Podstata strachu: Kost a kůže
Fear Itself: Skin and Bones
USA/Kanada, 2008, 43 minut
Režie: Larry Fessenden
Scénář: Drew McWeeny & Scott Swan
Hrají:
Molly Hagan (Elena Edlund)
Doug Jones (Grady Edlund/Wendigo)
John Pyper-Ferguson (Rowdy Edlund)
Brett Dier (Derek Edlund)
Rančer Grady se nevrátil ze zimního lovu v horách. Jeho žena Elena, její dvě děti a Gradyho bratr Rowdy, s nímž Elenu pojí více než jen příbuzenský vztah, na něj netrpělivě čekají již přes týden. Rowdy se rozhodne ho jít hledat, ale zrovna v tu chvíli se Grady ukáže, promrzlý, s omrzlými prsty a ušima a vyhublý na kost. Okamžitě ho uloží do postele a snaží se jej z toho dostat. Elena však má pocit, že se s Gradym něco děje, že už to není ten Grady, co býval. A pak v noci někdo/něco zabije a roztrhá ve stáji koně. Do toho přijde starý indián Eddie, pracující na farmě, s indiánskou legendou o démonu Wendigu, který vstupuje do osamělých, vysílených lidí, co se ztratí hluboko v horách a začne je ovládat. A Wendigo má hlad. Strašný hlad. A je mu jedno, co jí. Maso jako maso. Elena s Rowdym a dětmi se rozhodnou utéct, zatímco Eddie jde za Gradym/Wendigem. Jenže ten není tak slabý, jak by se na první pohled zdálo. A Grady navíc ví, že není otcem svých dětí. A proto si jejich skutečného otce opravdu vychutná. Je to ještě vůbec Grady? A přestane mít někdy hlad?
Zcela bezostyšně hned ze začátku musím prohlásit, že pro tento díl stálo za to prokousat se (v některých případech skoro doslova) předchozími díly. „Kost a kůže“ je v tomto případě dostatečná satisfakce. Po všem tom předchozím krotkém hlazení, je tohle horror jak rána bičem. Larrymu Fessendenovi se mytologie démona Wendigo zřejmě zalíbila. „Kost a kůže“ je jeho již druhým příběhem na toto téma. Už v roce 2001 natočil film prozaicky nazvaný Wendigo.
Je až neuvěřitelné, jak Fessendenovi stačilo opravdu málo, aby dokázal svým příběhem zaujmout, zabrnkat na nervy hustou (čím déle sledovanou, tím hustější) atmosférou a nejednou diváka vylekat. Po objevení se ztraceného Gradyho Endlunda stačí dva tři pohledy, abyste se začali cítit opravdu nepříjemně. Táhlý, nervní a stále více nepříjemný pocit z Edlunda naruší první lekačka, při které jsem se málem po... a má večeře, kterou jsem při koukání chtěl zkonzumovat, skončila na koberci. Naštěstí to byla jen namazaná vánočka a já nemusel Fessendenovi posílat k proplacení účet na vyčištění koberce. Ta lekačka mi připadá naprosto dokonale natočená – člověk tuší, že něco takového přijde, je na to i připraven, ale její provedení a energii prostě nedokáže odhadnout a zapůsobí to na něj přesně tak, jak má. Opravdu, stačilo málo a měl jsem bláto na hřišti.
Fessenden nepotřeboval ani moc masek a triků – všechno obstarali herci s Dougem Jonesem v čele. Nevím, jestli si ho pro svou roli vymodlil anebo za něj upsal duši ďáblu, ale ten herec předvedl opravdu vynikající - proč troškařit? – předvedl grandiózní výkon. Stačilo jen trochu černé barvy na začernění omrzlých prstů a uší a zbytek je naprosto v režii Jonese. Otřepu se pokaždé, když si na ten jeho ksicht vzpomenu. Ostatní herci pak fungují jen jako Jonesovi přicmrndávači, ale na jeden seriálový díl to bohatě stačí, pohybují se minimálně v průměrné rovině a to při Jonesově hodně nadprůměrném výkonu, vytváří pořád dobrý poměr.
„Kost a kůže“ někde ve druhé polovině na okamžik překročí hranici mezi hororem a komedií. Jde o scénu, kdy Wendigo donutí Elenu, aby mu uvařila jídlo. Nejdříve mi to připadalo jako nejslabší část dílu, měl jsem palčivé nutkání se začít smát, jenže mi postupem času došly dvě věci: 1) Možná to byl záměr tvůrců. 2) I přes svou komediálnost, si kuchyňská scéna pořád udržuje atmosférický tlak a zvýšenou linii nepříjemnosti.
Spojení Fessendena, Jonese a staré indiánské legendy se prostě, v rámci celého seriálu, zcela překvapivě povedlo. A výborný český dabing (herec dabující Jonese zřejmě pochopil, o co jde), tomu jen a jen přidal. Můžete opomenout všechny díly seriálu, kromě tohohle. Ten za pozornost rozhodně stojí.
