Kolem ucha mu prolétla teniska a druhá ho trefila do hlavy. Měli sakra dobrou mušku. Věděl, že se nesmí zastavit, že mu stačí jen seběhnout schodiště a bude v bezpečí, protože do suterénu za ním ještě nikdy neběželi. Snad budou mříže pod schody otevřené.
„Debile! Posero!“ Stáli nahoře na schodech a zkoušeli ho trefit plivancem. Kličkoval mezi nimi po schodišti. Už byl skoro dole, když mu pod nohy přiletěla jeho aktovka. Pokusil se jí přeskočit, jenže taška ještě jednou poskočila, noha se mu zamotala do popruhu a už to bylo. Asi dva metry letěl a pak sebou praštil o dlažbu pod schody. Jejich smích se rozléhal potemnělým suterénem a někteří se odvážili až na odpočívadlo. Rychle se zvedl, sebral tašku a utekl do tmy.
„Podělanej až za ušima, vidíte ho?“ smáli se, ale dál se neodvážili. „Jen běž, blbečku! Kluci, víte co? Počkáme si tady na něj,“ navrhl jeden.
„Jasně, jednou vylízt musí,“ přizvukovali mu ostatní.
Ztěžka oddychoval schovaný za sloupem a otíral si ret. Pusu měl plnou krve, jak se při tom pádu kousnul do jazyka, ale neodvážil se jí vyplivnout. Mohli by to slyšet. Polkl a do očí mu vyhrkly slzy. Sáhl si na spánek a cítil, jak mu roste boule.
Každé pondělí to samé. Každé zatracené pondělí.
Pondělky neměl rád. A ještě víc než pondělky ho štval jeho táta. Stejně je to všechno kvůli němu. Vloni se jeho rodiče rozvedli a táta si ho bral na víkendy. V pondělí ráno ho vždycky odvezl až před školu, dal mu pusu na čelo, a pak na něj křičel přes půl školního dvora: „Mirečku, tu svačinu nesněz najednou, Pavel ti jí rozdělil. Slyšíš?“
Měl chuť mu říct, že na Pavla i jeho rozdělené svačiny kašle, jenže Pavla měl na rozdíl od táty docela rád. On se totiž nikdy neoblékal do ženských šatů, nelíbal ho na čelo, prostě choval se jako chlap, tak jak by se měl chovat i jeho táta, kdyby ho měl rád. Taky by si nikdy nenechal udělat prsa a pořád by dokola nemluvil o tom, že se narodil ve špatném těle a podobné kecy. Kdyby to alespoň neříkal tak, aby to všichni slyšeli, nemusel by se za něj tolik stydět.
Vždycky chodil v obleku, ale od prázdnin, kdy prodělal první operaci, už si na sebe bral jen sukni. A v těch ženských šatech fakt vypadal jako ženská, až na to, že to o něm všichni věděli. A pak ten jeho hlas. Byl pořád stejný, hluboký, hrubý.
Bukvice, babochlap, tranďák, penisačka, kolík s kozama! Tak mu teď všichni kolem říkali. Mirek chápal, proč to udělal, ale táta nechápe, že by se do školy nechal vozit raději od Pavla. Proč tomu nerozumí? A proč na něj vždycky tak křičí? „Máš tam rajčátka a banán, tak si je moc nepotluč, miláčku!“ Vždycky by se viděl v prdeli.
Každé pondělí to samé. Každé zatracené pondělí.
Tenisky prolétly kolem sloupu a ztratily se s plesknutím ve tmě. „Fajn, hlídejte, my dáme pozor, jestli už nejde Čížková,“ zaznělo nad schody. Mirek se naklonil a na odpočívadle viděl Tomáše s Rudou. Čížková vždycky chodila na hodiny včas a zvonilo už před dobrými pěti minutami. Možná se něco stalo, ale ani tak to už dlouho trvat nebude a dají mu pokoj.
„Dneska dostaneš na hubu, slyšíš, ty prdelomrdači?“ nadávali chvílemi do suterénu, ale pěkně z bezpečné vzdálenosti.
„Co to je? Co děláte na schodech? Okamžitě vypadněte do třídy,“ slyšel Mirek ředitele, „koho teď máte?“
„Paní učitelku Čížkovou.“
„Aha. No dobře, ta nepřijde, ale už jsem vám tam poslal záskok, tak koukejte mazat.“
Tomáš s Rudou se poslušně zvedli a zmizeli. Vzduch byl čistý. Mirek musel ještě počkat, až se ztratí ředitel. Měl radost, že to dnes skončilo bez rvačky. Pustil se dál do chodby a hledal boty. Když je našel a sbalil do batohu, chtěl jít do třídy, ale na schodech se objevil mohutný ředitelův stín. Něco si mumlal a mířil dolů k němu. Nesmí ho tu objevit, kdepak, to by bylo řečí. Skrčil se do malého výklenku naproti kotelně. Jestli se dostane až sem, počká, až přejde kolem, a pak vyrazí ke schodům. Když bude dost rychlí, tak ho ředitel nepozná.
