Robert bydlel na okraji Prahy. Do centra chodil jen občas. Vadily mu hlavně návaly turistů. Někdy si, ale rád vyrazil. Po dlouhé době si domluvil přes internet schůzku. Už ani nevěděl, kdy měl naposledy rande.
Prošli se spolu u řeky, pak šli na skleničku a samozřejmě do kina. Možná však měli obměnit pořadí. Ve vinárně si neměli téměř co říct a do kina už šli značně znuděni. No z tohohle asi velká láska nekouká, říkal si. Ale co, má se po práci nudit doma u televize, nebo počítače, tak se alespoň trochu zabavil. I když ta zábava nebyla moc valná. Už bylo docela pozdě, zdlouhavý film schůzku protáhl. Ona ani nechtěla doprovodit na metro. Domů se však Robertovi po nepříliš povedené schůzce, také ještě moc nechtělo. Řekl si, že se tedy projde centrem. Snažil se vychutnávat atmosféru, ale moc mu to nešlo. Jeho nálada už zkrátka nestála za nic. Lidé se mu nepříjemně pletli do cesty, nebo byli moc hluční. I když bylo stále docela teplo, cítil, jako by vzduch byl tak nějak syrový. Velmi nezvykle. Jeho nálada se zhoršovala. Asi měl před tím také skočit na metro a vrátit se co nejrychleji domů. Třeba by to zaspal. A nebo taky možná ne. Poslední dobou se mu moc dobře nespalo. I proto doufal, že mu procházka starou Prahou pomůže. Ale ta schůzka s ne moc příjemnou slečnou… A vůbec, všechno ho tak nějak štvalo.
Už byla skoro půlnoc, když vešel do Karlovi ulice. I přes pozdní hodinu oplývala množstvím lidí. Hlavně turistů. Rozhlížel se po barvitých nápisech, které ostře kontrastovaly s historickou zástavbou a opět vycítil tu zvláštní syrovost. Až ho to zarazilo. Na okamžik se zastavil. Pohlédl na lidi, ale ty se chovali pořád stejně. Vytáhl z kapsy telefon. Displej právě ukazoval půlnoc. Mezi lidmi, kteří přecházeli přes rozšiřující se ulici, stál nehnutě jakýsi starý muž. Jakoby tam vůbec nepatřil. Měl zvláštní kalhoty, zastaralou, historicky působící košili a na zádech obrovský naditý pytel. Obličej poněkud pobledlý. Obhlížel svoje okolí matnýma očima. Robert měl velmi zvláštní pocit, tak zvláštní, že zůstal stát a jen civěl na toho podivného muže. Pak raději popošel po chodníku. Napadlo ho, že ten člověk možná dělá jen svéráznou reklamu nějakému podniku. Ostatně v centru Prahy, by něco podobného, nebylo až zase tak ničím výjimečným. Tenhle člověk byl však až příliš zvláštní. Zdá se, že ostatní na něj nereagovali. Ten stařec tam prostě stál s rancem na zádech a jako by si vybíral z lidí kolem něj.
Před Robertem na chodníku se někdo sklonil, aby si zavázal tkaničku. Robert tedy vešel na ulici a pokračoval v chůzi. Chtěl už si toho člověka přestat všímat, ale ještě se na něj podíval. A on teď pohleděl na Roberta. Zcela zřetelně. Díval se ulicí přímo k němu, se strhaným výrazem v bledém obličeji. Oběma rukama držel okraj rance přečnívající přes rameno. Levou ho na chvilku pustil a ukázal na Roberta. Pokynul mu, aby k němu šel. A znovu. Ten však zůstal stát jako opařený. Rozhlédl se kolem a z hrůzou zjistil, že tam stojí sám. Všichni lidé byli pryč, turisté, prodejci. Stál tam jen on a před ním ten divný muž. Podíval se na telefon, ale displej byl netečný a nešel zapnout. Schoval ho tedy do kapsy.
„Pojď, prosím pojď,“ řekl zastřeným hlasem ten muž.
„Co… co po mě chcete?“ zeptal se vyděšeně Robert.
„Pojď prosím, pomoz mi, pomoz,“ stále muž opakoval a prstem ukazoval na narvaný pytel na zádech.
Robert nevěděl co má dělat. Už si ani pořádně neuvědomoval to, že zmizeli všichni ostatní lidé. Možná, že ve skutečnosti nezmizeli. Třeba tam stále byli, jen v tu chvíli v jiné realitě. Teď byla jen ulice, Robert a stařec s pytlem na zádech.
„Tak pojď už prosím pojď. Pomoz mi.“ při těchto slovech s pytlem trochu na zádech zatřásl. Tak, jak to jen šlo. Očividně byl velmi těžký.
„Pane já nevím kdo jste, ani co se tu děje.“ Robert stále stál nehnutě uprostřed ulice.
„Tak už pojď prosím. Jen pojď.“ Stařec se lehce otáčel do stran, aby byl zřetelně vidět obrovský pytel, který bez tak nešel přehlédnout.
„Kam s tím pytlem chcete pomoc?“ osmělil se Robert.
„Na Staroměstské náměstí. Až tam, tam to potřebuji odnést.“
„No já nevím pane, snad...“
„Tak pojď už, prosím pojď.“
„Pořád nevím, ale tak snad...“ Robert se opravdu začal ke starci přibližovat.
