Předvolání do pekla
Shuang tong
Tchaj-wan/Hong Kong, 2002, 106 minut
Režie: Chen Kuo-fu
Scénář: Chen Kuo-fu, Su Chao-Bin
Hrají:
Tony Leung Ka-fai (Hunang Huo-tu)
David Morse (Kevin Richter)
Rene Liu (Ching-fang)
Leon Dai (Li Feng-bo)
Ve městě jsou v bytech a kancelářích nacházeny mrtvoly lidí, kteří zemřeli za velmi podivných okolností. Mrtvolu prezidenta chemické společnosti naleznou v jeho kanceláři v 17. patře budovy. Jenže policejní patoložka prohlásí, že zemřel utonutím. V bytě objevená manželka vlivného politika podle patoložky zemřela při požáru. Byt je však netknutý a čistý. Další obětí je katolický kněz, jemuž byla během spánku vyjmuta střeva… Na pomoc při vyšetřování je pozván specialista na sériové vrahy z FBI Kevin Richter. Jemu je přidelen Huo-tu, člen cizinecké policie, protože jako jediný umí anglicky. Oba vyšetřování zavede na stopu podivného staročínského rituálu zajišťujícímu nesmrtelnost, a k rozkolu mezi Richterovým a Huo-tuovým světonázorem. Místní policista je totiž schopen uvěřit, že vrah využívá nadpřirozené síly, Richter stojí za čistě věděckým pohledem. Nic to však nemění na tom, že lidé dále umírají.
Tchaj-wanské horory mají, oproti obecné většině asijských hororů, jednu velkou přednost, jsou žánrově i dějově poměrně pestré. Už po pár minutách tohoto filmu jsem si říkal, že v komentářích k němu hojně narazím na zmínky o Mlčení jehňátek nebo „Sedm“. K mému překvapení, jich zase nebylo tolik. Což je chvályhodné, protože přirovnávat tchaj-wanský horor k nim by nebylo vůči němu moc fér. Už jen proto, že je mnohem originálnější, než většina kopií těchto dvou filmů (a možná i ty filmy samotné). A co je mnohem důležitější, z čistě subjektivního (tedy mého) hlediska, „Předvolání do pekla“ má mnohem lepší, temnější a působivější atmosféru, než kterýkoliv z těchto dvou filmů.
Onen nadpřirozený prvek dějem prostupuje velmi pozvolna. Film se rozjíždí jako klasický mysteriózní krimi thriller, a trvá poměrně dlouho, než nadpřirozená linie začne vystrkovat své přízračné prsty. To je ale jen a jen dobře, neboť tato vyrovnaná poloha pronikání nadpřirozeného do reality, vytváří velmi působivou a mrazivou atmosféru. Když pak dojde na již nezpochybnitelné projevy nadpřirozena a nenormálna (ve výborných scénách se dvěma zorničkami v jednom oku nebo lehce přehlédnutelným trikům s rukama jednoho člena náboženské sekty – to si klidně vraťte, protože je to opravdu působivé a já poprvé byl v šoku, co jsem to vlastně viděl, tak skvěle a dobře je to zpracováno, plně to tak splnilo svou funkčnost, opravdu neobyčejný zážitek), přesto jím není plýtváno a film i nadále dokáže zaujmout „obyčejnými“ věcmi (Huo-tuovy rodinné problémy, herectví obou hlavních představitelů Tony Leunga a Davida Morseho anebo skvěle zpracovaným masakrem v chrámu sekty).
„Předvolání do pekla“ výborně spojuje asijský přístup k nadpřirozenu a mystičnu, jeho vnímání a život s ním, se západním skepticismem a střízlivým pohledem. A to tak, že ani jednomu z nich nenadržuje ani jej nezesměšňuje, což považuji za jeden z největších kladů filmu. I když jednomu z těchto pohledů dá nakonec za pravdu (o čem by film jinak byl, že ano?), ukazuje klady (minimálně při vedení vyšetřování) i toho druhého.
Jak již bylo řečeno, film se dlouho drží realistické linie příběhu, o to více vstup a prolnutí té nadpřirozené s ní, nabývá na síle a mrazivosti. Film s vypjatými scénami šetří, schovává si však do nich to nejlepší ze sebe.
Tchaj-wanské horory mají co říci. I když ty nejlepší z nich vznikají zpravidla v koprodukci s jinými zeměmi a vycházejí ze západních modelů nebo modelů z jiných asijských zemí, i v tomto případě nejsou prostými kopiemi a vykrádačkami. Tchaj-wanci jim dokážou vtisknout pestrou dějovou a zápletkovou škálu i jistou míru originality a vlastního přístupu. „Předvolání do pekla“ je toho zářným příkladem. Zajímavý děj, povedená zápletka, výborné triky, příjemné herectví.