Poltergeist III
Poltergeist III
USA, 1988, 98 minut
Režie: Gary Sherman
Scénář: Gary Sherman, Brian Taggert
Hrají:
Heather O'Rourke (Carol Anne Freeling)
Tom Skerritt (Bruce Gardner)
Nancy Allen (Patricia Wilson-Gardner)
Lara Flynn Boyle (Donna Gardner)
Nathan Davis (Reverend Henry Kane)
Carol Anne na čas přebývá u své tety Trish, nevlastního strýčka Bruce a sestřenice Donny v supermoderním mrakodrapu, který má Bruce na starosti. Navštěvuje speciální školu pro výjimečně nadané děti, kde se potýká s nevraživostí učitele Dr. Seatona. Ten je totiž přesvědčen o tom, že vše, čím si Carol Anne prošla v minulosti, se ve skutečnosti vůbec nestalo, že to jen ona sama vyvolala masovou halucinaci. Bruce řeší problémy nedávno dostaveného mrakodrapu, Trish dopilovává vernisáž japonského sochaře a Donna se potýká s klasickými pubertálními problémy. Nic z toho se však neukáže jako závažný problém. V mrakodrapu totiž začíná být nápadně chladno, na chodbách praskají zrcadla a Carol Anne v jejích odrazech začíná vídat nemilé věci. Duchové jsou zpět a opět po Carol Anne chtějí, aby je přivedla ke světlu…
Můžu namáhat mozek jak chci, ale snad mě nenapadá jiná horrorová série, jejíž všechny části by mě bavily úplně stejně. Této se to povedlo. Všechny tři části „Poltergeista“ jsou tak nějak stejně dobré. Všechny tři mají úchvatné momenty. V prvním to jsou ty nehorrorové sekvence, ve druhém právě ty horrorové a v tomto třetím je to jejich kombinace. Všechny tři však také obsahují pasáže, které jejich celkové hodnocení podstatně sráží dolů.
Třetí „Poltergeist“ je po více než půlku svého trvání nejlepší z celé série. V tomto úseku právě dokázal hodně dobře zkombinovat to dobré z předešlých dvou. Samotný mrakodrap je docela dobrá a zajímavá podívaná, ve své době zřejmě to nejmodernější, v čem byste mohli bydlet. Jak zazní ve filmu, je to v podstatě takřka svébytné, samostatné, soběstačné uzavřené město ve městě, jehož stěny byste po hodně dlouhou dobu vůbec nemuseli opustit. Ani Carol Annina náhradní rodina její tetičky z matčiny strany není vůbec špatně charakterově načrtnutá. Vnímavý, chápající nevlastní strýček, milá tetička a ještě milejší sestřenka jsou dobrými sekundanty již značně vyspělé Carol Anne.
Celou tuto dobu film dokáže vybudovat poměrně povedenou atmosféru a to hlavně díky trikům. Práce se zrcadly je naprosto úchvatná a nezbývá než poděkovat, že těchto zrcadlových triků je používáno ve velké míře, neokouká se to, z louže v garáži jde strach a útok aut v zamrzlé a zasněžené garáži má šťávu.
Heather O'Rourke předvádí nejlepší a nejpřirozenější herecký výkon ze všech tří dílů. To, co v předešlých dvou – herecké ztvárnění jaksi obecnou míru překračující rozumné, chytré a přemýšlivé holčičky – jen tu a tam probleskne, tady Heather rozbalí v plné polní. O´Rourke sice od prvního „Poltergeista“ trochu vyrostla (šest let v tomhle věku dělá hodně), pořád však v sobě skrývá tu malou roztomilou holčičku. Možná za to může něco uvnitř Heather, co jí např. v jejích třech letech umožnilo vyhrát oblastní soutěž o nejhezčí holčičku. Na druhou stranu jde v tomto filmu již vidět, jaké změny s ní provedlo její onemocnění crohnovou chorobou. Zbývá jen dodat, že během natáčení třetího „Poltergeista“ Heather O'Rourke této nemoci podlehla a z některých scén se dá usuzovat, že byly natáčeny až po její smrti (např. závěrečná, kdy Carol Anne drží její teta v podání Nancy Allen, kdy Carol nejde vidět do tváře).
Heather zdatně sekunduje Tom Skerritt a do určitého okamžiku i Nancy Allen (pořád stejně okouzlující jako v „Robocopovi“), její náhlá proměna v hysterické odmítání Carol Anne totiž není moc přesvědčivá. Lara Flynn Boyle má ve své tváři a pohledech něco, co mě již od seriálu „Twin Peaks“ nutí odpouštět jí a přehlížet její silně průměrné herectví (i když v „Happiness“ podala vynikající výkon). Vrátí se i Zelda Rubinstein coby Tangina. Ta sice dostane mnohem více prostoru než v předchozí části, ani to jí však nezabránilo, aby za svůj výkon získala Raspberry Award (Malinu) za nejhorší herečku ve vedlejší roli. Stejně tak se vrátí i reverend Kane, ovšem už ne v podání démonického anarchisty Juliana Becka, který zemřel po natočení dvojky, ale tentokrát s tváří Nathana Davise. Kane však není nikdy zabírán moc detailně zblízka nebo na delší dobu, takže to zase až tak moc nevadí.
Obrovským problémem tohoto filmu je, že neví, jak má skončit. Někde kolem 40-50 minuty se dobře budovaná atmosféra a zajímavý příběh rozplynou a změní se jen v jakési nesouvislé a chaotické pobíhání ode zdi ke zdi se střemhlavým kvalitativním pádem. Poslední půlhodina skoro postrádá jakoukoliv vzájemnou souvislost, všechno dobré se rozplyne a zůstane jen podprůměrná slizká hmota z níž nelze uplácat jakýkoliv soudržný tvar. Je to škoda, našlápnuto měl třetí „Poltergeist“ opravdu skvěle.
Ani nepovedený, respektive slabý, závěr však nedokáže film strhnout pod 60 %. Což jen zpětně zvyšuje kvalitu první půlky.
