafrodítos není čistý upír. To by se přeci nečervenal. Hned ho chtěla ukázat sestřičkám, jakého muže si vyvolila. Aby mohly závidět. Hermafrodítos jí, ale nechtěl hned sníst, protože byl najezený. Koukal na ní jako na zjevení. Nemyslel na nic jiného, než na tu červenou tekutinu, která koluje jejím tělem. Jak jí, ale dostat? Rodilo se mu hlavě. V hlavě se mu hnaly myšlenky a ty měly jediný cíl. Krev!
„Jestli nemáš nevěstu, tak já jsem tvoje nevěsta! Můj milý! A do jedné ložnice spolu vkročíme!“ a políbila ho sestersky na tváře. Hermafrodítos procitl ze svých toků myšlenek. Nevěděl posledních pár minut, o čem vůbec mluvila. Tak jí nevnímal. Krev! Krev! To je oč tu běželo z jeho strany. Salmakis poodstoupila, aby viděla, jak se zachová. Ten pohlédl do jejich červených očí a pochopil, že je to upírka. Přestal mít o ní zájem a řekl: „Přestaň, nebo prchnu! A opustím toto místo.“
V leknutí Salmakis pravila: „Nechám tě, cizinče samotného!“ Obrátila se od něho zády a naoko dělala, že odchází. Přitom se ohlížela a sotva z dohledu byla, skryla se v houští smrti a klekla si tam. Hermafrodítos si myslel, že už je konečně sám. Nechtěl přítomnost žádného upíra. Stačila mu matka a její moudra. Už skoro zapomínal na Salmakis a její podivné řeči. Běhal vesele sem a tam po trávě. Myslící, že je sám. Po chvilce si umyl i zakrvácenou pusu. Pramen se opět zabarvil do červena. Voda ho natolik lákala, že si smočil špičku nohy, pak kotník, brzy však ho voda lákala celého. Odložil si šat stranou na mech z kvítí barvy krve a tehdy se obzvlášť Salmakis chlapec zalíbil. Její touha se zvětšila po jeho nahé kráse. Její oči jí zčervenaly ještě více. Spíše nesly barvu černé. Tělo jeho průzračně prosvítalo, tak jak pod sklem by bylo. Salmakis měla šílenou touhu chlapce na hruď tisknout.
Zatím Hermafrodítos se pošplíchal dlaněmi tělo a pažemi máchal vodou kolem sebe. Raduje se dokonale. „Ty jsi můj!“ křikla Salmakis a ohodila šat. Vyhrkla se za ním do vody. Omotala ho jako krakatice svojí oběť. Chlapec se brání, ale marně. Dívka ho drží pevně. Líbá ho, on však jí kousá do krku. Jizvy se jí objevují na krku, hned záhy mizí. Krev je na chvilku a opět mizí. Hermafrodítos se vzpírá, ale marně. Je příliš lapen jako ryby v sítích. Salmakis mu svoje ruce dává na jeho hruď a ovíjí se kolem něho.
Když se chlapec přestal vzpínat, omotá ho dívka jako anakonda svojí oběť. Párkrát ho kousne dokonale. Chlapec krvácí déle a rány se mu hodí pomalu. Je vysílený hrozně.
Herm však vidí ve svém zrcadle jatka v pramenu. Okamžitě se rozhněval na oba dva a povolal kletbu nevyšší. Spojil oba těla v jedno. Hermafrodítos vyšel z pramene. Ne už jako muž a ani jako žena. Byl spojení z obou pohlaví. Stal se hermafroditem. Začal křičet ženským hlasem. „Otče! Já za nic nemohu! Zaklej radši tu vodu! Ať kdokoliv do ní vkročí, ať vyjde jako polomuž. A kdo se jen smočí ať je zženštilý!“
A tak se i stalo. Od té doby žijí dvoupohlavní živočichové. A náš hlavní hrdina? Už nadobro zůstal hermafroditem a přestal pít jakoukoliv krev.
