Měl jen chvíli, aby se rozhodl. Ty dveře se na něj odpudivě šklebily popraskanou okenní tabulkou, ve které se odrážel jeho udýchaný obličej. Za nimi byla tma a škvírou pod prahem unikal vlhký hnilobný zápach. Nic, co by ho lákalo, ale byly to jediné dveře v celé úzké dlouhé ulici, která končila vysokou zdí. Buď se bude bránit, nebo se za ně schová.
Ztěžka popadal dech, polykal rozvířený prach a píchalo ho v boku. Slunce stálo přesně nad ním a nemilosrdně pálilo. Už se rozhodl, uteče, nemá chuť na žádnou rvačku. Snad by mohl přelézt tu zeď, ale na to nemá čas, za chvíli tu budou.
Vzal za kliku a ulevilo se mu, když je celkem bez námahy otevřel. Chlad chodby ho celého roztřásl a z toho puchu mu bylo na zvracení, ale dalo se to vydržet. Už od chvíle, kdy před dvěma týdny vystoupil z letadla, měl žaludek jako na vodě, takže podobných pocitů si pomalu přestal všímat. Pološerem se vydal do nitra domu. Byla to dlouhá temná díra. Sem tam zakopl o nějaký vyvýšený kámen v podlaze, ale pokračoval dál. Ten dům musí přece někde končit a podle všeho je na jeho druhé straně rušná ulice, která ho zachrání před těmi za ním.
Zdálo se, že chodba nemá konce. Na chvíli se otočil. V uličce se za dveřmi mihly první stíny. Nebude to dlouho trvat a zjistí, kudy zmizel. Jen si udělat pořádný náskok. Pak zaslechl, jak vrzly dveře, a bez váhání se ukryl do výklenku ve stěně, který se tu objevil v tu pravou chvíli.
O něčem se začali dohadovat, ale ozvěna mu všechny zvuky zkreslovala, takže nerozuměl ani slovo. Odvážil se vykouknout z úkrytu a viděl, jak odvazují psa a nutí ho, aby šel první. Ten se po dvou krocích zastavil, zakňučel a stáhl ocas mezi nohy. Větřil a pomalu začal couvat zpět k východu. Ani kamení, které po něm házeli, ho nedonutilo změnit názor za nic na světě. Zavyl, otočil se a s vyděšeným štěkotem vyběhl ven.
Nikdo další se dovnitř neodvážil. Čekal v tichosti další minutu nebo dvě. Stíny na ulici byly jasným důkazem toho, že se tam na něj rozhodli počkat. Nezbývalo než se opatrně pustit dál, přece tu nemůže zůstat do večera. Za chvíli by se z toho smradu a zimy zbláznil. Ostatně na druhou stranu domu už to nemohlo být daleko, vlastně už tam měl dávno být. Šel pomalu a opatrně dál, až se chodba v pravém úhlu stočila do leva. No vida, za touhle zdí musí být další ulice. Teď už jen najít východ a nepouštět se zpátečním směrem.
Dalších možná padesát metrů v naprosté tmě překonával o poznání déle. Snažil se jít podél zdi a rukama ohmatával vlhké kameny. Byly pokryté lepkavou vrstvou slizu a kameny na zemi klouzaly jako ledovatka v zimě u nich před školou.
Co když přece jen sebrali odvahu a pustili se za ním? Možná si jen šli obstarat nějaké světlo, to by ho pak dohonili jako nic. Kdepak, nesmí se zastavit.
Z přemýšlení ho vyrušilo lehké šimrání na zádech. Lechtalo to úplně jinak než studené čůrky potu a navíc se to pohybovalo směrem vzhůru. Pavouk. Zděsil se. To musí být pavouk. Roztřásl se po celém těle a v panice se pokusil strhnout ze sebe tričko. Povedlo se, a když ho štítivě odhazoval, ucítil to hnusné lechtání na ruce. To byl konec.