Již byl skoro u něj. Ten se na něj podíval s umrlým výrazem na tváři. Pokožka na obličeji a rukou začala měnit strukturu. Košile náhle vzplála jasným ohněm. Robert v šoku ucukl dozadu. Muž tam stál zahalen v plamenech. Maso se na něm za praskotu ohně odpudivě škvařilo, až zbyly jen bělavé rozžhavené kosti. Z očních důlků se dívaly žhnoucí uhlíky. Kostlivec udělal pohyb směrem k Robertovi. Kostnaté údy olizovaly plameny. Na zádech měl však pořád ten ranec.
„Tak pojď,“ promluvil. Již neměl lidský hlas, vyluzoval spíše jakési syčení. Přesto mu bylo stále rozumět. „Pojď, pomoz mi s tím pytlem.“ Naklonil se k Robertovi. Čelist klapala, občas se v ní objevil ohnivý jazyk.
Robert opět couvl. Chtěl se dát na útěk, ale nešlo to. Teď nemohl udělat krok dozadu ani dopředu. Jako by se mu nohy přilepily k povrchu. Kostlivec se přibližoval. Na zádech, která lemovaly plameny, měl pořád naditý pytel. Ten oheň vůbec nezasáhl.
„Tak pomoz mi s tím pytlem,“ opakoval kostlivec stále dokola. Přitom záměrně ranec Robertovi nastavoval.
Robert konečně pohnul nohama, zavrávoral a ztratil rovnováhu. Ocitl se na zemi. Snažil se vstát, ale hlava se mu motala. Udělalo se mu špatně. Ztratil orientaci, chvíli vůbec nevěděl, kde je. Pak si opět uvědomoval šokující přítomnost děsivé bytosti. Co podivného se muselo asi stát v nějaké pokroucené realitě. Malátně vstal, otáčel se dokola, nechtíc si připustit to, co se tu tady před ním odehrávalo. Kostlivec se však nevzdával a následoval potácejícího se Roberta. Ten se na okamžik zastavil a upřeně sledoval přibližující se přízrak. Pak se chtěl dát opět na útěk. Nohy ho však příliš neposlouchaly. Znovu padal k zemi a znovu se pokoušel vstát, narovnat a zmizet. Přítomnost strašlivého zjevení ho však vždy dostala do kolen. Přízrak se pokaždé objevil před ním a nastavoval mu ranec na kostnatých zádech, z nichž vyšlehovaly plameny.
„Jdi už pryč! Odejdi!“ vykřikl konečně Robert rozhodným hlasem.
Kostlivec zůstal stát. Byl najednou zcela nehybný. Plameny na něm začaly ustupovat, ztrácely se v jeho kostech. Pak se však po něm opět divoce rozjely, celého ho zahalily a proměnily v ohnivý sloup. Oheň potom postupně slábl, až zmizel a sním i celý přízrak. Šokovaný Robert stál uprostřed ulice. Kolem něj se znovu začali objevovat lidé. Zase tu stáli turisté s mobily v rukou. Popíjeli kávu a povídali si. Robert se snažil trochu vzpamatovat a také pochopit co se tu vlastně stalo. I když se mu udělalo lépe, měl zvláštní pocit neklidu v sobě. Rozhlížel se po ulici, ale toho pocitu se nemohl zbavit. Již se nebál toho přízraku, jen měl prostě divný pocit.
Došel k řece a opřel se o zábradlí. Díval se přes řeku a nechával se lehce ovanout slabým vánkem. Napadlo ho se podívat na telefon. Teď již byl zcela v pořádku a fungoval. Snažil se zapomenout na to co prožil a šel čekat na noční tramvaj. Vracel se v ní potom domu, ale pořád měl ten divný pocit.
Druhý den byl televizní program a internet plný zpráv o rozsáhlém požáru v centru Prahy, který vypukl v ranních hodinách. To muselo být krátce potom co se Robert vrátil domů. Oheň prý zapříčinil plyn. Robert teď již věděl, proč měl ten zvláštní pocit poté, co zmizel ohnivý přízrak. Zřejmě jako by tušil, že se něco závažného stane.
Nedalo mu to a začal pátrat na internetu a potom v knihách. Objevil zajímavou pověst o tom, že v Praze měl kdysi žít chamtivý lichvář. Člověk pro kterého bylo shromažďování peněz zcela na prvním místě. Půjčoval na vysoký úrok i těm, kteří to nemohli nikdy splatit. Řadu lidí tak připravil i o střechu nad hlavou. Toho, ale vůbec nezajímalo. Nezajímal ho vlastně vůbec nikdo. Pouze jeho majetek. Nevadilo mu být k ostatním krutý a sdírat je z peněz. Pak jednou vypukl v Karlově ulici velký požár, který uchvacoval postupně všechny domy, kromě domu lichváře. Ten přesto ve strachu o svůj život a majetek, nacpal co nejvíce zlaťáku do velkého rance a vyřítil se s ním ven z domu ulicí, směrem k řece. Nikomu nepomohl při vynášení dětí, nábytku nebo hašení. Hnal se sám jako umanutý s obrovským pytlem plným peněz na zádech. Od té doby ho už nikdo neviděl. Tedy ne živého. Občas se o půlnoci objeví jeho přízrak. Nejprve vypadá prostě jako starý muž s rancem na zádech. Vyhlíží osamělé chodce. Potřebuje, aby mu některý z nich s tím pytlem pomohl a mohla tak být spasena jeho duše. Když už se však k němu někdo přiblíží, tak se promění v děsivého ohnivého kostlivce. Jeho zjevení prý navíc vždy předznamenává nějakou tragédii, jakou může být velká nehoda, povodeň, nebo požár.
