Palmy lemující široké bulváry poskytovaly aspoň trochu stínu popojíždějícím autům. Kolona se táhla do dáli jako šňůra barevných nesouměrných korálků. V zeleni hollywoodských kopců se skrývala filmová studia, mikrosvěty samy pro sebe, v nichž se velmi snadno dalo zapomenout na to, že za hranicemi pozemků existuje ještě nějaká civilizace. Dole na pobřeží na lidnatých plážích se prali racci o ukořistěné jídlo z pikniků.
Los Angeles, město celebrit a sériových vrahů, přivítalo Tobiáše a Sabinu rozpálenými chodníky posetými hvězdami. Sotva se dvojici podařilo zaparkovat tak, aby jim zjevně nehrozila pokuta, Sabina vyskočila z auta a protáhla se.
„To zase byla cesta,“ poznamenala, zatímco hledala v kabelce brýle proti slunci. „Děkuju, že jsi to odřídil. Já bych z té automatické převodovky vyletěla z kůže.“
Tobiáš se pousmál a rozhodl se své přítelkyni nepřipomínat, jak málem ve vysoké rychlosti narazil při pokusu o couvání půjčené auto už v garáži v Seattlu, když se potýkal se zpátečkou. Jejich vysněný roadtrip po západním pobřeží Spojených států by tehdy možná skončil dřív, než by začal.
Společně nyní přešli na stinnou část chodníku slávy.
„Do check-inu v hotelu nám zbývají tři hodiny. Kam se vrtneme?“ nadhodil Tobiáš.
Sotva to dořekl, přitočil se k nim snědý třicátník v havajské košili a bermudách.
„Zdravíčko. Chtěli byste vidět na vlastní oči, kde bydlí Tom Cruise nebo Madonna?“ navrhl anglicky.
Pár na něj chvíli zaraženě zíral, jako by tímto jazykem nevládl.
„Jakože… nabízíte projížďky kolem domů slavných?“ ujišťovala se posléze Sabina šokovaně, když našla slovní zásobu k odpovědi.
„Přesně tak, paní. A s tímhle kupónem získáte slevu deset dolarů na každý lístek!“
„Hm, děkujeme. Ale obávám se, že už máme jiný program,“ ozval se Tobiáš, vzal svou přítelkyni za ruku a vykročil pryč. Sabina ho velmi ochotně následovala.
„Co to má být?“ zašeptala, jako by se bála, že zde někdo bude rozumět česky. „Proč bych měla mít zájem očumovat baráky celebrit?“
Tobiáš pokrčil rameny: „Hollywood.“
Zalovil v kapse pro mobilní telefon. „Podívám se, co je tu kolem zajímavého k vidění,“ pronesl a začal prolistovávat aplikace.
Sabina přikývla a pustila ho, aby měl volné obě ruce. Dívala se hlavně pod nohy, neboť ve výlohách byly vystavovány především nesmírně nevkusné šaty z nekvalitního materiálu. Představovala si chodník slávy jako jednu jedinou dlouhou ulici, takže ji zas a znovu překvapovalo, když naráželi na křižovatky poseté hvězdami ze všech stran. I přes nápovědy u jmen na jednotlivých dlaždicích, zda se jednalo o herce, režiséra, zpěváka, hudebníka či divadelníka, Sabině drtivá většina jmen nic neříkala. Znala George Lucase, Nicol Kidmanovou a Franka Sinatru, ale tím končila.
Tobiáš se konečně zastavil.
„Muzeum smrti,“ prohlásil vítězně a ani nezvedl oči od displeje, takže si nemohl všimnout zaraženého výrazu své přítelkyně. „Výstava zabývající se více či méně světově proslulými sériovými vrahy, hromadnými sebevraždami příslušníků sekt, popravami, autonehodami, historií pitev a pohřebnictví a dalšími zajímavostmi. Obsahuje řadu exponátů včetně dopisů a obrazů od vrahů, fotodokumentaci, kdysi funkční elektrické křeslo, vycpané mazlíčky celebrit, dobové články... Má to tu i hodně dobrý hodnocení. A je to celkem nedaleko. Co ty na to?“
„Já... jsem si trochu myslela, že chceme v dohledné době zajít na fenomenální burger, co tu mají v té vyhlášené restauraci...?“ nadhodila Sabina nejistě.