Přestal se úplně ovládat, zkoušel neviditelného pavoučího obra shodit a mával kolem sebe rukama jako šílenec. Možná se mu dostal do vlasů, napadlo ho. Zkusil ho z nich vytřást a pak se dal na bezhlavý útěk, jen pryč. I za běhu se ze sebe pokoušel pavouka shodit, jenže šimrání náhle cítil všude. Přidal, jako by tomu mohl snad utéct.
Po pár metrech toho panického tance zakopl, ztratil rovnováhu a letěl po hlavě k zemi. Čekal, že se praští o kámen, ale náraz nepřišel. Tam, kde se měla objevit bolest a možná i zlomená čelist, bylo jen prázdno. Při pádu se přetočil a po zádech žuchnul do hromady nějakých starých plesnivých hadrů. Pád mu vyrazil dech. Když se mu ho konečně podařilo nabrat a zhluboka se nadechnout, zatočila se mu z toho otráveného vzduchu hlava. Cítil, jak pomalu ztrácí vědomí, až se skulil do kaluže pod páchnoucí hromadou a zůstal bezvládně ležet.
…
Byl horký den a v Šanghaji bylo neskutečné dusno. Po několikahodinovém letu klimatizovaným letadlem to bylo jako jedna velká facka. Věděl ale, že by otce mrzelo, kdyby si stěžoval. Rodina na tu dovolenou šetřila už tři roky, tak si řekl, že to prostě vydrží. Ostatně je to jen malá daň za všechno krásné, co ho tu čeká. Vždyť se tak trochu vrací domů, do země svých předků, o které otec tvrdil, že je to nejkrásnější místo na zemi.
„Tak tohle je, Wangu, Čína.“ Rozpřáhl ruce, jako by ji chtěl celou obejmout a pak mu jí věnovat. Byl raději, když mu říkal Wane než Wangu. Ostatně, jeho pravé jméno bylo Wángzǐ. V čínštině to znamená princ. V Čechách s tím měl trochu problém, ale tady mu to přišlo normální. Kývl na něj, že rozumí, co tím chce říct, ale matčiny ruky se nepustil. Ta nervózně vyhlížela tchýni s tchánem. Znala je jen z fotek a nevěděla, jak ji tu přijmou. Blbá prodavačka, tak jí to vpálil její táta, když zjistil, že se vykašlala na školu a šla dělat. Bude z tebe blbá prodavačka. Ming jí říkal, že jeho rodiče taky pracují v krámku a rozhodně si o ní nic podobného myslet nebudou.
Wang hned na letišti zjistil, že se tu i svou mizernou čínštinou docela slušně domluví, což ho potěšilo. Stálo ho to hodně námahy, i když čeština i čínština jsou docela podobná slova, jako řeč si snad nemohli být vzdálenější.
Babička s dědečkem se o všechny postarali. Bydleli v malém domku na předměstí, kam se všichni pohodlně vešli a Wang měl dost času i pro sebe. Celé dny se toulal po okolí a sledoval život. Všechno tu bylo nové, i to jeho neustálé bolení břicha z jídla, na které nebyl zvyklý. Tradiční čínská kuchyně ho moc neoslovila. Kdo by taky stál o marinované kuřecí pařáty nebo napůl vyvinutá kuřata uvařená ještě ve skořápce? Jednoho dne se toulal trhem a zaslechl dvě ženy, jak se baví s jedním z trhovců o podivných tlustých bledých výhoncích.
„Pěstují se v naprosté tmě a zalévají slepičí krví, prostě delikatesa, to musíte ochutnat.“ Lákal je prodavač.
