Filipovi se pomalu do tváře začala vracet barva, tepová frekvence se ustálila na normálních hodnotách, a ani namožené hlasivky ho už tolik nebolely. Motor zánovní Dacie Duster spokojeně hučel, a i to mu pomáhalo vidět právě skončenou hádku v jiném světle. Alena je fajn holka, uvažoval, někdy ovšem reaguje poněkud nepřiměřeně. S odstupem několika desítek minut mu připadala až směšná, jak se štítivě drhla ve sprše, tvář zkřivenou vztekem. „Ta obluda musí okamžitě z domu,“ ječela. Jasně, když jde člověk spát, nekouká, kam si sedá, a kočičí exkrementy někdy opravdu stojí za to, pokýval hlavou směrem k sedadlu spolujezdce, na kterém tentokrát místo manželky spočívala plastová přepravka.
„Tys mi dal, Mouráku! To ses jí musel vykadit rovnou do postele? Ty snad chceš, abych tě dal někam do útulku!“
Levou rukou pevně sevřel volant a pravou zabrnkal na mřížku dvířek, za nimiž na něj ze tmy blikly odrazky dvou doširoka otevřených očí.
„Co mám s tebou takhle v noci dělat? No nic, zatím pojedeš domů a pak uvidíme.“
To už automobil vklouzl mezi paneláky pražského sídliště Lužiny. Ohromné plochy fasád byly tmavé, jen tu a tam narušené namodralým poblikáváním televizních obrazovek, zářících u těch několika šťastlivců, kteří nemuseli ráno vstávat, nebo možná jen u zoufalců, jímž výheň srpnové noci ještě nedovolila usnout.
Filip bohužel patřil mezi ty druhé. Právě prožíval jedno z nejtěžších období svého života, které s pozdně večerním konfliktem souviselo pouze okrajově. Předevčírem mu totiž zemřela vážně nemocná babička, kromě manželky jediná žijící příbuzná. Její smrt ho zastihla na dovolené v Turecku, a on si teď vyčítal, že babičku poslechl a odjel. Ujišťovala ho, že jí zatím nic nehrozí, že podle lékařů ještě určitě v lednu oslaví své pětaosmdesáté narozeniny, ale skutečnost byla bohužel jiná. Smutnou zprávu se dozvěděl od sousedky, kterou požádal, aby babičku zkontrolovala, když se jí nemohl dovolat. „Prý srdce, pane Jonák,“ slyšel v telefonu. „Ani se nedivím. Přišla taková podivná bouře. Dokonce i manžel, chlap jako hora, si musel dát skleničku na uklidnění. Byl si zaběhat a jen tak tak se stihl v pořádku vrátit domů.“ Babička tedy odešla, a navíc zde nechala sirotu kocoura.
Filip se zvířete ujal, ale žádného vděku se nedočkal. Místo toho skončil na sídlišti, před dveřmi babiččina paneláku, kam právě po své noční anabázi dorazil. Přepravku s povzdechem postavil na chodník vedle stočené karimatky a batohu s několika osobními věcmi. V kapse nahmatal svazek klíčů, přičemž ve světle pouliční lampy oddělil ten správný. Než ho stačil vsunout do zámku, v nedalekém tubusu metra trasy B zarachotila poslední noční souprava. Chvíli zaváhal, pak jen zavrtěl hlavou. Rázně se sehnul pro zavazadla, vstoupil a nechal se výtahem vyvézt až k opuštěné garsoniéře.
„Jak to vidíš, Mouráku? Budeme tady? Nebo bys raději někam do hotelu?“
Kocour neodpověděl, jen se ve svém vězení netrpělivě zavrtěl.
Filip šel tedy dál, zaklapl za sebou dveře a v malé předsíňce rozsvítil. Okamžitě pochopil, proč se mu sem vlastně vůbec nechtělo. Byt ještě rezonoval nedávno proběhlou tragédií a působil tak na jeho psychiku. Navíc ho do nosu udeřila směsice pachů. V duchu viděl babiččino tělo, které několik hodin spočívalo na posteli, záchranáře páchnoucí dezinfekcí, zpocené policisty i zřízence s rakví. Kromě toho cítil ještě něco. Naskočila mu z toho husí kůže, ale zdroj své podivné úzkosti identifikovat nedovedl.