Jenže on sešel dolů a mříž pod schody za sebou zavřel a zamkl. Mirek se najednou cítil jako myš chycená v pasti.
…
Martina seděla v autě a hypnotizovala telefon. To čekání bylo úmorné, ale zároveň vzrušující, protože na jeho konci jí čeká sladká odměna. Teď jen, aby zavolal. Cestu znala dobře. Stačilo, aby přeběhla přes hřiště až těm plechovým dveřím. Věděla, že budou otevřené, jako vždycky. Vklouzne za ně, projde kolem kotelny, proplete se bludištěm chodeb, dolů po schodech a tam na ní bude čekat. Bylo to riziko, to určitě a právě to jí tolik vzrušovalo.
Mohli je přitom chytit a to by byl konec, ale nedokázala si pomoci, protože to přes všechny ty výčitky a strach z odhalení měla moc ráda. Nic podobného nikdy předtím nezažila. Bylo to tak syrové a plné bolesti, která přerůstala až v absolutní slast. Řvali u toho jako zvířata a stejně se i cítili, protože to byla jen základní živočišná touha, barbarsky oproštěná od vší lidskosti. Byla při tom vždycky naprosto svobodná a zbavená toho pocitu, že se něco sluší nebo musí. S ním cítila, že může cokoli. Syrově. Člověk z masa a kostí, přízemní, umírající strachem, v kterém nalézá vykoupení. Koho by to, doprdele, nerajcovalo?
Ze silnice sem zahnulo policejní auto. Od včerejška, kdy se ztratila ta mladá učitelka, byli policajti všude. Prohledávali les za školou a tady kolem parkoviště do něj vedla jedna z mála příjezdových cest. Když o tom ráno četla v novinách, měla divný pocit. Kdyby se tak někdo ztratil jí. Má přece dítě, přítele… Jakpak by se cítila? Ale ne, jí se to stát nemůže.
Dělala, že píše esemesku, aby nebyla nápadná. Auto projelo kolem a zmizelo za další odbočkou. Tak ozve se, sakra? Přece jí slíbil, že to bude dnes. Musí, moc to potřebuje. Cítila, jak se vzrušením potí a svrbí ji v tříslech. Pak najednou mobil odpípal upozornění na příchozí zprávu a jí přeběhl mráz po zádech. „Můžeš, vše je připravené.“
Rozhlédla se po okolí, vystoupila a jak jen mohla nejrychleji, seběhla skrytá za tújemi z parkoviště přes okraj školního hřiště směrem k těm plechovým dveřím.
…
Ředitel si pobrukoval a točil klíči, když kolem něj procházel. Schoulený mezi úzkým sloupkem a rozpálenou trubkou ústředního topení si hryzal rty. Tu bolest už určitě dlouho nevydrží. A ten tlusťoch si vykračuje jak na procházce, nikam nespěchá. Cítil, jak se mu pod tričkem pálí kůže. Určitě tam bude mít puchýře. Bože, jak jen nesnášel puchýře. Máma mu je vždycky propichovala jehlou a to bylo nechutné. Ředitel konečně přešel, a tak se mohl trochu vyklonit. Pálení přestalo.
„Je tu někdo?“ otočil se najednou zpět do chodby přímo k němu a pozorně poslouchal. Mirek ztuhnul. Že by slyšel, jak se pohnul? Nebo jak dýchá? Nesmí ho tu najít. Ředitel pár vteřin čekal a rozhlížel se potemnělou chodbou. Pak se spokojeně usmál a prošel zdí. Mirkovi to tak alespoň přišlo. Vždycky tam byla jen zeď s plechovým obložením a najednou se na něj zubila temná díra. Na okamžik se z ní vynořila ruka a zatáhla za sebou plechový plát jako oponu. Tajný vchod!
Říďa tady má tajný dveře, letělo mu hlavou a hnán zvědavostí se k nim tiše připlížil. Bylo to tady, přímo tady. Chmatal po stěně a nemohl přijít na to, jak se otevírá. Když to chtěl vzdát, něco najednou povolilo a škvírou na něj dýchl studený průvan. Mirek na okamžik zaváhal. Měl v plánu utéct přízemním okýnkem v kotelně, dobře věděl, kde ho hledat, protože vloni pomáhal starému školníkovi, když si omylem zabouchl klíče. Cestu má volnou a všechno bude v pořádku. Jenže tajemství, které skrývaly tyhle tajné dveře, bylo lákavější. Zabral ještě trochu, pootevřel je jen tak, aby se kolem nich prosmýkl a… jakmile je pustil, průvan je za ním přibouchl.
Vytáhl z kapsy mobil, aby si posvítil na cestu. Stál v úzkém tunelu, který se několika schody svažoval dolů. Opatrně se po nich pustil. Stáčely se doprava. Zdola k němu doléhaly tlumené rány a smích. Musí to být nějaký starý sklep, blesklo mu hlavou. A svítí se v něm. Schoval mobil. S každým krokem bylo světla kolem stále víc.