Ženy ale nejevily zájem, a když odešly stranou, jedna té druhé polohlasně vykládala, že tu byla před časem s manželem a chlap mu ty výhonky nabízel jako zaručenou pomoc při problémech, no však víte, jakých, dodala a zašklebila se. „Stejně to nepomohlo. Že je prý kropí semenem paniců. Nesmysl. Řeknu vám, některý lidi by si za prachy udělali z huby mrzáka.“
Wang si bledé načervenalé výhonky prohlížel a marně přemýšlel, co je to to semeno paniců. Na nic ale nepřišel a ptát se doma mu přišlo blbý. – Doma. Tak už je to tady, přemýšlí o domku prarodičů jako o domově. Ani nepostřehl, kdy se v něm ta změna udála. Až do téhle chvíle to byl jen Prostějov a ode dneška bude mít domovy dva.
V Čechách měl se seznamováním vždy spoustu problémů, tady jako by to bylo docela přirozené. Jeho přízvuk nikomu nevadil a parta kluků ze sousedství ho vzala bez řečí mezi sebe. Honili toulavé psy a opice, sem tam se trochu porvali s cizí bandou, připadal si prostě jako mezi svými. Celou tu dobu až do chvíle, kdy jim řekl, že brzy pojede domů. Jako by je něčím naštval, začali ho najednou nahánět a pak si ho pořádně podali. Ale nakonec jim zdrhnul.
Nechtěl se s rozbitou pusou vracet domů, do večera měl času dost, a tak se toulal nazdařbůh městem. Co ale čert nechtěl, čekali na něj před domem, a jak ho zblikli, rozeběhli se za ním. Podařilo se mu je setřást až v té uličce a sem se za ním jít báli, i když měli psa, poserové.
…
Ležel půlkou obličeje v kaluži a nutil se zůstat při vědomí. Bylo to těžké, už jen protože plíseň z hromady hadrů ho dusila a hlava se mu po pádu motala jako na kolotoči. A pak si všiml několika matných světýlek, která se k němu začala ze všech stran blížit.
Donutil se sednout. Světlo šlo z malých čtverečků, co se pohybovaly nahoru a dolů, ze strany na stranu a pomalu zmenšovaly okruh okolo něj. Po zemi jako by se plácaly desítky bosých nohou klátivým pochodem. Začal křičet a matné čtverhranné body se k němu blížily stále rychleji. Jen intuitivně si uvědomoval, že světýlka na sobě nesou nějaké malé postavy, které se k němu mátožně blíží. Trpaslíci. A pak se stal malý zázrak.
Něco ho bolestivě tlačilo v přední kapse kalhot, ale nebylo to nic, co by si při pádu vrazil do nohy. Jen klíče od truhličky, kde si schovával své malé poklady. Ležela v jeho pokoji v Prostějově, ale klíček si vzal sebou, aby mu do ní nikdo nevlezl. A na kroužku spolu s ním přece vysela ta malá reklamní lampička, kterou dostal na letišti. Že si na ni nevzpomněl dřív.
Ten záblesk naděje, že konečně uvidí, stačil, aby přestal křičet, ale ruce se mu třásly a klíče se v kapse nějak vzpříčily. Trpasličí postavy se blížily, už po něm natahovaly ruce a brkaly o hromadu hadrů. Nakonec se to povedlo. Nahmatal spínač a stiskl ho. Prudké světlo mu bliklo do očí. Sakra, obráceně, obráceně, ty vole. Nadával si. Otočil ji a osvítil prostor před sebou. Hned pochopil, že to možná neměl dělat, on se člověk někdy bojí mnohem méně, když neví, čeho.
Zařval jako by uviděl armádu ďáblů, když na jednoho z nich posvítil. Hnusná tvář plná nezhojených jizev a mokvavých boláků, oteklý nos měl jako jednu velkou kouli, z které tekly v krvavých krůpějích hnisavé slzy. A místo očí měl v hlavě jen dvě černé hluboké díry. Nemohl od nich odtrhnout pohled, jako by z něj vysávaly všechnu sílu a rozum, co v něm ještě zbyla. Natahoval k němu nezdravě kostnaté ruce. Věděl, že až ho obejme, vysaje z něj všechen život, protože přízraky to tak dělají. A najednou byla zase tma, protože mu světlo vypadlo z ruky, nebo to bylo možná tím, že hrůzou omdlel, a snad i obojím.