„Tak polez ven. Nemáš radost, že jsi doma?“
Mohutný kocour vykročil z otevřené přepravky. Strčil hlavou do Filipovy natažené dlaně a pak celou váhu svých šesti kil otřel i o jeho nahé nohy. Na prahu pokoje se však zastavil. Díval se do tmy a mrskal ocasem ze strany na stranu. Ani jemu se v bytě nelíbilo.
„Já vím, moc to tady nevoní. Otevřu okno, ale musíš slíbit, že nepolezeš na balkon. Nerad bych tě pak sbíral dole na parkovišti. Víš co? Dám ti pelech do předsíně.“
Mourák jako by porozuměl. Sedl si a huňatý ocas obtočil kolem svých čtyřech tlapek.
Filip ho za to odměnil miskou sušenek a když potom na lodžii odsunul skleněné zateplení a otevřel i obě křídla jediného okna v místnosti, slyšel přes dveře spokojené chroustání.
Na zemi si rozložil karimatku – postel, kde babička vydechla naposled, nepřicházela v úvahu. Ačkoli nástěnné hodiny ukazovaly, že se noc přehoupla do své druhé poloviny, na spánek najednou neměl ani pomyšlení. Sáhl tedy do batohu pro ještě vlhkou plechovku piva a s chutí si ji přiložil k ústům.
Rozhlédl se kolem sebe. Malý, neuklizený byt se zdál bez babičky tak prázdný! Kuchyňská linka, u kulatého stolku dvě křesla, knihovna. Vše to vypadalo tak opuštěně. Roztržitě bral do ruky věci, které po sobě babička zanechala. Listoval časopisy Enigma, vrtěl hlavou nad vytištěným článkem Neue Überflüge: Frankreichs Atom-Spuk geht weiter s logem internetových stránek Exopolitik Deutschland, a nad celou řadou podobných materiálů. Poté co babičce diagnostikovali nemoc, začala mít zvláštní záliby, k jejichž podstatě Filip nestačil proniknout.
Nakonec se dostal k televizi se stařičkým videorekordérem. Okamžitě ho ovanula vlna nostalgie. V dětství něco podobného měli doma. Se zájmem poklekl ke krabici s ohromnými kazetami a začetl se do popsaných štítků. Slunce, seno a pár facek, Pyšná princezna, Poklad hraběte Chamaré, U pokladny stál. Už se chtěl zvednout, když mu pohled padl na titul Akce Bororo. Název mu byl povědomý, jenže si nemohl vzpomenout, o co ve filmu šlo. Zkušenými doteky na smartphonu tedy otevřel Česko-Slovenskou filmovou databázi, a po několika řádcích mu bylo jasno. O snímku mu kdysi vyprávěl kolega, který děj filmu tehdy označil za neskutečnou slátaninu. Synopse na internetu ovšem před tak strašným zážitkem nevarovala. Vložil tedy kazetu do videa a s dalším pivem v ruce usedl do jednoho z křesel.
Do příběhu se ponořil nečekaně rychle. Tóny Hapkovy filmové hudby neustále útočily na jeho emoce. Pod pohledem tajemné Ori-Any, mimozemské agentky, snažící se v tehdejším Československu získat lék pro svou nemocemi decimovanou civilizaci, zakoušel další stavy úzkosti. Srdce mu bušilo až v krku, na hrudi cítil ohromný tlak. Aniž by si toho byl vědom, tričko mu čpělo ledovým potem a zmuchlaná plechovka od piva téměř zmizela v jeho sevřené pěsti. Fyzicky přímo trpěl, když vrazi najatí západními farmaceutickými společnostmi zastřelili agentčina společníka Seturiho, no a když ona sama na nemocničním lůžku raději zvolila smrt, aby před zločinci uchránila alespoň zbytek preparátu a snad i svého českého přítele, doktora Junka, musel si hřbetem ruky otřít oči.
A do toho pořád ten Hapka. Jeho hudba vůbec nebyla pouhou kulisou, obsahovala cosi nadpozemského. Svou rafinovaností přinášela zprávu ze světů vzdálených několik miliónů světelných let a žádala Filipa, aby k ní zaujal nějaký postoj, aby nabídku k intergalaktickému dialogu přijal a taky se ozval. Cítil tu naléhavost, jenže si na odpověď netroufal. Poslech hudby z něj každým dalším tónem vysával poslední zbytky fyzických i duševních sil. Uvědomoval si, jak té energii podléhá. Ne, takhle nemohl dál. Ani nepočkal na konec a film raději zastavil.