„No tak, snídali jsme celkem pozdě a času máme spoustu,“ odporoval a pohladil ji po zádech.
„Ale když to znělo tak děsně morbidně, já se tam budu bát...“
„Tak se holt ke mně budeš upřímně tisknout,“ zasmál se.
Se smíchem ho objala: „Jenom abych tě neumačkala.“
*
Přestože Muzeum smrti bylo vzdáleno opravdu jen několik málo bloků, chodník slávy sem již nedosahoval a davy turistů značně prořídly. Vstupní mříž zdobila malůvka lebky připomínající kulisy domů hrůzy na pouti.
„Už tomu chybí jenom kostlivec na špagátku,“ poznamenala Sabina kriticky, než vstoupili dovnitř.
Ve vstupní hale vládlo šero. Levou část místnosti zabíral obchůdek s upomínkovými předměty a oblečením s morbidními potisky, vpravo se nacházel pult na prodej vstupenek a samotný vstup do expozice. Nad dveřmi za pultem, vedoucími do zázemí, byla umístěna vypelichaná vycpaná fretka.
„Vítejte v Muzeu smrti, místě syrové reality,“ obrátil se na návštěvníky asi třicetiletý dredatý běloch, oblečený do trička s logem muzea a džínsů.
„Dobrý den,“ odpověděli a zvědavě se rozhlíželi.
„Dvě vstupenky, prosím,“ dodal Tobiáš. Vytáhl z peněženky platební kartu.
„Bude to celkem třicet dolarů.“
Zatímco Tobiáš platil, Sabina si prohlížela pohlednice umístěné pod sklem na pultě. Jednalo se tématicky většinou o variace na dance macabre. Pod jedním pohledem s úhledně vyrovnaným erbem z kosterních pozůstatků se skvěl popisek „Sedlec in Kunta Horta, Prague“.
Sabina se pousmála.
„Vidím, že tu máte i obrázek kostnice z naší země,“ řekla anglicky prodavači. „Jen tam máte malou nepřesnost. To město se jmenuje Kutná Hora a není umístěno v Praze, ale v České republice. Praha je hlavní město České republiky.“
Prodavač se rozzářil: „Výborně! Děkuji za upozornění. Mohla byste mi tady na lísteček napsat, jak je to správně? Člověk se celý život učí.“
Nadšeně schoval popsaný papírek do kapsy. Kývl hlavou směrem k nástěnce, na níž visela mapa světa, ježící se zejména v oblasti Severní Ameriky a Evropy špendlíky s černou hlavičkou.
„Vy tedy pocházíte z České republiky? Podívejte se na mapu, jestli už tu byl nějaký Čech před vámi.“
Návštěvníci si prohlédli střední Evropu. Na územích sousedních států byla špendlíků spousta, ale oblast jejich domoviny zatím žádné označení nenesla a ani plánek na tom místě nebyl rozbodaný.
„Vypadá to, že ne,“ konstatoval Tobiáš.
„Vida. Pokud chcete, vezměte si pod nástěnkou špendlík a zapíchněte jej na město, odkud pocházíte,“ vyzval je prodavač s úsměvem.
Sabina zalovila v krabičce a připíchla špendlík do mapy.
„A teď vám už jen popřeji příjemnou zábavu. Můžete se tu zdržet, jak dlouho uznáte za vhodné a jak vám to povolí žaludek. Jediné, co je přísně zakázáno, je fotit. Zakládal jsem toto muzeum s heslem 'Všichni jednou zemřeme' a myslím, že to výstavu přesně vystihuje.“ Prodavač spiklenecky mrkl: „Nevím proč, ale omdlévají nám tu zejména pánové.“
*
První část výstavy byla věnována sériovým vrahům jakožto fenoménu – v malé televizi běžely rozhovory s vyšetřovateli, na stěnách visely překvapivě zdařilé obrazy malované pachateli, obsahující většinou motivy barbarských bojovníků stínajících své nepřátele, spoutané mladé ženy či zběsile pomalované křičící tváře. Nechyběla ani abeceda vrahů – vždy od každého písmene obsahovala jméno jednoho vraha a veršovaný popis toho, co spáchal. K zhlédnutí byly i dopisy od jejich obdivovatelů, s nadšením glorifikující jejich vykonané skutky.