Když se probral, ležel na vlhké matraci a všechna ta světýlka se nad ním skláněla. Rozhodl se, že nebude křičet, vydrží to. Nesmí už zpanikařit, to by nikam nevedlo. Oči měl pootevřené jen na škvírku a pomalu si začal zvykat na tmu. Po chvíli už zřetelně rozeznával obrysy postav a zjistil, že ty světélkující čtverečky jsou nějaké fosforeskující kousky látky, které mají ti trpaslíci přišité na halenách někde v místě, kde jak tušil, museli mít srdce, pokud tedy nějaká srdce vůbec měly.
Šum a mumlání kolem něj začalo dostávat tvar a smysl. Mluvili divným nářečím, kterému moc nerozuměl, ale sem tam zachytil známé slovíčko, větu, která všemu tomu okolo počala náhle dávat smysl.
„Xin.“ Zaslechl. „Ten nový.“ Zřejmě se bavili o něm. Osahávali ho po celém těle, ale obličeje se nedotkli. Jen s vypětím všech sil vydržel ty doteky jejich kudlankovitých rukou. Pak se odněkud z druhé strany ozvaly vrzavé zvuky otevíraných dveří a všechny ty mumlající postavy náhle zpozorněly.
„Wèishí shíjiān.“ Věděl, že to znamená jídlo, čas krmení. Najednou se ho něco vlhkého dotklo na stehně. Ne, nebyl to jazyk ani stékající sliny. Bylo to vlhké, měkké a pevné. Vyrostlo to tak z ničeho v místech, kde měl jeden z těch stínů rozkrok.
„Sǐwáng – Smrt!“ Křikl jeden ze stínů a světýlka jejich čtverečků zmizely. Asi je zakryly svými dlaněmi. Burácející výstřel uzamčený v katakombách zněl jako rána hromu. Jeden čtvereček prozářil tmu a padl k zemi.
„Mám ho, je jasnej.“ Zazněl z dálky dospělý hlas a pak se rozsvítilo světlo. „Jo, dostal jsem ho.“ Wang spatřil na okamžik jásající siluetu muže s ručnicí. Za nic na světě by se teď nezvedl. Trpaslík, který své světlo nestačil včas skrýt, chroptěl nyní pod jeho matrací na zemi. Co se to tu proboha děje?
Jako na rozkaz se po výstřelu všichni otočily a vydali za tím hlasem. „Ānquán – Bezpečí.“ švitořily trpasličí hlasy rozjásaně. I ten tlak na stehně zmizel tak rychle jak se objevil Světlo, ač tlumené ho ostře bodalo do očí. Bylo zarámované malým okýnkem, podobným tomu, které měli doma a servírovali jím oběd z kuchyně do jídelny. Jen za ním nestála maminka, ale nějaká stará vrásčitá Číňanka s velkou naběračkou v ruce.
On sem přece nepatří, spadl sem omylem a ti lidé to musí pochopit, není trpaslíkem, které tu zřejmě hlídají. Je člověk a má domov, práva, prostě všechno, co má člověk mít. Musí jim to jít povědět. Musí mu pomoci. Není přece možné, aby tu zůstal jen proto, že to nevědí.
Cestou porazil několik slepých, až ho jeden z nich chytil za ruku. „Nejdřív práce, jinak najíst nedostaneš.“ Vytrhl se mu a pokračoval ke světlu v okénku.
Ve velkém hrnci se mezi mastnými oky převalovala podezřelá šlichta, kterou stařena míchala dlouhou naběračkou a dávala pozor, aby si pro jídlo nepřišel nikdo, kdo nebyl nejdřív tam v tom vedlejším rohu.