Až zmáčknutím tlačítka se probral z toho zvláštního transu. Přes krev stále ještě bušící ve spáncích si hned všiml, že ani kocour poslední minuty nestrávil o moc příjemněji. V předsíni dělal ohromný rámus. Shazoval věci na zem, střídavě škrabal na dveře a věšel se na kliku. Neustálým mňoukáním se domáhal vstupu.
„Promiň, Mouráku, nějak jsem se zakoukal na video a úplně jsem na tebe zapomněl.“
Rychle zavřel okno, dveře na balkon zajistil alespoň sítí proti hmyzu, aby na něj kocour nemohl, a pustil čtyřnohého parťáka do pokoje.
Mourák na tom vůbec nebyl dobře. Zběsile běhal přitisknutý k podlaze, přičemž mu z tlamy kapaly sliny. Celou svou kočičí bytostí jako by chtěl naznačit, že mají z bytu odejít.
To Filip bohužel pochopil příliš pozdě.
Lodžie se zničehonic rozzářila jasným, bílým světlem, až z toho Filipovi bolestí vyhrkly slzy. Chtěl zvednout ruku, aby si oči ochránil, ale nemohl. Paže najednou vážila alespoň metrák. Vůbec netušil, co se s ním děje, a navíc si s hrůzou uvědomil, že se moskytiéra pomalu otevírá. V momentě, kdy byl vstup do pokoje volný, uviděl ve dveřích šedivou postavu s velkou, trojúhelníkovitou hlavou a hubeným tělem. Chtěl před ní utéct, ale její ohromné tmavé oči mu nedovolily se pohnout. Nohy, či spíše dva betonové sloupy bez jakéhokoli citu, ho vůbec neposlouchaly. Lapal po dechu. Žíly na krku měl naběhlé a ústa pootevřená, jak se pokoušel ze sebe panický strach vykřičet, výsledkem však bylo pouhé sípání. Když šedivec vykročil jeho směrem, přestal se strachem šílený Filip ovládat a teplý pramínek mu smáčel bermudy.
I Mourák zůstal stát. Na rozdíl od paralyzovaného Filipa však hodlal bojovat. Zapojil veškerý arzenál, se kterým před dvanácti lety přišel na tento svět. Drápy měl vytažené, hřbet nahrbený, vousy, chlupy i ocas zježené. Zvednutými pysky na tlamičce ukazoval, jak ostré a špičaté má zuby. Vetřelec na to nedbal, došel až k zvířeti, dotkl se ho, beze spěchu se obrátil zpět k lodžii a byl pryč. Jakmile zmizel, světlo pohaslo, a za okny se opět rozhostila tma. Vše vypadalo jako dřív, jen kocour Mourák ležel na boku, a už nedýchal.
„Cos byl zač, hajzle!“ křičel Filip. „Koukej, cos provedl!!“
Styděl se za svou zbabělost. Vzteky brečel a hladil kocoura, jehož huňaté tělo pomalu vychládalo. Přes slzy pořádně neviděl, tak není divu, že zavadil o dálkové ovládání. Pokojem se opět rozezněla ústřední melodie filmu Akce Bororo. Na obrazovce se na chvíli objevila prázdná recepce ústavu, kde pracoval doktor Junek, aby vzápětí do záběru vstoupil šedivec, pomalu se měnící v agenta Seturiho, následován Ori-Anou a babičkou s Mourákem v ruce. Usmívali se. Kocour v babiččině náručí spokojeně předl, blaženě roztahoval prsty na předních packách a otíral si hlavu o její bradu.
Filip na výjev zareagoval docela spontánně, zvedl se mu žaludek. Vyrazil k záchodu a v té rychlosti ze stolu shodil další článek německé exopolitické společnosti, organizace zabývající se problémy intergalaktických vztahů, a odkryl tak lékařskou zprávu. Zpráva byla vyhotovena v červenci a neosobním žargonem babičce oznamovala, že její nemoc již nebude možné zpomalit a že jí zbývají pouhé týdny života.
Když se Filip posléze nad záchodovou mísou znovu narovnal, také se dojatě usmál. Pochopil totiž, čeho byl toho večera svědkem. Nový koníček babičce nejenže zachránil život, ale díky vesmírným ochráncům, kteří právě napravili své drobné zaváhání – opomenutého domácího mazlíčka – jí také pomohl vyřešil jeden nepříjemný manželský problém.
KONEC