Sabina a Tobiáš měli původně v úmyslu si veškeré dokumenty a vyprávění pozorně přečíst, ale nakonec to vzdali, přehlceni nesmyslností lidské krutosti. Postoupili tedy dál, k některým pečlivěji propracovaným jednotlivým případům.
V další místnosti našli zdi pokryté novinovými články, odpornými fotkami a spoustou doprovodného textu.
„Černá Dahlia? To už jsem někde slyšela. To byla nějaká poválečná kauza, kterou kvůli tehdejším médiím nebyli schopni vyřešit,“ přemítala Sabina.
Spolu se svým přítelem se sklonila k textu.
*
Matka jí vždycky říkávala, že se ve světě neztratí. Elizabeth tomu věřila, vždy se k té myšlence přimkla, když jí bylo nejhůř. Nyní kráčela po ulici, zkroušená a zoufalá. Vyhodili ji z práce. Nepomohly sliby ani slzy. Protloukání se životem bylo opět o něco těžší. Ale ona to nevzdá. Nesmí. Bude bojovat, jako vždy, když se k ní štěstí obrátilo zády.
Ráno ji našla jakási žena na procházce se svou tříletou dcerou, nejprve ji zaměňujíc za rozbitou pohozenou figurínu. Byla nahá, rozřezána v pase v půli, od koutků úst až k uším se jí táhly řezné rány. Na stehnech a prsou jí chyběly kusy masa. Přesto tělo téměř postrádalo krev, pečlivě naaranžované s roztaženýma nohama a pažemi do pravého úhlu.
Novináři si nemohli tento případ nechat ujít a vytvořili z něj senzaci, znemožňujíce policistům jakoukoli detektivní práci. K vraždě Elizabeth Short se přiznalo bezmála šedesát lidí. Skutečný viník nebyl nikdy dopaden.
*
„Asi nemám chuť zkoumat takhle dopodrobna životní příběh Charlese Mansona,“ zašeptala Sabina přiškrceně. Pohledem přelétla fotografie obětí tohoto strůjce masakrů a spěšně se otočila ke stěně zády.
„Je to strašný,“ souhlasil Tobiáš taktéž šeptem.
Vstoupili do další místnosti, tentokrát věnované popravám v minulosti i současnosti.
„Poslyš,“ ozvala se Sabina polohlasně, „potřebovala bych si odskočit. Hned jsem tu.“ Obrátila se a vyrazila v protisměru prohlídky zpět, aniž čekala na reakci.
Tobiáš osaměl v zatuchlé místnosti plné autentického zkrvaveného vězeňského oblečení, zarámovaných rozsudků smrti a pohlednic zobrazujících hromadné věšení. Usadil se na jedinou židli v dohledu, která se shodou okolností nacházela přímo proti vyřazenému elektrickému křeslu. Minuty pozvolna přibývaly. Instruktážní video o popravách proudem se již několikrát ve smyčce zopakovalo.
Mladík rozechvěle zkontroloval čas na mobilním telefonu. Uplynulo již více než čtvrt hodiny. A Sabina stále nikde.
Tobiáš se vrátil po vzoru své přítelkyně do vstupní haly, ale za pultem nikdo nestál. Proto se vydal na opačnou stranu do hlubin expozice v naději, že Sabinu potká cestou. Bez povšimnutí minul detailní vyprávění o ošklivých autonehodách, fotografie obětí náhodného násilí, police s naloženými částmi lidských těl i místnost naaranžovanou jako noclehárnu členů Kultu nebeské brány, kteří spáchali sebevraždu v přesvědčení, že si pro ně po smrti přiletí hvězdná flotila.
Zastavil se na prahu pokoje, jenž se zabýval tematikou mexických oslav dnů mrtvých. Stěny lemovaly panenky s namalovanými lebkami místo obličejů, na skobách visely masivní korále a jiné cetky, tradičně ukládané do hrobů se zemřelými. Místnosti vévodila otevřená rakev. Tobiáš zamrkal a popošel blíž. Oproti očekávání v rakvi neležela figurína snědé mrtvoly. Tělo mělo bledou pleť... a nezaměnitelně plavé vlnité vlasy.