V prostoru pod schody blikala skomírající žárovka připevněná na dvou drátech. Byl tu velký dřevěný regál a nalevo vchod do další místnosti. Místo dveří v nich visel špinavý igelitový závěs a za ním se míhal obtloustlý černý stín. Než ho stačil odhrnout, tajné dveře nad schody bouchly a někdo po nich sestupoval dolů. Mirek se nerozmýšlel ani chviličku. Skočil za velký regál a nasoukal se pod něj. Právě včas. Viděl dva červené podpatky, jak se opatrně brodí rozpraskanou betonovou podlahou kolem něj. Tak ředitel si sem vodí ženský. No, páni. Teď ho tady teprve nesmí vidět, udělal by mu ze života peklo.
Neslyšel, co si povídali, ani o to nestál. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby sem byl nelezl. Pomalu se vysoukal ven. Teď jen rychle nahoru, k tomu okýnku a pryč.
Jenže Mirek ještě nikdy neviděl nikoho, jak tóó… teda, v televizi jo, ale tohle bylo něco jiného. Taková příležitost se mu opět jen tak nenaskytne. Když se odvedle ozvaly první steny a oddychování, nedalo mu to. Přichystal si mobil. Nějaká fotka se vždycky hodí. Vypnul blesk, odhrnul závěs, zmáčkl spoušť a pak zůstal stát s otevřenou pusou.
Uprostřed místnosti visela nahá Čížková. Ta ženská na podpatcích stála za ní a nebylo ji pořádně vidět. Držela učitelku za kolena a roztahovala jí nohy, mezi kterými se na ní tlačil funící říďa s kalhotami u kolen. Že je jeho třídní nejspíš mrtvá, bylo Mirkovi jasné hned. Proč by jinak byla tak bledá? A navíc se vůbec nebránila. Velký hák, na kterém visela, jí vpředu vylézal jen kousek pod pravým prsem, které ředitel s mlaskáním olizoval a žužlal. Mirek se neudržel a vykřikl.
„Co to bylo?“ funěl polekaně ředitel, a když se otočil, všiml si, že se závěs na dveřích vlní a za ním se kmitl nějaký stín. „Do hajzlu, někdo tady je. Dělej, musíme za ním!“
Víc už Mirek neslyšel, protože poslepu dupal nahoru po schodech. Jen pryč, proboha, jen pryč! Trhnul tajnými dveřmi, které se rozletěly a s řinčením dopadly na dlažbu suterénu. Nic neviděl, byl to jen sen a tohle se nikdy nestalo, přesvědčoval se a pokoušel si vzpomenout, kudy se jde k tomu přízemnímu okénku. Slyšel, jak vyběhli nahoru. Podpatky klapaly po dlažbě sem a tam. Hledají ho. Ještě více zrychlil. Okýnkem skoro proskočil a na školním dvoře se pustil přímou cestou k parkovišti. Věděl, že jakmile se dostane na silnici, bude v bezpečí, ale ne dřív. Proběhl kolem velkých železných dveří do kotelny a vzal to podél túji až k plotu na školní hřiště. Slyšel, jak se otevírají, slyšel, když bouchly, ale neotočil se. Ještě dva metry, ještě metr. Plot přelétl jako by měl křídla a na parkovišti se skutálel mezi auta.
„Vidělas někoho? Kdo to byl?“ křičel ředitel, „Tak, doprdele, vidělas ho?“ Pobíhal po školním hřišti a koukal do všech koutů. „Běž se podívat na parkoviště!“ Mirek se krčil za modrou dodávkou. Neodvážil se zvednout, ale nemůže tu přece zůstat. Jestli ho najdou, je s ním konec.
Seděl ani nedutal. Červené podpatky klapaly po asfaltu. Zalezl si pod auto a horečnatě vzpomínal na modlitbu, kterou ho učila babička. Žena se zastavila kousek od jeho úkrytu. Nejspíš se rozhlížela. Vykoukl, aby viděl i něco víc, než jen její nohy. Najednou před něj dopadl velký žlutý flusanec. Zamručela hlubokým hlasem něco jako kurva a doprdele, pak se otočila ke kolu auta, vykasala si sukni a… žlutá moč se rozstříkla na asfalt vedle Mirkovi ruky.
„Tak co?“ nesl se opuštěným parkovištěm ředitelův hlas.
„Nic, kurva. Nikoho jsem tady nenašel,“ zaklela ženská v červených podpatcích, spustila sukni a vracela se k řediteli na školní dvůr.
Mirek ten hlas dobře poznal, ale stále ještě nevěřil. Odblokoval mobil a našel poslední fotku. Cítil, jak se mu po tvářích koulí první slzy. Za nahou mrtvolou Čížkové na něj z fotky zíral známý obličej.
Zatracené pondělí.
Našel si tátovo číslo, tu fotku mu musí poslat. Jedině takhle má snad ještě nějakou šanci, že se z tohohle parkoviště dostane živý.
Kousek od něj zazněl tón ohlašující příchozí zprávu. Žena v červených podpatcích si sáhla za výstřih a vytáhla telefon.
„Děje se něco, Mirečku?“ zahlaholil hrubý mužský hlas. „Ty nejsi ve škole?“