„Prosím, pomozte mi, já chci odtud.“ Nic chytřejšího ho v tu chvíli nenapadlo. Když mu posunkem naznačila, že musí nejdřív vedle, pokusil se vlézt do okýnka. Stařena začala křičet a chrstla na něj sběračku vařící břečky.
Zařval bolestí. Pálilo to, ale pokračoval. Když mi nechceš pomoct, trhni si nohou. Já si pomůžu sám. Byl už napůl u ní, když se objevili dva muži, kteří ho chytili za ruce, vtáhly zpátky a násilím natlačili do druhého rohu, odkud se táhl dlouhý had fosforeskujících čtverečků.
„Odkud se sem, kurva, dostal?“ sípěl první.
„Asi z uličky. Drž ho pořádně a zacpi mu hubu. Štve mě, jak pořád řve, hajzl.“ Kopnul ho druhý do ledvin, až se mu podlomily nohy.
„Neser a poslouchej. Bez práce není žrádlo.“ Domlouvali mu, když začal vřískat a táhli ho dál. Dostal pár dalších ran a raději se přestal vzpouzet. Odstrčili dva nebo tři na začátku řady a postavili ho před nízký stolek, kde stál třetí muž. Jediné, čeho si byl schopen v tu chvíli všimnout, byly jeho bílé latexové rukavice, které mu jedním pohybem stáhly kraťasy i slipy ke kolenům.
Začal se vzpouzet a bránit, ale ti dva ho drželi jak železné svěráky. Byl naprosto bezmocný. Muž v rukavicích popadl jeho pindíka a něco k němu přiložil. „Ne, nechte mě, vy úchylové!“ křičel a vůbec mu nedocházelo, že to bylo v češtině. „Hajzlové.“ Muži se smáli, protože jim ta řeč přišla směšná a pak ucítil, jak jeho tělem projel silný impulz plný bolesti a neznámého uvolňujícího pocitu. Ztěžka popadal dech. Určitě mu ho uřízli, to je konec, ty svině zasraný. Najednou ho pustily a strčili směrem k tomu ozářenému oknu.
Sáhl si mezi nohy a zjistil, že tam stále je. Jen tak podivně oteklý a jiný, než obvykle. Ani necítil, že se ho dotýká, ale byl tam a to bylo v tu chvíli asi to hlavní, co ho uklidnilo. Stařena se sběračkou se usmála bezzubým pohledem a podávala mu mastnou šlichtu v otřískané misce.
„Teď ne!“ okřikl jí jeden a chytil Wanga za rameno. První, co ho napadlo, bylo chrstnout mu tu mastnou šlichtu do obličeje, jenže se netrefil. Místo toho dostal ránu do nosu. Moc to bolelo, víc než to, co zažil před chvílí. A už tu byl i druhý, dal mu ránu do žaludku a pak ho odtáhli postranními dveřmi do kuchyně.
„Kde to je?“ zařvali na stařenu, zatímco se snažil rozkoukat, protože ho to světlo bodalo do očí. Klidně a s nepatrným náznakem úsměvu ukázala někam za sebe do vysoké police. Jeden z nich tam sáhl a vzal plastovou láhev.
„Drž ho, zmrda. Já to udělám.“ A ten druhý držel, jako by ho přikoval.
Viděl láhev a ruku, která z ní odšroubovala víčko. Viděl, jak jí naklání nad jeho obličej. Ta první kapka pálila na tváři jak čert.
Instinktivně otočil hlavu a než ze stejného popudu zavřel pro jistotu i oči, všiml si, že se v prostoru za stařenou, která všechno nezúčastněně sledovala a dál nalévala všem, kteří už kolem muže v rukavicích odevzdali a směnili výron mléčného klku za dávku jídla, rýsuje několik podivných záhonků, z kterých vyrůstají tlusté načervenalé stonky bez listů. Kde už je to jen viděl?
Druhá kapka a za ní celý vodopád sžíravých plamenů ho přesvědčil o tom, že smrt je daleko milosrdnější než bolest.
Konec