„Sabino!“ Tobiáš se k ní vrhl.
Silně s ní zacloumal, ale kývala se mu v rukou jako hadrová panenka. Pane bože, ať je to jen hloupý vtip! zadoufal v duchu. S úlevou si uvědomil, že se jí hruď zvedá mělkým dechem. Oči měla zavřené.
„Seženu pomoc,“ zamumlal si pro sebe. Prudce se narovnal a otočil se, ruka automaticky sjela ke kapse s mobilem.
Pěst, která se proti němu mihla, ani nestačil zaregistrovat. Na krku bodnutí jehly a před očima se mu roztančily jásavé odstíny pestrobarevné košile útočníka.
*
Sabina pomalu přicházela k sobě. Hlava se jí točila a z vydýchaného vzduchu se jí zvedal žaludek. Seděla připoutaná k židli v jakémsi sklepním skladišti, Tobiáš – taktéž spoutaný – proti ní. Snažila se rozpomenout, co se stalo. Matně si vybavovala, že jí majitel muzea ochotně ukázal, kde jsou toalety, a když se vracela zpátky na výstavu... někdo ji chytil, přitiskl na nos a ústa hadr...
Vzhlédla.
Nepřekvapilo ji, že vidí majitele muzea. Ale to, že mu kameru na stativ pomáhal montovat Hispánec, který jim vnucoval lístky na prohlídku domovů celebrit, jí vyrazilo dech.
„Co to má znamenat?“ zašeptal česky Tobiáš, který se již také stačil probrat.
„Netuším,“ odpověděla také ve svém mateřském jazyce, „asi nám chtějí poskytnout autentický zážitek.“
Její strach se proměnil v hněv.
„Promiňte,“ ozvala se nahlas anglicky, aby získala pozornost obou mužů, „pořádně jste nás vyděsili, to přiznávám, ale byli byste tak laskaví a rozvázali nás? Už jsme si to užili dostatečně.“
Dredař obrátil oči v sloup: „Juane, buď tak hodný a postarej se o to, abychom tuhle fázi přeskočili. Nikdy mě nebavila.“
Oslovený lhostejně přistoupil k Sabině a udeřil ji pěstí do obličeje.
„Poslouchej mě, ty tupá krávo. Tohle není žádná hra. Buď si vyslechneš, o co tu běží, bez zbytečných keců, nebo tě na to můžeme probrat z bezvědomí. Volba je na tobě. Ale vřele ti doporučuju držet hubu.“
Dívka se tlumeně rozvzlykala. Z rozbitého nosu jí tekla krev.
Tobiáš jen šokovaně zíral. Pokusil se vykroutit z pout, ale marně.
Dredař beze spěchu nastavil nahrávací zařízení.
„Věc se má tak,“ začal ze široka, očividně v dobré náladě, „všichni hrozně lační po nových podnětech. Nemůžu si dovolit vystavovat pořád to samé, to bych musel svoje muzeum zavřít. Jistě chápete, že nemůžu dopustit, aby se moje dílo okoukalo. Lidi se v dnešní době nespokojí s opakováním, byť jsou materiály, které jsem o světově proslulých kauzách shromáždil, nesmírné hodnoty. A v této svízelné situaci jste přijeli z České republiky vy, abyste mi pomohli. Tedy, lépe řečeno, jeden z vás.“
„Co... tím chcete říct?“ nechápal Tobiáš. Nebo se spíš bál pochopit.
„Jeden z vás tu zůstane jako exponát. Druhý může odejít. Napřed ovšem musí tento exponát... vyrobit. Já si to tu s dovolením natočím a kdyby to vypadalo, že by mohly vyvstat nějaké problémy, vystavím to na internet. Krom toho, na policii mám velmi dobré známé.“
„Ty ostatní špendlíky, zabodané na té vaší mapě... Ti všichni museli...?“ Sabina nedokázala větu doříct.
„Jistě. Jak jsem již říkal, musíme přidávat aktuální materiály, aby se naše výstava neokoukala.“
Muž, jehož oslovoval jako Juana, mezitím přinesl kladivo a umístil jej mezi zajatce.
„Až vám Juan sundá pouta, začneme s naším obchodem,“ pokračoval dredatý. „Úplně jednoduše řečeno, kdo se první chopí kladiva a ubije toho druhého, může odejít. Pokud by mi připadalo, že děláte něco, co se nám nelíbí, Juan vás zastřelí a vaše těla upravíme kladivem posmrtně. Na fotkách to nejspíš nebude poznat, ale není to ono a rád bych se tomu vyhnul. Věřím, že vy taky.“
Tobiáš a Sabina na sebe nechápavě zírali.
„Tohle mu neprojde, slibuju,“ sykl mladík česky.
„Co budeme dělat?“ špitla Sabina vyděšeně.
„Nech to na mě. Bude to v pořádku,“ zamumlal v odpověď.
Ale to už jim Juan sňal pouta. Nejdřív Sabině, která zůstala sedět na židli jako přimrazená. Potom Tobiášovi. Ten si pomalu promnul zápěstí. Vzápětí se vrhl po kladivu.
Dívka zavřískla, schoulila se do klubíčka a zakryla si hlavu. V jejím výkřiku zanikl zvuk odjišťované pistole.
Tobiáš nezaútočil na svou přítelkyni. Vyrazil rychlými kroky k dredatému muži za kamerou.
Třeskl výstřel.
Mladík strašlivě zařval, když se mu kulka zaryla do stehna. Upustil kladivo a zapotácel se.
Sabina k němu přiskočila, aby mu pomohla. Na vteřinu se její pohled setkal s pohledem věznitele s dredy. Muž rozvážně zavrtěl hlavou a bradou ukázal ke kladivu.
„Nemáš to čím ošetřit a samotná snaha o ošetření se počítá pod pojem 'něco, co se nám nelíbí',“ oznámil jí. Nebyl si jistý, jestli ho slyšela přes Tobiášovo skučení, ale poselství zcela jistě pochopila. Neubránil se úsměvu, když v jejích očích postřehl lehce nepříčetný odlesk.
Dívka sebrala ze země kladivo. Dokážu to? Pokud ano, přežiju, letělo jí hlavou, když obcházela svého přítele. Napřáhla se. Zaváhala. Náhle jí připadalo, že tohle nemůže být skutečné. A když to není skutečné... Musím to skončit.
Kladivo se mihlo dolů na temeno Tobiášovy hlavy. Pod úderem zakřupala lebka.
Napadený se pod silou nárazu zhroutil na podlahu. Znehybněl.
Sabina úlevně vydechla.
Vzápětí strnula.
Tělo se znovu pohnulo.
Tobiáš se pokusil se odplazit. Dívka k němu přistoupila, ale váhala s dalším úderem. Její přítel ji chytil za kotník a zvrátil hlavu. Na Sabinu zíraly oči plné bolesti a nepochopení. A zoufalství ze zrady, jíž se dopustila.
„Pokračuj,“ vybídl ji dredatý muž.
„Prosím, ne...“ vzlykl Tobiáš, když viděl, jak se dívka poslušně znovu rozpřahuje.
Další rána ho zasáhla do obličeje. A znovu. A znovu.
Sabina bušila do hlavy svého přítele, zanechávajíc na podlaze krvavou kaši.
Najednou si uvědomila, že už dávno utichl jeho řev a ve skladišti zavládlo ticho. I ruka, svírající dříve její kotník, uvolnila sevření.
Dívka se narovnala. Pomalu se obrátila na své věznitele. V očích jí stály slzy.
„Znamenitě,“ podotkl uznale Juan.
Kladivo jí vypadlo z rukou.
Muž s dredy vypnul kameru. „Báječný materiál,“ přikývl. „Pomoz slečně dát se trochu do pořádku, než ji pustíme mezi lidi. A pak ji vyprovoď ven. Myslím, že jí nemusím připomínat, že se opravdu nechce stát hvězdou internetu, byť jsem si jistý, že na tom záznamu bude vypadat stejně jako ve skutečnosti velmi půvabně. Jen škoda toho rozbitého nosu. Věřím ale, že se to zahojí bez větší lékařské pomoci.“
